II.ÚS 563/01 — Náhrada nákladů řízení po odpadnutí předmětu sporu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. K. proti usnesení Městského soudu v Praze z 20. 8. 2001 sp. zn. 54 Co 146/2001, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovaným (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkům) náklady řízení.

Odůvodnění



Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení ze dne 21. 9. 2001 domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001 č. j. 54 Co 146/2001-117, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům (v řízení před obecnými soudu v postavení žalovaných) náklady řízení ve výši 44 800 Kč k rukám jejich právního zástupce. V návrhu stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho práva chráněná čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Porušení těchto základních práv spatřuje v postupu Městského soudu v Praze, který vydal usnesení přiznávající žalovaným právo na náhradu nákladů řízení přesto, že žalovaní před vydáním usnesení soudu prvního stupně nepožádali o přiznání náhrad nákladů řízení a tyto náklady nevyúčtovali, v odvolání sice navrhli přiznání náhrad nákladů řízení, ale náklady opět nevyčíslili, odvolání nebylo stěžovateli doručeno ani nebyl jinak informován, tudíž mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, seznámit se s důvody odvolání a ve věci se případně vyjádřit. Došlo tak podle stěžovatelova názoru k porušení principu konktradiktornosti řízení.

Městský soud v Praze v postavení účastníka řízení ve vyjádření k návrhu uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, že setrvává na svých závěrech a že zcela odkazuje na odůvodnění svého usnesení. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nepřípustná odmítnuta či jako nedůvodná zamítnuta.

Z vedlejších účastníků se vyjádřila pouze R. Č., zastoupená JUDr. J. K., advokátem. Pozornost soustředila na aplikaci § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ztotožnila se se závěry Městského soudu v Praze , a z těchto důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

B. d. "69" se vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka, další vedlejší účastníci na výzvu Ústavního soudu nereagovali, příp. si uloženou výzvu ani nevyzvedli.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen (byť tak učinil až na výzvu) a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů včetně soudního spisu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 290/97 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal negativního určovacího výroku ohledně vlastnických práv k jednotkám ve specifikované budově, dále vůči prvnímu žalovanému se domáhal práva na plnění povinností pronajímatele z nájemního vztahu, vůči ostatním práva na zdržení se rušení práva nájmu. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně disponoval s předmětem řízení, docházelo též k právnímu nástupnictví na straně žalovaných, a protože v mezidobí (aniž by soud meritorně ve věci rozhodl) zaniklo stěžovatelovo právo nájmu uplynutím doby, vzal stěžovatel žalobu zpět a soud prvního stupně řízení zastavil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [s odkazem na § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když neshledal důvod pro postup podle § 146 odst. 2 o. s. ř.]. Proti výroku o nákladech řízení podali žalovaní odvolání, v němž s odůvodněním výroku ohledně nákladů řízení polemizovali a požadovali jejich přiznání. Městský soud v Praze napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 44 800 Kč k rukám jejich právního zástupce, jakož i povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení. Poukázal přitom na dikci § 146 odst. 2 o. s. ř. podle něhož platí, že pokud některý účastník zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. K tomu uvedl, že v této konstrukci lze zavinění posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé, takže by po zastavení řízení soud dále zkoumal důvodnost nároku ve věci samé, což je nepřípustné. Za situace, kdy v daném případě vzal žalobce žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinen nahradit žalovaným náklady řízení, které jim vznikly v souvislosti s odměnou advokátovi.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítaným zásahům do základních práv stěžovatele podle Ústavy, Listiny a Úmluvy. Meritem věci je aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil, nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz § 146 odst. 2, § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.). K tomu Ústavní soud dodává, že v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu (tak činí stěžovatel v ústavní stížnosti), ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), eventuálně též náhoda, a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je stanovena z tohoto principu výjimka (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Je proto evidentní, že pokud odpadne předmět sporu v důsledku uplynutí času, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal. Těchto důsledků si musel být stěžovatel vědom již v okamžiku, kdy žalobu vzal zpět, a musel počítat též s případným uložením povinnosti hradit náklady řízení ostatním účastníkům řízení. Tento předpoklad musel zahrnout nejen řízení před soudem prvního stupně, ale s ohledem na princip jednotnosti řízení též případné řízení před soudem druhého stupně. Ani okolnost, že by stěžovatel byl o odvolání vyrozuměn a byl by vyzván k vyjádření, nemohla by nic změnit na výsledku rozhodnutí. Taktéž výpočet výše nákladů učinil soud v souladu se stanovenými pravidly, tudíž na základě objektivních hledisek, a nelze mu proto vyčítat, že nevyzval žalované ke specifikaci nákladů (takový postup by vedl jen k prodlužování řízení).

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.