I.ÚS 478/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. Š., zastoupeného Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. 9 To 64/98, takto:

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 12. 11. 1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 16. 11. 1998.

V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě jen opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, zvláště pak napadá rozsah a způsob dokazování v trestním řízení. Domáhá se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. 9 To 64/08, kterým byl zrušen ve výroku o uložených trestech a jinak zůstal nedotčen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 2 T 36/93. Stěžovatel jím byl odsouzen pro trestný čin porušování autorského práva podle § 152 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši Kč 15 000,-- a k trestu propadnutí věci.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatnit pouze v mezích a způsobem, jež stanoví zákon.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle níž Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další běžnou odvolací instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje obvykle celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zákonností řízení a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takové porušení z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze nevyplývá.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů výše zmíněnými soudy a domnívá se, že pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení měl být proveden důkaz znaleckým posudkem. Tato námitka se však ve světle celého předmětného trestního řízení jeví jako lichá, neboť k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení byl přibrán orgán používající při odborném vyjádření svých odborných znalostí, resp. z rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že ke každé věci,která byla předmětem trestné činnosti, byla provedena potřebná zjištění a vyžádáno odborné vyjádření. Je třeba konstatovat, že Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům- ustanovení čl. 38 odst. 2. V ostatních aspektech řízení – pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti – pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem, který stanoví zákon (čl. 36 odst. 1,4). Soudům je tedy svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (ustanovení čl. 90 Ústavy ČR). V trestním řízení soudním platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a pro dokazování, kdy se zde uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů – ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Znamená to, že orgány činné v trestním řízení – tedy i soudy – mají povinnost usilovat o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy rovněž samy rozhodují, které z navrhovaných důkazů provedou a podle svého vnitřního přesvědčení je hodnotí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V daném případě soudy po provedeném dokazování neměly pochyby, že obžalovaným svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výše uvedeného.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, je třeba ho pokládat za zjevně neopodstatněný.

Z důvodů shora uvedených senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 27. ledna 1997


JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu