IV.ÚS 3465/11 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti PeHToo, a. s., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1067/25, zastoupené JUDr. Václavem Zemanem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2011 č. j. 3 Ads 73/2011-74, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2011 č. j. 57 A 61/2010-39, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. května 2010 č. j. 44091/010-9010-15.4.2010-17/HS a rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice ze dne 26. března 2010 č. j. 44001/110-9010-4.1.2010-5/PPoj/So, takto:

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 78 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů a orgánů správy sociálního zabezpečení.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Okresní správa sociálního zabezpečení Domažlice rozhodnutím ze dne 26. března 2010 č. j. 44001/110-9010-4.1.2010-5/PPoj/So zamítla žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti uhrazeného stěžovatelkou za období leden až červen 2007. Stěžovatelkou podané odvolání Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 14. května 2010 č. j. 44091/010-9010-15.4.2010-17/HS zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Stěžovatelka se proto domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení podanou správní žalobou u Krajského soudu v Plzni, který však její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. února 2011 č. j. 57 A 61/2010-39. Ve svém rozhodnutí krajský soud poukázal na to, že spornou právní otázkou se velmi podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88. S jeho závěry se krajský soud ztotožnil a zaujal stejný právní názor, tedy že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možno tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 (dále jen "zákon o pojistném na sociální zabezpečení"), s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Konstatoval v této souvislosti, že stěžovatelka v žalobě ani netvrdila, že by byl její případ po skutkové či právní stránce odlišný od výše citovaného případu posuzovaného Nejvyšším správním soudem, a že stěžovatelka odvedla pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, aniž by tvrdila, že ho odvedla v nesprávné výši. Proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. srpna 2011 č. j. 3 Ads 73/2011-74 zamítl s poukazem (obdobně jako krajský soud) na svůj rozsudek ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88, jehož závěry je třeba v plném rozsahu aplikovat i na souzenou věc, která je skutkově i právně totožná.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zákon o pojistném na sociální zabezpečení v § 3 zakládá povinnou účast v systému sociálního zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zaměstnavatelům definovaným v tomto ustanovení. Dále v ustanovení § 4 stanoví, že výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovacího základu zajištěného za rozhodné období. Výše vyměřovacího základu však tímto zákonem nebyla stanovena. K nápravě této legislativní chyby přijala vláda nařízení č. 39/2007 Sb., které s účinností od 1. března 2007 do 1. července 2007 upravovalo způsob stanovení vyměřovacího základu organizace, resp. malé organizace. I Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 shledal, že toto nařízení je právně retroaktivní, neboť zpětně za měsíce leden a únor 2007 ukládalo organizacím a malým organizacím, které za tyto měsíce neodvedly pojistné, odvést za měsíc březen 2007 pojistné z vyměřovacího základu za měsíce leden, únor a březen 2007. K tomu pak Nejvyšší správní soud dodal, že i při neexistenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona o pojistném na sociální zabezpečení s potřebnou mírou určitosti vymezit, s čímž se stěžovatelka neztotožňuje. Poukazuje v této souvislosti na to, že správní orgány i správní soudy svými rozhodnutími akceptovaly a zahladily nezákonný postup moci výkonné spočívající v přijetí nařízení vlády č. 39/2007 Sb., a dále argumentuje, že české právo není založeno na precedentních rozhodnutích, a že cílem interpretace je vykládat nejasnosti právní úpravy, nikoliv dotváření práva. Správní orgány i správní soudy se svým postupem spočívajícím v odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 podle názoru stěžovatelky dopustily porušení zásady předvídatelnosti práva, neboť de facto připustily, aby mezera v právu byla pod zástěrkou interpretace dotvořena pomocí soudního rozhodnutí, které je závazné pouze inter partes. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí správních soudů a orgánů správy sociálního zabezpečení zrušil.


II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 61/2010.

5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, jež stěžovatelka uplatňovala již v řízení před správními soudy, které se jimi v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.

6. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného/správního soudnictví, není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadenými rozhodnutími skutečně došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

7. Základem ústavní stížnosti je problematika, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně a jejíž geneze je dostatečně seznatelná z podrobného odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2011 č. j. 3 Ads 73/2011-74, ale především z jeho předobrazu - již výše opakovaně citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88. V něm je poprvé podrobně popsána stěžovatelkou nesdílená interpretace legislativního lapsu, a to způsobem zcela srozumitelným a jasným. K tomu Ústavní soud konstatuje, že toto pilotní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo již dříve předloženo Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud se danou věcí obsažně zabýval a dne 19. 6. 2012 vydal usnesení pod sp. zn. I. ÚS 1904/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejně postupoval Ústavní soud i v dalších obdobných věcech, o nichž rozhodl usneseními ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 781/12 a ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 3455/11 (obě dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nemá ani v nyní souzené věci důvod na argumentaci uvedené v předcházejících svých rozhodnutích cokoliv měnit, a proto pro stručnost na tato rozhodnutí, a to zejména na zmíněné podrobné odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 1904/10, odkazuje.

8. Ústavní soud tedy neshledal v řízení před správními soudy a orgány správy sociálního zabezpečení, z nichž vzešla v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí, stěžovatelkou namítaná pochybení. Soudy nepřekročily meze uložené jim zákonem a věc projednaly v zákonných mezích způsobem, který zákon předvídá. Ústavní soud tak neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích ústavně zaručených základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu