III.ÚS 597/15 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti České advokátní komory, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 3161, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014 č. j. 35 Co 380/2014-542, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. února 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2014 č. j. 22 C 15/2012-479, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014 č. j. 35 Co 380/2014-542, byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost zaplatit žalobci, který je advokátem, částku 60 920 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat náhradu škody způsobené vynaložením nákladů na právní zastoupení v kárném řízení vedeném u stěžovatelky pod sp. zn. K 163/07, v němž byl žalobce zproštěn kárné žaloby, a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku tohoto kárného řízení. V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky 243 392 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované.

3. Stěžovatelka odvozuje svou aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z faktu, že jí v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnici nebylo umožněno plně disponovat s předmětem řízení, ačkoliv se v řízení autoritativně rozhodovalo především o takových otázkách, které mají zásadní dopad na její práva a povinnosti. Ústavní stížností zpochybňuje právní závěry obecných soudů, na jejichž základě bylo částečně vyhověno žalobě žalobce, který se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy za nezákonné kárné řízení vedené stěžovatelkou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle jejího názoru nelze podání kárné žaloby podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, klást na roveň usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 trestního řádu, jelikož trestní stíhání se zahajuje a obvinění se sděluje vždy rozhodnutím, zatímco v případě kárného řízení k tomu dochází doručením kárné žaloby, která žádným rozhodnutím není. Za sporné označuje i to, že je na kárné řízení, vede-li ke zproštění kárné žaloby, nahlíženo analogicky s trestním řízením. Zákon č. 82/1998 Sb. neměl být v tomto případě vůbec aplikován. Výhrady má rovněž k závěrům obecných soudů o nepřiměřené délce kárného řízení a bezdůvodnosti podání kárné žaloby.

4. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

5. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podmínkou aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí je její účastenství v řízení, v němž bylo vydáno. Buď musela být účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv [jde o týž podmínky, od nichž se odvíjí přípustnost ústavní stížnosti proti nemeritornímu rozhodnutí; srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou přístupná i na http://nalus.usoud.cz]. Pakliže ale tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze jí považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva [srov. nález ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17) a nález ze dne 23. dubna 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95 (N 31/5 SbNU 257)].

6. Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti naopak nelze vyvozovat z postavení vedlejšího účastníka. Jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení před Ústavním soudem je vedlejší účastenství zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. V situaci, kdy tento účastník řízení ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů nepodal, je proto vyloučené, aby vedlejší účastník proti jeho vůli, byť jen mlčky vyjádřené, učinil předmětem meritorního přezkumu rozhodnutí, která se dotýkají především zájmů tohoto účastníka řízení (usnesení ze dne 14. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 3540/12).

7. V obecné rovině tedy platí, že podá-li fyzická nebo právnická osoba ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení, v němž měla postavení vedlejšího účastníka, pak je třeba takovouto ústavní stížnost považovat za podanou osobou zjevně neoprávněnou (např. nález ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13, bod 20, usnesení ze dne 13. února 2001 sp. zn. III. ÚS 719/2000 nebo usnesení ze dne ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 177/04). Výjimku lze připustit pouze pro případ, kdy bylo napadeným rozhodnutím pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech (nález sp. zn. II. ÚS 1810/13, usnesení ze dne 23. února 2004 sp. zn. II. ÚS 11/03). Tak tomu bude typicky v situaci, kdy obecný soud porušil práva zaručená v občanském soudním řízení právě a jen vedlejšímu účastníkovi, nebo eventuálně osobě, která hodlá, ať už z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků, vstoupit do řízení jako vedlejší účastník (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3540/12; srov. též usnesení ze dne 20. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 2194/13).

8. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka ve smyslu § 93 odst. 1 občanského soudního řádu, musel Ústavní soud posoudit, zda v jejím případě není dána předmětná výjimka. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak zjevně není. Napadeným rozsudkem byla totiž uložena povinnost zaplatit specifikovanou částku České republice - Ministerstvu spravedlnosti, a nikoliv stěžovatelce. I kdyby přitom bylo možné přisuzovat právním závěrům vysloveným v napadeném rozsudku širší význam ve vztahu k stěžovatelkou vykonávané pravomoci, tato skutečnost by na nedostatku její aktivní legitimace nemohla nic změnit.

9. Protože ústavní stížnost byla podána osobou, která k tomu zjevně nebyla oprávněná, Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu rozhodl o jejím odmítnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24 března 2015



Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj