IV.ÚS 437/98 — Vyvolání stavu tísně při možnosti vyvlastnění nemovitosti ve veřejném zájmu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti S. Š.,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 1998, čj. 44
Ca 98/98-14, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka
řízení, takto:

Odůvodnění

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8.
1998, čj. 44 Ca 98/98-14, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, ze dne
31. 3. 1998, čj. PÚ-R 2617, jímž bylo podle § 9 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o půdě"), rozhodnuto, že stěžovatel se nestává vlastníkem
pozemku dle PK v k.ú. B. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je
podle tvrzení stěžovatele v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, který
prohlašuje ČR za právní stát, založený na úctě k právům a svobodám
člověka a občana, čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina), který zakazuje diskriminaci, čl. 4 Listiny, který
určuje možnosti omezení základních práv a čl. 1 Dodatkového
protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, podle něhož má každá osoba právo pokojně užívat svůj
majetek. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že se neztotožňuje
se závěry ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci, které
v dosavadních řízeních o jeho restituční věci rozhodly v jeho
neprospěch, byť každý z jiného důvodu. Uvádí, že nemůže souhlasit
se závěrem Krajského soudu v Praze, podle něhož předmětnou kupní
smlouvu neuzavřel ve stavu tísně, kterou ve svém rozhodnutí naopak
uznal Okresní úřad Praha-východ, okresní pozemkový úřad. Na
podporu svého tvrzení, že okolnosti celého případu ukazují, že
jinak než v tísni by pozemek neprodal, uvádí, že se jednalo
o jediný majetek, který měl po rodičích, osobně na něm po řadu let
pracoval, pěstoval na něm zeleninu a ovoce a po seznámení se
s novou metodou pěstování jablek prováděl od roku 1962
rekultivační práce na jílovitém pozemku tak, aby na něm mohl
pěstovat vřetenokordony (cca 250 kusů). Skutečnost, že na takto
rekultivovaném a ovocnými stromy osázeném pozemku byly fyzicky
zahájeny geodetické práce a bagrování, a teprve poté oznámeno ze
strany tehdejšího MNV, že na pozemcích bude probíhat výstavba,
podle jeho tvrzení nesporně dokládá vyvolání stavu tísně vůči jeho
osobě, což konec konců ve svém rozhodnutí uznal i Okresní úřad
Praha-východ, okresní pozemkový úřad.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dále
z obsahu vyžádaných spisů Okresního úřadu Praha-východ, okresního
pozemkového úřadu, čj. PÚ-R 2617, a spisu Krajského soudu v Praze,
sp. zn. 44 Ca 98/98, Ústavní soud zjistil, že v řízení podle § 9
odst. 4 Okresní úřad Praha-východ, okresní pozemkový úřad (dále
jen "pozemkový úřad") dospěl k závěru, že stěžovatel sice uzavřel
kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí v tísni, ovšem
nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek, když ze znaleckého
posudku objednaného pozemkovým úřadem vyplynulo, že kupní cena
prodávané nemovitosti byla stanovena v částce 37 726,- Kčs, což
bylo o 6 975,- Kčs více, než byla cena zjištěná podle tehdejších
cenových předpisů. Z tohoto důvodu nebyla tedy podle názoru
pozemkového úřadu splněna podmínka nápadně nevýhodných podmínek na
straně prodávajícího. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
opravný prostředek, v němž uvádí, že se znaleckým posudkem
objednaným pozemkovým úřadem nesouhlasí, a dále zdůrazňuje, že se
pozastavuje nad tím, že nebyl znalcem vyzván k objasnění celé
záležitosti tehdejšího prodeje.

Krajský soud v řízení o opravném prostředku dospěl k závěru,
že není důvodný. Své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tak, že
pozemkový úřad při posuzování restituční věci správně vycházel ze
skutečnosti, že k naplnění restitučního titulu podle ust. § 6
odst. 1 písm. k) zákona o půdě musí být prokázáno, že kupní
smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek,
přičemž tíseň a nápadně nevýhodné podmínky podle cit. ustanovení
je třeba posuzovat odděleně jako dva předpoklady, bez jejichž
současného naplnění v době uskutečnění právního úkonu nelze
úspěšně uplatnit právo na obnovu vlastnictví k žádané nemovitosti.
Soud se v projednávané věci ale neztotožnil s právním názorem
pozemkového úřadu, že posuzovanou kupní smlouvu navrhovatel
uzavřel v tísni, jak má na mysli § 6 odst. 1 písm. k) zákona
o půdě. Podle soudu stěžovatel, který prodal žádaný pozemek čsl.
státu z důvodu veřejného zájmu, nejednal ve stavu tísně, neboť při
každém výkupu pozemků ve veřejném zájmu, bez ohledu na politické
a společenské poměry ve společnosti, se vždy každý vlastník
dotčeného pozemku nachází ve stejné situaci, kdy se musí
rozhodnout, zda pozemky prodá či ne. Pokud orgány zastupující stát
tyto vlastníky upozorňují i na možnost vyvlastnění pozemků,
nejednají nesprávným nebo nezákonným způsobem. V posuzované
restituční věci by tedy navrhovatel při vyvlastnění předmětného
pozemku obdržel peněžitou náhradu podle tehdy platného cenového
předpisu. Vzhledem k tomu, že pozemek čsl. stát od stěžovatele
vykoupil za účelem realizace výstavby bytových jednotek, tedy ve
veřejném zájmu, soud neshledal na straně prodávajícího tíseň při
uzavření kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že soudem nebyla na
straně stěžovatele shledána tíseň při uzavření kupní smlouvy,
nezabýval se již prokázáním nápadně nevýhodných podmínek při
uzavření kupní smlouvy, k nimž pouze obecně uvádí, že by nemusely
spočívat pouze ve finančním poškození prodávajícího, ale
i v jiných skutečnostech, na které stěžovatel poukazoval.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění svého
rozsudku a dále uvádí, že nepopírá, že situace stěžovatele byla
před uzavřením kupní smlouvy ze subjektivního hlediska velmi
nepříjemná, protože pozemek zrekultivoval a vysázel na něm malé
stromky, což byla práce nepochybně velmi fyzicky náročná
a namáhavá. Nicméně za situace, kdy jeho pozemek byl určen pro
výstavbu bytových jednotek, tedy pro stavby ve veřejném zájmu,
nelze hodnotit stav prodávajícího při uzavření takové smlouvy
o prodeji pozemku za stav tísně ve smyslu restitučního titulu
podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, protože tento
stav nemá žádnou souvislost s politickým nátlakem tehdejší doby
nesvobody. Soud je proto toho názoru, že stěžovatel nejednal pod
žádným politickým nátlakem a kupní smlouvu o prodeji pozemku
uzavřel bez ohledu na poměry panující ve společnosti v uvedeném
období.

Okresní úřad Praha-východ, okresní pozemkový úřad, Pozemkový
fond ČR a město B., se v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §
28 odst. 2 zákona č. 192/1993 Sb. vzdaly svého postavení
vedlejších účastníků.

Po seznámení se s průběhem dosavadních řízení a právními
závěry v předmětné restituční věci, o které Krajský soud v Praze
opřel své rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná, neboť stěžovateli nebyla v dosavadních
řízeních poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl.
36 odst. 1 Listiny, v němž je zakotveno právo na spravedlivý
proces. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl, respektuje svoji
dosavadní ustálenou judikaturu, podle níž není v rámci řízení
o ústavních stížnostech vybaven přezkumnou pravomocí ve vztahu
k rozhodnutím orgánů veřejné moci. V daném případě však spatřuje
Ústavní soud překročení ústavně právních mezí daných orgánům
veřejné moci ve způsobu, jakým orgány veřejné moci postupovaly při
interpretaci kategorie tísně, a to jak z hlediska procedurálního,
tak z hlediska obsahového výkladu této kategorie v daném
konkrétním případě.

Ústavnímu soudu se totiž jeví zjednodušeným přístup, kdy
Krajský soud v Praze opřel své potvrzující rozhodnutí o odkaz na
existenci veřejného zájmu na případném výkupu a poukaz na rovné
postavení všech v úvahu přicházejících vlastníků nemovitostí
spadajících do území, v němž má být konkrétní účel ve veřejném
zájmu realizován, a to za situace, kdy naopak pozemkový úřad
v předmětném restitučním řízení kategorii tísně na straně
stěžovatele uznal, přičemž ji jmenovitě opřel nejen o tvrzení
žadatele o restituci, ale i svědecké výpovědi dvou osob, z nichž
jedna mimo jiné, a to ve shodě s tvrzením stěžovatele, poukázala
na to, že k realizaci vlastního prodeje došlo až poté, co na
předmětném pozemku byly již fakticky zahájeny stavební práce, což
lze podle názoru Ústavního soudu nesporně vnímat jako skutečnost,
která by se mohla spolupodílet na navození stavu tísně na straně
vlastníka pozemku, jehož se taková aktivita cizích subjektů
dotýká. Ústavní soud je tedy toho názoru, že samotná existence
veřejného zájmu, eventuálně legální možnost nuceného vyvlastnění
v případě nezískání pozemku od dosavadního vlastníka pro výstavbu
ve veřejném zájmu smluvní cestou, ještě nevylučuje a priori (jak
ve svém rozhodnutí dovozuje krajský soud) v jednotlivém konkrétním
případě na straně prodávajícího vytvoření stavu tísně v intenzitě
odpovídající obsahu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Zásada
priority dohody před nuceným vyvlastněním při opatřování
nemovitostí k realizaci účelů ve veřejném zájmu nemůže být
v prostředí právního státu vnímána tak, že možnost získání
nemovitosti proti vůli vlastníka v rámci vyvlastňovacího řízení
činí legitimními dřívější protiprávní zásahy do vlastnictví.



Za dané situace má proto Ústavní soudu za to, že
v dosavadních řízeních nebylo učiněno zadost stěžovatelovu právu
na spravedlivý proces, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než
ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušit. Pro úplnost pohledu na věc
z hlediska ústavně právního považuje Ústavní soud za nezbytné
uvést, že tímto zprůchodněním procesních práv stěžovatele
neinstruuje Ústavní soud ve věci věcně a místně rozhodující orgány
veřejné moci jak předmětnou věc rozhodnout. Z téhož důvodu se
Ústavní soud rovněž nijak nevyjadřuje ani k závěrům orgánů veřejné
moci ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám, jejichž posouzením
v dané konkrétní věci se Krajský soud v Praze dosud obsahově
nevyjádřil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. února 2000