III.ÚS 181/2000 — Hodnocení důkazů a vypořádání se s nimi v odůvodnění rozsudku

Ústavní soud

rozhodl při ústním jednání konaném dne 23. 11.
2000 v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele P. G., směřující
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 To 441/99, ze
dne 5. 11. 1999, takto:

Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 21. 3. 2000 ústavní stížnost proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 4 T 441/99-129, ze dne
5. 11. 1999 s tím, že uvedeným rozhodnutím a postupem soudu, který
mu předcházel bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní
ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále Listina), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále Úmluva), jakož i čl. 14 odst. 1, 2
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt)
a také s tím, že současně soud nedostál ani své ústavní povinností
uložené mu v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 4 T 288/98,
který si Ústavní soud vyžádal potom také zjistil, že napadeným
rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě pod č.j. 4 To 441/99-129,
bylo podle § 256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítnuto odvolání
navrhovatele, které podal do rozsudku Okresního soudu v Opavě,
č.j. 4 T 288/98-108, ze dne 30. 6. 1999. Tímto rozsudkem byl
navrhovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst.
1, 2, trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen trest
odnětí svobody s podmíněným odkladem. Skutkově šlo o to, že
navrhovatel v době od 22. do 25. 10. 1997 se v telefonních
hovorech s poškozeným vydával za jinou osobu, předstíral nabídku
prodeje dřevní hmoty a takto vylákal od poškozeného částku
130.000,- Kč. V rámci trestního řízení vedeného proti navrhovateli
se tento hájil tvrzením, že se snažil poškozeného přimět
k zaplacení dlužné částky ve vztahu k firmě F., s.r.o., jejímž byl
společníkem a v této činnosti z pověření pokračoval i poté, co
uvedená firma byla prodána v únoru 1997 J. N. V průběhu trestního
řízení vedeného proti své osobě navrhovatel poukazoval na to, že
zmíněný dluh poškozený v plném rozsahu nikdy neuhradil a dovodil,
že nebyl takto splněn jeden ze znaků objektivní stránky trestného
činu, totiž neoprávněné obohacování ve smyslu protiprávního
rozmnožení svého majetku, když dovozoval existenci uvedeného dluhu
a své jednání považoval v této souvislosti za jednání v souladu se
zákonem, kdy se v dané věci jednalo o soukromoprávní vztah mezi
navrhovatelem a poškozeným, přičemž jednání navrhovatele bylo ve
shodě zejména s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku
o písemném uznání závazku (§ 323 odst. 1 obch. zák.). Konečně také
poukazoval na samotné vlastnictví oné dřevní hmoty, kterou měl
poškozenému navrhovatel podvodně nabízet k prodeji. To s tím, že
tato dřevní hmota byla původně ve vlastnictví obce V., která ji
ovšem prodala firmě H. a ta dřevo po vytěžení prodala bratru
navrhovatele. Ten byl tedy vlastníkem uvedené dřevní hmoty
a k jejímu prodeji ústně navrhovatele také zplnomocnil. Tím se
ovšem dle jeho přesvědčení celý případ ocitl mimo trestněprávní
rovinu, kdy takto poškozenému v konečném důsledku prodal dřevo
své, resp. svého bratra. V tomto směru nabízel v rámci trestního
řízení vedeného proti němu důkazy, na jejich existenci však ani
odvolací soud nijak nereagoval a s jeho tvrzeními v tomto směru se
nevypořádal, když se jimi vlastně nezabýval. V samotném odůvodnění
ústavní stížnosti navrhovatel opakuje svou argumentaci, kterou
uplatňoval v průběhu trestního řízení a takto v postupu a závěrech
přijatých zejména i soudem odvolacím spatřuje porušení svých
základních práv a svobod, jak jsou označeny shora.

K podané ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu
vyjádřil i Krajský soud v Ostravě, když Krajské státní
zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka
vzdalo, a to přípisem, který Ústavní soud obdržel dne 8. 6. 2000.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že navrhovatel se
domáhá svou výtkou hodnocení dokazování provedeného soudy, což dle
názoru krajského soudu Ústavnímu soudu, který není součástí soudů
obecných, zpravidla nepřísluší. Takto je tomu pouze tehdy, kdy
právní závěry vyvozené soudy jsou v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
V projednávané věci však o tento stav nejde, navrhovatel to ani
netvrdí, a proto také Krajský soud v Ostravě navrhl, aby návrh
stěžovatele byl odmítnut.

Po zvážení skutečností obsažených ve spisu Okresního soudu
v Opavě, sp. zn. 4 T 288/98, s ohledem na argumentaci podanou
navrhovatelem v rámci ústavní stížnosti i s ohledem na vyjádření
Krajského soudu v Ostravě, dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska ústavněprávního, které
zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů
obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti
postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny
a i čl. 6odst. 1, 2 Úmluvy, když zasažení uvedených ustanovení je
porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a v důsledku
toho i porušením práva na spravedlivý proces. Zejména
z připojeného spisového materiálu a prováděných důkazů obecnými
soudy je zřejmé, že v průběhu trestního řízení vedeného proti
navrhovateli nebyl brán odpovídající zřetel na všechny skutečnosti
jím uváděné a na některé argumenty (tvrzení) navrhovatele
a v této souvislosti nabízené důkazy nebyl brán zřetel žádný. Je
nepochybné, že podstatnou části obhajoby bylo i tvrzení
navrhovatele, že dřevo prodané poškozenému (byť pod jiným jménem),
bylo ve vlastnictví navrhovatelova bratra, který k jeho prodeji
navrhovatele zmocnil. V tomto směru bylo vedeno i přípravné řízení
(výpověď navrhovatele čl. 106 uvedeného spisu Okresního soudu
Opava, kupní smlouva č. 4/97 z 1. 7. 1997 mezi firmou Holz-Holiš
František a firmou Zemědělské a lesní hospodářství Gřešek na čl.
140 tamtéž - jak plyne i z nepřehledné žurnalizace spisu). Stejně
argumentoval navrhovatel i v samotném řízení před obecnými soudy
v rámci konaného hlavního líčení (dne 10. 5. 1999), v podaném
odvolání i při veřejném zasedání konaného odvolacím soudem dne 5.
11. 1999. Uvedenou argumentaci však soudy ponechaly prakticky bez
povšimnutí, s námitkami a s argumenty v tomto směru uplatněné
navrhovatelem se nevypořádaly a vlastně na ně nijak, a to zejména
ani v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly. Nevysvětlily tedy
proč a z jakých důvodů obhajobě či tvrzení navrhovatele
v označeném směru neuvěřily či provedením jakých důkazů ji
pokládají za vyvrácenou. V dané věci tak soudy nejenže nehodnotily
provedené důkazy, ale vůbec se komponenty, které musí rozhodnutí
soudu (jeho odůvodnění) ani z hlediska základních požadavků
trestního řádu (§ 125 tr.ř. a násl.) obsahovat, nezabývaly.
Z tohoto pohledu jsou napadená rozhodnutí fakticky
nepřezkoumatelná. V dané věci tak soudy nepostupovaly zákonem
(trestním řádem) stanoveným způsobem do míry, která již přesáhla
meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní. Pokud
je hodnocen vztah mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry z nich plynoucími, musí oba tyto komponenty být
v rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) vůbec obsaženy. Jinými slovy,
pokud je proveden před soudem důkaz musí na něj soud
v souvislosti s právními závěry, které činí, také poukázat
a vysvětlit svůj postoj k takovému důkazu (hodnotit jej, případně
uvést, proč nabízený důkaz proveden nebyl). Odvolací soud přitom
v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje i v naznačeném směru na
tvrzení navrhovatele, v další jeho části však na něj nereaguje
vůbec. Nelze tedy než uzavřít, že takto porušil již označená
ustanovení Ústavy ČR a Listiny, v konečném důsledku potom
nerespektovaly principy práva navrhovatele na spravedlivý proces.

S ohledem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než zrušit
nejen napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale také
rozsudek Okresního soudu v Opavě, č.j. 4 T 288/98-108, ze dne 30.
6. 1999. Takovýto postup Ústavní soud volil nejenom z hlediska
procesní ekonomie, ale především proto, že uvedený protiústavní
postup shledal již v řízení, které proběhlo v předmětné věci před
nalézacím soudem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 23. listopadu 2000