I.ÚS 383/12 #1 — Absence odůvodnění rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby jako projev nepřípustné libovůle v soudním rozhodování

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 ve věci ústavní stížnosti DOMOV CZ, s. r. o., se sídlem Uherské Hradiště, Palackého nám. 175, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2012 č. j. 18 Cm 23/2008-312 o nepřipuštění stěžovatelkou navržené změny žaloby.

Odůvodnění


I.

Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení, vydaného v řízení o zaplacení částky 14 122 213 Kč, kterým Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, nepřipustil změnu žaloby, kterou stěžovatel v průběhu řízení navrhl.

Stěžovatel uvedl, že podáním ze dne 6. 1. 2012 navrhl ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 23/2008 rozšíření své žaloby proti oběma žalovaným o zaplacení příslušenství, tj. úroku z prodlení ze žalované částky 14 122 213 Kč, za dobu od 1. 2. 2008 do zaplacení. Krajský soud v Brně shora označeným usnesením změnu žaloby nepřipustil, aniž své rozhodnutí jakkoli odůvodnil. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 989/2009 a doplnil, že za stavu, kdy v dané věci by bylo možno použít výsledky dosavadního řízení i pro rozhodnutí o změněném návrhu, se nepřipuštění změny návrhu jeví jako postup příčící se zásadě hospodárnosti a soustředěnosti řízení. Krajský soud neuvedl žádný důvod, pro který rozšíření žaloby nepřipustil. Jedná se o ústavně nepřípustnou libovůli v rozhodování. Došlo tak k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.


II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně. Ten uvedl, že ústavní stížnost je důvodná, neboť již nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 801/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 169/51 SbNU 79) bylo stanoveno, že pokud soud prvního stupně své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu žaloby neodůvodnil v souladu s ustanovením § 169 o. s. ř., porušil ústavně garantované právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ke zřejmé nesprávnosti, tj. neexistenci odůvodnění napadeného usnesení, došlo použitím nesprávního vzoru o. s. ř. Proto navrhl zrušení napadeného usnesení.


III.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2012 č. j. 18 Cm 23/2008-312 Ústavní soud zjistil, že nebyla připuštěna změna žaloby, navržená stěžovatelem v podání ze dne 6. 1. 2012, jehož obsahem byl požadavek, aby vedle povinnosti zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku ve výši 14 122 213 Kč byla žalovaným uložena i povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, za období od 1. 2. 2008 do zaplacení. Toto usnesení neobsahuje žádné odůvodnění, za jeho výrokem následuje jen poučení o odvolání.

IV.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, tím spíše v případech takových rozhodnutí, proti nimž v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Předpokladem respektování uvedené zásady je ovšem dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Tato podmínka však v projednávaném případě splněna nebyla.

O změně návrhu na zahájení rozhodují obecné soudy podle § 95 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle odstavce druhého tohoto ustanovení soud změnu návrhu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud, po právní moci usnesení, v řízení o původním návrhu.

Z ustanovení § 169 o. s. ř. vyplývá, že k podstatným náležitostem písemného vyhotovení usnesení patří jeho odůvodnění. Výjimka z tohoto pravidla je upravena v odstavci 2 tohoto ustanovení a zahrnuje pouze usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení vydané podle § 104a o. s. ř. Usnesení o nepřipuštění změny žaloby tedy ke stanoveným výjimkám nepatří. Pokud jde o obsah samotného odůvodnění, není u nemeritorních usnesení předepsán. Postačuje proto, aby soud v odůvodnění uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.

Rozhodl-li Krajský soud v Brně o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž svoje usnesení jakkoliv odůvodnil, za situace, kdy zákonné podmínky pro absenci odůvodnění splněny nebyly, pak zcela jednoznačně nedostál své povinnosti vyplývající z § 169 o. s. ř. Jeho postup nelze kvalifikovat jinak než jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Principu tohoto práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Pokud tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06 ze dne 22. 3. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].

Soud prvního stupně tím, že své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu žaloby neodůvodnil v souladu s požadavky § 169 o. s. ř., porušil ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud podotýká, že již obdobnou otázku řešil nálezem ze dne 9. 10. 2008 pod sp. zn. II. ÚS 801/08, na který tímto odkazuje a jímž je vázán (srov. článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Ve zkoumané věci nebyl shledán důvod odchýlit se od právního názoru vyjádřeného ve zmíněném nálezu. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve výroku označené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.