IV.ÚS 432/98 — Dispoziční zásada ovládající správní soudnictví

Ústavní soud

v senátě ve věci ústavní stížnosti O. L., proti
rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 37/98, ze dne 7.
července 1998, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Beroun,
okresního pozemkového úřadu č.j. OPÚ/356/96 - Pa - 1, ze dne 27.
ledna 1998, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka
řízení a Okresního úřadu Beroun, okresního pozemkového úřadu, jako
vedlejšího účastníka, a za vedlejší účasti Obce Skuhrov, Obce
Měňany, Obce Liteň, Římskokatolické fary v Litni, Národního muzea
v Praze a Zemědělského družstva Bykoš, a to se souhlasem účastníků
bez ústního jednání, takto:

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla dne 12. října 1998, ve lhůtě dle
ustanovení 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podala stěžovatelka
ústavní stížnost, v níž brojí proti rozsudku, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, že žádost o vydání
pozemků, doručená vedlejšímu účastníkovi dne 23. července 1996, se
zamítá, neboť stěžovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona ČNR
č. 243/1992 Sb. po lhůtě, tj. po 15. červenci 1996, a to přesto,
že jej výslovně uplatnila dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Tím, že
nároky byly posuzovány podle jiného zákona, než byl původní návrh,
dle názoru stěžovatelky rozhodl soud o jiném nároku, než který byl
uplatněn. Podle ústavní stížnosti zůstala spornou také otázka
důvodu odnětí předmětných nemovitostí. Zatímco orgán veřejné moci
odvozuje odnětí dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.,
o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců,
Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
(dále jen "dekret"), stěžovatelka tvrdí, že k odnětí došlo podle
zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Svoje
tvrzení opírá o zápis v pozemkové knize, resp. v zemských deskách,
v nichž odnětí podle dekretu není uvedeno, toliko úmysl
Ministerstva zemědělství odejmout pozemky na základě zákona č.
142/1947 Sb., přičemž záznamy jsou datovány různě, vždy však
v rozmezí června 1948 až listopadu 1950, tj. v rozhodné m období
dle zákona o půdě. V postupu správního orgánu a soudu spatřuje
stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod vyplývajících
z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina").

Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že zhodnotil materiály
archívního fondu Okresního národního výboru v Berouně (dále jen
"ONV"), z nichž zjistil, že výměrem bývalého Zemského národního
výboru v Praze (dále jen ZNV), ze dne 31. května 1948, bylo
zamítnuto odvolání O. D. st., matkou zastoupených
nezletilých O. a A. D., a dále J. D.
a M. D. proti konfiskační vyhlášce ONV ze dne 26. 2.
1946, čj. 6/170-X-7/40 a proti konfiskačním vyhláškám ONV ze dne
15. březn a 1947, čj. 6232/47-X-7/40 a ze dne 15. května 1947, čj.
12213/47-X-7/40 (soud poslední dvě vyhlášky datoval na 15. května
1947). Odvolání bylo zamítnuto protože bylo prokázáno, že všechny
shora jmenované osoby byly národnosti německé ve smyslu ustanovení
2 odst. 1 dekretu.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
plně odkázal na odůvodnění rozsudku, kde prokazuje konfiskaci dle
dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a z toho plynoucí postup dle
cit. zákona ČNR. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Okresní úřad v Berouně, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší
účastník odkázal zcela na odůvodnění svého rozhodnutí.

Státní rybářství Hluboká nad Vltavou, Správa a údržba silnic
Králův Dvůr, Odborné učiliště a Praktická škola Liteň, Státní
statek Jeneč s.p. a Pozemkový fond ČR se vzdali svého postavení
vedlejšího účastníka dle ustanovení 28 odst. 2 zákona.



Lesy české republiky s.p. Hradec Králové uvedl ve svém
ĺvyjádření týkajícím se závodu Dobříš, že se neztotožňuje se
stanoviskem stěžovatelky o porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst.
1 a čl. 11 Listiny. Z provedeného řízení je jednoznačně zřejmé, že
rozhodné části nemovitosti byly zabrány podle dekretu což potvrdil
svým rozhodnutím ZNV 31. května 1948, čj. XIII-1-1016/LL-1947 ve
spojení s konfiskačními vyhláškami ONV v Berouně ze dne 26. února
1946 a 15. května 1947, přičemž rozhodující byla německá náro
dnost dotčených osob, tedy stěžovatelky a její matky. Z toho
důvodu je aplikace zákona ČNR č. 243/1992 Sb. stejně jako
posouzení prekluze lhůty, tak jak ji provedl Krajský soud v Praze,
správná. Nelze také přehlédnout stěžovatelčinu nečinnost
v navrhování a předkládání důkazů na podporu svých tvrzení.
Z těchto důvodů má vedlejší účastník za to, že nebyla porušena
ustanovení Listiny. Proto vedlejší účastník navrhl ústavní
stížnost zcela zamítnout

Obec Karlštejn ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla,
že nesouhlasí s názorem stěžovatelky, neboť se domnívá, že
z listinných důkazů - archívního fondu Okresního úřadu v Berouně
a ústřední spisovny MZe - bylo zjištěno, že ideální podíl
stěžovatelky přešel na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb.,
není tedy možno aplikovat zákon o půdě, neboť v jeho 6 není dekret
uveden. Je tedy možná pouze aplikace zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,
který se v ustanovení 2 odst. 1 dekretem výslovně zabývá. V daném
případě se jedná o zákon speciální stanovící vlastní lhůty a není
možno aplikovat lhůty ze zákona o půdě. Z toho důvodu se zdá být
nesporné, že návrh byl podán pozdě a proto vedlejší účastník
navrhuje aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl.

Ostatní vedlejší účastníci, tj. obec Skuhrov, obec Měňany,
obec Liteň, Římskokatolická fara v Litni, Národní muzeum v Praze
a Zemědělské družstvo Bykoš se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního pozemkového
úřadu v Berouně, z něhož čerpal veškeré podklady i krajský soud.
Dále si vyžádal od Státního ústředního archívu v Praze kopii spisu
vedeného u Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") pod sp. zn.
864/47. Ze spisu NSS je zřejmé, že postup ONV, MZe a ZNV byl
označen za chybný. V nálezu NSS se uvádí, že názor, přiznávající
hierarchicky vyššímu správnímu orgánu, který má sloužit jako
odvolací vyšší záruky objektivnosti a odbornosti, právo rozhodovat
ve věcech příslušejících nižšímu úřadu, je rozhodnutím úřadu
absolutně nepříslušného a tedy je rozhodnutím zmatečným. Z toho
důvodu byla veškerá předchozí rozhodnutí zrušena a rozhodnout ve
věci byl pověřen znv. Z toho důvodu není možno rozhodnutí z března
1948, jímž byl aplikován zákon 142/1947 Sb., ve vztahu k ideálním
podílům J. A. D. a M. B., v téže části, která
uvádí, že ostatní podíly byla zkonfiskovány na základě dekretu
jako majetek osoby německé národnosti, považ ovat za relevantní,
neboť konečné rozhodnutí ve věci ostatních spoluvlastníků bylo ZNV
vydáno teprve 31. května 1948. Tato skutečnost sama o sobě však
nestačí k tomu, aby stížnost podaná proti soudnímu a správnímu
rozhodnutí mohla být kvalifikována z ústavněprávního hlediska jako
důvodná.

Především je třeba uvést, že Ústavní soud nesdílí názor
stěžovatelky, že zákon ČNR č. 243/1992 Sb. je aplikovatelný jen
pro osoby, které občanství pozbyly a znovu nabyly, ale naopak je
třeba vycházet z právního názoru uvedeného již v nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II ÚS 22/94 ze dne 4. října 1995 (viz č. 55, sv. 4
Sbírky nálezů a usnesení ÚS), z něhož vyplývá, že výkladem
a maiori ad minus nutno dovodit, že vrací-li se majetek dle tohoto
zákona těm, kteří občanství ĺpozbyli a opětovně nabyli, musí b ýt
vrácen tím spíše těm, kterým nebylo nutno občanství vracet,
protože jej vůbec nepozbyli. Jiný výklad by byl jednoznačně
diskriminující a jako takový nepřijatelný.

Ke stěžovatelkou namítané možnosti aplikovat na její případ
zákon o půdě s odkazem na výše zmíněný nález Ústavního soudu II.
ÚS 22/94, je třeba uvést, že ze soudního spisu je zřejmé, že
uvedenou problematikou se Krajský soud v Praze zabýval již
v prvním řízení vedeném pod sp. zn. 44 Ca 72/97, kdy dne 30. září
1997 rozsudkem zrušil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu
v Berouně čj. OPÚ 356/96-Pa, ze dne 20. února 1997, a věc vrátil
zpět k novému projednání.

Kromě výše uvedených okolností je nutno opakovaně též
upozornit na skutečnost, že správní soudnictví, tak jak je
koncipováno, je ovládáno dispoziční zásadou. Z tohoto důvodu nelze
přehlédnout, že pokud stěžovatelka namítala, že správně mělo být
aplikováno ustanovení 6 odst. 1 lit. r) zákona o půdě, činila tak
pouze u prvního soudního jednání (čj. 44 Ca 72/97-25). Ve druhém
soudním řízení však opravný prostředek proti rozhodnutí správního
orgánu opřela pouze o skutečnost, že aplikace zákona ČNR č. 24
3/1992 Sb. je možná pouze v případech, kdy restituent občanství
nejprve pozbyl a následně znovu nabyl. Z principu dispoziční
zásady pak nutně vyplynulo, že soud nebyl povinen z vlastní
iniciativy vyhledával další možná pochybení a Ústavní soud
neshledává žádný prostor k tomu, aby takový postup označil za
neústavní.

Ústavní soud již ve své judikatuře, která je obecně dostupná,
vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do
jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc
projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před soudy
či správními orgány. Za situace, kdy Ústavní soud po prostudování
všech dostupných materiálů dospěl k názoru, že krajský soud
neučinil nic, čím by narušil stěžovatelčino právo na spravedlivý
proces, jakož i s přihlédnutím k vícekrát vyjádřenému názoru, že
není žádného Ústavou zaručeného práva na restituci majetku a že
tedy v těchto věcech nelze argumentovat porušením čl. 11 Listiny.
Pokud pak bylo argumentováno čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst.
1 Listiny, připomíná Ústavní soud svoji judikaturu, podle které se
těchto článků, upravujících základní principy právního státu,
nelze dovolávat bez toho, aniž by se jejich nerespektování
nepromítlo do jiného konkrétního Ústavou zaručeného práva či
svobody.

Proto nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout dle ustanovení
82 odst. 1 zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (54
odst. 2 zákona).

V Brně dne 19. 11. 1999