III.ÚS 1004/13 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Hammondové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2013 č. j. 8 As 24/2012-31 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2011 č. j. 30 Ca 87/2009-62, takto:

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o umístění stavby uličního oplocení na blíže označeném pozemku obce Letkov.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Městský úřad Starý Plzenec, odbor výstavby (dále jen "stavební úřad"), zamítl žádost stěžovatelky o vydání rozhodnutí o umístění stavby uličního oplocení na blíže označeném pozemku obce Letkov, neboť záměr stěžovatelky nebyl v souladu s § 90 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebního řádu (dále jen "stavební zákon"). Stavební úřad dále zamítl námitku stěžovatelky týkající se nedodržení limitu výšky oplocení v dané lokalitě a vyhověl námitce osob zúčastněných na řízení, která se týkala nesouhlasu se stavbou. Rozhodnutím ze dne 19. října 2009 č. j RR/2810/09 Krajský úřad Plzeňského kraje odbor, regionálního rozvoje, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. prosince 2011 č. j. 30 Ca 87/2009-62 zamítl žalobu stěžovatelky.

Návrhem podaným k Nejvyššímu správnímu soudu se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni a tvrdila, že správní orgány a soud chybně posoudily otázku, zda byl záměr v souladu s územně plánovací dokumentací, cílem a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. ledna 2013 č. j. 8 As 24/2012-31 návrh stěžovatelky zamítl jako nedůvodný.

Stěžovatelka nesouhlasila se zamítnutím žádosti a v ústavní stížnosti tvrdila, že správní orgán neuvedl skutečné důvody pro vydání rozhodnutí a bez řádné opory v zákoně zamítl její žádost o umístění stavby, tím výrazně poškodil její vlastnická práva a rovnost všech vlastníků majetku dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Poukázala na skutečnost, že její záměr není v rozporu s regulačním plánem a závěr správního orgánu, že by se jeho nedodržením dopustila přestupku, za který jí hrozí pokuta, považuje za protizákonný a současně diskriminační.

Nejvyššímu správnímu soudu vytkla, že v řízení, kterým se domáhala ochrany svých práv, dostatečně její práva nešetřil, nepřezkoumal projektovou dokumentaci v celém rozsahu a postupoval formalisticky. V řízení nezohlednil důkazy založené ve spise (fotografie), které se týkaly porušování závazného regulativu ostatními vlastníky nemovitostí v dané lokalitě a intenzitu porušení závazného regulativu ze strany stěžovatelky. Dále stěžovatelka uvedla, že napadená rozhodnutí se nezabývají tvrzením stěžovatelky, podpořeným jinými správními orgány, že jí navrhovaná stavba nenarušuje vzhled lokality.

Stěžovatelka se cítí znevýhodněna oproti ostatním vlastníkům, je postihována za to, že postupovala v souladu se stavebním zákonem ohlášením svého záměru, což mělo negativní dopad. Stěžovatelka tvrdila, že nebyla zachována rovnost před zákonem, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných/správních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 230/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 27/7 SbNU 173); srov. také nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými/správními soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331)].

V usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 ze dne 23. 6. 2004 (U 39/33 SbNU 591), stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 ze dne 15. 11. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07 ze dne 21. 2. 2008, Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem".

Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda nedošlo v souzené věci k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatelce nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhala. Ostatně, to netvrdí ani sama stěžovatelka.

Ústavní soud z obsahu spisového materiálu a z obou podání (tj. k Nejvyššímu správnímu soudu a k Ústavnímu soudu) dovozuje, že stěžovatelka ve svých podáních předkládá a opakuje takřka totožnou, resp. více či méně široce podanou argumentaci o zásahu do vlastnického práva a domáhá se vydání kladného meritorního rozhodnutí.

V dané věci je ústavní stížností napaden rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, především posouzení, zda záměr stěžovatelky postavit uliční oplocení je v souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména charakterem území a s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud postupoval formalisticky, když kasační stížnost zamítl, aniž by se zabýval všemi vznesenými námitkami (závazností projektové dokumentace). Ústavní soud usuzuje, že se někdy jedná o argumentaci účelovou; tak je tomu např. v případě námitky týkající se neurčitosti regulačního plánu až v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud jasně a zřetelně konstatoval, že se v souzené věci jednalo o námitku nepřípustnou, a tento závěr také náležitě odůvodnil (bod 20 rozsudku). Obdobné by bylo možné také dovozovat v souvislosti se stěžovatelčinou argumentací týkající se opakovaných porušování regulačního plánu jinými vlastníky a argumentace, že byla oprávněna očekávat kladné rozhodnutí v její věci. V této věci nelze spatřovat nerovnost, neboť rozhodnutí správního orgánu směřovalo do budoucna a dosavadní přístup správního orgánu k jiným žadatelům ji neopravňoval k očekávání vyhovění její žádosti (str. 4).

Ústavní soud dovozuje, že to byl právě Nejvyšší správní soud, který stěžovatelce v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle a pregnantně vysvětlil význam postupu a řízení v souzené věci. Ústavní soud - se zřetelem na argumenty Nejvyššího správního soudu, jejich důkladnost a důslednost - nemá ani z hlediska ústavnosti co dodat. Rozhodnutí přijaté Nejvyšším správním soudem je jasné, srozumitelné a zřetelně popisuje procesní postupy státních orgánů týkající se rozhodování ve věci uvedeného stavebního povolení.

Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je logické, jasné, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v souzené věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jež by šly nad rámec limitů ochrany jednotlivce. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se, dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.), uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu