I.ÚS 436/97 — Absence rozhodnutí ve věci samé ve výroku rozsudku

Ústavní soud

rozhodl v senátě a o ústavní stížnosti M. Š.,
zastoupeného advokátem JUDr. A. N., proti rozsudku Okresního soudu
v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j. 11 C 43/92-176, a proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č.j. 24 Co
115/97-211, takto:

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 9. 1994, č.j.
11 C 43/92-83, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání
nemovitosti se stavebním pozemkem v katastrálním území V. D.,
zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Kladno pro
obec a katastrální území V. D. na listě vlastnictví č. 1 (dále jen
"předmětné nemovitosti").

V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že je oprávněnou
osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a v zákonné lhůtě podal žádost o jejich vydání.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) tohoto zákona se povinnost
vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období přešla
věc na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. V souzené věci prý bylo prokázáno, že M. Š.,
která dne 30. 1. 1968 uzavřela s československým státem - správou
MNV V. D. kupní smlouvu, jíž prodala předmětné nemovitosti za
kupní cenu 19.287,40 Kč, tuto kupní smlouvu uzavřela v tísni,
neboť jí bylo opakovaně sděleno, že pokud nemovitosti neprodá,
budou jí vyvlastněny za 230 Kč. Nebyla však údajně prokázána další
zákonná podmínka, a to nápadně nevýhodné podmínky, protože revizní
znalecký posudek potvrdil, že ocenění nemovitostí bylo provedeno
přesně podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb.,
o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při
vyvlastnění nemovitostí. Proto okresní soud návrh stěžovatele
zamítl.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1995, č.j.
16 Co 7/95-121, byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že zákon č.
87/1991 Sb. neomezuje nápadně nevýhodné podmínky prodeje jen na
otázky cenové, neboť nelze vyloučit, že mohou spočívat i v jiných
- žalobcem tvrzených - okolnostech. Je věcí soudu, aby posoudil
nárok uplatněný podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) citovaného
zákona ze všech hledisek konkrétního případu. Protože nalézací
soud se nezabýval jinými okolnostmi, jež by mohly svědčit
o nápadně nevýhodných podmínkách prodeje, zrušil krajský soud jeho
rozsudek, neboť shledal, že je třeba, aby okresní soud - podle
potřeby - řízení doplnil dalšími důkazy, které účastníci navrhují.

Odvolací soud se však ztotožnil s názorem okresního soudu, že
pokud došlo k prodeji předmětných nemovitostí za cenu odpovídající
tehdy platným cenovým předpisům, nejednalo se z tohoto pohledu
o nápadně nevýhodné podmínky. Na tom prý nic nemění ani
skutečnost, že podle cenových předpisů platných v pozdější době
byla odhadní cena nemovitostí vyšší, neboť rozhodující byly právní
předpisy platné v době uskutečnění prodeje.

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Kladně návrh
stěžovatele na vydání předmětných nemovitostí zamítl. V odůvodnění
rozsudku zejména uvedl, že matka stěžovatele uzavřela příslušnou
kupní smlouvu skutečně v tísni. Stěžovatel však údajně neprokázal
splnění další podmínky, tj. nápadně nevýhodné podmínky. Revizní
znalecký posudek potvrdil, že ocenění předmětné nemovitosti
proběhlo zcela v souladu s tehdy platnými předpisy a nebyly
prokázány ani jiné nápadně nevýhodné podmínky. Ty stěžovatel
spatřoval v tom, že se jeho rodiče mohli do domu přestěhovat
a uvolnit stávající byt svému synovi I. Podle názoru obecného
soudu však bratr stěžovatele uzavřel svoje první manželství v roce
1965 a následující rok se rozvedl, tzn. ještě v době, kdy jeho
matka byla stále vlastnicí předmětné nemovitosti a napjatá bytová
situace proto mohla být tehdy vyřešena. Obdobně prý mohla být
situace řešena po uzavření druhého manželství I. Š., navíc
"vzdálenost V. D. od Prahy je pro případné dojíždění za
zaměstnáním velmi příznivá". Podle názoru Okresního soudu v Kladně
však lze mít vůbec pochybnosti o tom, zda by k přestěhování
kohokoliv z rodiny stěžovatele do předmětné nemovitosti došlo,
neboť k obývání byla určena toliko jedna místnost bez sociálního
zařízení a bez vody. Bytové poměry rodičů a bratra stěžovatele
tedy byly nevyhovující, nicméně nebyly řešeny, přestože matka
stěžovatele byla až do ledna 1968 vlastnicí domu.

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek
Okresního soudu v Kladně ve výroku o nákladech řízení mezi
účastníky navzájem změnil tak, "že žalovanému se náhrada nákladů
řízení nepřiznává; jinak se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje ve
znění výroku o nákladech řízení státu tak, že se státu náhrada
nákladů řízení nepřiznává. Žalovanému se právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení nepřiznává. Návrh žalobce na připuštění dovolání
se zamítá." Výrok ve věci samé v tomto rozhodnutí (jeho výroku)
obsažen není.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podané odvolání
stěžovatele neshledal důvodným. Předmětná kupní smlouva prý totiž
nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena totiž
odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, takže vzájemně
poskytnuté plnění "lze pokládat za adekvátní". Ani porovnání
předsmluvních poměrů matky stěžovatele a její rodiny s jejich
poměry po převodu vlastnictví k nemovitosti na stát z hlediska
možnosti řešení jejich bytové situace "neumožnilo usoudit na
výrazné a významné znevýhodnění rodiny matky žalobce". Tehdejší
právní úprava totiž neumožňovala matce stěžovatele - vlastnici
domu, který nebyl v jejím osobním, nýbrž soukromém vlastnictví,
činit právně účinné kroky k uvolnění bytových prostor v něm se
nacházejících pro vlastní potřeby. Protože v daném případě v domě
bydleli manželé C., matka stěžovatele skutečně neměla možnost se
před uzavřením kupní smlouvy nastěhovat do předmětné nemovitosti,
popř. umožnit nastěhování svému ženatému synovi I. I v případě,
kdyby v budoucnu manželé C. uvolnili byt, neskýtala tehdejší
právní úprava vlastníku nemovitosti možnost naložit s bytem dle
vlastní úvahy.

Na základě toho odvolací soud konstatoval, že poměry matky
stěžovatele po uzavření kupní smlouvy v porovnání s předsmluvním
stavem nedoznaly výrazného zhoršení, pokud jde o bytovou situaci
rodiny. Ani v tomto směru proto nebyla předmětná kupní smlouva
uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. V závěru odůvodnění
tohoto rozsudku se praví, že rozsudek soudu I. stupně prý byl
proto "ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrzen".

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1998, č.j. 2 Cdon
1804/97-225, bylo dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku
Krajského soudu v Praze jako nepřípustné odmítnuto.V odůvodnění
usnesení soud uvedl, že přípustnost dovolání v této věci nebyla
dána, neboť v souzeném případě nebyly namítány vady řízení (§ 237
odst. 1 občanského soudního řádu [dále jen "o.s.ř."]), dovolání
nebylo odvolacím soudem připuštěno (§ 239 odst. 1 o.s.ř.)
a v úvahu nepřipadal ani dovolací důvod podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. b) o.s.ř., tj. nebyl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném
rozsudku. Stěžovatel jako dovolací důvod uvedl ustanovení § 239
odst. 2 o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže
odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní
právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.

K tomu Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že citované ustanovení
předpokládá existenci významné a dosud jednotně neřešené právní
otázky. Tato podmínka prý však splněna nebyla, neboť otázka
interpretace "nápadně nevýhodných podmínek" byla již soudní
judikaturou vyřešena a odvolací soud v souzené věci postupoval
v souladu s konformní a ustálenou soudní judikaturou. Jeho
rozhodnutí proto nebylo možno považovat za rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu a dovolací důvod tedy dán nebyl.

V záhlaví uvedené rozsudky okresního a krajského soudu napadl
stěžovatel ústavní stížností. V ní v první řadě upozornil na
skutečnost, že v rozsudku krajského soudu chybí rozhodnutí ve věci
samé, přestože z jeho odůvodnění je prý zřejmé, že zamýšlel
rozsudek okresního soudu potvrdit.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky byl porušen čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K převodu předmětných nemovitostí prý došlo pod pohrůžkou
vyvlastnění bez náhrady, tj. v tísni, a za nápadně nevýhodných
podmínek, neboť rodina stěžovatele údajně v době prodeje trpěla
bytovou nouzí, předmětný dům "skýtal určitou možnost řešení
kritické situace rodiny" a jeho prodejem se rodina údajně zbavila
možnosti řešit svoji bytovou situaci i do budoucna. V důsledku
neúnosných bytových podmínek prý došlo také ke dvěma rozvratům
manželství bratra stěžovatele a taky k jeho emigraci do zahraničí.

Navíc kupní cena (19.287,40 Kč) prý byla nepřiměřeně nízká,
protože v této době stěžovatelova matka za ni nemohla koupit "ani
nejprostší domek, natož domek ekvivalentní jejímu domku ve V. D."
a při jejím stanovení se přihlíželo toliko k velikosti obytné
plochy v domě a nikoliv k existenci nebytových prostor, které však
představovaly většinu podlahové plochy (3/4). Vyhláška č. 73/1964
Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při
vyvlastnění nemovitostí, podle tvrzení stěžovatele diskriminovala
soukromé vlastníky budov s bytem a nebytovými prostory, jež
nesplňovaly kritéria domu obytného a rodinného, a byla tedy
zaměřena proti soukromým vlastníkům tzv. živnostenských domů.
Aplikací této vyhlášky prý byla porušena základní práva
stěžovatele, neboť podle § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991
Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako
ústavní zákon FS ČSFR, všechny právní předpisy, jejich výklad
a používání musí být v souladu s Listinou. V tomto případě však
obecné soudy tuto vyhlášku aplikovaly a tím porušily čl. 95 odst.
1 Ústavy ČR.

Stěžovatel konečně dovodil, že soud měl věc posuzovat nejen
podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž
též podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) a podle § 6 odst. 2 za
použití § 6 odst. 1 písm. c) tohoto zákona.

Proto stěžovatel navrhl napadené rozsudky Okresního soudu
v Kladně a Krajského soudu v Praze zrušit. Stěžovatel souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic
nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.



K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní
soud v Kladně, Krajský soud v Praze a vedlejší účastník řízení
- Obec V. D.

Okresní soud k ústavní stížnosti poukázal toliko na námitky
stěžovatele, že jeho rodiče měli připravený stavební materiál
a uvedl, že stěžovatel nic takového v řízení před okresním soudem
neřekl, přestože byl slyšen dvakrát. Okresní soud na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Praze odkázal na písemné odůvodnění svého
rozsudku a dále uvedl, že některé argumenty stěžovatele, obsažené
v ústavní stížnosti, stěžovatel v předchozím řízení neuvedl.
Krajský soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Obec V. D. se postavení vedlejšího účastníka v řízení
o ústavní stížnosti vzdala.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že není součástí
soustavy obecných soudů a že mu proto nepřísluší ani přehodnocovat
dokazování, před nimi prováděné, pokud jím pochopitelně nejsou
porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Základním
úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR),
přičemž "ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů
do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem
zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který
zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro
ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro
ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita
hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu" (nález sp. zn. III. ÚS
205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H.
Beck, 1998, str. 375).

V souzené věci však základní práva a svobody stěžovatele
zasaženy byly.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. V souzené věci Ústavní soud
shledal, že ve výrokové části napadeného rozsudku se krajský soud
zabýval toliko náklady řízení účastníků a zcela opomenul výrokem
rozhodnout ve věci samé, byť z odůvodnění tohoto rozsudku lze
dovodit, že krajský soud zřejmě hodlal odvolání stěžovatele proti
citovanému rozsudku Krajského soudu v Kladně zamítnout.
Z ustanovení § 152 odst. 1 občanského soudního řádu však vyplývá,
že rozsudkem rozhoduje soud o věci samé, přičemž "obsah rozhodnutí
ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také
rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení, pokud se o ní
nerozhoduje samostatně" (§ 155 odst. 1 o.s.ř.).

V daném případě je zřejmé, že krajský soud tím, že ve výroku
napadeného rozsudku ve věci samé nerozhodl, porušil nejen citovaná
ustanovení o.s.ř., nýbrž zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ve
svých důsledcích znemožnil stěžovateli domáhat se jeho práva
u soudu. Každý navrhovatel má totiž právo - pokud jsou splněny
podmínky řízení - aby soud o jeho návrhu ve výroku soudního
rozhodnutí rozhodl.

Za této situace se Ústavní soud - veden výše uvedenou zásadou
o minimalizaci zásahů do pravomoci jiných orgánů - již dále
nezabýval dalšími (hmotněprávními) námitkami, obsaženými v ústavní
stížnosti, neboť zrušením napadeného rozsudku krajského soudu
vytvořil dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele
"uvnitř soustavy obecných soudů".

Proto Ústavní soud, řídící se uvedenou zásadou minimalizace
zásahů do pravomoci jiných orgánů, ústavní stížnosti v té části,
v níž napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997,
č.j. 24 Co 115/97-211, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu
v Praze zrušil. Tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí
proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j.
11 C 43/92-176, Ústavní soud zamítl, neboť zrušením rozsudku
odvolacího soudu vytvořil dostatečný procesní prostor pro to, aby
Krajský soud v Praze v odvolacím řízení nejen odstranil
nedostatky, na něž v tomto nálezu upozorňuje Ústavní soud, nýbrž
aby také pečlivě zhodnotil jednotlivé námitky stěžovatele a vydal
rozhodnutí nové.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. ledna 1999