III.ÚS 272/13 #1 — Právní fikce doručování písemností v občanském soudním řízení

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 11. června 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13 ve věci ústavní stížnosti Renaty Hinz, dříve Málkové, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Praha 1, Havlíčkova 15, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. ledna 2010 č. j. 7 EC 82/2009-42, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit dluh za dodávky elektrické energie ve výši 232 Kč s příslušenstvím, za účasti Okresního soudu v Kolíně jako účastníka řízení a IES REAL & CONSULTING, spol. s r. o., IČ: 60704080, se sídlem Olomouc, Ostružnická 326/8, jako vedlejší účastnice řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. ledna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem ze dne 25. ledna 2010 č. j. 7 EC 82/2009-42 (dále jen "napadený rozsudek") vyhověl Okresní soud v Kolíně žalobě vedlejší účastnice a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí částku 232 Kč s příslušenstvím, která měla představovat dluh za dodávky elektrické energie za období od 12. ledna 2006 do 29. června 2006. Současně bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 6 369 Kč. V průběhu řízení doručoval uvedený soud stěžovatelce veškeré písemnosti na adresu v K., na které měla do 19. července 2004 evidováno místo trvalého pobytu. Protože při doručování těchto písemností nebyla zastižena a nebylo možné je ani odevzdat osobě, která by byla oprávněna je přijmout, byly na úřední desce soudu vyvěšeny výzvy k jejich vyzvednutí. Okresní soud následně považoval písemnosti za doručené uplynutím lhůty 10 dnů.

3. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka byla dne 19. listopadu 2012 vyrozuměna o probíhající exekuci k uspokojení uvedené pohledávky jedním ze svých bývalých sousedů, který si všiml, že na domovní nástěnce v místě jejího někdejšího bydliště bylo vyvěšeno související podání soudního exekutora. Její právní zástupce se následujícího dne dostavil do kanceláře soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, za účelem nahlédnutí do exekučního spisu vedeného pod sp. zn. 167 EX 8455/10, z něhož se dozvěděl jak o napadeném rozsudku, tak o tom, že na jeho základě byla usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. srpna 2010 č. j. 36 EXE 1473/2010-12 nařízena exekuce jejího majetku.

4. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka právě v tom, že se o podání žaloby, jakož i o celém řízení o ní dozvěděla až okamžikem nahlédnutí svého advokáta do exekučního spisu. Soud totiž veškeré písemnosti doručoval v rozporu s § 46b písm. a) občanského soudního řádu právě na posledně uvedenou adresu, ačkoliv v době předmětného řízení měla trvalý pobyt ve Spolkové republice Německo. Pokud tedy za této situace považoval veškerá doručení, včetně doručení napadeného rozsudku, za účinná a řízení vedené pod sp. zn. 7 EC 82/2009 za pravomocně skončené, odňal stěžovatelce možnost procesní obrany proti žalobě, a porušil tak její ústavně zaručená práva, zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Závěrem své argumentace vyslovila pochybnost, zda měla uvedená žaloba směřovat vůči ní, protože sama nikdy neměla vůči vedlejší účastnici, resp. její právní předchůdkyni, žádný dluh. Ten jí navíc již vůbec nemohl vzniknout za období roku 2006, neboť na této své někdejší adrese od roku 2003 nebydlí.


II. Průběh řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 EC 82/2009 a exekutorský spis Exekutorského úřadu Praha 10 vedený pod sp. zn. 167 EX 8455/10. Současně vyzval účastnici řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

6. K uvedené výzvě poskytl své vyjádření pouze Okresní soud v Kolíně, a to prostřednictvím předsedkyně senátu 7 EC, která v dané věci rozhodovala. Ta uvedla, že v průběhu celého řízení bylo stěžovatelce doručováno na adresu trvalého pobytu postupem podle § 49 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu, je si však vědoma pochybení a uvedení nesprávného příjmení Málková v napadeném rozsudku, ačkoliv je patrné, že se stěžovatelka mezitím provdala a její příjmení je Hinz.

7. Uvedené vyjádření bylo stěžovatelce zasláno k replice, která této možnosti využila a ve svém podání ze dne 24. května 2013 označila výše uvedené tvrzení účastníka řízení za nepravdivé. V této souvislosti poukázala na usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. ledna 2013 č. j. 36 EXE 1473/2010-46, kterým bylo změněno jeho dřívější rozhodnutí o nařízení exekuce tak, že se návrh na její nařízení zamítá. V uvedeném řízení totiž soud z centrální evidence obyvatel zjistil, že stěžovatelka měla již od 19. července 2004 ukončený trvalý pobyt v České republice. Pokud jí tedy týž soud v řízení vedeném pod sp. zn. 7 EC 82/2009 po celou dobu doručoval na její někdejší adresu v K., nejednalo se o doručování na adresu trvalého pobytu postupem podle § 49 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu, a tedy v případě žádné z předmětných písemností nemohlo dojít ani k jejímu řádnému doručení.

8. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení a obsah vyžádaných spisů, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., bez jeho konání.

III. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti

9. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny zákonem stanovené předpoklady.

10. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku, kterým jí byla jako straně ve sporu neúspěšné uložena určitá povinnost. Její hlavní námitka přitom spočívá v tom, že ačkoliv měla v řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí postavení účastníka, v důsledku nezákonného postupu soudu při doručování jednotlivých písemností o jeho zahájení a průběhu vůbec nevěděla a dozvěděla se o něm až dodatečně, kdy již bylo rozhodnuto ve věci samé. Nemohla se tak ani vyjádřit k žalobě ani navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení či jiným způsobem hájit svá práva.

11. Předmětná námitka nemá význam jen pro věcné posouzení ústavní stížnosti, ale promítá se i do posouzení její přípustnosti a především včasnosti. Kromě odvolání, jež podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu není přípustné v případech bagatelních věcí, nemohla stěžovatelka proti napadenému rozsudku podat ani žalobu pro zmatečnost. Podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jenž se podle čl. II odst. 6 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, použije v dané věci, totiž mohla předmětná námitka založit přípustnost této žaloby jen tehdy, pokud by směřovala proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení. Z těchto důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou.

12. Pokud jde o otázku včasnosti, Ústavní soud při jejím posouzení vycházel v souladu s čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb. z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle něhož lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Takto určený počátek běhu lhůty je třeba nicméně vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti ani v případě, pokud by v důsledku nesprávného postupu orgánu veřejné moci bylo napadené rozhodnutí doručeno nesprávným způsobem. Za situace, kdy napadený rozsudek nebyl stěžovatelce vůbec doručen a právní účinky jeho doručení měly podle jejího názoru nastat v důsledku nezákonného postupu soudu nebo neměly nastat vůbec, proto nelze pod pojmem "doručení" ve smyslu výše uvedeného ustanovení rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení nebo na základě které tyto účinky, byť nesprávně, konstatoval příslušný soud, nýbrž až okamžik, kdy se stěžovatelka o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět, a od kterého tak měla reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nález ze dne 25. září 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (N 111/27 SbNU 233), nález ze dne 9. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 811/05 (N 98/41 SbNU 279), nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307), bod 16]. Zároveň je však třeba dodat, že prokázání uvedeného nesprávného postupu je současně podmínkou věcného projednání případných dalších námitek proti napadenému rozsudku. V opačném případě by se jimi mohl Ústavní soud zabývat jen za předpokladu, že by k podání ústavní stížnosti došlo zároveň ve lhůtě odvíjející se ode dne, kdy v souladu se zákonem nastaly právní účinky doručení, byť by se stěžovatelka o tomto rozhodnutí tehdy ještě nedozvěděla. Jen v takovém případě by totiž jejich projednání nemělo povahu nepřípustného prodloužení lhůty.

13. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 EC 82/2009 (níže uvedená čísla listů se týkají tohoto spisu) měl Ústavní soud za prokázané, že stěžovatelka nebyla ani jednou zastižena na adrese jejího někdejšího trvalého pobytu v K., na kterou jí soud doručoval písemnosti, konkrétně elektronický platební rozkaz ze dne 16. července 2009 č. j. 7 EC 82/2009-14 spolu se žalobou (nedoručená písemnost na č. l. 17 a č. l. 19), usnesení ze dne 31. srpna 2009 č. j. 7 EC 82/2009-20, kterým se ruší uvedený elektronický platební rozkaz, spolu s usnesením z téhož dne č. j. 7 EC 82/2009-22 o výzvě k vyjádření, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím věci soudem prvního stupně bez nařízení jednání, a žalobou (č. l. 23), předvolání na ústní jednání, jež se konalo dne 9. prosince 2009 (č. l. 26), předvolání na ústní jednání, jež se konalo dne 25. ledna 2009 (č. l. 36), a napadený rozsudek (č. l. 46). Protože usnesení ze dne 31. srpna 2009 č. j. 7 EC 82/2009-20 a č. j. 7 EC 82/2009-22 a žaloba byly doručovány do vlastních rukou, přičemž je nebylo možné odevzdat ani jiné k jejich přijetí oprávněné osobě, byly dne 15. září 2009 uloženy (připraveny k vyzvednutí) u uvedeného soudu. Téhož dne byla podle § 49 odst. 2 občanského soudního řádu na úřední desce soudu vyvěšena výzva k jejich vyzvednutí s poučením, že pokud si je stěžovatelka nevyzvedne ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byly připraveny k vyzvednutí, budou podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu považovány za doručené jejím posledním dnem (č. l. 25). Stejným způsobem byl doručován i napadený rozsudek, jenž byl po neúspěšném doručení uložen (připraven k vyzvednutí) u soudu dne 8. března 2010 (č. l. 47). V případě předvolání k ústnímu jednání, jež se konalo dne 25. ledna 2010, sice nebylo doručováno do vlastních rukou, písemnost však byla dne 22. prosince 2009 z obdobných důvodů rovněž uložena (připravena k vyzvednutí) u soudu. Stěžovatelka byla vyzvána k jejímu vyzvednutí podle § 50 odst. 2 občanského soudního řádu prostřednictvím výzvy vyvěšené téhož dne na úřední desce soudu s poučením, že v případě jejího nevyzvednutí bude písemnost považována za doručenou desátým dnem po vyvěšení (č. l. 37).

14. Dále Ústavní soud zjistil z exekučního spisu Exekutorského úřadu Praha 10 vedeného pod sp. zn. 167 EX 8455/10 (níže uvedená čísla listů se týkají tohoto spisu), že dne 19. listopadu 2012 bylo provedeno místní šetření na někdejší adrese trvalého pobytu stěžovatelky v K., kde však ta neměla ani označenou schránku ani zvonek. Nebyly zde zjištěny žádné informace o jejím možném výskytu (č. l. 35). Následujícího dne, jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 20. listopadu 2012 (č. l. 37), se dostavil k náhledu do exekučního spisu její právní zástupce, přičemž mu byly pořízeny kopie některých písemností, včetně usnesení o nařízení exekuce a exekučního titulu, tj. napadeného rozsudku. Právní zástupce se prokázal plnou mocí ze dne 10. října 2012, která mu byla stěžovatelkou udělena pro zastupování ve všech právních věcech (č. l. 36).

15. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka evidentně nevěděla o předmětném řízení a o napadeném rozsudku se dozvěděla nejdřív dne 20. listopadu 2012. Tento den byl proto rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012), která tak byla podána včas. Zbývá dodat, že ústavní stížnost současně splňovala i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti.

IV. Vlastní posouzení

16. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Předmětem ústavněprávního posouzení v dané věci je otázka, zda Okresní soud v Kolíně neaplikoval při doručování písemností stěžovatelce ustanovení § 49 odst. 2 a 4 a § 50 odst. 2 občanského soudního řádu způsobem, v jehož důsledku došlo k porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato zákonná ustanovení stanoví podmínky, za nichž se v případě doručování písemností prostřednictvím doručujícího orgánu uplatní v občanském soudním řízení právní fikce jejich doručení v případě, že jejich adresát nebyl zastižen na adrese určené podle § 46b občanského soudního řádu (resp. neměl na této adrese domovní schránku). Uvedený soud měl za to, že v případě předmětných písemností byly podmínky pro vznik právní fikce jejich doručení splněny.

18. Předně je třeba uvést, že smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat [srov. např. nález ze dne 1. října 2012 sp. zn. II. ÚS 92/01 (N 115/28 SbNU 9)].

19. Z této charakteristiky nijak nevybočuje ani právní fikce doručení podle výše uvedených ustanovení, jejíž účel, aby účastníci řízení nemohli nepřebíráním písemností bez relevantního důvodu bránit postupu soudního řízení a prodlužovat tak jeho délku, není s principem právní jistoty v žádné kolizi. Zákonodárce při stanovení této právní fikce vycházel z předpokladu, že osoby, jež mají na území České republiky trvalý pobyt nebo v případě cizinců jiný pobyt, lze skutečně zastihnout alespoň na jednom místě, které si buď samy určí, nebo které lze dovodit z jejich evidovaného místa trvalého nebo jiného pobytu. Je tak na odpovědnosti každé z nich, aby ve svém vlastním zájmu zajistila, že jí na takto určenou adresu bude možné doručovat a že si doručované písemnosti bude skutečně přebírat. Jinak by se totiž vystavila riziku, že se její nečinnost negativním způsobem promítne do výsledku případného soudního řízení.

20. V posuzované věci byly stěžovatelce doručovány veškeré písemnosti na její někdejší adresu v K., která však nebyla její adresou pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) občanského soudního řádu. Součástí spisu není žádné podání nebo úkon, v němž by ji uvedla jako adresu místa, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti. Stejně tak tato adresa nebyla v předmětné době vedena ani jako její adresa pro doručování v informačním systému evidence obyvatel ani jako aktuální adresa místa jejího trvalého pobytu. Tyto skutečnosti musely být Okresnímu soudu v Kolíně známy již z jím pořízeného výpisu z centrální evidence obyvatel ze dne 5. srpna 2009 (č. l. 18 spisu vedeného u tohoto soudu sp. zn. 7 EC 82/2009). Zmíněná adresa v něm sice byla skutečně uvedena, avšak s poznámkou, že stěžovatelka měla již od 19. července 2004 ukončený trvalý pobyt na území České republiky. Zároveň z něho bylo zřejmé, že nešlo o doručovací adresu ve smyslu § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů.

21. Za těchto okolností Ústavní soud nemohl přisvědčit názoru Okresního soudu v Kolíně, podle něhož se měla v případě písemností doručovaných stěžovatelce, včetně napadeného rozsudku, uplatnit právní fikce jejich doručení ve smyslu § 49 odst. 4, resp. § 50 odst. 2 občanského soudního řádu. Její právní účinky by mohly nastat jen za předpokladu, že by jí byly předmětné písemnosti doručovány na adresu určenou podle § 46b občanského soudního řádu. K tomu však v posuzované věci nejenže nedošlo, nýbrž podle všech zjištění ani dojít nemohlo. Stěžovatelka měla totiž v předmětné době ukončený pobyt v České republice, tudíž žádnou takovouto adresu pro doručování mít nemusela a ve skutečnosti ani neměla.

22. Uvedené pochybení se negativním způsobem promítá i do roviny jejích ústavně zaručených práv a svobod, a proto mu nelze upřít ústavněprávní dimenzi. Bylo povinností soudu, aby si za situace, kdy nemohl aplikovat uvedená ustanovení o doručování písemností, splnil svoji ze zákona vyplývající vyhledávací povinnost a pokusil se adresu stěžovatelky sám zjistit. Zůstal-li by přitom její pobyt neznámým i po řádně provedeném šetření, přicházelo by v úvahu ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž by byl objektivně způsobilý hájit její zájmy. Protože však příslušný soud uvedeným způsobem nepostupoval, způsobil, že se stěžovatelka o řízení nemohla dozvědět, a odepřel jí tak možnost před něj předstoupit, předestřít mu svá tvrzení, vyjádřit se k žalobě a předložit důkazy za účelem hájení svých práv. Jde přitom o natolik závažné porušení jejích ústavně zaručených práv, že jej nebylo možné pominout ani s ohledem na to, že předmětem řízení před obecnými soudy byla tzv. bagatelní věc.

23. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem, jakož i postupem Okresního soudu v Kolíně, jenž předcházel jeho vydání, bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a její právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto vyhověl její ústavní stížnosti a napadený rozsudek podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V dalším řízení, jehož výsledek tento nález žádným způsobem nepředjímá, bude mít stěžovatelka možnost v plném rozsahu uplatnit svá práva účastníka řízení.