IV.ÚS 673/06 #1

Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti DIMENZE K, s. r. o., se sídlem Verdunská 21/709, 160 00 Praha 6, zastoupené JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem, AK se sídlem Na Žertvách 2230/42, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 2005, čj. 14 C 95/2003-84, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, čj. 30 Co 156/2006-108, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a R. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem, AK se sídlem Belgická 38, 120 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadla shora označené rozsudky obecných soudů. Uvedla, že byla v době od 3. 12. 2001 do 11. 11. 12. 2002 zaměstnavatelem žalobce R. H., který u ní pracoval na pozici manažera projektu zodpovědného za realizaci produktů. V pracovní smlouvě byla dohodnuta mzda ve formě pevné měsíční mzdy a pohyblivé části označené jako provize z obratu ve výši 1 %. V době trvání pracovního poměru žalobce (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) pracoval na zakázce od společnosti Valeo Autoklimatizace, s. r. o., jejíž objem dosáhl hodnoty 3 823 011,78 Kč. Stěžovatelka při výplatě provize vzala v úvahu rozsah práce, který vedlejší účastník na této zakázce vykonal, zohlednila jeho pracovní neschopnost v době od 30. 8. 2002 do 23. 9. 2002 a přiznala a vyplatila mu poměrnou část provize ve výši 21 221,- Kč. Zbývající část provize vyplatila zaměstnankyni, která na obchodním případu pracovala po dobu pracovní neschopnosti vedlejšího účastníka a pokračovala i v době, kdy již nebyl zaměstnancem stěžovatelky. Vedlejší účastník se s tímto vyrovnáním nespokojil a žalobou se domohl vyplacení zbytku provize ve výši 8 598,50 Kč.

Stěžovatelka uvedla, že v soudním sporu uplatnila řadu námitek stran pracovněprávní povahy nároku a stran skutečného výkonu práce vedlejším účastníkem na projektu, kterými se však obecné soudy nezabývaly, a uchýlily se k právním konstrukcím, jež neměly žádný legitimní hmotněprávní podklad. Stěžovatelka zdůraznila, že z provedených důkazů zcela jasně vyplynulo, že se nehodlala zprostit své povinnosti vyplatit zaměstnancům provizi za to, že svojí prací přispěli k realizaci zakázky, na vyplacení provize však mohl vzniknou nárok pouze v rozsahu, v jakém se na realizaci zakázky podíleli.

Stěžovatelka rovněž oponovala rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 3 659,- Kč. Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelka uvedla vedlejšího účastníka v omyl tím, že mu zaplatila poměrnou část pohyblivé částky mzdy před podáním žaloby. Tento argument stěžovatelka označila za neočekávatelný a zarážející, neboť spravedlivým vypořádáním všech provizí rozhodně nemohla nikoho uvádět v omyl. Stěžovatelka označila postup obecných soudů při projednávání a rozhodování její věci za nesouladný s pravidly spravedlivého procesu a rozporný s hmotným právem.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2007 plně odkázal na obsah příslušného spisu s tím, že nemá, co by dodal. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení, šlo podle obvodního soudu o věc řešenou v rámci řízení před obecnými soudy (včetně možnosti samostatného odvolání).

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 8. 2007 uvedl, že se s argumenty stěžovatelky řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na které v bližším odkazuje. Svoje rozhodnutí soud považoval za správné po hmotněprávní i procesněprávní stránce.

Řádně zastoupený vedlejší účastník R. H. v podání ze dne 26. 9. 2007 uvedl, že dle jeho názoru byla ústavní stížnost podána účelově, neboť soudy obou stupňů se předmětem sporu mezi účastníky zabývaly, a to dokonce opakovaně a velmi důsledně. V průběhu řízení byla ke skutkovým tvrzením účastníků provedena řada důkazů, které soudy správně hodnotily, při hodnocení užily přiměřenou právní kvalifikaci a ve věci správně rozhodly. Vedlejší účastník zopakoval, že ujednání o pohyblivé složce mzdy, tzv. provizi, neobsahovalo žádné omezení pro případ jeho onemocnění, ani jiné dělení mezi více zaměstnanců; poukázal též na to, že zaměstnankyně, o které stěžovatelka tvrdila, že jí vyplatila poměrnou část provize, tuto výplatu popřela. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a zavázal stěžovatelku k úhradě jeho nákladů řízení před Ústavním soudem v částce 11 424,- Kč.

Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly pouze na odůvodnění svých rozhodnutí a neuvedly nic nového, k čemu by se stěžovatelka měla vyjádřit, Ústavní soud nepovažoval za potřebné zasílat jejich vyjádření stěžovatelce k případné replice. Stejný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 95/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že vedlejší účastník se žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 38 238,10 Kč, která představovala jednoprocentní provizi z konkrétního realizovaného obchodního případu. Po vyjasnění, že částka zaplacená vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou po ukončení pracovního poměru představovala přiznanou část provize (s provizí bylo vyplaceno ještě dvouměsíční odstupné), vzal vedlejší účastník v tomto rozsahu žalobu zpět a obvodní soud řízení co do částky 14 848,- Kč zastavil (šlo o částku 21 221,- Kč po odečtení zákonných srážek). Po provedeném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vznikl nárok na vyplacení pohyblivé složky mzdy, a to na základě ujednání v pracovní smlouvě ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 tehdy platného zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), a že základem pro výpočet jeho výše byla částka realizovaného prodeje, avšak bez 22 % daně z přidané hodnoty. Podle obvodního soudu neměla třítýdenní pracovní neschopnost vedlejšího účastníka vliv na výši nároku, přičemž z pracovní smlouvy ani její přílohy nevyplývalo žádné ujednání o dělení provize v poměru, v jakém se na realizaci obchodu podíleli ostatní pracovníci; za nedůvodnou označil obvodní soud i obranu stěžovatelky, že šlo o rozjednanou zakázku. Městský soud v Praze ve shodě s obvodním soudem potvrdil, že poskytnutí provize bylo založeno na objektivních kritériích (realizace projektu a platba klienta) a nebylo podmíněno splněním dalších subjektivních hledisek ze strany zaměstnance (kvalitní splnění úkolů).

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodoval ve věci opakovaně, rozsudkem ze dne 19. 7. 2004, čj. 14 C 95/2003-44, žalobu co do zaplacení částky 6 373,- Kč zamítl, rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobě co do zaplacení částky 8 663,- Kč vyhověl a stěžovatelce uložil, aby tuto částku vedlejšímu účastníkovi uhradila. Ve zbytku (tj. co do částky 8 384,10 Kč) žalobu zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 34,50 Kč zamítl (podle odůvodnění šlo o opravu numerické chyby), jinak rozsudek v tomto výroku ohledně částky 8 598,50 Kč potvrdil. Odvolací soud opětovně zdůraznil, že nárok vedlejšímu účastníkovi vznikl uzavřením obchodu a důvod k jeho krácení nebyl dán ani jeho pracovní neschopností ani počtem pracovníků podílejících se na projektu. K ujednání v dodatku k pracovní smlouvě o tom, že k zaplacení provize dojde po úhradě obchodu zákazníkem, uvedl, že nebylo podmínkou vzniku nároku vedlejšího účastníka na odměnu, ale jen ujednáním o splatnosti již vzniklého nároku, a proto nebylo rozhodující, že k uhrazení některých částek zákazníkem došlo až po ukončení pracovního poměru s vedlejším účastníkem. Městský soud v Praze nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť dle jeho názoru nebylo možno stanovit přesně úspěch a neúspěch ve věci samé. Městský soud připustil, že stěžovatelka uhradila vedlejšímu účastníkovi část provize krátce před podáním žaloby, měl však za to, že když neuvedla, čeho se platba týká, uvedla jej v omyl a vedlejší účastník nemohl vědět, co obdržel. Stran nákladů odvolacího řízení odvolací soud zavázal stěžovatelku povinností zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 659,- Kč.

Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavně právní argumentace stěžovatelky byla opřena o čl. 36 Listiny, podle jehož odst. 1, relevantního pro projednávanou věc, se každý může domáhat stanovených postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Jak Ústavní soud ověřil, v projednávaném případě k takovému pochybení nedošlo. Dle zjištění Ústavního soudu proběhlo soudní řízení postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a napadené rozsudky je tak třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a meze jeho přezkumu jsou v případě interpretace a aplikace norem jednoduchého práva vymezeny tak, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, shledá-li aplikaci podústavního práva svévolnou či její interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu.

V projednávané věci obecné soudy aplikovaly a interpretovaly relevantní ustanovení tehdejšího zákoníku práce, zejména § 29 odst. 2, podle kterého lze v pracovní smlouvě dohodnout i jiné podmínky, na kterých mají účastníci zájem, v souvislosti s posouzením obsahu ujednání obou stran v pracovní smlouvě a její příloze. Obecné soudy své právní názory vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí, ze kterých je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o vzniku nároku vedlejšího účastníka na provizi a její výši, ale i to, jak se vypořádaly s námitkami uplatněnými v průběhu soudního řízení stěžovatelkou. Obecné soudy vyložily, že pracovní nepřítomnost vedlejšího účastníka z důvodu nemoci, podíl jiných pracovníků na obchodním případu či jiné subjektivní faktory neměly na výši provize vliv, neboť nic takového nebylo v pracovní smlouvě a její příloze ujednáno a reagovaly i na skutečnost, že obchodní případ byl ukončen - zaplacen až po ukončení pracovního poměru vedlejšího účastníka u stěžovatelky. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, jakož i jejich právních názorech, žádné takové pochybení, jež by zakládalo důvod k jeho zásahu, a tvrzení předložená stěžovatelkou v ústavní stížnosti ke vzniku nároku provize a její výplaty považoval za pouhou polemiku s právními závěry soudů, kterážto polemika sama o sobě ke kasaci soudních rozhodnutí nepostačuje.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka, posuzováno podle obsahu ústavní stížnosti, brojila proti výrokům, jimiž soud žalobnímu návrhu vedlejšího účastníka vyhověl, zatímco v petitu ústavní stížnosti žádala zrušení rozsudků nalézacího i odvolacího soudu v jejich celku, tedy i v jejich zamítavých výrocích. Rozhodnutí, resp. výrok, kterým nebylo vyhověno žalobnímu žádání protistrany, nemůže druhého účastníka řízení nikterak negativně zasáhnout v jeho právech, přinejmenším proto, že jím soud neukládá žádné povinnosti. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí nezpůsobilému zasáhnout do práv či povinností stěžovatelky je již pojmově zjevně neopodstatněná, a proto závěr o neopodstatněnosti ústavní stížnosti plně dopadá i na zamítající výroky napadených rozsudků.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

V projednávané věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při rozhodování v prvním stupně obvodní soud dospěl k závěru, že úspěch obou stran sporu byl v podstatě shodný, odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně zaujal stanovisko, že v dané věci nebylo možné stanovit přesně úspěch a neúspěch ve věci samé. Tento závěr je z ústavně právního hlediska plně akceptovatelný, neboť poměřovat úspěch a neúspěch ve věci je zcela na obecných soudech. Na tomto závěru nemohla ničeho změnit ani jistá míra oprávněnosti stěžovatelčiny námitky považující za zarážející úsudek odvolacího soudu o uvedení vedlejšího účastníka stěžovatelkou v omyl tím, že při úhradě části provize před podáním žaloby neuvedla, čeho se platba týká. Ústavní soud však není superrevizní instancí všeobecného soudnictví povolanou k nápravě všech možných nedostatků ze strany obecných soudů, ale zabývá se pouze těmi, které mají dopad do ústavně zaručených práv a svobod, což v daném případě neshledal. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud postupující podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu a přiměřeným způsobem i útratový výrok svého rozhodnutí odůvodnil, což je postup, kterému z ústavně právního hlediska nelze ničeho vytknout.

Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby k úhradě jeho nákladů řízení před Ústavním soudem zavázal stěžovatelku, neboť podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si hradí náklady účastníci řízení i vedlejší účastníci sami. Podle odst. 4 téhož ustanovení sice může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. V projednávané věci však Ústavní soud k takovému - zcela výjimečnému - postupu neshledal důvod.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. října 2007


Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu