Přehled
Usnesení
II. ÚS 209/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti FNM, zastoupeného advokátem JUDr. L.M., proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, č. j. 29 Co 322/97-73, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 9. 1997, č.j. 6 C 798/97-41, a usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 3. 1997, sp. zn. 35 Cm 660/95, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského obchodního soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti V., jako vedlejšího účastníka řízení, mino ústní jednání, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Dne 6. 5. 1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, č. j. 29 Co 322/97-73, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 9. 1997, č.j. 6 C 798/97-41. Tato stížnost byla z opatrnosti doplněna o návrh na zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 3. 1997, čj. 35 Cm 660/9525, kterou bylo zastaveno řízení ve věci žaloby o zaplacení kupní ceny za prodej podniku ve výši 2.189.000,- Kč a věc postoupena jako příslušnému Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi.
Navrhovatel podal ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze žalobu proti vedlejšímu účastníku řízení, a to o zaplacení kupní ceny za prodej části státního podniku S., ve výši 2.189.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Praze svým usnesením ze dne 13. 3. 1997, čj. 35 Cm 660/95-25, řízení ve věci žaloby zastavil z toho důvodu, že není jako obchodní soud k jejímu řešení věcně příslušný a věc postoupil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem ze dne 3. 9. 1997, č.j. 6 C 798/97-41, žalobu zamítl a Krajský soud v Praze ji svým rozsudkem ze dne 12. 2. 1998, č.j. 29 Co 322/97-73, potvrdil. Důvodem pro podání stížnosti bylo podle
II. ÚS 209/98
navrhovatele porušení práva na řádný soud, na spravedlivý proces před soudy a na ochranu vlastnictví státu. Podle typu uzavřené smlouvy o prodeji podniku měl ve věci rozhodovat obchodní soud podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a nikoli obecné soudy, které obsah smlouvy posoudily podle ustanovení obchodního zákoníku, čímž došly k výsledku pro navrhovatele nepříznivému.
Ústavní stížnost byla doplněna návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudků Okresního soudu v Mladé Boleslavi (byl doplněn návrhem ze dne 8. 6. 1998) a Krajského soudu v Praze, návrhem na posouzení naléhavosti věci a doplňkem č. 1 ze dne 30. 4. 1998, který uvádí další, podle názoru navrhovatele významná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro uvedený případ.
Navrhovatel podal ústavní stížnost včas a byl při jejím podání zastoupen v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto mohl Ústavní soud posoudit další podmínky, za kterých může ústavní stížnost meritorně projednat.
K návrhu se vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Za KOS se vyjádřila dne 22. 6.1998 předsedkyně senátu JUDr. H.F., která blíže rozvedla, proč nemohl rozhodovat obchodní soud a navrhla odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Obdobně se vyjádřil vedlejší účastník prostřednictvím svého právního zástupce dne 25. 6. 1998 a pro případ věcného projednání navrhl návrh zamítnout. Předseda senátu KS JUDr. Z.P. odůvodnil, proč bylo v rozsudku potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi a předsedkyně senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. V.S. odkázala na obsah odůvodnění předmětného rozhodnutí.
Navrhovatel v soudních řízeních, ze kterých vyšla ústavní stížností napadená rozhodnutí, vystupoval jako právnická osoba, takže není někým k podání stížnosti zjevně neoprávněným. Jeho právní subjektivita je založena ustanovením zákona ČNR č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o FNM, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho ustanovení § 4 odst. 2 je FNM právnická osoba a zapisuje se do obchodního rejstříku.
Ústavní soud došel na základě ústavní stížnosti, předloženého spisového materiálu a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Vedly jej k tomu následující důvody. Z ústavní stížnosti a předloženého spisového materiálu (spis sp. zn. 6 C 798/97 vedený Okresním soudem v Mladé Boleslavi) vyplynulo, že dne 13. 3. 1997 rozhodl Krajský obchodní soud v Praze usnesením, č.j. 35 Cm 660/95-25 (86 Ro 934/95), že se řízení zastavuje a věc se postupuje Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Toto usnesení nabylo právní noci dne 10. 4. 1997, když rozhodnutí bylo doručeno 25. 3. 1997. Účastníci řízení byli řádně poučeni o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání do 15 dnů k Vrchnímu soudu v Praze, avšak žádný z nich, a především navrhovatel, tak neučinil, takže ve smyslu ustanovení § 204 o.s.ř. se usnesení stalo dne 10. 4. 1997 pravomocným. Na základě toho je nucen Ústavní soud konstatovat, že navrhovatel v tomto bodě nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon (§ 202 odst. 2 o.s.ř. a contr.) k ochraně jeho práva poskytuje. Proto se již nebylo třeba zabývat možností navrhovatele podat dovolání z toho důvodu, že by ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud (§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.).
II. ÚS 209/98
Současně však ze skutečnosti, že navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, by mohla Ústavnímu soudu vzniknout povinnost posoudit, zda se nejedná o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Navrhovatel ve své stížnosti poukázal na postupné sjednocování právní praxe, na to, že soudy nezvládly obtížnou a specifickou právní problematiku privatizace majetku státu a dochází k ochuzování státu o nemalé hodnoty, přičemž navrhovatel vede před obecnými soudy nemalé množství skutkově podobných a právně stejných případů o zaplacení značných částek jako doplatků k předběžně stanoveným kupním cenám privatizovaných podniků nebo jejich části.
Posouzení těchto okolností však bylo v daném případě bezpředmětné. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, totiž stanoví, že další podmínkou přípustnosti je v tomto případě zachování lhůty jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, proti kterému se navrhovatel neodvolal, nabylo právní moci dne 10. 4. 1997 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 7. 5. 1998, nemohlo být tohoto ustanovení použito. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout návrh jako nepřípustný.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 1998 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu