Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2009 č. j. 13 Co 540/2009-9 a proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 11. září 2009 č. j. 38 L 36/2009-3, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve velmi kuse odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí s poukazem na údajné porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše označená rozhodnutí (i postup obou soudů při rozhodování) podle názoru stěžovatele ve svém důsledku znamenala odepření práva na soudní ochranu a tím prý i porušení práva na spravedlivý proces. Umístěním stěžovatele na protialkoholní záchytnou stanici bez jeho souhlasu a podrobením nezbytnému zákroku byla údajně protiústavně omezena jeho osobní svoboda a snížena lidská důstojnost, ačkoliv každé omezení osobní svobody může být provedeno jen na základě a v mezích zákona (článek 8 Listiny) a rozhodnutí o něm musí být přezkoumatelné soudem "bez ohledu na to, jestli v době podání návrhu takové omezení trvalo či nikoliv".
Z listinných příloh se zjišťuje, že Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 11. 9. 2009 č. j. 38 L 36/2009-3 ve věci návrhu stěžovatele na vyslovení nezákonnosti umístění do ústavu zdravotní péče řízení zastavil (výrok I.). Stěžovatel byl podle svého tvrzení umístěn proti své vůli dne 28. 2. 2009 ve 23.10 hodin do Protialkoholní záchytné stanice, která je organizační složkou Záchranné služby Moravskoslezského kraje, z níž byl propuštěn následující den v 11.00 hodin. Po dobu svého pobytu byl údajně proti své vůli připoután k posteli a byl podroben dechové zkoušce.
S odvoláním na ustanovení § 191a násl. o. s. ř. soud prvního stupně konstatoval, že v předmětné věci nejsou splněny podmínky pro takové řízení, neboť stěžovatel byl již z výše uvedeného zařízení dne 29. 2. 2009 propuštěn a tím zanikla jedna z podmínek pro vedení řízení v předmětné věci, takže muselo být zastaveno (§ 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 10. 2009 č. j. 13 Co 540/2009-9 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť neshledal odvolání stěžovatele důvodným.
Odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, v platném znění (dále jen "zákon č. 379/2005 Sb.") jsou osoby povinny se podrobit ošetření a pobytu v záchytné stanici po dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace, což se oznamuje jen ošetřujícímu lékaři dotyčné osoby, nikoliv soudu, jak to předpokládá ustanovení § 191a odst. 1 o. s. ř. Nejedná se tedy o léčbu ústavní, jak to má na mysli ustanovení § 191a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ale o situaci omezující osobní svobodu na dobu nezbytně nutnou v souladu se zákonem č. 379/2005 Sb., která předpokládá pouhé oznámení pobytu a ošetření konkrétní fyzické osoby v tomto zdravotnickém zařízení registrujícímu praktickému lékaři. V ostatních důvodech zastavení řízení se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.
II.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel se domáhá zrušení obou napadených usnesení obecných soudů z důvodu jejich údajné protiústavnosti; současně označuje za protiústavní postup obou těchto soudů za situace, v níž zastavením řízení ve věci jeho návrhu (jako umístěného) na vyslovení přípustnosti převzetí v ústavu zdravotnické péče mělo dojít k odepření spravedlnosti - možnosti přezkoumat soudem údajně nezákonné omezení jeho osobní svobody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obou obecných soudů v projednávané věci i jejich rozhodnutí o zastavení řízení nelze označit za svévolné či se jinak vymykající z běžné rozhodovací praxe obecných soudů.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by rozhodnutím obou obecných soudů o zastavení řízení ve věci jeho návrhu na vyslovení přípustnosti převzetí v ústavu zdravotnické péče, resp. jejich postupem za situace, v níž stěžovatel v době podání návrhu se již ve zmíněném zdravotnickém zařízení delší dobu nenacházel, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Jak již bylo výše shrnuto, obecné soudy se v rámci svého rozhodování zabývaly zejména tím, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro zastavení řízení.
Předmětem rozhodování ze strany obecných soudů nebylo posouzení, zda pro ošetření a nezbytný pobyt na záchytné stanici byly nebo nebyly u stěžovatele dány relevantní důvody (nekontrolované chování pod vlivem alkoholu bezprostředně ohrožující jeho nebo jiné osoby, majetek a veřejný pořádek atd.). Lze konstatovat, že žádné relevantní námitky, zpochybňující regulérnost umístění v protialkoholní záchytné stanici, neuvádí stěžovatel ani v ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu