I.ÚS 4342/12 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky O. O., zastoupené JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem Údolní 2997, Tábor, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 2011, č. j. 9 T 71/2011-157, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, č. j. 6 To 316/2011-178, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2012, sp. zn. 11 Tdo 305/2012, takto:

Odůvodnění:

I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující skutečnosti.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 201,1 č. j. 9 T 71/2011-157, byla stěžovatelka uznána vinnou v bodě I pokusem trestného činu zpronevěry podle § 8 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) k § 248 odst. 1 tr. zák. a v bodě II trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za které byla podle § 248 odst. 3 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byla obviněné uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že v době od 1. 8. 2006 do 11. 12. 2009, v úmyslu se obohatit, využila skutečnosti, že jí poškozený PhDr. P. D., dne 11. 10. 2004 udělil dispoziční právo ke svému osobnímu bankovnímu účtu č. ... u KB, a. s. Praha, a to pro účely úhrady výdajů poškozeného v době, kdy se nacházel na zahraniční cestě v Austrálii, a po svém návratu a ukončení partnerského vztahu s obviněnou ho opomněl zrušit, a v níže uvedených případech zadala příkaz k úhradě z uvedeného účtu P. D. na svůj bankovní účet č. ...:
I.
1. dne 1. 8. 2006 na pobočce KB, a. s. v Praze 1 na převedení částky 20.000,- Kč, převod však nebyl proveden z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu P. D.,
II.
1. dne 8. 10. 2007 na pobočce KB, a. s. Praha 1, Václavské nám., na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
2. dne 14. 12. 2007 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
3. dne 2. 1. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 4, Modřany, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
4. dne 12. 5. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
5. dne 8. 7. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
6. dne 24. 7. 2008 na pobočce KB, a. s. Ústí nad Labem, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
7. dne 1. 8. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
8. dne 6. 10. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 4, Budějovická, na převedení částky 21.340,- Kč, která byla převedena,
9. dne 14. 10. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 18.415,- Kč, která byla převedena,
10. dne 3. 11. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 22.245,- Kč, která byla převedena,
11. dne 2. 3. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Karlovo náměstí, na převedení částky 22.770,- Kč, která byla převedena,
12. dne 5. 3. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 27.230,- Kč, která byla převedena,
13. dne 14. 4. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 1, na převedení částky 45.293,- Kč, která byla převedena,
14. dne 23. 6. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 10, Na Kovárně, na převedení částky 60.000,-Kč, ale částka byla vyplacena z jiného bankovního účtu č. ..., na základě ústního pokynu P. D. pracovnici KB, a.s., neboť se omylem domníval, že jde o jím špatně zadanou platbu z již neexistujícího účtu,
15. dne 18. 8. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 90.000,- Kč, ale částka byla vyplacena z jiného bankovního účtu č. ..., na základě ústního pokynu P. D. pracovnici KB, a.s., neboť se omylem domníval, že jde o jím špatně zadanou platbu z již neexistujícího účtu,
16. dne 9. 9. 2009 na pobočce KB, a. s. Cheb, na převedení částky 21.000,- Kč na svůj bankovní účet č. ..., ale částka nebyla vyplacena z důvodu uzavřeného účtu plátce,
17. dne 24. 11. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 19.000,- Kč na svůj bankovní účet č. ..., ale částka nebyla vyplacena z důvodu uzavřeného účtu plátce,
18. dne 11. 12. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 4, Budějovická, na převedení částky 21.000,- Kč z bankovního účtu P. D. č. ..., ale částka nebyla vyplacena z důvodu uzavřeného účtu plátce.

V odůvodnění uvedl okresní soud především následující. Poškozený sice udělil stěžovatelce v říjnu 2004 plnou moc k dispozici s jeho penězi na příslušném účtu, ale pouze za tím účelem, aby mohla hradit běžné záležitosti po dobu jeho nepřítomnosti. Od roku 2004, kdy spolu žili jako partneři, se však jejich vztahy výrazně změnily. Sama vypověděla, že se z domu stěžovatele odstěhovala na přelomu ledna a února 2005. Od té doby neexistoval žádný důvod, proč by měl poškozený hradit finanční potřeby stěžovatelky. Ačkoliv táž popisuje jejich vztah jako stále milostný a neuzavřený, trestní oznámení, které poškozený podal v říjnu 2006 a na základě kterého byla stěžovatelka trestně stíhána pro trestné činy porušování domovní svobody a krádeže svědčí spíše o opaku. Soud neuvěřil verzi stěžovatelky, že byla v dobré víře, že může s příslušnými penězi na účtu volně nakládat. To proto, že poškozený zrušil její pracovní vztah ve své firmě, přestal jí vyplácet peníze, řadu měsíců se s ní nestýkal a po té, co falešnými maily narušila jeho vztah s tehdejší přítelkyní, jí odebral i služební auto. Výpověď poškozeného je zcela logická a přesvědčivá. Soud nenašel důvod, proč by měl poškozený po svém rozchodu se stěžovatelkou ji finančně podporovat. Jednání ženy, která v noci, bez vědomí majitele, vnikne do jeho domu, kde čeká, až usne, aby z domu odnesla tak nesourodé věci jako jsou prázdné květináče a cizí dámské šaty, odpovídá charakteristice neúměrného obtěžování a pronásledování. Soud proto uvěřil poškozenému, že jeho vztahy se stěžovatelku nebyly v letech 2007-2009 natolik idylické, aby jí dovolil, aby z jeho účtu vyčerpala částku téměř půl miliónu.

Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2011, č. j. 6 To 316/2011-178, podle § 256 tr. ř. zamítl. Městský soud především uvedl, že byť stěžovatelka tvrdí, že jejich vztah vlastně nikdy nebyl ukončen, nelze nevidět, že táž se již v lednu 2005 ze společné domácnosti odstěhovala. Zejména pak nelze pominout, že proti stěžovatelce bylo z podnětu poškozeného vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody a krádeže spáchaný dne 24. 9. 2006 ke škodě poškozeného. Bez ohledu na to, že toto trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, vystavuje tato skutečnost dostatečný obraz o vztahu mezi stěžovatelkou a poškozeným. Navzdory tomu, že stěžovatelka vztah s poškozeným popisuje jako stále milostný a neuzavřený, trestní oznámení, které poškozený podal v roce 2006 a na jehož základě byla trestně stíhána, svědčí o opaku.

Dovolání stěžovatelky pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že obecné soudy své skutkové závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnily a posléze se věnuje dovolací námitce stěžovatelky, podle níž se v případě posledních třech útoků mělo jednat o pokus na nezpůsobilém předmětu.

II.
Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení svých základních práv (zejména práva na spravedlivý proces). Vzhledem k tomu, že v obsahu ústavní stížnost polemizuje především s rozhodnutími soudu prvního a druhé stupně, Ústavní soud vyložil ústavní stížnost podle jejího obsahu, tedy tak, že jí napadá i rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.

V konkrétnostech směřuje ústavní stížnost do skutkové roviny věci; stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nalézací a soud odvolací, a které Nejvyšší soud aproboval, neboť je označil za logicky a přesvědčivě zdůvodněné. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění jsou založena výhradně na tvrzení poškozeného. Poškozený je však osobou zvyklou mediálně vystupovat (je to bývalý majitel rádia), má výrazné životní zkušenosti a vzdělání, a proto je schopen vyjadřovat se před lidmi a manipulovat s lidmi, čehož vyjádřením bylo i jeho jednání před soudem. Poškozený uvedl podle stěžovatelky i nepravdy a v jeho výpovědi jsou rozpory. Např. líčil, jak pečoval o svého kamaráda, který měl zemřít v Austrálii, ačkoli zemřel o mnoho později v České republice. Po návratu z Austrálie byl intimní kontakt mezi poškozeným a stěžovatelkou velmi častý, oba byli rozhodnuti počít dítě, avšak v únoru 2005 dochází k samovolnému potratu, o čemž existují zdravotní záznamy. Poškozený vysvětloval to, že neměl přehled o svých financích, svým špatným zdravotním stavem, což není věrohodné. Není standardní, že dlouhodobě nepodnikal nic, aby ochránil svůj majetek a "aby náhle své jednání popřel s poukazem na svůj zdravotní stav". Lze těžko uvěřit, že poškozený hodlal tzv. spálit veškeré mosty, které by jej spojovaly se stěžovatelkou, ale na podstatnou část, tj. otázku finanční, pozapomněl.

III.
Ústavní soud (zejména i v reakci na námitky stěžovatelky do skutkové roviny projednávané věci) v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy - ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelkou - opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu nic protiústavního Ústavní soud neshledává. Koneckonců, pokud Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že obecné soudy své skutkové závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnily, je zřejmé, že předcházející rozhodnutí nižších soudů (kvazi)věcně přezkoumal.

Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.

IV.
V konkrétnostech dodává Ústavní soud následující.

Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění jsou založena výhradně na tvrzení poškozeného. To však zcela pravda není, neboť verze poškozeného byla zobjektivizována, a to nejen svojí racionalitou (v kontrapozici s nepřílišnou racionalitou skutkové verze stěžovatelky), ale též například podmíněným zastavením jejího trestního stíhání. Jak reprodukoval podmíněné zastavení trestního stíhání soud nalézací, jednání ženy - která v noci, bez vědomí majitele, vnikne do jeho domu, kde čeká až usne, aby z domu odnesla tak nesourodé věci jako jsou prázdné květináče a cizí dámské šaty - odpovídá charakteristice neúměrného obtěžování a pronásledování a nikoli trvání pozitivního vztahu mezi stěžovatelkou a poškozeným, z něhož by snad stěžovatelka mohla dovozovat dobrou víru, že je oprávněna nadále si vybírat peníze z účtu poškozeného. Stejně tak stěžovatelčinu jí tvrzenou dobrou víru v oprávnění utrácet stěžovatelovy peníze musely vyvrátit další skutečnosti; zde například fakt, že se spolu dohodli na odstěhování se stěžovatelky z domu poškozeného, že poškozený zrušil její pracovní vztah ve své firmě, přestal jí vyplácet peníze, řadu měsíců se s ní nestýkal a po té, co falešnými maily narušila jeho vztah s tehdejší přítelkyní, jí odebral i služební auto či na ni dokonce podal trestní oznámení.

Z obsahu spisu a z logiky věci neplyne, že by soudy všech tří stupňů byly poškozeným zmanipulovány, jak naznačuje stěžovatelka. Stěžovatelka zdůrazňuje zdravotní stav poškozeného; to v tom smyslu, že není pravdou, že by v příslušném období, kdy zapomněl na to, že stěžovatelce udělil přístup ke svému účtu, trpěl relevantními zdravotními problémy. Ústavní soud však k tomu uvádí, že tato okolnost klíčová pro posouzení viny není. I kdyby poškozený žádnými zdravotními problémy netrpěl a jeho nebránění se v čerpání svých peněz stěžovatelkou bylo jen v důsledku lidského zapomenutí bez dalšího, nemohlo by to stěžovatelku vyviňovat, neboť v dobré víře, že je oprávněna čerpat peníze poškozeného, nebyla.

V.
Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly, nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu