II.ÚS 275/95 — K době přechodu znárodňovaného majetku na stát

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 2.10.1996 v senátě
ve věci ústavní stížnosti

1) E. O.
2) M. H.
3) D. R.
4) J. B.
5) E. K.
6) R. K.
7) M. K.
všichni zastoupeni JUDr. A. P., advokátem, AK, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze 28. 7. 1995, čj. 4 Cdo 194/94-151, za
účasti vedlejších účastníků t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.1995,
čj. 4 Cdo 194/94-151, bylo zamítnuto dovolání navrhovatelů,
v některých případech i jejich právních předchůdců, do rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1993, čj. 13 Co
380/93-126, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod
sp.zn. 25 C 300/91, kterými byl zamítnut jejich návrh na vydání
majetku podle zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé ve svém vyjádření uvedli, že jsou přesvědčeni
o tom, že jak napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, tak
i rozsudky soudů nižších stupňů byla porušena jejich základní
práva a svobody v podání blíže specifikovaná, jak to má na mysli
ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb.

Domnívají se, že stěžejní otázkou celé causy je skutečnost,
zda ke znárodnění firmy "F. O., továrna na mýdlo a jedlé tuky, vč.
závodu v Ž.", došlo v období před či po 25. únoru 1948.

Ke znárodnění majetku firmy podle jejich názoru nemohlo dojít
podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., neboť v daném
případě nebyla splněna podmínka obsažená v § 1 odst. 1 bodu 5
dekretu č. 101/1945 Sb., tj., že dnem vyhlášení dekretu se
znárodňují podniky na výrobu umělých jedlých tuků s více než 150
zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938-1940.

Vyhláška č. 26/1946 Ú.l., kterou bylo toto znárodnění
vyhlášeno, je paktem, který nemohl osvědčovat skutečnost
znárodnění dekretem č. 101/1945 Sb. Ke znárodnění se všemi jeho
důsledky vč. přechodu vlastnictví na stát a ke vzniku křivdy proto
mohlo dojít až přijetím zákona, a to čl. 4 zák.č. 115/1948 Sb.
k 28. dubnu 1948, tj. v rozhodném období zákona č. 87/1991 Sb.,
který jednak změnil obsah vyhl. č. 26/1946 Ú.l. a zpětně
legalizoval její obsah.

V další části stížnosti navrhovatelé uvádí rozdílné právní
hodnocení soudů nižších stupňů, týkající se doby přechodu
vlastnictví na stát a použitých znárodňovacích předpisů.

Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, dobu odnětí
vlastnického práva k majetku firmy státem lze vztáhnout k datu 9.
1. 1946, tj. období přijetí vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú.
o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, i když jak uvádí
tentýž soud, se tak stalo v rozporu s citovaným dekretem.

Obvodní soud pro Prahu 1 tedy přikládal této vyhlášce
konstitutivní účinek na rozdíl od soudu odvolacího, který už
o téže vyhlášce hovoří jako o aktu deklaratorním normativní
povahy, i když se podle názoru tohoto soudu nejedná o správní akt
ve smyslu vládního nařízení č. 8/1928 Sb., a nelze proto jeho
platnost přezkoumat, nebo činit o něm závěry jako o aktu nicotném.
Doba znárodnění se pak posouvá k termínu 27. 10. 1945, tj. ke dni
účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb., kdy stát nabyl vlastnictví ke
znárodněnému podniku. K témuž závěru pokud se týká znárodnění
dospěl i soud dovolací.

Stěžovatelé polemizují s právními názory Vrchního soudu
v Praze, týkajícími se podmínek znárodnění a jejich vztahu
k zák.č. 87/1991 Sb., ve spojení se zák.č. 92/1991 Sb., v platném
znění. Především vytýkají tomuto soudu, že ve svých úvahách nevzal
na vědomí širší souvislosti dané dekretem č. 101/1945 Sb., ve
znění zák.č. 115/1948 Sb. a zák.č. 108/1950 Sb., neboť všemi
těmito citovanými právními normami byly soudy ve smyslu čl. 95
odst. 1 Ústavy České republiky v době rozhodování vázány.

Stěžovatelé nesouhlasí i se stanoviskem dovolacího soudu, že
není nutné se zabývat otázkou, zda ke znárodnění majetku došlo
v rozporu s dekretem č. 101/1945 Sb., když tento soud tvrdí, že
zjištění takového rozporu by nemělo vliv na rozhodnutí ve věci
samé.

Uvádí jako příklad citaci z publikace "Nové zákony a nařízení
Československé republiky, ročník 1945 ", v němž autor návrhu
v dekretu uvedl: "Ke změně (vlastnictví) dochází přímo
z ustanovení zákona a nikoliv... na základě úředního výroku. Tím
se líší znárodnění od vyvlastnění".

K opačnému názoru však dospěl Vrchní soud, pokud ve svém
rozsudku uvedl:" ... citovaným ustanovením byl ministr výživy
zmocněn k tomu, aby sám rozhodl, zda určený podnik kritéria daná
dekretem splňuje či nikoliv". Tím podle názoru stěžovatelů dochází
ke znárodnění až rozhodnutím ministra, tedy postupem
vyvlastňovacím.
Obecné soudy pak nevzaly v úvahu tu skutečnost, jak uvádí
stěžovatelé, že v daném případě rozhodnutí ministra mělo formu
osvědčení o skutečnosti, že znárodnění nastalo již příslušným
dekretem. V dalším odkazují na publikaci "Dekrety prezidenta
republiky 1940-1945, dokumenty díl 2". Pokud se týká argumentace
stěžovatelů, že vyhláška ministerstva výživy měla pouze zjednat
jistotu dotčeným subjektům o pravém stavu věcí, pak se jedná
o určení, jež nemá povahu konstitutivní, ale pouze evidenční,
resp. deklaratorní.

Ministr výživy byl tedy zmocněn dekretem pouze k tomu, aby
vyhlásil, které podniky byly již příslušným dekretem prezidenta
republiky znárodněny. Proto také s vyhláškou ministra nemohou být
spojovány jiné právní účinky. Důvodem, proč stěžovatelé (jejich
právní předchůdci) nenapadli vyhlášku stížností k Nejvyššímu
správnímu soudu byla skutečnost, že při jednání s některými
ministerskými úředníky nabyli dojmu, že ke znárodnění podniku
nedošlo.

V další části stížnosti jsou uvedeny důvody, proč stěžovatelé
nesouhlasí s právními závěry Vrchního soudu, pokud se týká účinků
zák.č. 115/1948 Sb. ve vztahu k dekretům prezidenta republiky
a dále k charakteru vyhlášky č. 26/1946 Ú.l., jakožto správního
aktu. Ve své stížnosti opakují stěžovatelé argumentaci použitou
již v řízení před obecnými soudy, tvrdí totiž, že čl. IV.zák.č.
115/1948 Sb. provedl nové znárodnění, a to se zpětnou účinností.
Za znárodněné byly dnem 27. 10. 1945 prohlášeny všechny podniky,
o nichž ministr výživy do 22. února 1948 vyhlásil podle § 1 odst.
4 dekretu č. 101/1945 Sb., že byly tímto dekretem znárodněny.
Navrhovatelé na podporu svého argumentu "o novém znárodnění"
provedeném zák.č. 115/1948 Sb. uvádí: "Tento zákon byl přijat 28.
dubna 1948, čl. IV. avšak nabyl účinnosti již dnem 1. 1. 1948 (čl.
VIII. zákona)". Jestliže v daném případě ke znárodnění podniku
podle původního znění dekretu č. 101/1945 Sb. nedošlo, protože
nebyly splněny předpoklady stanovené v jeho ust. § 1 odst. 1,
nastalo znárodnění podniku teprve následkem přijetí zákona č.
115/1948 Sb., tedy 28.4.1948. I když právní účinky čl. IV. se pojí
až k 27.10.1945, nepochybně tu platí výklad, že vznik křivdy nelze
vztahovat ke dni přijetí zák.č. 115/1948 Sb., tedy k 28.4.1948
(viz nález Ústavního soudu č. 23/1994 Sb.).

Další připomínkou k právnímu výkladu Vrchního soudu je
skutečnost, že nevzal v úvahu texty shora uvedených zákonů
a rovněž zákona č. 108/1950 Sb.

Pokud se týká závěrů dovolacího soudu o době znárodnění
a použitých příslušných právních norem, jsou stěžovatelé
přesvědčeni, že nelze dospět k jinému stanovisku, než že
znárodnění nastalo až zákonem č. 115/1948 Sb. a znárodnění samotné
proběhlo v souladu s tímto zákonem, a nikoli ve smyslu § 6 odst.
1 písm. k) či § 6 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., jak uvádí dovolací
soud.
Svoji ústavní stížnost podali k Ústavnímu soudu České
republiky na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České
republiky a uvádí, že napadenými rozsudky obecných soudů došlo
k porušení:
1) čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, rozhodnutí bylo vydáno
v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb. s ohledem na rozhodné období,
ke kterému došlo ke znárodnění majetku a rovněž v rozporu
s dekretem č. 101/1945 Sb. v platném znění, neboť ke znárodnění
mohlo dojít až na základě novely tohoto dekretu obsažené v zákoně
č. 115/1948 Sb. Rovněž je v rozporu s dále citovanými nálezy
Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR. Soud se však necítil
vázán zákonem, resp. ústavním nálezem, v době rozhodování, ačkoli
mu to zákon i Ústava přikazují.

2) Čl.36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), rozhodnutím soudu byla navrhovatelům odepřena možnost
domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť
takový soud, který nerespektuje zákon, nelze považovat za
nestranný.

3) Čl. 11 odst. 1 Listiny, který zajišťuje, že práva všech
vlastníků mají stejný obsah a požívají stejné ochrany.

4) Čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny, neboť soud připustil, že meze
základních práv a svobod jsou upraveny jinak než zákonem .

5) Čl. 90 Ústavy ČR, když ani jeden z rozhodujících obecných
soudů nepostupoval tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval
ochranu právům.

Ve zbytku návrhu odkazují stěžovatelé na veškerá svá podání
učiněná před soudy všech tří stupňů, vč. právních stanovisek, jež
tvořila součást jejich právní argumentace.

Ze shora uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní
soud svým nálezem podané stížnosti zcela vyhověl a napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1995, čj. 4 Cdo
194/94-151 zrušil.

Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda nejsou dány důvody pro
odmítnutí stížnosti podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 72 odst.
2 a § 75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb.

Shledal, že důvody pro odmítnutí návrhu neexistují, a proto
požádal ve smyslu ust. § 42 odst. 3 zák.č. 182/1993 Sb. ostatní
účastníky řízení o vyjádření k návrhu a zaslání spisu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 25 C 300/91.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
ze dne 11. 12. 1995 uvedl, že k námitkám stěžovatelů může uvést
pouze tolik, že zákonem č. 455/1991 Sb., konkrétně bodem 4 ust.
§ 80, byl zrušen pouze § 3 zák.č.115/1948 Sb., o znárodnění
dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru
potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných
a národních podniků tohoto oboru, ve znění zák.č.108/1950 Sb.,
kterým se mění a doplňují předpisy o znárodnění některých podniků
průmyslu potravinářského.

Ke znárodnění předmětného majetku však došlo podle dekretu č.
101/1945 Sb., a to ve znění před jeho novelizací uvedenými zákony.

Pokud se týká stěžovateli uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR
č. 23/1994 Sb., domnívá se dovolací soud, že soud je tímto nálezem
vázán pouze v konkrétní věci, v níž byl vydán, a nikoliv obecně ve
věcech ostatních, neboť pro takový závěr není v našem právním řádu
opora.

Tímto nálezem je však řešena problematika přechodu
vlastnictví věcí na stát, tj. zda došlo k jeho přechodu dnem
účinnosti příslušného znárodňovacího dekretu nebo až dnem, kdy
určení znárodněných podniků bylo vyhlášeno v Úředním listě.
V tomto případě však i k vydání takto určující vyhlášky došlo
ještě před 25.2.1948.

K dalším námitkám stěžovatelů se dovolací soud nemůže
vyjádřit, neboť polemizují se závěry jím vypracovaného rozsudku.
Vyslovuje však přesvědčení, že problematiku dané věci a výrok
rozhodnutí je soudce povinen objasnit v důvodech tohoto rozhodnutí
a není oprávněn jít po skončení řízení nad jeho rámec.

Jako první vedlejší účastník se k návrhu vyjádřil Městský
soud v Praze, který ve svém vyjádření poukazuje na to, že označení
tohoto soudu za vedlejšího účastníka řízení nemá oporu v ust. §
28 odst. 2 a § 76 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb., přesto považoval za
nutné vyjádřit ve svém podání toto stanovisko: "Je nepochybné, že
stěžovatelé svým návrhem sledují přezkoumání pravomocných
rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud ČR považují za nadřízenou
instanci obecných soudů (viz nález ÚS ČR sp.zn. IV ÚS 43/94).
Z tohoto důvodu je třeba považovat tuto stížnost za nepřípustnou
z hlediska ust. § 43 odst. 1 písm. f) zák.č. 182/1993 Sb.".

Ve věci samé poukazuje první vedlejší účastník na právní
závěry uvedené v rozsudku téhož soudu a zdůrazňuje, že
navrhovatele nelze považovat za oprávněné osoby podle § 3 odst.4
písm. c) zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože
ke znárodnění firmy došlo podle dekretu č. 101/1945 Sb. a vyhlášky
ministra výživy č. 26/1946 Ú.l., tedy mimo rozhodné období uvedené
v zákoně č. 87/1991 Sb. Navrhovatelé tedy nemohou uplatnit nároky
podle § 2 odst. 2 věta druhá tohoto zákona, způsobem uvedeným
v § 47 odst. 2 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Shodně se závěrem Vrchního soudu pak uvádí, že ke znárodnění došlo
dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., tj.
k 27. 10. 1945.

V dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku ze
dne 24. 11. 1993, čj. 13 Co 380/93-126. Tento vedlejší účastník se
rovněž domnívá, že na straně navrhovatelů nedošlo k jimi uváděným
porušením základních lidských práv a svobod .

Druhý vedlejší účastník - Obvodní soud pro Prahu 1, se
vyjádřil v tom smyslu, že ke znárodnění předmětného majetku došlo
dekretem prezidenta republiky č. 101/1945 podle § 1 odst. 1 bod
5, k vyhlášení znárodnění pak vyhláškou ministra výživy ze dne 9.
1. 1946 Ú.l.,tedy mimo rozhodné období stanovené v zákoně č.
87/1991 Sb. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že
stěžovatelé zaměňují tuto stížnost za další opravný prostředek
proti pravomocným rozhodnutím a v této skutečnosti spatřují jak
porušení Ústavy, tak i Listiny základních práv a svobod.



Vzhledem k tomu, že při vydání rozsudku se soud řídil zákonem
a v rozhodování a posuzování důkazů nepostupoval v rozporu
s Ústavou a Listinou, navrhl i tento vedlejší účastník, aby
Ústavní soud stížnost zcela zamítl.

Třetí vedlejší účastník - Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci ČR uvedl, že se plně ztotožňuje se
závěry dovolacího soudu a uvádí, že porušení Ústavy nemůže
spočívat v tom, že soudy tří stupňů nesdílejí právní názory
stěžovatelů. Tento postoj se odrazil i v usnesení Ústavního soudu
ČR, sp.zn. III.ÚS 44/94, neúspěch v soudním sporu nelze považovat
za porušení Listiny základních práv a svobod. Domnívá se proto, že
by se Ústavní soud měl v řízení zabývat pouze ústavněprávními
aspekty dané věci, neboť mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů
provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s nimi sám
neztotožňoval. V dalším odkazuje na svá předchozí písemná
vyjádření, obsažená v soudním spise, zejména na vyjádření z 12.
10. 1993, 16. 11. 1993 a 5. 4. 1994. Navrhuje, aby Ústavní soud ČR
stížnost zamítl v plném rozsahu, neboť napadeným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze nebyla porušena základní práva a svobody
stěžovatelů.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 25 C 300/91,
Ústavní soud zjistil, že tehdejší firma F. O., továrna na mýdlo
a jedlé tuky, vč. závodu v Ž. byla veřejnou obchodní společností,
na kterou se nevztahuje statut právnické osoby.

Nynější stěžovatelé jsou příbuzní vlastníků tehdejších
majitelů. Podle spisového materiálu založeného ve spise Obvodního
soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že v roce 1945 byla na
firmu uvalena národní správa pro podezření ze spolupráce s Němci,
která po vyvrácení podezření nebyla odvolána. Z vyjádření
stěžovatelů předloženého Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vyplývá, že
podnik v roce 1945 nesplňoval podmínku dekretu č. 101/1945 Sb.,
tj. že nedosahoval potřebného počtu 150 zaměstnanců. Ministerstvu
výživy ČSR byly však předloženy i výpočty tehdejší závodní rady
podniku, na který byla uvalena národní správa, z nichž vyplývá, že
průměrný počet pracovníků firmy činil 204 pracovníků. Podle
námitek majitelů továrny neměla být však znárodněna rovněž továrna
na výrobu mýdla, parfumerie , továrna na glycerin, výroba
krystalové sody, pila a lisovna v Ž., neboť nikdy netvořily
s výrobou umělých jedlých tuků nerozlučný celek. Zřízení n.p. R.
tukový závod bylo tedy v rozporu s § 8 odst. 1 písm. c) dekretu č.
101/1945 Sb., neboť tento dekret umožňoval zřídit národní podnik
pouze ve smyslu § 1 odst. 1 dekretu (vyhláška č. 1721 a č. 1722
z 31. 8. 1946 a z 10. 9. 1946 Ú.l.), rovněž nebyl splněn důvod
uvedený v § 4 odst. 5 dekretu.

Pokud se týká dalšího majetku firmy F.O., dům č.p. 125 se
stavební parcelou 134/1 k.ú. R. a zahrady p.č. 100 k.ú. R., ty
byly na základě zákona č. 87/1991 Sb. vydány Městským úřadem
Rakovník a bytovým podnikem Rakovník.

Z vyjádření Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci vyplývá, že majetek přešel do vlastnictví státu až
zápisem do veřejné knihy v roce 1947. Z tohoto faktu vycházelo
ministerstvo při odsouhlasování privatizačního projektu na přímý
prodej majetkových účastí státu na podnikání a.s. R. Podle jeho
názoru ke znárodnění došlo výměrem Zemského národního výboru
v Praze z 21. 6. 1945, č. 1174-PS-1945 PhMr.Kl/T.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 lze zjistit, že tento
soud považuje za znárodnění datum 11. 1. 1949 podle výměru
Ministerstva výživy ČSR, č. 125.864/V-1948. Tento výměr se opíral
o § 1 odst. 1 bod 6 zák.č. 115/1948 Sb., tj. že pro znárodněný
podnik nebyl určen žádný limit pracovníků na rozdíl od již
citovaného § 1 odst. 1 bodu 5 dekretu č. 101/1945 Sb. K vyhlášení
znárodnění sice došlo již vyhláškou č. 26/1946 Ú.l. a toto
znárodnění bylo v roce 1947 provedeno v pozemkových knihách, pro
uvedený postup však nebyla opora v dekretu č. 101/1945 Sb.

Stěžovatelé (dříve žalobci) se rovněž domáhali určení
existence nároku ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a § 47
odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb. proti Ministerstvu pro správu národního
majetku a jeho privatizaci ČR, o určení neplatnosti smlouvy
o koupi akcií mezi tímto ministerstvem a společností Procter and
Gamble. V dalším se však tato žaloba vyčlenila k samostatnému
řízení.
Podle názoru obvodního soudu došlo ke dni 9. 1. 1946 k odnětí
vlastnického práva, třebaže se tak stalo v rozporu s dekretem
prezidenta republiky z roku 1945. Výměr ministerstva výživy z 11.
1. 1949 stanovil pouze rozsah znárodnění a neměl vliv na dobu
odnětí vlastnického práva ke znárodněnému majetku.

V odvolání stěžovatelé k tomuto rozsudku zdůrazňují, že soud
zcela pominul právní argumentaci žalobců k problému, že k odnětí
vlastnického práva došlo v rozporu s dekretem č. 101/1945 Sb.,
neboť nebyly splněny podmínky znárodnění.

Městský soud jako soud odvolací ve svém rozsudku potvrdil
rozsudek I. stupně, připustil však proti svému rozhodnutí
dovolání. V odůvodnění uvedl, že ke znárodnění došlo již ke dni
účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb. a téhož dne nabyl stát
vlastnictví ke znárodněnému majetku podle § 4 odst. 1 dekretu
v rozsahu stanoveném § 4 odst. 2 a 3 dekretu. Za této situace se
na projednávanou věc nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., neboť nejde
o křivdu vzniklou v rozhodném období a stěžovatele nelze proto
považovat za osoby oprávněné podle § 3 odst. 2 písm. c) zák.č.
§ 2 odst.3,
věta druhá způsobem stanoveným v § 47 odst. 2 zák.č. 92/1991, ve
znění pozdějších předpisů.

Výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21 6.1945,
čj.1174-88-1945 PhMr.Kl/T, byla firma dána pod národní správu, to
znamenalo, že vlastnictví zůstalo zachováno původním majitelům,
i když bez možnosti volné dispozice.

Podle vyjádření Ministerstva pro správu národního majetku
a jeho privatizaci ČR, pokud ministr výživy určil vadně rozsah
znárodnění, nemá tato okolnost žádný význam, neboť ministr byl
správním úřadem, který rozhodoval o vyhlášení znárodněných
podniků. Podle názoru tohoto účastníka splňoval podnik podmínky
stanovené v dekretu č. 101/1945 Sb., a to konkrétně v § 1 odst.1
bodu 5, takže nelze pochybovat o době znárodnění tohoto podniku.
Ze spisového materiálu vedeného u obvodního soudu, Ústavní soud
zjistil, že ke dni 25. března 1991 byla založena a.s. R.,
s majetkovou účastí státu na podnikání ve výši 100%.

Po vypracování privatizačního projektu na přímý prodej
majetkové účasti státu v a.s. R, firmě P. and G., byla dne
19.6.1991 uzavřena s firmou P. and G. smlouva s Fondem národního
majetku ČR o koupi akcií R. a.s..

Městský soud se zabýval námitkou nedostatku pasivní
legitimace na straně žalovaného ministerstva. Při posouzení této
otázky vycházel z ust. § 47 odst.1 zák.č. 92/1991 Sb. a dospěl
k závěru, že věcná pasivní legitimace na straně ministerstva je
dána.

K vyjádření Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci ČR obdržel Ústavní soud ČR dne 22.4.1996 doplněk
vyjádření, kterým se soudu sděluje, že po podrobném prostudování
nálezů Ústavního soudu, sp.zn. III.ÚS 23/93, ze dne 7.11.1995,
a III.ÚS 196/95, ze dne 7.11.1995, které řeší obdobnou
problematiku, navrhuje se, aby Ústavní soud podanou ústavní
stížnost odmítl.

Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
28.6.1995, čj. 4 Cdo 194/94-151, se podává, že tento dovolací soud
zamítl dovolání stěžovatelů a v odůvodnění svého rozhodnutí mj.
uvedl:

"Ve sporu se jeví jako zásadní otázkou skutečnost, kdy došlo
ke znárodnění majetku firmy "F. O."; zda ke dni účinnosti dekretu
č. 101/1945 Sb.(27.10.1045), a to i v případě, že znárodněný
podnik nesplňoval některá kritéria v dekretu vymezená, nebo ke dni
uveřejnění vyhlášky č.26/1946 Ú.l., tj. ke dni 9.1.1946".

Další možností je pak skutečnost, že ke znárodnění došlo až
na základě čl.IV zák.č.115/1948 Sb., který nabyl účinnosti
28.6.1948 a který z vyhlášky č. 26/1946 Ú.l. "učinil" právní
skutečnost, na základě které došlo ke znárodnění.

Vrchní soud zastává názor, že ke znárodnění firmy došlo dnem
účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb. a shrnuje, že souhlasí s názorem
stěžovatelů, že vyhláška ministra výživy č. 26/1946 Ú.l. je
deklaratorní povahy a pouze uvádí, že jsou splněny podmínky
znárodnění tímto dekretem stanovené, avšak sama nemohla znárodnění
konstituovat. Nesouhlasí však s tvrzením stěžovatelů, že
v případě, když ministr výživy aplikoval v konkrétním případě
kritéria znárodnění chybně, je jím vyhlášené znárodnění nicotným
aktem, který nemá a ani nemůže mít žádné právní účinky.

Naopak, ministr výživy byl sám zmocněn k rozhodnutí, zda
určitý podnik kritéria daná dekretem splňuje, či nikoliv. Jednal
tedy v rámci svého zmocnění i v případě, že rozhodl v rozporu
s dekretem. Tento rozpor však nemohl mít za následek nicotnost
správního aktu, nýbrž jeho obsahovou vadnost. I takový správní akt
je však platný a platí pro něj tzv. presumpce správnosti správního
aktu, který se pokládá za bezvadný, dokud není úředním postupem
zrušen či změněn. Z toho důvodu, uvádí Vrchní soud, měli účastníci
dotčeni ve svých právech možnost podat proti vyhlášce o znárodnění
stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten byl oprávněn podle
§ 6 odst.2 zák.č. 36/1876 ř.z. v případě, že skutkový stav z něhož
posledně rozhodující správní orgán (zde ministr výživy) vycházel,
je v rozporu se spisy nebo v podstatných bodech potřebuje
doplnění, mohl zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit správnímu
orgánu k odstranění vad a k vydání nového rozhodnutí.

V daném případě měli tedy možnost stěžovatelé, resp. jejich
právní předchůdci, podat stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu
a domáhat se zrušení provedeného znárodnění. Této možnosti však
nevyužili a proto je třeba vyhl. č. 26/1946 Ú.l. pokládat
z hlediska účinnosti a závaznosti za akt bezvadný, jímž se
potvrzuje, že ke znárodnění majetku došlo ke dni účinnosti dekretu
č. 101/1945 Sb., tj. k 27.10.1945.

Smysl čl.IV. zák.č. 115/1948 Sb. spatřuje dovolací soud
v tom, aby zákonem byly legalizovány i ty vyhlášky, které
neodpovídaly dekretem stanoveným kritériím znárodnění.



Vzhledem k tomu, že ke znárodnění došlo mimo rozhodné období
uvedené v zák. č. 87/1991 Sb. a pokud byla žalobcům způsobena
křivda, nelze ji s ohledem na shora uvedené skutečnosti odškodnit
na základě zák. č. 87/1991 Sb., neboť žalobci nejsou ve smyslu §
3 citovaného zákona oprávněnými osobami.

Nebylo proto nutné se zabývat v řízení tím, zda ke znárodnění
majetku firmy došlo v rozporu s dekretem č. 101/1945 Sb., neboť
takovéto zjištění nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud sám několikrát (např.nález II.ÚS 124/93) uvedl,
že znárodnění majetku nastává ex lege, s odvoláním na příslušný
znárodňovací dekret prezidenta republiky, za splnění tam uvedených
podmínek, a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím vydaným na
základě znárodňovacího dekretu. Proto Ústavní soud si v doplnění
dokazování, provedeného již obecnými soudy, vyžádal zaslání
archivních materiálů, týkajících se znárodnění firmy "F. O.,
továrna na mýdlo a jedlé tuky R." od těchto úřadů a archivů:

1) Státní okresní archiv v Rakovníku
2) Státní oblastní archiv v Praze
3) Státní ústřední archiv v Praze
4) Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
5) Ministerstvo financí ČR, archivní odd.

Z těchto obeslaných orgánů a institucí obdržel Ústavní soud
České republiky tyto listinné doklady:

1) revizní zprávu sepsanou revizní komisí ministerstva financí
v Rakovníku o výsledku revize daní přímých, provedenou u firmy
F.O. v Rakovníku, za berní roky 1936-1939. Z této zprávy se
podává, že podnik patří oboru výroby mýdla a umělých tuků mezi
význačné podniky svého druhu v republice, přičemž v této firmě
byly provozovány tyto druhy výroby:

1) výroba mýdla
2) výroba glycerinu
3) výroba voňavkářského a kosmetického zboží
4) výroba margarínu a umělých tuků
5) rafinování rostlinných a živočišných tuků.

V továrních budovách v Ž. pak lisování surového rostlinného
oleje.

K výrobě obalů má firma pro potřebu balení mýdla a umělých
tuků vlastní pilu.

V roce 1936-1938 bylo v podniku zaměstnáno celkem 494
pracovníků.

Z dalších materiálů ze státního archivu v Rakovníku byly
soudu zaslány výpisy z Obchodního krajského soudu v Praze,
oznámení pro Okresní národní výbor Rakovník, podepsané závodní
radou a prozatímním národním správcem z 28.6.1945, z něhož
vyplývá, že výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne
21.6.1945, č. 1174-PS-1945 PhMr.Kl./T, byla firma dána pod národní
správu.
Z přiznání k všeobecné dani výdělkové za rok 1940 soud
zjistil, že továrna vykazovala celkem 538 pracovníků (z toho 136
úředníků a 402 ostatních pracovníků).

Z písemné korespondence týkající se znárodnění uložené ve
Státním ústředním archivu v Praze, Ústavní soud zjistil, že
dopisem ministra výživy ČSR ze dne 24.11.1945, čj.32718/V/45,
adresovaným národní správě předmětné firmy a zároveň i společníkům
této firmy, se mimo citace dekretu (§ 1 odst.1,2), týkající se
počtu zaměstnanců podniku před znárodněním, zcela jednoznačně
uvádí:

"Ministerstvo výživy má za to, že Váš podnik na výrobu
umělých jedlých tuků v R. jest podle výše uvedených znárodněn a že
u něho nejsou dány podmínky pro vynětí ze znárodnění."

Vzhledem k tomu, že v této době panovaly na straně společníků
firmy pochybnosti o splnění podmínky znárodnění, obsahoval dopis
i požadavky na předložení zejména potvrzení ústavů veřejného
sociálního pojištění a opis živnostenského listu s vyznačením,
kolik zaměstnanců připadalo na jednotlivá odvětví podnikové
činnosti. Zároveň byl vysloven i požadavek o sepsání veškerých
podniků a závodů firmy, které s továrnou F.O. tvoří nerozlučný
hospodářský celek.

Na základě tohoto přípisu odeslali společníci firmy
Ministerstvu výživy ČSR dopis, ve kterém mimo jiné uvedli, že
podniky tvořící firmu jsou:

1) továrna na výrobu mýdla
2) parfumerie
3) továrna na glycerin
4) výroba krystalové sody
5) pila
6) lisovna olejů v Ž.

Tyto provozy by měly být ze znárodnění vyloučeny, neboť
neslouží výlučně jen výrobě umělých jedlých tuků a nesplňují proto
podmínku dekretu. Jejich zaměstnanci nemohou být zahrnuti do kvóty
pracovníků dle § 1 odst.1 dekretu.

Podle zpracovaných tabulek dospěli společníci firmy k těmto
údajům o počtu zaměstnanců:

1) k 1.1.1938 - 95,2 ( z celkového počtu 456)
2) k 1.1.1939 -156,3 ( z celkového počtu 554)
3) k 1.1.1940 -10O,3 ( z celkového počtu 551).
Průměrný počet zaměstnanců pracujících ve výrobě umělých
jedlých tuků byl propočten na 117,3.

V další části sdělení společníci uvádí, že požadovaná
potvrzení Ústavu veřejného sociálního pojištění a živnostenské
listy nepřikládají, poněvadž budou zaslány národní správou
a závodní radou firmy.

V téže věci zpracovala jak závodní rada, tak i národní správa
jiné výkazy, které obdrželo rovněž Ministerstvo výživy ČSR, které
obsahují následující údaje:

1) k 1.1.1938 ..... 159,8 pracovníků
2) k 1.1.1939 ..... 267,5 pracovníků
3) k 1.1.1940 ..... 226,- pracovníků.

Průměr pak činil 217,7 pracovníků tukových provozů.

Dále ministerstvu sdělují, že veškerá podniková oddělení,
pracující pro průmysl potravinářský (tj. výroba umělých jedlých
tuků, rafinerie olejů a lisovna olejů) jsou propojena s ostatní
výrobou tak, že s ní tvoří jednotný a nerozlučný hospodářský
celek.
Dalším dopisem národní správy z 8.12.1945 se objasňují
způsoby provedených výpočtů a provádí se analýza stavu zaměstnanců
firmy v porovnání s předcházejícími roky. Tato upřesňující zpráva
nese tyto údaje:

1) k 1.1.1938 138,6 zaměstnanců výroby umělých jedlých tuků
2) k 1.1.1939 240,95 zaměstnanců -"-
3) k 1.1.1940 214,37 zaměstnanců -"-.

Průměr tedy činil 204,3 pracovníků.

Uvedené upřesnění bylo provedeno na základě rozboru
společníků firmy, kteří nesouhlasili s propočtem zaměstnanců
u některých společných středisek podle dříve použitého klíče.

Ze Státního ústředního archivu Rakovník, archivu berní
správy, pochází revizní zpráva sepsaná revizní komisí daní
přímých, provedená u firmy F. O., továrna na mýdlo a jedlé tuky
v R. Předmětná revizní zpráva byla zpracována za období 1936-1938
a vyplývá z ní, že v této době firma provozovala: výrobu mýdla,
výrobu glycerinu, výrobu voňavkářského zboží a kosmetických
prostředků, výrobu margarínu a umělých tuků, zpracování surových,
rostlinných a živočišných tuků v Ž. a lisovnu surového rostlinného
oleje. Ze strany 6 zprávy se zjišťuje, že v letech 1936-1938 bylo
v podniku zaměstnáno průměrně asi 290 dělníků, 132 úředníků a 30
zástupců, v továrně v Ž. 2 ostatní pracovníci a 40 dělníků. Celkem
tedy pracovalo v tomto období ve firmě 494 pracovníků.

Ústavní soud ČR již několikrát ve svých nálezech konstatoval,
že ke znárodnění majetku docházelo ex lege použitím příslušného
dekretu prezidenta republiky, předpokladem však bylo splnění
podmínek stanovených dekretem, tj. že podniky na výrobu umělých
jedlých tuků měly více než 150 zaměstnanců, podle průměru k 1. 1.
1938-1940. Vydání vyhl. ministra výživy č. 26/1946 Ú.l.,
o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, pak již znamenalo
jen naplnění ust. § 1 odst. 4 dekretu č. 101/1945 Sb., o vyhlášení
skutečností, konstituovaných dekretem č. 101/1945 Sb.

Znárodnění majetku je originálním způsobem nabytí
vlastnictví. Stal-li se tedy vlastníkem znárodněného majetku stát
již ex lege dekretem č. 101/1945 Sb., v rozsahu dle § 4 odst.2
tohoto dekretu, a toto platné nabytí vlastnictví bylo následně na
základě zmocnění obsaženého v § 1 odst.4 dekretu vyhlášeno vyhl.
ministra výživy č. 26/1946 Ú.l., nemůže se již stát jeho "novým"
vlastníkem stát ve smyslu zák.č. 115/1948 Sb. Stát již z jiného
(primárního) právního titulu je jeho vlastníkem.

Nelze tedy pochybovat o úmyslu tehdejších vládních a hlavně
politických představitelů znárodnit podnik F. O., továrna na mýdlo
a jedlé tuky, R., včetně závodu v Ž., jako kompletní hospodářský
celek se všemi provozy, nemovitostmi a zařízeními, sloužícími
nejen přímo výrobě umělých jedlých tuků, ale i provozy či
zařízeními sice přímo s výrobou umělých jedlých tuků
nesouvisejicích, které se ale podílely na zpracování buď surovin
nebo vedlejších zpracovatelských produktů, jako tomu bylo např.
u jiných velkých tukových závodů,(závody MILO, spol.s r.o.).



Z písemné korespondence týkající se znárodnění, uložené ve
Státním ústředním archivu v Praze, Ústavní soud zjistil, že
dopisem Ministerstva výživy ČSR, adresovaným národní správě O. R.
a zároveň i společníkům této firmy, se mimo citace dekretu (§1
odst. 1,2), týkající se počtu zaměstnanců podniku před
znárodněním, jednoznačně uvádí:

"Ministerstvo výživy má za to, že Váš podnik na výrobu
jedlých tuků v R. jest podle výše uvedeného znárodněn a že u něho
nejsou dány podmínky pro vynětí ze znárodnění".

V celém případu se podle názoru Ústavního soudu nepodařilo
stěžovatelům prokázat, že období znárodnění firmy přesahuje do
rozhodného období daného zákonem č. 87/1991 Sb., neboť jak zák.č.
115/1948 Sb., tak i vyhl. ministra výživy z r.1949 Sb. se již jen
obecně dotýkají dosud nedořešených případů znárodnění majetku
podniků potravinářských.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nezjistil porušení
čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst.1, čl.11 odst.
1 a čl.4 odst.2,3 Listiny základních práv a svobod, neboť
v předchozích řízeních konaných jak u soudu prvoinstančního, tak
i u soudů odvolacího a dovolacího, nedošlo k porušení citovaných
ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České
republiky, proto Ústavní soud České republiky zamítl návrh
stěžovatelů v plném rozsahu.



P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.



V Brně dne 2. 10.1996