IV.ÚS 365/97 — Počítání času v konkursním řízení

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Bytového podniku
v Praze 3, v likvidaci, proti usnesení Krajského obchodního soudu
v Praze, čj. 95 K 57/95-104, ze dne 28. 7. 1997, za účasti
Krajského obchodního soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Krajského
obchodního soudu v Praze, kterým byla vyloučena z uspokojení
v konkursu jeho přihláška pohledávky na úpadce A., s.r.o., Praha.

Na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a první přezkumné jednání
se konalo dne 22. 4. 1997. Stěžovatel, jako konkursní věřitel,
přihlásil svoji pohledávku jejím osobním podáním do podatelny
Krajskému obchodního soudu v Praze dne 23. 6. 1997. Krajský
obchodní soud však stížností napadeným usnesením vyloučil tuto
pohledávku z uspokojení v konkursu s odůvodněním, že přišla
opožděně, neboť byla podána po lhůtě 2 měsíců od prvního
přezkumného jednání, jak stanoví ustanovení § 22 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Stěžovatel na rozdíl od Krajského obchodního soudu
v Praze zastává názor, že lhůta uvedená v odst. 2 tohoto zákonného
ustanovení je lhůtou procesní, a proto lze na počítání běhu této
lhůty použít postup upravený v ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. Toto
ustanovení o.s.ř. stanoví, že lhůty určené podle týdnů, měsíců
nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením
shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.
Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. V daném
případě bylo tímto posledním dnem dvouměsíční lhůty k přihlášení
pohledávky, která měla skončit v neděli dne 22. 6. 1997, pondělí
dne 23. 6. 1997 jako nejblíže následující pracovní den. V tento
den také byla shora uvedená přihláška Krajskému obchodnímu soudu
v Praze doručena a nenastaly tak podmínky pro to, aby byla tato
přihláška z uspokojení v konkursu vyloučena. Rozhodnutím krajského
obchodního soudu o vyloučení přihlášky pohledávky z uspokojení
v konkursu bylo proto dotčeno stěžovatelovo základní právo
zaručené v čl. 36 odst. l Listiny, a proto stěžovatel navrhuje
zrušení napadeného usnesení.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření
Krajského obchodního soudu v Praze a připojil si jeho spis, sp.
zn. 95 K 57/95.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský obchodní soud
v Praze zopakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného
usnesení a dále uvedl, že pro posouzení oprávněnosti ústavní
stížnosti bude mít zřejmě vliv vypořádání se s otázkou, zda lhůta
stanovená v § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je lhůtou
procesní nebo hmotněprávní. Smyslem této úpravy vpravené do
právního řádu novelou zákona o konkursu a vyrovnání (zákon č.
94/1996 Sb.) bylo přispět ke koncentraci a zrychlení řízení tak,
aby došlo k omezení počtu přezkumných jednání na dvě, zatímco
dosud nebyl jejich počet omezen. Krajský obchodní soud má za to,
že marné uplynutí lhůty, upravené v § 22 odst. 2 zákona o konkursu
a vyrovnání, má hmotněprávní účinky, a tedy v daném případě nelze
při počítání běhu této lhůty použít postup upravený v § 57
o.s.ř., tak jak to uvádí stěžovatel. Přihláška pohledávky bude
tedy vyloučena z uspokojení v konkurzu v případě, že nedojde do
dispozice soudu ve lhůtě stanovené zákonem, tak jak je to
u hmotněprávních lhůt (tj. v daném případě do 22. 6. 1997). Pokud
budeme považovat lhůtu za procesní, lze nastolit i otázku postupu
soudu při návrhu účastníka na prominutí zmeškání lhůty (§ 58
o.s.ř.). Ze shora uvedených důvodů považuje krajský obchodní soud
ústavní stížnost za nedůvodnou, a to i s ohledem na možnost
stěžovatele domáhat se nápravy pomocí řádného opravného prostředku
proti rozhodnutí soudu I. stupně v rozvrhu (rozvrhové usnesení).

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního
spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s právním
názorem vyjádřeným v rozhodnutí Krajského obchodního soudu
v Praze, týkajícím se povahy lhůty stanovené v ustanovení § 22
odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Otázka povahy lhůty, tedy
otázka, zda jde o lhůtu hmotněprávní či procesní, však v daném
případě - kdy je nesporné, že konec lhůty připadl na den 22. 6.
1997, což byla neděle, a dále, že nejblíže následující pracovní
den, tj. pondělí dne 23. 6. 1997, byla již předmětná přihláška
pohledávky v dispozici krajského obchodního soudu - není významná,
a to s ohledem na to, že v našem právním řádu v případech, kdy
poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek platí
v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví
jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty
hmotněprávní, platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se
stává nejblíže následující pracovní den (§ 122 odst. 3 občanského
zák., § 60 odst. 3 trestního řádu, § 27 odst. 2 zákona č. 71/1967
Sb. a § 57 odst. 3 o.s.ř.). Jde o postup, který je považován za
právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu
subjektu v daném časovém limitu uplatnit jeho právo. ( Viz nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Za stavu, kdy zákon č.
328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, neobsahuje speciální úpravu počítání času, bylo proto
třeba i v daném případě vycházet ze shora uvedeného obecného
pravidla počítání času, tedy ze závěru, že posledním dnem lhůty
pro přihlášky pohledávek na úpadce byl den 23. 6. 1997 . Pokud
tedy krajský obchodní soud vycházel z jiného závěru, neposkytl
zatím dostatečnou ochranu právům stěžovatele, a proto z uvedených
důvodů bylo napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst.
l Listiny základních práv a svobod Ústavním soudem zrušeno [§ 82
odst. 1, 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb.]


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 1998