III.ÚS 4/97 — K možnosti účastníka právně i skutkově argumentovat v řízení před soudem

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti
účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě, ve věci ústavní
stížnosti M. V., za účasti vedlejšího účastníka Č., a. s., proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č.
j. 9 Co 550/96-100, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Děčíně ze dne 12. února 1996, č. j. 10 C 1508/91-84,
o odškodnění pracovního úrazu, takto:

Odůvodnění

I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. ledna
1997, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č.
j. 9 Co 550/96-100, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Děčíně ze dne 12. února 1996, č. j. 10 C 1508/91-84, o náhradu
škody za pracovní úraz. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být
dotčen v základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.



Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10
C 1508/91, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní
stížnosti, bylo zjištěno následující:

Žalobou Okresnímu soudu v Děčíně se stěžovatel domáhal
odškodnění pracovního úrazu, když žalovaný, takto vedlejší
účastník v řízení před Ústavním soudem, mu poskytl odškodnění jen
z jedné poloviny z důvodu částečného zproštění se odpovědnosti
v důsledku porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci ze strany stěžovatele.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 12. února 1996, č. j.
10 C 1508/91-84, určil, že základ nároku stěžovatele je
opodstatněn v rozsahu čtyř pětin, z jedné pětiny pak uznal, že se
vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem podařilo
zprostit své odpovědnosti za škodu, a to podle ustanovení § 191
odst. 2 písm. a) zákoníku práce.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co konstatoval, že závěr
okresního soudu, že stěžovatel svým zaviněním porušil právní
předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, "nemusí být zcela jednoznačný
a přesvědčivý", opřel své potvrzující rozhodnutí o kvalifikaci
jednání stěžovatele dle § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce (tj.
jako jednání lehkomyslného, při kterém vzhledem ke své kvalifikaci
a zkušenostem si musel být stěžovatel vědom toho, že si může
přivodit újmu na zdraví). Zároveň krajský soud nevyhověl návrhu
stěžovatele na připuštění dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř.,
když dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí, které by po právní
stránce bylo zásadního významu, nýbrž o posouzení skutkových
okolností případu.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. července 1998, č. j.
2 Cdon 1160/97-120, dovolání stěžovatele odmítl, a to poté, co
v právním posouzení předmětné věci neshledal právní otázku
zásadního významu.

V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozhodnutí
odvolacího soudu námitkou odlišnosti posouzení věci ze strany
soudu druhé instance ve srovnání s důvody rozhodnutí soudu
nalézacího. Domnívá se, že tím fakticky došlo ke změně rozsudku,
pročež nutno takové rozhodnutí kvalifikovat jako prvoinstanční.
V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na příslušnou judikaturu
Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného argumentu pak polemizuje i se
skutkovými zjištěními obecných soudů. Jak bylo již uvedeno,
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996,
č. j. 9 Co 550/96-100, se cítí být dotčen v základním právu na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 3. června 2000 Krajský soud v Ústí nad Labem k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 9 Co odkázal
na závěry a zjištění, vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, když
tvrzení stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, považuje za
účelová.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.
l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne
13. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší
účastník Č., a. s. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že odkaz
stěžovatele na porušení zásady spravedlivého procesu se jeví
účelový, neboť vzhledem k tomu, co bylo o okolnostech pracovního
úrazu stěžovatele v soudním řízení zjištěno, lze považovat
rozhodnutí soudů za odpovídající skutečnému stavu věci. Dle názoru
vedlejšího účastníka je věcí volné úvahy soudu, do jaké míry
stanoví rozsah odpovědnosti zaměstnavatele a míru zavinění
samotného poškozeného zaměstnance. Vedlejší účastník se dále
domnívá, že ústavní stížnost sleduje naplnění účelu, jenž je
v rozporu s úlohou Ústavního soudu, neboť se dožaduje dalšího
přezkoumání správnosti postupu a rozhodnutí soudu. Ze všech
uvedených důvodů považuje vedlejší účastník předmětnou ústavní
stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání
ze dne 14. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 8. září
2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření
k ústavní stížnosti ze dne 13. září 2000, vyjádřili souhlas
s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní
soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,
bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248
odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních
práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl
Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož
i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních
rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé
závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene
práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné
moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních
práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů
interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě
z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních
práv a svobod.



Dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro
potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.
Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně
správné.

Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových
zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,
M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996,
s. 583).

Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva
vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které
z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.
IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud
odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.
a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva
v občanském zákoníku, aniž však v řízení předcházejícím vydání
jeho rozhodnutí dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení
vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava
připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení
a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva
stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.

Shodné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve věci sp. zn. III.
ÚS 139/98, a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího
soudu ČR, když tento v postupu odvolacího soudu neshledal
nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná
a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně
i skutkově argumentovat.

V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli je nepovažoval za věcně
správné (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikaci předmětné
věci soudem nalézacím dle § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce,
nahradil ji kvalifikací odlišnou dle § 191 odst. 2 písm. c) zák.
práce). Došlo tím nejen k porušení ustanovení § 219 o. s. ř.,
nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení
jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově
argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, zrušil [§
82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 2000