I.ÚS 337/99 — K nabývání a pozbývání státního občanství České republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci
ústavní stížnosti stěžovatele Doc. PharmDr. L. N., DrSc., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5.
1999, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku,
č. j. II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí
Okresního úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997,
takto:

Odůvodnění

I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení
rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5.
1999, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku,
č. j. II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí
Okresního úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997.
V ústavní stížnosti uvedl, že dne 14. 4. 1993 mu bylo na jeho
žádost vydáno osvědčení o státním občanství České republiky.
Z existenčních důvodů pak byl nucen získat osvědčení o státním
občanství Slovenské republiky. Dle zákona č. 40/1993 Z. z. toto
provedl na Obvodním úřadě Bratislava V. V žádném případě však
nechtěl tímto právním úkonem přestat být občanem České republiky.



Dne 15. 9. 1997 požádal stěžovatel Okresní úřad ve S.
o potvrzení občanství České republiky. Napadeným rozhodnutím
Okresního úřadu ve S. ze dne 13. 10. 1997 byla jeho žádost
zamítnuta s odůvodněním, že volbou slovenského státního občanství
nabyl občanství slovenské a pozbyl občanství České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které
Ministerstvo vnitra zamítlo a rozhodnutí okresního úřadu
potvrdilo. Proto dne 5. 2. 1998 podal stěžovatel žalobu
k Vrchnímu soudu v Praze, který však žalobu napadeným rozsudkem
zamítl. V žalobě stěžovatel uvedl, že se narodil jako občan České
republiky dne 5. 10. 1955 ve S. rodičům, kteří byli českými
občany. V České republice prožil 30 roků svého života, absolvoval
zde základní a střední školu. Na Slovensko se odstěhoval poté, co
začal pracovat v Ústavu experimentální onkologie SAV
v Bratislavě. Nikdy nepožádal o uvolnění ze státního svazku České
republiky. Soud při projednávání žaloby konstatoval, že je
nesporné, že žalobce byl v rámci federativního uspořádání
Československé socialistické republiky od roku 1969 občanem České
socialistické republiky. V návaznosti na to byl pak až do 31. 12.
1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky
a současně státním občanem České republiky. Podle zákona č.
40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České
republiky, který byl vydán v souvislosti s rozpadem ČSFR na dva
samostatné státy, se žalobce stal k datu 1. 1. 1993 státním
občanem České republiky. Dále je nesporné, že dne 25. 11. 1993
prohlášením učiněným před příslušným úřadem Slovenské republiky si
žalobce zvolil státní občanství Slovenské republiky, a to úkonem
- volbou provedenou ve smyslu § 3 zákona Národní rady Slovenské
republiky č. 40/1993 Z. z. Touto volbou pak žalobce podle názoru
Vrchního soudu v Praze pozbyl občanství České republiky ve smyslu
ust. § 17 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
neboť tak z vlastní vůle učinil prohlášení před příslušným orgánem
státu (tedy na vlastní žádost) a nabyl tímto aktem státní
občanství Slovenské republiky, tedy cizí státní občanství, byť
podle zvláštních ustanovení zákona (a nikoli podle obecné úpravy
udělením na vlastní žádost). Zvláštní ustanovení zákona přijatá
v souvislosti s rozpadem ČSFR mají podle názoru soudu ve vztahu
k obecné úpravě časově omezenou působnost a umožňují - právě
s ohledem na nové státoprávní uspořádání původně jednoho státního
útvaru - schůdnější a méně formální způsob nabytí státního
občanství k některému nově vzniklému státnímu celku. Neznamená to
však, že nabytí cizího státního občanství zvlášť zákonem upraveným
způsobem vylučuje důsledky, zakotvené v obecné úpravě vzniku
a zániku občanství. Ohledně poukazu žalobce na nález Ústavního
soudu, sp. zn. IV. ÚS 34/97, ve věci Ing. P. U., soud v rozsudku
uvedl, že právním názorem vysloveným nálezem Ústavního soudu
v konkrétní věci, je soud vždy vázán ve věci, v níž byl vysloven.
Soud odkázal na jiný nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 5/95),
v němž plénum Ústavního soudu vyslovilo názor, že nelze jako
porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy kvalifikovat takovou zákonnou
úpravu, která předpokládá pozbytí původního státního občanství
získáním jiného občanství na základě vlastní iniciativy občana.

Stěžovatel se, na rozdíl od soudu, domnívá, že jeho jednání
nebylo projevem vůle pozbýt občanství České republiky. Tím, že je
mu nyní odpíráno správními orgány vydání osvědčení o státním
občanství České republiky se cítí hluboce poškozen na svých
právech, neboť se nedomnívá, že by dne 25. 11. 1993 pozbyl
občanství ČR pouze tím, že požádal v Bratislavě o vydání
osvědčení. Stěžovatel ve skutečnosti na vlastní žádost nenabýval
cizí státní občanství, byl si totiž podobného nebezpečí vědom,
žádal pouze o osvědčení, což je zcela jiný projev vůle, než jaký
je spojen s následky cit. v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb.
Nepředpokládal, že by na základě tohoto výše uvedeného právního
úkonu mohly státní orgány státu, jehož je občanem, tak lehce
občanství "zbavit" svého občana, a to na základě aplikace
jednostranného a rozšiřujícího výkladu právní normy (§ 17 zákona
č. 40/1993 Sb.), když jde o zřejmý rozpor se skutečným projevem
vůle stěžovatele. Proto se stěžovatel domnívá, že soud a správní
orgány porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 90
Ústavy ČR jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.

K obsahu ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanoviska
účastníků řízení. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého
rozsudku. Ministerstvo vnitra kromě jiného poukázalo na
skutečnost, že dne 2. 9. 1999 nabyl účinnosti zákon č. 194/1999
Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Podle ust. § 18 odst. 1 cit. zákona nepozbyly
české státní občanství osoby, které v průběhu roku 1993 provedly
volbu slovenského státního občanství. Pokud tedy tyto osoby
požádaly příslušný okresní úřad o vydání osvědčení o státním
občanství ČR, je nutno jim je v souladu v cit. ustanovením zákona
vydat. Okresní úřad však nemůže vydávat osvědčení o státním
občanství ČR z moci úřední. Pokud však stěžovatel v současné době
požádá o vydání osvědčení o státním občanství České republiky,
bude mu s odkazem na ust. § 18 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, vyhověno, pokud bude prokázáno, že
státní občanství České republiky nepozbyl v době po provedení
volby slovenského státního občanství (např. nabytím jiného cizího
státního občanství na vlastní žádost, popř. vzdáním se českého
státního občanství prohlášením). Rovněž Okresní úřad ve S. uvedl,
že v roce 1997 aplikoval § 17 zákona č. 40/1993 Sb., který
stanovil, že občan, který na vlastní žádost získá cizí státní
občanství, pozbývá občanství České republiky. V současnosti by se
na uvedený případ již vztahoval zákon č. 194/1999 Sb., jímž byl
zákon č. 40/1993 Sb. novelizován.

II.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především zkoumal, zda nyní projednávaná věc je
analogická s věcí, rozhodnutou nálezem sp. zn. IV. ÚS 34/97,
a konstatoval, že je tomu tak.

V cit. nálezu, jímž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti
Ing. P. U., konstatoval, že zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, institut volby státního občanství a institut
nabytí státního občanství na žádost důsledně rozlišuje, a to
opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem,
zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Jakkoli tedy na
jedné straně o obsahovém významu pojmu volba lze mít
stěží pochybnosti, jsou na druhé straně účinky pozbývání
státního občanství podle ustanovení § 13 citovaného zákona
spojovány jak s prohlášením vůle vzdát se občanství (§ 16), tak
i nabytím cizího státního občanství (§ 17). Podle posléze
uvedeného ustanovení je podmínkou pozbytí státního občanství České
republiky v těchto případech nabytí cizího státního občanství "na
vlastní žádost".

Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje
i část třetí, týkající se zvláštních ustanovení o státním
občanství České republiky v souvislosti se zánikem České
a Slovenské Federativní Republiky, žádné z těchto ustanovení však
neupravuje volbu státního občanství státním občanem České
republiky (pouze státním občanem Slovenské republiky), a proto ani
právní účinky takové volby. Možnost takové volby je upravena pouze
v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z. z. tak, že
ji může učiniti osoba, která byla ke dni 31. 12. 1992 státním
občanem České a Slovenské Federativní Republiky a není přitom
státním občanem Slovenské republiky (§ 3 odst. 1). Právě v této
souvislosti třeba zdůraznit, že státní občanství je právním
statusem, se kterým právní řád spojuje zvláštní práva
a povinnosti. Proto také všechny akty, jimiž jednotlivec má či
může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně
podmíněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný
a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nepochybně
nejde v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb. postrádá, jak již
bylo uvedeno, ustanovení týkající se volby státního občanství
státním občanem ČR a jejích právních účinků, tedy ustanovení
nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového
právního úkonu v zájmu právní jistoty. Ústavní soud sdílí v tomto
směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních znaků
a předpokladů právního státu a právní jistoty je takové uspořádání
státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít
důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že
každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu
v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho
subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit,
a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou,
a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní
předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní
předpis neporušil. V uvedeném tkví důvod, proč prvním předpokladem
jistoty v oblasti aplikace práva je seznatelnost právní normy,
resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního
rozhodnutí (viz Viktor Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha
1995, str. 205 a násl.).

Dospěl-li tedy Vrchní soud v Praze, a to dokonce dva roky po
nálezu Ústavního soudu ve zcela analogické věci (sp. zn. IV. ÚS
34/97) k opačnému závěru, pochybil, protože ustanovení § 17
citovaného zákona na projednávanou věc nedopadá. Nedostatek právní
úpravy volby státního občanství státním občanem České republiky
v zákoně ČNR č. 40/1993 Sb. a jejích právních účinků činí
v projednávané věci irelevantními další otázky, a to např.
i otázku případného dalšího stěžovatelova státního občanství.

Vzhledem k uvedeným zjištěním a závěrům má proto Ústavní soud
za to, že stěžovatel státní občanství České republiky prohlášením
ze dne 25. 11. 1993 nepozbyl, takže nebyla-li mu poskytnuta
ochrana proti postupu správních orgánů, odmítajících mu vydat
osvědčenío státním občanství České republiky, porušil Vrchní soud
v Praze tímto postupem jeho ústavně zaručené právo zakotvené
v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny.

Závěrem Ústavní soud na okraj uvádí, že na základě zákona
č. 194/1999 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dne 2. 9.
1999, mohl stěžovatel znovu požádat příslušný okresní úřad
o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Na základě
§ 18 odst. 1 cit. zákona by mu okresní úřad s odkazem na toto
ustanovení osvědčení vydal.


Protože však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím
vydaným před účinností této novely, nezbylo Ústavnímu soudu
z výše uvedených důvodů a s odkazem na nález, sp. zn. IV. ÚS
34/97, podle ustanovení § 82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze včetně rozhodnutí správních orgánů podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 14. listopadu 2000