II.ÚS 449/98 — Povinnost soudů upozornit rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisů v obchodním rejstříku

Nález
Ústavního soudu

(II. senátu) ze dne 26. dubna 2000 sp. zn.
II. ÚS 449/98 ve věci ústavní stížnosti R K, s. r. o., proti
usnesení Vrchního soudu v Praze z 25.6.1998 sp. zn. 10 Cmo
287/98, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem z 15.1.1998 sp. zn. 20 Ro 3247/97 o zastavení řízení, v němž
se stěžovatelka domáhala zaplacení dlužné částky.

Odůvodnění
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností obrátila na
Ústavní soud s návrhem na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 25.6.1998 č. j. 10 Cmo 287/98 - 18, kterým bylo potvrzeno
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.1.1998 č. j.
20 Ro 3247/97 - 12. Z vyžádaného soudního spisu a z ústavní
stížnosti vyplývají následující skutkové a právní okolnosti
případu. Stěžovatelka se domáhala na T.I.R. T-D-K zaplacení dlužné
částky. Krajský soud usnesením ze dne 15.1.1998 č. j. 20 Ro
3247/97 - 12 řízení zastavil, neboť podle jeho názoru stěžovatelka
neodstranila nedostatky návrhu na zahájení řízení a přesně
neoznačila odpůrce. V odvolání stěžovatelka namítla, že označení
odpůrce - v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka -
odpovídá zcela zápisu v obchodním rejstříku. Odvolací soud však
svým usnesením usnesení krajského soudu potvrdil.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost.
Vytýká oběma soudům, že místo, aby dostály své povinnosti a podaly
podnět rejstříkovému soudu podle § 32 obchodního zákoníku (dále
jen "obch. zák.") k opravě nepřesných údajů, a teprve poté vyzvaly
stěžovatelku k opravě označení odpůrce, postupovaly jinak, a tím
jí znemožnily domáhat se svých práv soudní cestou. Stěžovatelce
nepřísluší posuzovat správnost zápisů v obchodním rejstříku, i
když si byla vědoma zřejmých nesprávností. Nebylo proto namístě,
aby se soud omezil na konstatování, že označení žalovaného není v
souladu s § 79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s.
ř.") a § 9 odst. 2 obch. zák., nýbrž měl postupovat podle § 32
obch. zák. a vzít v úvahu i § 27 odst. 2 obch. zák. poskytující
ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku,
vyjadřuje pak princip "materiální publicity", vyplývajícím z
§ 200c o. s. ř., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na
rozhodující soudní orgán. Ačkoli stěžovatelka upozorňoval na nález
Ústavního soudu IV. ÚS 285/96 potvrzující její stanovisko, soudy
takto nepostupovaly a zasáhly do jejího práva na soudní ochranu
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").

Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko účastníka řízení, za
kterého JUDr. M. D. uvedla, že bylo povinností stěžovatelky vadu
odstranit, když jí k tomu byla dána výzvou příležitost. Jinak
uznala, že s ohledem na výše uvedený nález lze postup odvolacího
soudu zpochybnit, když upozornění podle § 32 obch. zák. dal
krajskému soudu obchodní rejstřík až přípisem ze dne 25.6.1998.
Vedlejší účastník se nevyjádřil.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka
oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena. Na tomto základě
Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl
k závěru, že je důvodná. Stěžovatelka jednala podle pravidel,
která jsou obsažena v § 9 odst. 1, § 27 odst. 2 a § 32 obch. zák.
Ústavní soud zde poukazuje na právní názor vyjádřený v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 285/96 (Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 12), podle kterého § 27 odst.
2 obch. zák. poskytující ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis
do obchodního rejstříku, vyjadřuje princip "materiální publicity",
resp. veřejné důvěry (víry), jenž společně s principem "formální
publicity", vyplývajícím z § 200c o. s. ř., se vztahuje nejen na
účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Jestliže
tedy stěžovatelka v projednávané věci ve svém návrhu uvedla jméno
povinného tak, jak bylo uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku,
a toto jméno již není v souladu s § 9 odst. 1 obch. zák., měly
obecné soudy dostát své povinnosti zakotvené v § 32 obch. zák.,
tedy upozornit rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním
stavem a stavem zápisu v obchodním rejstříku, a teprve poté vyzvat
stěžovatelku k odstranění vad návrhu podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

Protože obecné soudy takto nepostupovaly, odepřely tím
stěžovatelce právo na soudní ochranu zakotvené v čl.36 odst. 1
Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a
napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
Protože stejnou vadou trpí obě usnesení, bylo z důvodu procesní
ekonomice rozhodnuto o zrušení obou usnesení.