IV.ÚS 731/18 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem, sídlem Milíčovo náměstí 620, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 3 Tdo 1384/2017-28 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. července 2017 č. j. 6 To 158/2017-405, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 4. 2017 č. j. 9 T 75/2015-383 uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že opakovaně (v rozsudku se uvádí pět případů) neoprávněně kontaktoval, navštěvoval a jednou fyzicky napadl svou bývalou přítelkyni. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě mnoha svědeckých výpovědí, popisujících jednotlivé skutky.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm poukázal na to, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování. Popsané jednání trvalo zhruba šest týdnů, což je podle judikatury doba splňující znak dlouhodobosti, a pokusů o kontakt poškozené bylo celkem deset, což je dostatečně četné jednání. Chování bylo různorodé (zprávy, návštěvy, kontakt příbuzného) a dostatečně intenzivní (včetně jednoho fyzického napadení a opakovaného dobývání se do domova poškozené). Takové jednání, zvláště s přihlédnutím ke stěžovatelově známé trestní minulosti, bylo způsobilé vyvolat reálné obavy o život či zdraví.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování. Poškozenou za celé období kontaktoval desetkrát a ani jednou nedošlo k použití násilí, ani k tvrdošíjnému obtěžování. Že jde o hraniční případ, potvrdilo i Nejvyšší státní zastupitelství. Popsané jednání zároveň dle stěžovatele nedosahuje takové intenzity, že by mělo v poškozené vzbudit obavy o život nebo zdraví. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadá pouze usnesení krajského soudu, je z jeho argumentace zřejmé, že ve skutečnosti brojí rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, Praha: ASPI, 2004, č. 3, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výhradně proti interpretaci § 354 trestního zákoníku, jak ji provedly obecné soudy. Od Ústavního soudu, který není součástí jejich soustavy (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy), požaduje, aby jejich výklad přehodnotil. To však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť jde-li o výklad podústavního práva, může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případech zjevně svévolného výkladu ustanovení tzv. podústavního práva. V případech relativně neurčitých právních pojmů, jako je např. v daném případě "dlouhodobě" nebo "důvodná obava", je úkolem obecných soudů (zejména Nejvyšší soudu) dospět k jejich ustálenému a srozumitelnému výkladu. V daném případě soudy nijak z mezí daných jim ústavním pořádkem nevybočily, ba naopak následovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Ten v napadeném usnesení velmi podrobně a přesvědčivě objasnil, z jakého důvodu je nutné na stěžovatelovo jednání nahlížet jako na trestný čin podle § 354 trestního zákoníku. K těmto závěrům nemá Ústavní soud co dodat a lze na ně stěžovatele toliko odkázat.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018


Jan Musil v. r.
předseda senátu