I.ÚS 208/97 — K okamžiku doručení výzvy k vydání věci

Ústavní soud

rozhodl dne 27. ledna 1999 v senátě ve věci
ústavní stížnosti stěžovatelů O. J., L. J. a I. B., všech
zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1997, č. j. 18 Co
471/96-228, takto:

Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 3. 1992,
č. j. 1 C 138/91-77, byl zamítnut návrh žalobce Z. J. proti
žalovanému N., výrobnímu družstvu, na uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání nemovitostí, a to stavební parcely č. 332
s tkalcovnou, cesty č. 2997, zahrady č. 545/1 a stavební parcely
č. 545/2, 132/2 a 379 se stavbami, které na nich stojí, to vše
v obci a katastrálním území Čistá u Horek (dále jen "předmětné
nemovitosti"). Důvodem zamítnutí návrhu byla skutečnost, že bývalá
tírna lnu byla značně přestavěna a tím ztratila svůj původní
stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Další část
návrhu byla zamítnuta, protože se prý žalobce domáhal vydání
nemovitostí, které v evidenci nemovitostí neexistovaly.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
10. 3.1993, sp. zn. 12 Co 545/92, byl uvedený rozsudek zrušen
a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť bylo
třeba rozhodnout o změně žalobního návrhu, a dále ustanovit znalce
z oboru stavebnictví, který měl posoudit, zda došlo ke změně
stavebně technického charakteru stavby. Odvolací soud potvrdil
právní názor okresního soudu, že na případné vydání všech
předmětných nemovitostí se vztahuje režim zákona č. 87/1991 Sb.

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 4.1996, č. j.
1 C 138/91-213, byl opět zamítnut návrh žalobce Z. J. proti
žalovanému N., výrobnímu družstvu, na uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání věcí, a to předmětných nemovitostí. V odůvodnění
svého rozsudku okresní soud uvedl, že doplnil dokazování
o znalecké posudky znalců Š. a ing. Š. Z posudku ing. Š. zejména
vyplývá, že u tkalcovny činí podíl prvků původních konstrukcí
47 % a podíl prvků nových 53 %. Dále soud argumentoval tím, že
výzva k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byla podána jen
ohledně původní tírny lnu s pozemky; v případě ostatních
nemovitostí byla podána výzva jen podle zákona č. 403/1990 Sb.,
o zmírnění následků některých majetkových křivd, a proto nárok na
jejich vydání zanikl (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), neboť
podle názoru soudu výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. - podanou
před účinností zákona č. 87/1991 Sb. - není možno současně
považovat za výzvu podle tohoto zákona. V případě komplexu
nemovitostí v čele s tkalcovnou (tj. původní tírny lnu s pozemky)
byl návrh zamítnut z toho důvodu, že soud posuzoval každou stavbu
z hlediska stavebně technické změny jednotlivě a na základě
znaleckého posudku ing. Š. dospěl k závěru, že více než 50 % prvků
stavby dlouhodobé životnosti bylo postaveno až po odnětí
nemovitostí státem, takže tkalcovnu není možno vydat s ohledem na
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se
nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní
stavebně technický charakter.

Tento rozsudek okresního soudu potvrdil v záhlaví označeným
rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové. V jeho odůvodnění se
ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že výzva podaná podle § 5
odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. v sobě neobsahovala i výzvu
k vydání nemovitostí podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a to
již z toho důvodu, že výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. žalobce
učinil dne 5. 12. 1990, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona
č. 87/1991 Sb. (1. 4.1991). Sám žalobce prý ještě v odvolacím
řízení důsledně zastával názor, že provozní budovy je třeba vydat
podle zákona č. 403/1990 Sb. a tím vysvětloval, proč nepodal výzvu
podle zákona č. 87/1991 Sb., "ač mu tehdy již musel být jasný
odlišný dopad obou restitučních předpisů". Vydání předmětných
nemovitostí prý navíc brání zásadní přestavba, která změnila
jejich stavebně technický charakter. Na rozdíl od okresního soudu
odvolací soud nesouhlasí s tím, že nemovitosti lze dělit na dva
samostatné komplexy, neboť všechny stavby tvořily výrobní jednotku
tkalcovny. Právě u tkalcovny došlo podle posudku znalce ing. Š.
k takové přestavbě, že nové prvky svým rozsahem přesáhly prvky
staré. Proto je prý nutno hovořit o přestavbě zásadní, v jejímž
důsledku budova tkalcovny svůj původní stavebně technický
charakter ztratila.



Citovaný rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé ústavní
stížností. V ní zejména uvedli, že tímto rozsudkem bylo porušeno
jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé se domnívají, že již
výzva ze dne 5. 12. 1990, podaná podle zákona č. 403/1990 Sb.,
splňovala všechny potřebné náležitosti a že proto měla být chápána
jako výzva podle zákona č. 87/1991 Sb., a to počínaje dnem, kdy
tento zákon nabyl na účinnosti. Další výzva, podaná již za
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., prý však byla podána včas a řádně
a je zřejmé, že těmito výzvami žalobce jednoznačně zamýšlel
požádat o vydání nemovitostí, které byly ve vlastnictví
žalovaného. Posouzení projevu vůle žalobce, provedené obecnými
soudy, prý tedy bylo "nesprávné a izolované".

Krajský soud údajně pochybil i v názoru, že došlo k zásadní
přestavbě předmětných nemovitostí a v důsledku toho ke změně
jejich stavebně technického charakteru. K naplnění ustanovení § 8
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. prý totiž nestačí fakt zásadní
přestavby nemovitosti, ale tato zásadní přestavba musí být
i příčinou změny jejího stavebně technického charakteru.
Stěžovatelé se domnívají, že v daném případě k zásadní přestavbě
nemovitostí jako celku nedošlo, neboť zásadním způsobem nebyly
změněny základní prvky stavby, a proto nedošlo ani ke ztrátě
jejího původního stavebně technického charakteru.

Stěžovatelé dále uvádějí, že příslušný znárodňovací výměr
a zejména oprava tohoto výměru ze dne 28. 2.1963, č. j.
011-86/62, nebyly podepsány přímo příslušným ministrem, přestože
rozhodovací pravomoc v těchto věcech byla svěřena výlučně do rukou
rezortního ministra.

Z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 13.10.1998,
sp. zn. D 449/97, Ústavní soud zjistil, že dědici a tedy právními
nástupci po zesnulém Z. J. se stali pouze jeho synovec L. J.
a neteř I. B., neboť zůstavitel zemřel se zanecháním platné
závěti, jíž ustanovil za dědice veškerého majetku rovným dílem
L. J a I. B. Zákonná dědička O. J. uznala závěť za pravou
a platnou.



Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že tedy - po
skončení dědického řízení po zesnulém Z. J. - nic nebrání
projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský
soud v Hradci Králové, dále Okresní soud v Semilech a vedlejší
účastník řízení - N., v. d.

Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění
napadeného rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.

Okresní soud v Semilech svého práva vyjádřit se k ústavní
stížnosti nevyužil, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku
a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

N., v. d., ve svém vyjádření uvedlo, že žalobce Z. J. výzvou
ze dne 5. 12. 1990 uplatnil svůj nárok na vydání předmětných
nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. Výzva podle zákona č.
87/1991 Sb. ze dne 28. 5. 1991 se týkala pouze objektu tkalcovny
se stavební parcelou č. 332 a pozemkových parcel č. 545 a 2997.
Ohledně ostatních nemovitostí tedy žalobce svůj nárok na vydání
podle zákona č. 87/1991 Sb. řádně neuplatnil a jeho nárok proto
zanikl. Podáním ze dne 6. 4. 1991 byl prý nárok na vydání
předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatněn
právním zástupcem Z. J. i za L. J. a I. B. a rovněž výzva podaná
podle zákona č. 87/1991 Sb. ohledně objektu tkalcovny s parcelami
č. 332, 545 a 2997 byla podána i za potomky zemřelého S. J.
- bratra žalobce Z. J. (Poznámka: ze sdělení notáře JUDr. J. K. ze
dne 14. 10. 1997 vyplývá, že závětními dědici Z. J. jsou jeho
synovec L. J. a neteř I. B. a dědičkou ze zákona je jeho manželka
O. J.) Proto se vedlejší účastník domnívá, že "tyto osoby nárok na
soudní ochranu podle zákona č. 87/1991 Sb. neuplatnily a jelikož
nárok na vydání nemovitostí uplatnily, nemůže na ně připadající
spoluvlastnický podíl přirůstat k podílu, který by připadal na
Z. J".

Vedlejší účastník je přesvědčen o tom, že podmínky zásadní
přestavby tkalcovny a souvisejících nemovitostí splněny jsou,
neboť došlo k zásadní změně jejich stavebně technického
charakteru. Nelze prý souhlasit s některými částmi znaleckého
posudku, v nichž jsou údaje o přestavbě podhodnoceny.

Ze všech uvedených důvodů navrhuje N., v. d., odmítnutí,
popř. zamítnutí ústavní stížnosti a sděluje, že na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je v zásadě důvodná.

Stěžovatelé namítají, že napadenými rozsudky bylo porušeno
jejich základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11
Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod odchylovat se od své
ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle
čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté,
existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např.
nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení - sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto
směru tedy názoru stěžovatelů přisvědčit nelze.

Ústavní soud se však dále zabýval otázkou, zda napadenými
rozsudky obecných soudů nebylo porušeno jiné základní právo nebo
svoboda stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces podle
hlavy páté Listiny. Přitom respektoval skutečnost, že není
součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani
nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné.

V tomto směru Ústavní soud usoudil, že ústavní stížnost
důvodná je.
Jak vyplývá z příslušného soudního spisu a z vyjádření
vedlejšího účastníka N., v. d., k ústavní stížnosti, žalobce
Z. J. podal dvě výzvy, jimiž se domáhal navrácení předmětných
nemovitostí: první výzvu podal dne 5.12.1990 podle zákona č.
403/1990 Sb.; druhou výzvu, týkající se nemovitostí č. 545, 2997
a 332, podal dne 28. 5.1991 podle zákona č. 87/1991 Sb..

Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná
osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku. Z toho
vyplývá, že podmínkou uplatnění nároku na vydání věci u soudu je
předchozí písemná výzva povinné osobě podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Přitom je zřejmé, že výzva ze dne 5.12.1990 byla
podána ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4.1991).
Obecné soudy z této skutečnosti dovodily, že k uplatnění nároku
podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo v souzené věci nutné, aby žalobce
podal písemnou výzvu podle tohoto zákona, tzn. až po jeho
účinnosti, a nikoliv podle zákona č. 403/1990 Sb.

S tímto stanoviskem se Ústavní soud neztotožňuje.

Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR požadavek písemné výzvy
podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. není součástí práva na
vydání věci ("povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné
osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci"), nýbrž je podmínkou
vzniku nároku na vydání věci, neboť nárok teprve zakládá. To
znamená, že pouze v případě, kdy oprávněná osoba povinnou osobu
předepsaným způsobem vyzve k vydání věci, se z jejího práva stane
nárok na vydání věci, tj. právo soudně vymahatelné. Ústavní soud
neshledal důvod, aby se z ústavně právního hlediska od této
judikatury odchyloval (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, in: Soudní judikatura č. 10/1997,
str. 217 a násl.).

Z ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dále vyplývá,
že "k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti
měsíců, jinak nárok zanikne." Zákon tedy výslovně upravuje pouze
nejzazší možnou lhůtu, v níž je nutno nárok uplatnit, a nezabývá
se situací, kdy podmínka zákonné výzvy byla obsahově splněna ještě
před účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z hlediska
smyslu a účelu tzv. restitučních zákonů lze dovodit, že tato
úprava nikterak nevylučuje, aby písemná výzva, doručená povinné
osobě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., založila - při splnění
ostatních zákonných podmínek - právo na vydání věci (srov.
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR). V souzeném případu je
nutno vzít v úvahu i skutečnost, že výzva ze dne 5. 12. 1990, byť
se výslovně odvolává na zákon č. 403/1990 Sb., obsahuje v zásadě
všechny nutné náležitosti výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb.: ve výzvě je uveden způsob převzetí
předmětných nemovitostí státem (výměry ministerstva spotřebního
průmyslu ze dne 28. 2. 1963 a ze dne 1. 12. 1952) a v těchto
výměrech jsou předmětné nemovitosti jasně označeny. Postup
obecných soudů, které výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. v daném
případě pro uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí
neuznaly, proto Ústavní soud shledal nepřiměřeně formalistickým
a ve svých důsledcích porušujícím základní právo stěžovatelů na
spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36
odst. 1).


Nelze akceptovat ani věcnou argumentaci krajského soudu, jenž
zamítl návrh týkající se vydání tkalcovny a k ní příslušejících
staveb z důvodu jejich zásadní přestavby, "která změnila její
stavebně-technický charakter". Krajský soud na jedné straně
souhlasí se žalobcem v tom, že předmětné nemovitosti nelze dělit
na dva samostatné komplexy. Na straně druhé však ze znaleckého
posudku znalce ing. Š. cituje pouze tu část, která se týká právě
tkalcovny a z níž vyplývá, že nové prvky procentuálně převažují
nad stavebními prvky původními, přestože z tohoto posudku
(č. l. 194) je zřejmé, že v rámci celého komplexu staveb podíl
původních prvků konstrukcí představuje 58,97 % a podíl prvků
nových pouze 41,03 %; to znamená že prvky původní převyšují prvky
nové a v rámci celého komplexu tedy k jeho zásadní přestavbě
nedošlo. Navíc výzva ze dne 28. 5. 1991 se týkala toliko pozemků
č. 545, 2997 a 332 s tkalcovnou a nevztahovala se tedy na všechny
předmětné nemovitosti, takže vydání těchto "ostatních" nemovitostí
změna jejich stavebně-technického charakteru nebránila.

Za těchto okolností se již Ústavní soud nezabýval dalšími
námitkami stěžovatelů, neboť ke zrušení napadeného rozsudku podle
ustálené judikatury Ústavního soudu postačuje porušení byť
i jediného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody
stěžovatelů.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno základní právo
stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36
Listiny.



Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti L. J. a I. B.
vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3.
1997, č.j. 18 Co 471/96-228, zrušil.

Pokud jde o ústavní stížnost O. J., Ústavní soud ji odmítl,
protože tato stěžovatelka není právní nástupkyní po zesnulém
Z. J. a ústavní stížnost tedy podala jako osoba zjevně neoprávněná
[§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. ledna 1999