II.ÚS 408/01 — Oprávněná osoba (dědic) dle zákona o půdě

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti A.
I., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze, a vedl.
účastníků 1) Sadů, lesů a zahradnictví, st.p. v likvidaci, 2)
Státního statku hl.m. Prahy, st.p., proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19.4. 2001, č. j. 38 Ca 309/2000-29, a rozhodnutí
Magistrátu hl.m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 12.5. 2000, zn.
PÚ 2191/94, takto:

Odůvodnění
Stěžovatelka vyzvala ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb. (dále "jen zákon o půdě") vedlejší účastníky
k uzavření dohody o vydání nemovitostí, přesně specifikovaných
v rozhodnutí pozemkového úřadu Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 12.
května 2000 zn. PÚ 2191/94. Svůj nárok jako oprávněná osoba opřela
o ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to z titulu
univerzální dědičky.
Pozemkový úřad dne 9.6. 1997 rozhodl podle ustanovení § 9
odst. 4 zákona pod zn. PÚ 5291/92 o vlastnickém vztahu
k požadovaným nemovitostem, a to tak, že stěžovatelka je
oprávněnou osobou. Toto rozhodnutí však bylo Městským soudem
v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 15.9. 1998 pod sp. zn. 38 Ca
230/97.
Pozemkový úřad, který při dalším řízení vycházel z právního
stanoviska přezkumného soudu, svým rozhodnutím ze dne 12. 5. 2000
zn. PÚ 2191/94 neschválil podle ustanovení § 9 odst. 2 zák. č.
229/91 Sb. uzavřené dohody ze dne 7.10. 1994 a 12.10. 1994 mezi
stěžovatelkou a vedlejšími účastníky.

V odůvodnění tohoto svého nového rozhodnutí pozemkový úřad
uvedl, že podle přezkumného soudu v prvém případě pochybil,
uznal-li stěžovatelku za oprávněnou osobu podle ustanovení § 4
odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť stěžovatelka nesplnila
podmínku, že jako závětní dědic nabyla celé dědictví. Vázán tímto
právním názorem pozemkový úřad rozhodl o neschválení předložených
dohod. K podanému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze tato
rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohod potvrdil a věc mu
vrátil k rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud před projednáváním této ústavní stížnosti byl
nucen nejprve vyřešit otázku přípustnosti stížnosti, vzhledem
k tomu, že řízení ve věci bude dále pokračovat. Dospěl k závěru,
že otázka schvalování dohod je samostatnou částí řízení, o čemž
svědčí vydaný rozsudek, který nabyl právní moci dne 10.5. 2001
a který jako konečný vyloučil použití opravného prostředku podle
§ 250 s odst. 1 o. s. ř.

Možnost k jednání má Ústavní soud i za použití § 75 odst. 2
písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
neboť věc je již v řízení od r. 1992 a další rozhodnutí jak
pozemkového úřadu, tak i při event. nově podaném odvolání u téhož
soudu nemohou vést k jinému, než pro stěžovatelku negativnímu
rozhodnutí v intencích závazného právního názoru přezkumného
soudu. Dalším postupem jak správního, tak i obecného soudu by
došlo k dalším značným průtahům, z nichž stěžovatelce může
vzniknout event. vážná újma ( ve věci nemůže být dále pozemkovým
úřadem jednáno, neboť spis se nachází u Ústavního soudu při
projednávání jiného případu). Není zde tedy překážka, která by
bránila Ústavnímu soudu v projednávání stížnosti, neboť jinak
stěžovatelka podala stížnost řádně a včas.

Z odůvodnění stížností napadeného rozsudku Městského soudu
v Praze vyplývá, že svůj opakovaně zamítavý rozsudek opřel
o právní názor, že stěžovatelka nesplňuje podmínky oprávněné osoby
podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Aby
mohla takovou osobou být, musela by splňovat dvě podmínky : a) být
dědičkou ze závěti, která byla předložena při dědickém řízení, b)
být dědičkou ze závěti, která nabyla celé dědictví. Soud
konstatoval, že podmínku první stěžovatelka splnila, nesplnila
však podmínku druhou, neboť v dědickém řízení, které bylo
ukončeno, bylo potvrzeno dědictví po zesnulém R. D. ve prospěch
dědičky ze zákona, pozůstalé manželky R. D-ové.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá tento právní
názor soudu a odvolává se na publikovanou literaturu v této věci,
jmenovitě na článek autora JUDr. M. Jindřicha, publikovaného
v časopise Ad notam č. 1/1999, který oproti stanovisku soudu
dospěl k závěru, že slova "který nabyl dědictví" je třeba vykládat
v tom smyslu, že k nabytí dědictví došlo dnem úmrtí zůstavitele
závětním dědicem. Vytýká soudu, že dospěl k jinému závěru, a to
z důvodu, že tento případ, řešící otázku zastavení řízení pro
nepatrný majetek, nelze aplikovat na projednávaný případ.
V dědickém řízení po R. D. bylo totiž potvrzeno dědictví ve
prospěch dědičky ze zákona, a to pozůstalé manželce R. D-ové.
Podle takto stanoveného závěru dovodil soud, že nelze považovat
stěžovatelku za dědice, který nabyl celé dědictví, když jej nabyla
jiná osoba.

Soud obdobným způsobem zhodnotil předložené stanovisko Ústavu
státu a práva ze dne 17. března 1998 č.j. 75/98, které bylo
souhlasné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 109/94
( publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení , sv.4, str. 143
a násl.).

Stěžovatelka dále uvádí, že nemohla předložit závěť v době
projednávání dědictví, neboť pro nesvobodu v tehdejším
Československu pobývala v zahraničí. Uplatnila ji až v dodatečném
dědickém řízení po r. 1989. Namítá dále, že když v době nesvobody
bylo možno jednat pouze s dědici v Československu, kteří dědictví
nabyli potvrzením oránu veřejné moci, byla by tím konstruována
domněnka, že dědictví se nabývá rozhodnutím orgánu veřejné moci
bez přihlédnutí k zákonu. Byla by tím, jak dále uvádí
stěžovatelka, prolomena ústavní zásada, že se dědictví zaručuje
všem, když jsou z něho vylučování všichni, kteří v době nesvobody
emigrovali.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn.
38 Ca 309/2000 a současně požádal soud o vyjádření k ústavní
stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26.10. 2001 sp.
zn. Spr 2655/2001-45, postoupený předsedkyni senátu 38 Ca JUDr. K.
Ch-ovou poukázal na právní odůvodnění stížností napadeného
rozsudku. Dle názoru přezkumného osudu nedošlo z jeho strany
k porušení ústavnosti, neboť odlišný právní názor nelze považovat
za odepření práva na spravedlivý proces. Proto uzavírá, že ústavní
stížnost nebyla podána důvodně.

Ústavním soudem dožádaný Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový
úřad ve svém vyjádření ze dne 23.10. 2001, č.j. PÚ 2191/94
k důvodům ústavní stížnosti nezaujal žádné stanovisko. Odkázal
pouze na svůj spis, který se t.č. nachází u Ústavního soudu při
projednávání jiného případu stěžovatelky.

Ústavní soud, po zvážení možných překážek řízení, dospěl
k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Ústavním soudem
je trvale dodržována zásada, že ingerence do rozhodnutí obecných
soudů je možná pouze v případě současného porušení ústavnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření na tuto skutečnost
upozornil a dovodil, že odlišný právní názor nelze považovat za
odepření práva na spravedlivý proces. Toto tvrzení, v obecné
rovině uznává i Ústavní soud. Dojde-li však ze strany obecného
soudu k zásadně odchylnému výkladu zákona natolik, že tento
nesprávný výklad je schopen vyloučit účastníka z řízení, dochází
nejen k porušení zákonnosti, ale současně i k porušení ústavnosti,
a to čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Je potom
povinností Ústavního soudu poskytnout ochranu porušeným základním
právům občana.

Pořadí dědiců v § 4 odst. 2 zákona o půdě je ve vztahu
k občanskému zákonu ustanovením specifickým, obsaženým pouze
v tomto restitučním zákoně.

Preferováni jsou při zákonem uvedených podmínkách závětní
dědicové původního vlastníka. Zákonodárce podle ustanovení § 4
odst. 2 písm. a) zákona o půdě činí univerzálního dědice
oprávněnou osobou, a to postavenou na prvé místo po původním
vlastníkovi. Vyžaduje k tomu, aby a) závěť pořízená zůstavitelem
byla platná, b) aby byla předložena při dědickém řízení, c) aby
závětní dědic nabyl celé dědictví. Pokud se týká podmínky sub a),
t. j. platnosti závěti, i v dodatečném dědickém řízení ze dne 14.
9. 1995, č. j. D 1222/93-93, bylo vydáno usnesení Okresního soudu
v Táboře, že nově objevený majetek zůstavitele nabyla jako jediná
dědička ze zákona - pozůstalá manželka R. D-ová. K odvolání MUDr.
E. Z., který rovněž předložil závěť (tato závěť předcházela závěti
stěžovatelky) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
23.12. 1995, č. j. 15 Co 565/95-104, potvrdil odvoláním napadené
usnesení Okresního soudu v Táboře.

Jak však uvádí pozemkový úřad ve stížnosti napadeném
rozhodnutí (na str. 4 odůvodnění) v těchto řízeních ani jeden
z rozhodujících orgánů se nezabýval platností předložených závětí!

Splnění podmínky uvedené sub b), t. j., aby byla závěť
předložena v dědickém řízení, nezpochybňuje žádný z rozhodujících
orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po
původním vlastníkovi.

Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své
restituční nároky a prokáže-li se, že jí zůstavitel v závěti
učinil univerzální dědičkou, je právně irrelevantní, zda platná
závěť byla předložena v původním řízení dědictví po zemřelém
vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném.

Vážné potíže však působí výklad podmínky, uvedené sub. 3), t.
j., aby dědic ze závěti nabyl "celé dědictví".

Při kvalifikaci tohoto ustanovení nutno konstatovat, že zákon
o půdě ve vztahu k občanskému zákoníku neobsahuje žádné specielní
ustanovení, které by modifikovalo okamžik nabývání dědictví. Proto
i pro účely restitučního zákona platí, že dědictví se nabývá smrtí
zůstavitele.

Tedy i pro účely restitučního řízení není třeba zkoumat, zda
dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálními dědici
potvrzeno či ne. I zde však obecná občanskoprávní úprava chrání
osoby, kterým bylo něco z dědictví vydáno a jimž byl jejich
dědický nárok potvrzen. Například proto, že v původním dědickém
řízení nemohl závětní univerzální dědic prokázat vůli zůstavitele
předložením závěti a učinil tak až v dodatečném dědickém řízení.
Dodatečné předložení závěti v dodatečném řízení nemohlo však
s ohledem na právní úpravu dědického práva - hmotného i procesního
- vyvolat účinky nabytí vlastnického práva k majetku zůstavitele.
Ke změně v osobách dědiců by mohlo dojít až úspěšným uplatněním
petitio hereditatis.

To ovšem neznamená, že pro účely restitučních nároků podle
zákona o půdě by bylo možno vykládat tuto skutečnost narušené
celistvosti dědictví v neprospěch závětního dědice tak, že je
vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících pod právní režim
§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak učinit ani
v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo vydáno
z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání majetku
a řízení bylo zastaveno.

Právně významné pro restituční nárok podle § 4 odst. 2 písm.
a) zákona o půdě je tedy skutečnost, aby existovala platná závěť,
kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných
nemovitostí ustanoven univerzální dědic a aby byla předložena
v dědickém řízení. Je právně irelevantní, aby se tak stalo
v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby
podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá
zůstavitelovou smrtí.



Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční
nároky řádně uplatnila, je další osobou oprávněnou po zůstaviteli
podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a navíc, ve vztahu
k osobám, spadajícím do dalších skupin uvedených v § 4 odst. 2
zákona o půdě - je v postavení prioritním. Nezáleží na tom, zda
tyto osoby z titulu svého postavení (např. neopomenutelní dědici),
již něco z dědictví nabyli. Tyto osoby, jak bylo již řečeno výše,
jsou chráněny obecnou občanskoprávní úpravou ve vztahu k dědictví
nebo věcem, které jim byly v dědickém řízení vydány. S ohledem na
významový, logický i jazykový výklad ustanovení § 4 odst. 2 písm.
a) zákona o půdě, nemůže tato občanskoprávní úprava vyloučit
univerzálního závětního dědice z postavení oprávněné osoby podle
§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě.

Lze proto přisvědčit stěžovatelce, že ze strany rozhodujícího
správního i soudního orgánu došlo provedeným výkladem ustanovení
§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k porušení ústavně konformní
interpretace a tím i porušení aplikace hmotného práva. Pravost
předložené závěti nebyla správním orgánem a ani soudy zkoumána.
Z jejich strany tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod.

Ústavní soud byl proto nucen dle ustanovení § 82 odst. 1,
2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti
vyhovět a v enunciátu uvedená rozhodnutí zrušit.



Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. listopadu 2001