I.ÚS 1605/09 #1 — Otázka zákonnosti důkazu v trestním řízení - odběru krve po dopravní nehodě

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 15. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 1605/09 ve věci ústavní stížnosti F. R. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2008 č. j. 3 To 564/2008-88, jímž krajský soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově a sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, jehož se stěžovatel dopustil tím, že řídil nákladní automobil a v důsledku předchozího požití alkoholických nápojů nezvládl levotočivou zatáčku, vyjel vpravo mimo komunikaci a čelně narazil do stromu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 7 Tdo 299/2009, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.

Odůvodnění

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhl pan F. R. (dále jen "stěžovatel") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, a to pro údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě namítal, že se v jeho věci jednalo o nezákonné provedení důkazu krevní zkouškou, protože nebyla spolehlivě objasněna otázka jeho platného souhlasu s odběrem krve. Krev mu byla odebrána v době, kdy pro svůj zdravotní stav nebyl schopen dát k jejímu odběru platný souhlas. Touto zkouškou bylo zjištěno v jeho krvi 1,08 g/kg alkoholu a na tomto důkazu byl vybudován závěr o jeho vině. S odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu pak argumentoval tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.


II.

Z obsahu spisu sp. zn. 3 T 71/2008 Okresního soudu v Českém Krumlově vyplývá zjištění, že rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 6. 2008 byl stěžovatel odsouzen podle § 201 odst. 2 trestního zákona (dále jen "tr. zák".) k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu 18 měsíců. Vedle toho mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 9. 2008 č. j. 3 To 564/2008-88 v celém rozsahu zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zák. za skutek, který spáchal tím, že dne 22. 9. 2007 okolo 20:15 hod. na silnici II. třídy č. 166 řídil nákladní automobil zn. Volvo. U osady Křenov nezvládl v důsledku předchozího požití alkoholických nápojů levotočivou zatáčku, vyjel vpravo mimo komunikaci, kde čelně narazil do stromu. Po ošetření v nemocnici v Českých Budějovicích mu byla ve 22:00 hod. odebrána krev s výsledkem 1,08 g/kg alkoholu v krvi. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 201 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmnácti měsíců.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 7 Tdo 299/2009 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel totiž učinil obsahem svých dovolacích námitek jen námitky skutkové, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů.

Ústavní stížnost byla v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslána k vyjádření Krajskému soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššímu soudu.

Krajský soud uvedl, že námitky stěžovatele jsou prakticky jen opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil již v průběhu přípravného řízení, poté před soudy prvního i druhého stupně a následně i v dovolání. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, a sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud uvedl, že postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž je nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces jen tehdy, jestliže by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, což není tento případ. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta či zamítnuta, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích uvedlo, že nehodlá využít možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatele.

Vzhledem k obsahu shora uvedených vyjádření, která obsahovala jen stanoviska obecných soudů k ústavní stížnosti a nic nového nepřinesla, nebyla zaslána stěžovateli k eventuální replice. Stěžovatel rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku (viz zejm. str. 4 až 6), odvolací soud se velmi podrobně zabýval okolnostmi, za nichž došlo bezprostředně po přijetí stěžovatele do nemocnice k odběru jeho krve. V detailech nemá smysl skutková zjištění zde učiněná opakovat (tedy opisovat), stačí na ně odkázat. V této souvislosti rovněž stačí poukázat na právní závěry odvolacího soudu, postavené na základě detailně popsaného skutkového stavu a právní úpravy obsažené v § 114 odst. 2 a 4 tr. řádu, dále v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a konečně v § 16 odst. 1 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud uzavřel, že odběr krve u stěžovatele byl proveden v rámci lékařského vyšetření, osobou kvalifikovanou, která byla schopna posoudit i otázku případného zdravotního rizika plynoucího z vyšetření. Výsledek zkoušky na alkohol v krvi odebrané stěžovateli dne 22. září 2007 ve 22:00 hodin tak nebyl produktem důkazu získaného nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, takže byl důkazem použitelným. Odvolací soud tedy postupoval důsledně podle § 125 odst. 1 tr. ř., podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a kterými důkazy doložil svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

Po prostudování ústavní stížnosti a v ní uvedených argumentů (na 12 stranách textu) a po prostudování obsahu spisu sp. zn. 3 T 71/2008 Okresního soudu v Českém Krumlově Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nedošlo k porušení žádných ústavních práv stěžovatele. Celá ústavní stížnost je jen polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů a projevem neochoty stěžovatele akceptovat své trestní odsouzení. Svým postojem tak staví Ústavní soud do postavení jen další přezkumné instance v trestním procesu proti němu vedeném. To prokazuje i porovnání textu dovolání i ústavní stížnosti, která obsahuje stejné obsáhlé pasáže "přetažené" z dovolání. Podstata ústavní stížnosti by měla spočívat v ústavněprávní argumentaci vztahující se k projednávanému případu, a nikoli jen v opakování toho, co bylo předneseno již v předcházejících stadiích řízení. Nelze tedy odhlédnout od skutečnosti, že věc stěžovatele, skutkově i právně nikterak složitá, prošla všemi stadii řízení před trestními soudy této země.

V průběhu řízení u Ústavního soudu došlo ke změně soudce zpravodaje v souladu s ustanovením § 55 zákona o Ústavním soudu, protože návrh nálezu, který předložil původní soudce zpravodaj JUDr. Vojen Güttler, nebyl přijat. Proto tehdejší předseda senátu JUDr. Vojen Güttler určil novým soudcem zpravodajem v této věci dalšího člena senátu JUDr. Františka Duchoně.

Vzhledem ke skutečnosti, že ve stěžovatelově trestní věci nedošlo k porušení jeho základních práv, byla jeho ústavní stížnost zamítnuta podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. První senát Ústavního soudu tak rozhodl mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, kteří s upuštěním od ústního jednání v této věci souhlasili (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).