I.ÚS 3871/16 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. října 2016 č. j. 1 Nt 41/2016-25 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2016 č. j. 9 To 429/2016-42, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. listopadu 2016, doplněné podáním ze dne 2. ledna 2017, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhoval, aby byl jeho návrh projednán mimo pořadí a bez zbytečného odkladu.

2. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. října 2016 č. j. 1 Nt 41/2016-25 byl stěžovatel podle § 68 trestního řádu z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. října 2016 č. j. 9 To 429/2016-42 jako nedůvodnou zamítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a na právní pomoc. Stěžovatel má za to, že důvody pro vzetí do vazby dány nebyly. Ve věci rozhodujícím soudům zejména vytýkal, že mu neumožnily, aby byl obhajován obhájcem, a to zejména v souvislosti se zajištěním finančních prostředků ve výši 9 000 Kč. Orgány činné v trestním řízení ani ve věci rozhodující soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly rovnost práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, nerespektovaly presumpci neviny a nedostatečně postupovaly v souladu se základním právem na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. září 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16, ze dne 18. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795), ze dne 3. prosince 2001 sp. zn. IV. ÚS 561/01 (N 190/24 SbNU 411), ze dne 5. června 1996 sp. zn. II. ÚS 98/95 (N 42/5 SbNU 359) a ze dne 14. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 188/04 (N 28/36 SbNU 329) a na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro Lidská práva ve věci Salduz proti Turecku ze dne 27. listopadu 2008 č. 36391/02.

4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

6. Podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

7. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 trestního řádu.

8. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou se důvody vazby řádně zabýval a vyšel ze zjištění, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a odst. 3 trestního zákoníku a pro přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že v době od 6. června 2016 do 4. října 2016 se dopustil celkem 19 skutků spočívajících ve vloupání do sklepních kójí a garáží bytových domů v okresech Žďár nad Sázavou, Blansko, Svitavy, Brno-venkov, Havlíčkům Brod, Třebíč a Hodonín, kde odcizil movité věci a způsobil tím poškozeným škodu v celkové výši nejméně 246 853 Kč. Těchto skutků se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. dubna 2014 sp. zn. 2 T 125/2013 odsouzen za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 15 měsíců se zkušební dobou 48 měsíců v trvání do 10. května 2018. Stěžovatel před soudcem při rozhodování o návrhu na vzetí do vazby mimo jiné uvedl, že se skutků nedopustil, pokud by byl vzat do vazby, bude pro něj likvidační i z toho důvodu, že bydlí v nájemním bytě a v případě pobytu ve vazbě by nemohl hradit nájemné a majitel by ho z bytu vystěhoval. Z opisu rejstříku trestů pak okresní soud zjistil, že stěžovatel byl v minulosti jedenáctkrát soudně trestán vždy pro majetkovou trestnou činnost. Vzhledem k trestnému jednání páchanému po delší období, se pak jevil jako jediný způsob zamezit stěžovateli, aby toto jednání neopakoval, rozhodnout o jeho vzetí do vazby. Okresní soud dovodil, že z předchozího života stěžovatele je zřejmé, že ani výkon trestu odnětí svobody neznamenal jeho nápravu a dál pokračoval v trestné činnosti, přestože byl ve zkušební době podmíněného odsouzení.

9. Krajský soud v Brně pak ke stěžovatelem namítaným procesním závadám v trestním řízení zdůraznil, že nebyly nalezeny. Trestní stíhání bylo řádně zahájeno, stěžovatel byl vyslechnut, bylo na jeho vůli, zda bude vypovídat, nebo ne. Byla mu poskytnuta i doba ke zvolení si obhájce, která sice nebyla dlouhá, ale byla. Stěžovatel měl možnost telefonovat a domluvit si účast obhájce u úkonu, a to i když neměl zrovna peníze. V momentu výslechu stěžovatele v jeho procesním postavení důvod nutné obhajoby dán nebyl. Stěžovatel nebyl poprvé u policejního výslechu a v danou chvíli vypovídat nemusel. Krajský soud nezjistil ani žádná pochybení k dalším úkonům, které byly se stěžovatelem činěny a k nimž měl výhrady.

10. Pokud stěžovatel namítal porušení zásady presumpce neviny, v širších souvislostech konstatováno, tato zásada, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. října 2016 sp. zn. III. ÚS 3027/16).

11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).

12. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní
konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vzetí do vazby a o zamítnutí stížnosti, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.

13. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci. Pokud se týká odkazu stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salduz proti Turecku, v této věci se jednalo řešení otázky soudem zjištěné "zranitelnosti" osoby, proti níž se trestní řízení vede, přičemž v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba tuto "zranitelnost" kompenzovat prostřednictvím pomoci obhájce, když Ústavní soud se touto věcí zabýval v nálezu ze dne 18. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14, na který stěžovatel rovněž odkazuje. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že závěry učiněné Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Salduz proti Turecku fakticky znamenají, že: "...obecné soudy jsou povinny přistoupit k ustanovení obhájce ex offo nikoliv toliko v závislosti na splnění podmínek nutné obhajoby podle vnitrostátního práva, nýbrž kdykoliv, vyžadují-li si pomoc obhájce zájmy spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Otázka, zda si zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněnému poskytnut obhájce, je posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a průběhu řízení jako celku. Mezi kritéria, která je třeba vzít v úvahu, Evropský soud pro lidská práva zařadil zejména složitost věci z právního hlediska (rozsudek ve věci Pham Hoang proti Francii ze dne 25. září 1992 č. 13191/87), závažnost trestného činu nebo hrozícího trestu pro obviněného (rozsudek velkého senátu ve věci Benham proti Spojenému království ze dne 10. června 1996 č. 19380/92) a osobnost obviněného z hlediska jeho schopnosti obhajovat se sám. Je-li obviněným například cizinec, který neovládá jazyk země a jejíž právní systém je mu cizí, pomoc obhájce je nezbytná (rozsudek ve věci Twalib proti Řecku ze dne 9. června 1998 č. 24294/94)". S ohledem na předchozí trestnou činnost a nedůvodnost námitek, které vznesl, nelze dovodit, že stěžovatel uvedená kritéria splňuje. Proto i odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva je v jeho případě nepřiléhavý.

14. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

16. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji a tomuto návrhu tak vyhověl fakticky.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2017


Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu