IV.ÚS 132/16 #1 — K pořízení zvukového záznamu ze soudního jednání

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy - ze dne 1. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 132/16 ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Hlinecké, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 16, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v zákazu pořídit zvukový záznam z jednání Okresního soudu v Mělníku konaného dne 19. 11. 2015 v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 103/2011.

Odůvodnění

Ústavní stížností podle § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka brání proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že jí bylo jako účastnici řízení ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), zakázáno pořídit zvukový záznam z jednání Okresního soudu v Mělníku konaného dne 19. 11. 2015 v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 103/2011. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil zásah do ústavně zaručených práv a současně aby okresnímu soudu zakázal pokračovat v jejich porušování; navrhuje také, aby vyslovil naléhavost věci. Protiústavní zásah spatřuje v tom, že jí nebylo umožněno pořídit zvukový záznam z jednání, aniž by byl tento postup řádně odůvodněn; záznam měl být pořízen na malý diktafon, což nemohlo narušit průběh jednání.

Žalovaný se podáním ze dne 26. 1. 2016 vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení. Okresní soud v Mělníku ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2016 uvedl, že pořizování zvukového záznamu nebylo povoleno, neboť to mohlo narušit průběh jednání, konkrétně výslech zpracovatele revizního znaleckého posudku. O jednání byl sepsán protokol, proti němuž nebyly stěžovatelkou vzneseny námitky. Stěžovatelka v replice k vyjádření ze dne 25. 2. 2016 opakovaně poukazuje na relevantní okolnosti věci a zdůrazňuje, že ustanovení § 40 odst. 1 o. s. ř. vychází z pořízení záznamu jednání samotným soudem. Pořízení zvukového záznamu stěžovatelkou v dané věci přitom bylo zakázáno již v minulosti, při jednání soudu konaném dne 18. 2. 2014.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou vymezeny v § 72 odst. 3 téhož zákona. Tato ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní stížnost nelze než hodnotit jako nepřípustnou za situace, kdy k tvrzenému zásahu mělo dojít ze strany nalézacího soudu a v rámci řízení za účasti stěžovatelky jako žalobkyně. Zákon totiž stěžovatelce poskytuje povícero procesních prostředků k ochraně proti postupu obecného soudu. Takovým prostředkem je jednak následný procesní postup před nalézacím, popř. odvolacím či dovolacím soudem. Zejména však stěžovatelce, resp. jejímu zástupci nic nebránilo brojit proti postupu soudu přímo při inkriminovaném jednání, popř. dodatečně ve formě návrhu na doplnění protokolu či námitkami proti jeho obsahu. Tyto úkony přitom stěžovatelka mohla směřovat jak proti zdůvodnění zákazu pořizovat zvukový záznam, který okresní soud založil na obavě z narušení výslechu znalce, tak zejména proti způsobu vedení vlastního výslechu a jeho protokolace. Žádné námitky ani návrhy v tomto směru ovšem stěžovatelka neuplatnila.

V této souvislosti je třeba dodat, že stěžovatelka neuvádí, jakým konkrétním způsobem mělo tvrzené pochybení soudu zasáhnout do projednávání věci, resp. jak mělo ovlivnit výsledek řízení či její právní postavení [usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3493/13 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Za dané situace se věc jeví tak, že postup okresního soudu, resp. příslušné samosoudkyně se sice zjevně příčil smyslu zákona a z okolností věci není patrný žádný zákonný důvod pro zákaz pořízení zvukového záznamu z inkriminovaného jednání soudu; toto pochybení ovšem nevedlo k újmě stěžovatelky v podobě zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

K tvrzení stěžovatelky, že pořízení zvukového záznamu bylo zakázáno již při jednání ve věci konaném dne 18. 2. 2014, pak nezbývá než konstatovat, že jeho bližšímu přezkumu brání již okolnost, že v této části je ústavní stížnost zjevně opožděná, neboť podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu je třeba ji podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Ústavní soud uzavírá, že vzhledem k okolnostem věci nejsou splněny podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti, to však nemění nic na tom, že zákaz pořizovat zvukový záznam z jednání podle § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích in fine představuje (vzácnou) výjimku z pravidla, podle kterého jsou účastníci, resp. jejich zástupci oprávněni pořizovat zvukové záznamy z jednání soudu, a to bez omezení a (toliko) s vědomím předsedy senátu či samosoudce. Důsledné respektování této zákonné normy dále nabývá na významu v případech, kdy průběh jednání není možno zaznamenávat ve formě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu uchovávaného na trvalém nosiči dat jako součásti spisu, jak zásadně předpokládá § 40 odst. 1 o. s. ř., nýbrž o jednání se toliko sepisuje protokol v intencích odstavce 2 téhož ustanovení.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta. Týmž výrokem Ústavní soud rozhodl totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatelky na vyslovení naléhavosti věci ve smyslu § 39 téhož zákona, přičemž vzhledem k povaze věci přistoupil k projednání ústavní stížnosti bezprostředně po splnění zákonných podmínek k takovému postupu.