I.ÚS 2844/12 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, č. j. 5 Tdo 366/2012-49, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 3To 41/2011, takto:

Odůvodnění:

I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující skutečnosti.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 49 T 9/2007, byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně se spoluobviněným J. M. Za to mu byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. M.

K odvoláním rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 3 To 41/2011, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Dále pak sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal oba obviněné vinnými ve stejném rozsahu jako Městský soud v Praze a stěžovatele uznal znovu vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu stejný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.

Daný skutek spočíval v tom, že J. M. a stěžovatel společným jednáním v průběhu roku 1999 protiprávně upravovali výši svého daňového základu daně z přidané hodnoty a daně z příjmu tak, že J. M. jako jednatel společností CompanyInvest, s. r. o., poté, co do svých daňových přiznáni za 2., 3., 4. čtvrtletí roku 1999 do přijatých zdanitelných plnění zařadil fiktivní faktury na neexistující plnění, které měly vystavit společnosti INTRA TRADING, s. r. o., a MultiFinal, s. r. o., uvedené v bodě II. 1. a 2. výroku rozsudku odvolacího soudu, část fiktivních plnění z těchto faktur použil na vystavování vlastních faktur za odměnu ve výši zlomku hodnoty fakturované částky obviněnému E. M., podnikajícímu pod označením D. - E. M., na v rozsudku uvedená zdanitelná plnění, ačkoliv se tato zdanitelná plnění nikdy neuskutečnila, oba obvinění si této skutečnosti byli vědomi, k vydání těchto faktur došlo pouze formálně tak, že obviněný J. M. je za úplatu nebo za úhradu zkonzumovaného alkoholu předával obviněnému E. M., který tímto způsobem využíval jeho psychických potíží a závislosti na alkoholu a který pak takto získané faktury zařazoval do svého účetnictví, přehledů zdanitelných plnění na vstupu a daňové evidence s úmyslem snížit daňovou povinnost na DPH a dani z příjmu fyzických osob a tímto jednáním zkrátil DPH v roce 1999 o 6.229.250 Kč tím, že neoprávněně snížil výši daňového základu a dále daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 ve výši 11.227.580 Kč tím, že neoprávněně vykázal neexistující náklady, a tím oba dva způsobili Českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Prahu 9 škodu v celkové výši nejméně 17.456.830 Kč.

Vrchní soud v napadeném rozsudku uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Vrchní soud dal za pravdu stěžovateli, že vyhlášení napadeného rozsudku neodpovídá písemnému vyhotovení (§ 128 odst. 2 a § 129 odst. 1 tr. ř.). Nalézací soud totiž ve vyhlášení rozsudku odkázal na znění rozsudku předchozího, pokud šlo o popis skutku. Odvolací soud však dospěl k závěru, že chybu může napravit sám. Původní rozsudek - na který odkazoval nalézací soud ve vyhlášení rozsudku - i přesto, že byl zrušen, existuje, je v písemné podobě založen ve spisu. Chybu tedy napravil odvolací soud, který sám vyhlásil rozsudek na základě správně zjištěného skutkového stavu nalézacím soudem.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění uvedl především následující.

Není žádných pochyb o nesprávném postupu Městského soudu v Praze, který při vyhlašování rozsudku v hlavním líčení konaném dne 17. 12. 2010 namísto citace celého výroku o vině, tj. skutkových zjištění, k nimž dospěl, pouze odkázal na popis skutkových okolností uvedených v předcházejícím rozsudku (jednalo se o rozsudek téhož soudu vyhlášený v této věci v hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2009). V další části již vyhlášení předsedou senátu korespondovalo s písemným vyhotovením rozsudku a odpovídalo i zákonné úpravě.

Podle Nejvyššího soudu se spornou v rámci dovolacího řízení stala pro obviněného otázka, jakým způsobem mohlo být zjevné pochybení Městského soudu v Praze napraveno. Stěžovatel jako dovolatel se vyslovil pro jediné řešení, a to zrušit takový vadný rozsudek a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tento názor stěžovatele je však třeba zcela odmítnout, neboť nemá oporu v provedených procesních úkonech. Přestože odsuzující rozsudek nebyl soudem prvního stupně vyhlášen v souladu se zákonnými požadavky, tj. v celém znění jeho výroku, není možné popřít jeho existenci jako takovou. Rozsah skutkových zjištění o průběhu a způsobu protiprávního jednání obou obviněných byl, byť vadně, vymezen odkazem na již jednou vyhlášený rozsudek v téže trestní věci. S tím byli oba obvinění seznámeni, a reagovali na jeho obsah svým předcházejícím odvoláním, na jehož podkladě byl poté tento první rozsudek odvolacím soudem zrušen. Z hlediska možného porušení základních práv obviněného, zejména práva na obhajobu je dále významnou ta okolnost, že soud prvního stupně písemně vypracoval svůj rozsudek, který sice nebyl v naprosté shodě se zněním vyhlášeného rozsudku, ale v žádné své části se jeho výrok o vině nelišil od popisu skutku v předcházejícím rozsudku, na něhož předseda senátu při vyhlášení odkázal a jehož obsah byl obviněnému i jeho obhájci a státnímu zástupci dobře znám. Poté bylo písemné vyhotovení rozsudku doručováno všem oprávněným osobám, a bylo podkladem pro následné odvolání obou obviněných. Odvolací soud se zjištěnou vadu rozhodl napravit a učinil tak tím, že rozsudek napadený odvoláními obou obviněných, zrušil. Poté, co byl vadný rozsudek v odvolacím řízení zrušen, již nic nebrání tomu, aby soud, který zjistil citované pochybení, mohl za splnění dalších zákonných předpokladů sám ve věci znovu rozhodnout. Vrchnímu soudu v Praze nic nebránilo učinit ve věci nové rozhodnutí, jehož podkladem byla správná skutková zjištění soudu prvního stupně. Pro obviněné proto nemohlo jít o rozhodnutí "překvapivé".

Podle Nejvyššího soudu se stěžovatel v dovolání snažil prosadit skutek tak, že poté, co od spoluobviněného převzal "fiktivní" daňové doklady - byť v rámci své obhajoby tvrdil, že žádné z předmětných plnění nebylo fiktivní, ale skutečné - na jejich podkladě fakturoval dalším subjektům daně, tzn. došlo k vytvoření tzv. řetězce, o němž se zmínil odvolací soud. Z jeho vysvětlení pak vyplývá, že se nemohl dopustit žádného snížení své daňové povinnosti, neboť i kdyby na počátku fiktivně zvýšil náklady, tak na druhé straně snížil své příjmy. Tím však stěžovatel vytvořil vlastní verzi průběhu skutkových okolností, které nekorespondují se zjištěním soudů obou stupňů. Pokud se odvolací soud na str. 18 napadeného rozsudku vyjadřoval k tzv. řetězení přeprodejů, týkaly se jeho úvahy výlučně obviněného J. M. a vztahovaly se k bodu II. výroku o vině, který také vrchní soud upravil ve prospěch tohoto obviněného, jak již bylo zmíněno. Pro dovolací soud je tak východiskem zjištění popsané v části výroku I. napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že stěžovatel zařadil do svého účetnictví doklady o neuskutečněných plněních, aby tím dosáhl nižšího výpočtu jak daně z přidané hodnoty, tak i daně z příjmu v rozhodném časovém období. O jeho pachatelství trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 tr. zákoníku, resp. spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku proto nemohou vyvstat jakékoli pochybnosti. Mezi jednání, která mohou představovat zkrácení daně a založit trestní odpovědnost pachatele mj. patří případy, kdy pachatel zařadí do svých daňových dokladů či jiných podkladů sloužících ke stanovení daňové povinnosti a jejího rozsahu fiktivní doklady v úmyslu dosáhnout nižšího výpočtu daně. O takový případ se jednalo i v dané věci; výrok o vině rozsudku odvolacího soudu konkrétně odkazuje na daňová přiznání za období 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 1999 a konkrétní částky představující rozsah, v jakém byly oba druhy daní v důsledku protiprávního jednání obviněného zkráceny. Součástí skutkových zjištění soud učinil i jednání stěžovatele, jímž realizoval svůj úmysl snížit svou daňovou povinnost, resp. jej dokončil podáním daňového přiznání. Ohledně obou daní šlo vždy o totéž opatření fiktivní faktury a její zanesení do účetnictví téže podnikající fyzické osoby.

Nejvyšší soud konečně uvedl, že pro trestní odpovědnost stěžovatele jsou naprosto dostačující skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, neboť nevyvolávají pochybnosti o způsobu provedení činu, škodlivém následku i o zavinění obviněného. Mezi jednání, která mohou představovat zkrácení daně a založit trestní odpovědnost pachatele totiž mj. patří případy, kdy pachatel zařadí do svých daňových dokladů či jiných podkladů sloužících ke stanovení daňové povinnosti a jejího rozsahu fiktivní doklady v úmyslu dosáhnout nižšího výpočtu daně. O takový případ se jednalo i v dané věci; výrok o vině rozsudku odvolacího soudu konkrétně odkazuje na daňová přiznání za období 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 1999 a konkrétní částky představující rozsah, v jakém byly oba druhy daní v důsledku protiprávního jednání obviněného zkráceny. Přestože lze jistě připustit možnost výstižnějšího popisu rozhodných skutkových okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, nelze souhlasit s dovolatelem v tom, že by skutek nevyjadřoval všechny znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

II.
Stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení jeho základních práv (zejména práva na spravedlivý proces, na presumpci neviny, a práva podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod). V konkrétnostech uvedl v podstatě následující.

Za situace, kdy soudy zjistily, že do svého účetnictví přijímal fiktivní doklady o vynaložených nákladech a následně je poskytoval jiným subjektům, nebylo reálné, že by došlo ke zkrácení daňového základu. Pokud na počátku tzv. řetězce zahrnul do svých nákladů fakturu na nákup zboží a služeb, následně ve stejném rozsahu vykázal příjem za předané zboží či služby, pak jsou jeho příjmy a výdaje vyrovnané, aniž by došlo ke zkreslení či dokonce soudy tvrzenému zkrácení jeho daňové povinnosti. Stejná situace nastala i u daně z přidané hodnoty. Dále stěžovatel citoval ustanovení o pachateli a spolupachateli z trestního zákoníku (§§ 22 a 23), s ohledem na tvrzený průběh událostí odmítl svou trestní odpovědnost v takovém procesním postavení; podle jeho názoru došlo k porušení principu nullum crimen sine lege. Připustil maximálně možnost účasti na trestném činu jiného daňového subjektu (v případě předávání účetních dokladů dalším osobám - tzv. řetězení), který však nebyl zjištěn.

Stěžovatel dále namítá, že z důkazů je jasné, že ne-li ve všech, tak v řadě případů zboží skutečně existovalo a bylo dodáno odběratelům. Nelze popřít, že existovaly diamanty a přešly do majetku Fonsus, první těžební a. s. (tedy aktiv společnosti). Ostatně u řady dalších věcí odběratelé uvedli, že fakturované věci obdrželi. Je tedy zřejmé, že nebylo vůbec prokázáno, že by se jednalo o fiktivní faktury. Podle stěžovatele tak došlo k porušení principu in dubio pro reo.

Stěžovatel dále vznáší výhrady týkající se způsobu vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, který pouze odkázal na znění výroku o vině v předcházejícím rozsudku v dané věci; ten byl však zrušen. Odmítl možnost napravit uvedené pochybení soudu prvního stupně tím, že odvolací soud sám ve věci rozhodl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto pro stěžovatele překvapivé.

Nejvyšší soud ve své vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky uvedené již dříve. Nejvyšší soud odmítl přezkoumat část dovolání stěžovatele, v níž předkládal jinou verzi skutkového stavu, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Základem jeho odmítnutí viny je totiž tvrzení, že předmětné daňové doklady, které užil pro spáchání protiprávního jednání, nebyly fiktivní, ale že obchodní transakce se uskutečnily. Jedná se však o výsledek vlastního hodnocení průběhu skutkových okolností, které jsou odlišné od těch, jež byly podkladem odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením uvedl, že to, že by bylo v podstatě skutečně "obchodováno toliko s fakturami" se jeví jako sice možné, nicméně lze to těžko připustit tam, kde se na konci řetězce zboží musí objevit nebo se skutečně objevilo. V popisu skutku zcela absentuje, proč vlastně stěžovatel fiktivní faktury po spoluobžalovaném požadoval a co celou činností získal, jestliže jeho osobě žádné nadměrné odpočty ve větším měřítku propláceny nebyly. Nejvyšší soud chápe původní pochybení za odstranitelné odvolacím soudem, zatímco stěžovatel je má za pochybení, které odvolací soud vzhledem k závažnosti pochybení vůbec odstranit nemůže.

III.
Ústavní soud (zejména i v reakci na námitky stěžovatele do skutkové roviny projednávané věci) v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy co do spáchání shora citovaného uvedeného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad kontroly správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Proto nedošlo ani k porušení principu in dubio pro reo, neboť důvodné pochybnosti o vině stěžovatele (ani po skutkové stránce) nevznikly.

Za tohoto stavu nelze soudům - ani pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. O porušení principu nullum crimen sine lege proto řeč být nemůže. Ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud nic protiústavního neshledává.

Ústavní soud poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.

Ústavní soud dodává, že obecné soudy (srov. zejména shora reprodukované odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu) se s námitkami stěžovatele vypořádaly racionálně a přesvědčivě.

Ústavní soud podotýká, že stěžovatel se v dovolání i v ústavní stížnosti snažil prosadit svoji verzi tak, že poté, co od spoluobviněného převzal "fiktivní" daňové doklady, na jejich podkladě fakturoval dalším subjektům daně, tzn. došlo k vytvoření tzv. řetězce (srov. bod II. tohoto usnesení Ústavního soudu). V odvolání (č. l. 1617 a násl.) však tuto skutkovou verzi neprosazoval. Pokud by byla pravdivá, neměl by stěžovatel rozumného důvodu ji nevznášet v průběhu celého trestního řízení. To snižuje přesvědčivost této nyní tvrzené verze. Nejvyšší soud přiléhavě poukazuje na rozpor této verze s verzí předchozí, kdy stěžovatel dříve v rámci své obhajoby tvrdil, že žádné z předmětných plnění nebylo fiktivní, ale skutečné. Tu podobně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že "Sám obviněný M. ostatně v původním řízení úporně trval na tom, že fakturovaná zdanitelná plnění reálně proběhla." (č. l. 1747).

Pokud jde pak o další skutkovou verzi stěžovatele, podle níž se nejednalo o faktury fiktivní, ale plnění údajně skutečně proběhlo, poukazuje Ústavní soud například na racionální zhodnocení výpovědi spoluobviněného M., který se k trestné činnosti (tedy i k fiktivnosti faktur) v přípravném řízení doznal (např. str. 23 24 rozsudku nalézacího soudu).

IV.
Vzhledem k tomu, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly, nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu