Přehled
Právní věta
Nález
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě dne 26. 9. 1996 ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele M. T., zastoupeného JUDr. V. Š.,
proti usnesení Krajského soudu v Praze, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), která i co do formální stránky vyhovovala zákonným
podmínkám (§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů
(usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 11. 1995, sp. zn.
1 Nt 469/95, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12.
1995, sp. zn. 27 To 253/95), jimiž byla zamítnuta jeho žádost
o propuštění z vazby (do níž byl vzat pravomocným usnesením
Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Nt
442/95), a tvrdil - shrnuto do podstatných závěrů -, že tvrzené
vazební důvody (§ 67 písm. b) tr. ř.) nemají v zákoně oporu, neboť
na základě do té doby zjištěných skutečností nic nenasvědčuje
tomu, že by měl záměr svým jednáním jakkoli ovlivňovat probíhající
vyšetřování, zejména pak ne tím, že by se snažil ovlivňovat
svědky, kteří v jeho věci mají být vyslechnuti. S odkazem na to,
že obecné soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích "nepřípustně
rozšířily možnost omezení jeho osobní svobody", což ve svých
důsledcích znamená "pokus o stanovení obecného pravidla
umožňujícího držení obviněné osoby ve vazbě nad stanovený rozsah",
dovozuje, že obě jím napadená rozhodnutí jsou ve výrazném rozporu
s ústavními kautelami, jmenovitě pak s ustanovením čl. 8 odst.
1 a 2 Listiny základních práv a svobod, resp. s korespondujícími
ustanoveními čl. 4 odst. 1 a 4 Mezinárodního paktu o občanských
a lidských právech, pokud se týká též ustanovení čl. 5 odst. 1
písm. c) Úmluvy o lidských právech.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti
k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.)
podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§
30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), se k věci vyjádřil tak, že
vývody ústavní stížnosti odmítl, odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a nadto zdůraznil, že všichni rozhodní svědci, kteří
v době rozhodování obecných soudů (listopad, prosinec 1995) nebyli
ještě vyslechnuti, mají úzký vztah ke stěžovateli, což - mimo jiné
- platí zejména o spoluobviněné Renatě Majerové, majitelce firmy,
v níž stěžovatel pracoval ve funkci ředitele, případně též ještě
o dalších svědcích, jakými jsou P. H., M. D., J. T. apod.; všichni
tito svědci, pokud by stěžovatel měl možnost je pro své úzké
osobní vztahy k nim ovlivnit (kupř. R. M. byla nejen blízkou
spolupracovnicí a obchodní partnerkou stěžovatele, ale "podle
vlastního vyjádření měla k němu úzké osobní vztahy"), hrozilo
reálné nebezpečí, že by tak "dosavadní výsledky řízení mohly být
zvráceny" a další objasnění věci by bylo podstatně ztíženo, ne-li
zmařeno vůbec; krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost
byla zamítnuta.
Obdobné stanovisko v písemném vyjádření - jako vedlejší
účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) - zaujal krajský
státní zástupce, který předně podtrhl stupeň nebezpečnosti
trestného činu, z něhož byl stěžovatel obviněn (šlo o pojišťovací
podvod s vysokou právní kvalifikací a škodou vyčíslenou částkou
přesahující 6 milionů korun), poukázal na to, že trestní stíhání
stěžovatele je skutkově založeno na předstíraném vloupání do
skladu včetně fingování určitých stop, což vše svědčí o vysokém
stupni promyšlenosti inkriminovaného útoku, jehož objasnění - též
pro nezbytnost obtížného účetního zkoumání dotčeného podniku - již
samo o sobě je podstatně ztíženo, a to natolik, že účel trestního
řízení (§ 1 tr. z., § 1 odst. 1 tr. ř.) propuštěním stěžovatele
z vazby na svobodu by mohl být zmařen.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ze zpráv, které si Ústavní soud jak od státního
zastupitelství, tak od vyšetřovatele vyžádal (§ 42 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), vyplynulo, že mimo skutku, pro který byl stěžovatel
vzat do vazby (pokus pojišťovacího podvodu), vyvstalo podezření
z dalších trestných útoků vůči České spořitelně (vylákání úvěru ve
výši přes 106 milionů korun), Investiční průmyslové bance (dtto
s úvěrem ca 80 milionů korun), případně vůči státu pro daňový únik
(pokus o vyplacení daně z přidané hodnoty na neexistující firmu),
kteréžto inkriminované útoky, i když jsou (v době podání zprávy,
tj. v březnu 1996) šetřeny odděleně, vytváří "složitou podstatu
v podvodných praktikách" stěžovatele, odhlédnuto již od toho, že
objasňování stran neexistujících firem, tvrzené obchodní či jiné
spojení s nimi, prodej zcizeného zboží (což vše tvoří součást
stíhaných útoků v posuzované věci) apod., vytváří krajně obtížnou
a - zejména v počátcích trestního stíhání - nepřehlednou síť
vztahů a vazeb, do nichž by stěžovatel, jestliže by byl z vazby
propuštěn, mohl lehce zasáhnout natolik, že objasnění rozhodných
okolností by bylo podstatně ztíženo, ne-li zmařeno vůbec.
Za této skutkové a důkazně složité situace dospěly orgány
činné v trestním řízení k závěru, že bez alespoň dočasného
vytržení stěžovatele z těchto očividně početných vztahů by
vyšetřování jinak zřejmě důvodného podezření ze spáchání trestného
činu bylo výrazně ztíženo, ne-li zmařeno vůbec; z nich posléze,
též s přihlédnutím k osobním vztahům stěžovatele k osobám v té
době dosud nevyslechnutých svědků, dovozují obecné soudy obou
stupňů reálnost obav z výrazného ztížení, případně zmaření
vyšetřování, tedy naplnění podmínek daných ustanovením § 67 písm.
b) tr. ř. jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení
osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Podle přesvědčení Ústavního soudu výklad zákonných znaků
"konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům koluzní vazby,
o kterou v této věci jde) je především věcí obecných soudů, které
při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té
které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení),
zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je
opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda
tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze
strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro
výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného
ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní
a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy
konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho
osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto
úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových
zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých,
Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury, se cítí
oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí
obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1
al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže
tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním
rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky,
příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy (úst.
zákon č. 1/1993 Sb.).
Tyto podmínky však v posuzované věci v době rozhodování
obecných soudů splněny nebyly.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele, případně právní
vývody jím podložené, jsou ve své podstatě opakovanou polemikou
s rozhodnutími obecných soudů, na kterou však obecné soudy ve
svých odůvodněních přiměřeně reagovaly (kupř. v usnesení
odvolacího soudu ze dne 20. února 1996 in fine), a proto z důvodů
vyložených shora, Ústavní soud neshledal - z hlediska ochrany
ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - splněny podmínky, za
nichž by v této věci do jurisdikce obecných soudů měl důvod
zasáhnout, a to tím spíše, jestliže stěžovatel byl v mezidobí
(usnesením Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 19. března
1996 - č. l. 25, příloha E spisu) z vazby bez omezení propuštěn.
Posléze zmíněná okolnost, totiž propuštění stěžovatele
z vyšetřovací vazby, nemohl Ústavní soud přehlédnout ani
v souvislosti s důkazním návrhem, který stěžovatel u ústního
jednání před Ústavním soudem vznesl; podle tohoto návrhu
a přednesu s ním spojeného měl být vyšetřovatel v souvislosti
s vyšetřováním trestní věci stěžovatele (z podnětu orgánů
příslušné inspekce) vzat do vazby, když mu bylo sděleno obvinění
(patrně pro trestný čin ve smyslu § 158 tr. z.); tato okolnost,
která v průběhu dalšího vyšetřování proti stěžovateli nepochybně
může sehrát svou roli, avšak přes svou případnou procesní
závažnost je pro posouzení samotné ústavní stížnosti nerozhodná.
Ústavní soud totiž (stejně jako obecné soudy) své úvahy musel
zaměřit k době, kdy o vazbě stěžovatele, resp. o jeho návrhu na
propuštění z ní, bylo rozhodováno (prosinec 1995); ukáže-li se
v průběhu doby ex post, že jak důvody obvinění vůči stěžovateli,
tak i důvody jeho vyšetřovací vazby byly údajně dnes stíhaným
vyšetřovatelem záměrně zveličeny či dokonce vymyšleny, zůstává
stěžovateli k dispozici přiměřená obrana plynoucí z obecných
předpisů; z tohoto důvodu také Ústavní soud návrhům na doplnění
řízení o ústavní stížnosti nevyhověl.
Pro důvody takto vyložené proto nezbylo než o ústavní
stížnosti stěžovatele rozhodnout způsobem, jak z výroku tohoto
nálezu je patrno (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 26. 9. 1996