I.ÚS 323/97 — Předvolání účastníka řízení k výslechu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci
navrhovatele P. B. o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6. 6. 1997, ve spojení
s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 176/95, ze
dne 13. 9. 1996, takto:

Odůvodnění

I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6.
6. 1997, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15
C 176/95, ze dne 13. 9. 1996. Předmětná rozhodnutí stěžovatel
napadl též dovoláním u Nejvyššího soudu ČR, které bylo usnesením,
sp. zn. 2 Cdon 1578/97, ze dne 24. 5. 1999, odmítnuto jako
nepřípustné.

Ústavní stížnost je odůvodněna tím, že postupem obou soudů
došlo zejména k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož
mají všichni účastníci před soudem rovná práva, a dále k porušení
čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech a čl. 8 a 10 Všeobecné
deklarace lidských práv. Porušení všech vyjmenovaných ustanovení
spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před soudem I. stupně bylo
porušeno ustanovení § 115 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu
(dále jen "o. s. ř."), jež ukládá předsedovi senátu k jednání
nařízenému k projednání věci samé předvolat účastníky řízení
a toto předvolání jim včas doručit. Předvolání k jednání však bylo
doručeno pouze právní zástupkyni stěžovatele, nikoli však jemu
samotnému, přičemž připojenou výzvu, aby o jednání "vyrozuměla
navrhovatele" nelze chápat jako splnění povinnosti doručit
předvolání navrhovateli jako účastníku. Právní zástupkyně poté
včas, tedy tři dny před termínem nařízeného jednání, doručila
soudu písemné podání, v němž omluvila svoji neúčast na jednání
z důvodu pracovní neschopnosti a sdělila, že substituci se jí
nepodařilo zajistit. Nepřítomnost jedné z procesních stran je
podle názoru stěžovatele důležitým důvodem k odročení jednání
podle § 119 o. s. ř. Soud I. stupně tak však neučinil a jednal ve
věci bez přítomnosti žalobce a jeho právní zástupkyně. Také řízení
před odvolacím soudem proběhlo bez účasti stěžovatele a jeho
právní zástupkyně. I když se tato omluvila byla jejich neúčast
- dle názoru stěžovatele - důležitým důvodem k odročení jednání.


K dalšímu porušení ústavně chráněných práv stěžovatele došlo
podle jeho názoru postupem soudu I. stupně i soudu odvolacího
ohledně označení prvého žalovaného. Prvého obžalovaného označil
stěžovatel v žalobě jako "Obec Praha, zast. Obvodním úřadem
městské části Praha 1". Při této formulaci vycházel stěžovatel
z tehdy jemu dostupných informací, když otázka, jak správně
označit žalovaného v podobných případech byla judikaturou
zodpovězena až v nedávné době. Podle názoru stěžovatele by jeho
podání obsahující toto chybné označení žalovaného mohla být soudem
považována za nesprávná a k jejich opravě pak měl být stěžovatel
vyzván v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř. To se však
nestalo a došlo k porušení § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. Dále
stěžovatel považuje za významný zásah do svého práva na soudní
ochranu způsob, jak odvolací soud rozhodl o jeho návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle
ustanovení § 152 odst. 1 rozhoduje rozsudkem soud ve věci samé.
Podle ustanovení § 167 odst. 1 pak soud rozhoduje usnesením,
nestanoví-li zákon jinak, zejména pak o otázkách vedení řízení.
Stěžovatel má tedy za to, že o návrhu na přípustnost dovolání má
odvolací soud rozhodnout usnesením a nikoli rozsudkem. Takovým
postupem soud odňal stěžovateli možnost eventuelně podat proti
zamítavému usnesení řádný opravný prostředek a domáhat se tak
u instančně vyššího soudu svého práva. V odůvodnění ústavní
stížnosti dále stěžovatel namítá, že tvrzení odvolacího soudu
o tom, že nárok žalobce prekluzí zanikl, neboť na věc je nutno
aplikovat nikoli zákon č. 403/1991 Sb., je nesprávné. Podle názoru
stěžovatele je nutno na věc aplikovat ustanovení § 6 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobce
se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby obci
hl. město Praha nebo Bytovému podniku Prahy 1, s. p., v likvidaci,
byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 108
se stavební parcelou č. 193 o celkové výměře 1057 m2
v katastrálním území Hradčany. Tuto žalobu soud I. stupně zamítl.
K odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že zamítavý
výrok ve vztahu k prvé žalované potvrdil a dále zamítl návrh, aby
proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání. Podle
odvolacího soudu je aplikace jiného restitučního předpisu než
zákona č. 403/1990 Sb. na zmírnění křivd v tomto případě vyloučena
ustanovením § 1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Obec hl. m. Praha není podle názoru odvolacího soudu ve
věci pasivně legitimována, neboť vlastnické právo k předmětné
nemovitosti přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb. na Městskou
část Praha 1. Dovolání pak odvolací soud nepřipustil s odvoláním
na skutečnost, že posouzení restitučního titulu podle § 6 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb. není vzhledem k jasné formulaci tohoto
ustanovení otázkou zásadního právního významu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení
Městský soud v Praze, který v podrobnostech odkazuje na obsah
odůvodnění svého rozhodnutí. Názor stěžovatele, že o připuštění
dovolání mělo být rozhodnuto zvláštním usnesením, nemá oporu ani
v § 239 odst. 1 o. s. ř., ani v jiném jeho ustanovení. Nesprávný
je podle soudu názor, že stěžovatel měl být obeslán k jednání,
i když byl zastoupen advokátem, neboť nebyl nutný jeho výslech
jako účastníka. Výčet údajně porušených ustanovení, který obsahuje
stížnost, nemá žádný vztah k věci. Rovněž odůvodnění ústavní
stížnosti v otázce přechodu věcí na stát je rozporné již se samým
obsahem stížnosti. Vedlejší účastník řízení, Městská část Praha
1, ve vyjádření prostřednictvím právní zástupkyně uvedl, že
obdržel výzvu k vydání věci dne 24. 4. 1995. Vlastním šetřením pak
dospěl k závěru, že předmětná nemovitost přešla na stát na základě
vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a č. 88/1959 Sb. Ú. l. Nápravu
křivd způsobených odnětím vlastnického práva k nemovitostem dle
cit. vládních nařízení však řešil zákon č. 403/1990 Sb., kde lhůta
k uplatnění nároku končila 31. 5. 1991. Vedlejší účastník je toho
názoru, že bez jeho zavinění stěžovateli propadla lhůta
k uplatnění jeho nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel výzvu uplatnil až v měsíci dubnu 1995 se
vedlejší účastník domnívá, že aplikace jiného restitučního
předpisu než zákona č. 403/1990 Sb. je vyloučena ustanovením § 1
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Bytový podnik Praha 1, s. p.,
v likvidaci, ve vyjádření uvedl, že považuje soudní rozhodnutí za
správná.

II.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musí
v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí
v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností
vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení
Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod, jakož
i mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy.


V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo
k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Z hlediska procesního obecné soudy porušily
tento článek Listiny tím, že zejména soud prvého stupně
nepředvolal ani k prvnímu soudnímu jednání stěžovatele. Pokud tedy
nebylo stěžovateli umožněno se řízení zúčastnit, bylo mu
znemožněno se k věci i všem prováděným důkazům vyjádřit. Současně
bylo stěžovateli znemožněno uplatnit jeho Listinou garantované
právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Předvolání bylo
doručeno pouze jeho právní zástupkyni s výzvou, aby o jednání
"vyrozuměla navrhovatele", což nelze chápat jako splnění
povinnosti doručit předvolání stěžovateli jako účastníkovi. Tento
procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího řízení ani soud
odvolací, neboť k ústnímu jednání před odvolacím soudem nebyl
stěžovatel rovněž předvolán. Protože se právní zástupkyně omluvila
pro pracovní neschopnost, soud neshledal důvod k odročení jednání
a věc projednal bez přítomnosti jedné ze stran. Je sice pravdou,
že v oblasti doručování, v případě, že je účastník civilního
řízení zastoupen advokátem, je možné aplikovat § 49 odst. 1 o. s.
ř. Avšak v rámci vlastního postupu soudu v průběhu celého řízení,
zejména v rámci dokazování, si musí soud počínat tak, aby
respektoval princip rovnosti účastníků zakotvený v § 18 o. s. ř.,
čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo být
přítomni při jednání před soudem. V dané věci však byli
stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů zbaveni.
Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným interpretačním
pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů. Proto i při
interpretaci § 115 o. s. ř. je třeba z této zásady vycházet. Podle
tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá předseda senátu
účastníky. Tak tomu je většinou při prvém jednání, při němž má být
účastník vyslechnut. V dané věci však nebyl stěžovatel ani
k prvnímu jednání u soudu I. stupně, ani k jednání u soudu
odvolacího předvolán, čímž došlo k porušení jak shora uvedených
ustanovení občanského soudního řádu, tak zejména čl. 38 odst. 2
Listiny. Právo na osobní přítomnost stěžovatelů u jednání, jakož
i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům nebylo
respektováno.


Porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel dále v tom, že
soud nevyzval stěžovatele k opravě podání a ani jej nepoučil, jak
opravu provést. Podle soudu však žalobce (stěžovatel) označil
žalovanou stranu správně, ale ta nebyla ve sporu pasivně
legitimována, což mělo za následek zamítnutí žaloby. Ústavní soud
již dříve ve svých rozhodnutích judikoval, že postup podle
ustanovení § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř. je na místě
v případech, kdy nedostatek spočíval v nesprávném označení
žalovaného, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost
být účastníkem řízení. Ústavní soud sdílí názory obecných soudů,
že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy
ani v otázce věcné legitimace. V daném případě nebylo řízení
zastaveno pro nedostatek právní subjektivity žalované, ale žaloba
byla zamítnuta právě pro nedostatek pasivní legitimace žalované.

Porušení práva na soudní ochranu nespatřuje Ústavní soud ani
v tom, jakým způsobem odvolací soud rozhodl o návrhu stěžovatele
na připuštění dovolání. Přípustnost dovolání rozhodnutím soudu je
upravena v ustanovení § 239 o. s. ř., podle něhož odvolací soud
vysloví přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí. Právní
konstrukce stěžovatele, že soud by měl o přípustnosti dovolání
rozhodnout samostatným usnesením, nemá oporu v procesním předpisu.
Jestliže soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na připuštění
dovolání podle § 239 o. s. ř., má účastník možnost postupovat
podle odst. 2 téhož ustanovení, tj. dovolání podat a vyčkat
rozhodnutí dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv.


Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo také
k porušení jeho vlastnického práva, které užívá ústavněprávní
ochrany. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyslovil, že
k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 11
odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu. Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu chápe,
v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnického práva podle cit.
čl. Listiny základních práv a svobod především jako ochranu
vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor
o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve
zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněna není a ani
být nemůže.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že došlo
k procesnímu pochybení obecných soudů obou stupňů, jež spočívají
v nerespektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Proto nezbylo Ústavnímu soudu než obě rozhodnutí obecných soudů
zrušit (§ 82 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud
nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně 23. listopadu 1999