Pl.ÚS 5/94 — Otázka pravomoci pro řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do druhého

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci
navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky o návrhu na zrušení § 9 a § 9a zákona
č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č.
294/1993 Sb., jakož i bodu 198. zákona č. 292/1993 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním
(trestní řád), t a k t o :

O d ů v o d n ě n í

I.
Dne 23. února 1994 podala skupina 44 poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení
§ 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody,
ve znění zákona č. 294/1993 Sb., která upravují podmínky, jakož
i řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do
druhého. Skupina poslanců tvrdí, že se novela zákona o výkonu
trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb., tím že svěřila toto řízení
řediteli věznice a přezkum jeho správního rozhodnutí okresním
soudům, dostala do rozporu s Ústavou České republiky, jakož
i s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatel vytýká nové právní úpravě, že přenáší výkon
státní moci, příslušející jen soudům, na orgány výkonné moci
a umožňuje jim tak rozhodovat o omezování nedotknutelnosti osoby
odsouzených.
Dále namítá, že novela připouští, aby se rozhodnutími
správních orgánů, na které se však v těchto případech nevztahuje
správní řád, rušila právní moc a vykonatelnost rozsudků o zařazení
odsouzených do jednotlivých typů věznic. Konečně zdůrazňuje, že se
takto ruší odsouzeným práva, která jinak mají ve správním řízení,
jakož i právo na to, aby pouze jejich zákonný soudce v prvním
a druhém stupni rozhodoval o způsobu výkonu trestu odnětí svobody
uloženého jim soudem.
V průběhu řízení před Ústavním soudem rozšířil zástupce
navrhovatelů ve smyslu ust. § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, a § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
novel (o.s.ř.), původní návrh, a sice tak, aby spolu s uvedenými
ustanoveními novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody
bylo také zrušeno ustanovení zákona č. 292/1993 Sb., kterým se
mění a doplňuje trestní řád, v části, kterou byl zrušen dřívější
§ 324 tr. ř. Podle tohoto ustanovení rozhodoval o změně způsobu
výkonu trestu, tedy i o přeřazování, okresní soud. Jako
alternativu navrhl, aby Ústavní soud odložil na přiměřenou dobu
vykonatelnost svého nálezu o zrušení § 9 a § 9a novelizovaného
zákona o výkonu trestu odnětí svobody a poskytl tak zákonodárnému
sboru čas na příslušnou novelizaci trestního řádu.
Rozšíření návrhu o požadované zrušení bodu 198 zákona č.
292/1993 Sb. je věcně spojeno s návrhem na zrušení § 9 a § 9a
zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění
zákona č. 294/1993 Sb. do té míry, že dodatečný souhlas 45
poslanců s tímto rozšířením lze důvodně předpokládat. Proto
Ústavní soud v daném případě tyto podpisy znovu nepožadoval (§ 64
odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Pokud by
takováto přímá věcná vazba nebyla dána, bylo by naopak nutné
postupovat ve smyslu naposledy citovaného zákonného ustanovení.
Podle tvrzení navrhovatelů se novelizovaná právní úprava
výkonu trestu odnětí svobody i trestního řízení dostává do rozporu
s ustanovením čl. 39 a 40 Listiny, podle nichž jedině soud
rozhoduje o trestu a jiných újmách na právech, které lze uložit za
spáchání trestného činu. Rozpor je dále spatřován s ustanoveními
čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci. Napadená ustanovení novely zákona o výkonu
trestu odnětí svobody, jakož i zrušovací ustanovení novely
trestního řádu, jsou konečně v rozporu s ustanovením čl. 2, čl.
4 a čl. 90 Ústavy České republiky, která nepřipouštějí, aby orgány
výkonné moci vykonávaly působnost náležející soudní moci.
II.
Návrh na zrušení ustanovení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm.
a) Ústavy podala skupina 45 poslanců Parlamentu (§ 65 odst. 1
písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), kteří ze svých
řad pověřili zastupováním v řízení před Ústavním soudem JUDr.
J. O.. Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu
(§ 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), ani pro
zastavení řízení (§ 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu),
byl návrh v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zaslán Parlamentu České republiky s výzvou
k vyjádření.
III.
Parlament České republiky, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření, které podepsal místopředseda Poslanecké sněmovny Ing.
J. K., uvedl, že smyslem přijaté právní úpravy, podle důvodové
zprávy, bylo to, že právní úprava, podle níž o zařazení
odsouzeného do určitého typu ústavu pro prakticky celý výkon
trestu rozhodoval soud rozsudkem, se neosvědčila jako adekvátní
a pružná. Soud v této fázi nemohl s určitou mírou pravděpodobnosti
odhadnout, jak se odsouzený v podmínkách výkonu trestu bude chovat
a jak bude přijímat nebo naopak odmítat resocializační programy.
Proto byla navržena úprava, která zajistí potřebnou prostupnost
mezi jednotlivými typy věznic a zároveň umožní, aby odsouzený,
jehož postavení ve výkonu trestu bylo rozhodnutím ředitele věznice
zhoršeno, se domáhal soudní ochrany. Odsouzený ve výkonu trestu
tedy nebyl zbaven soudní ochrany a má vždy možnost, pokud
s rozhodnutím nesouhlasí, požádat nezávislý soud o soudní
přezkoumání rozhodnutí ředitele věznice. V závěru vyjádření
k návrhu Parlament České republiky napsal, že je na Ústavním
soudu, aby v rámci dělby moci mezi mocemi zákonodárnou, výkonnou
a soudní posoudil, zda napadená ustanovení novely zákona o výkonu
trestu odnětí svobody jsou v souladu s naším právním řádem a vydal
příslušné rozhodnutí.
V návaznosti na rozšíření návrhu, přednesené v průběhu řízení
před Ústavním soudem zástupcem navrhovatelů, jemuž byl přítomen
zástupce účastníka - místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky, sdělil zástupce účastníka, že nemá žádné návrhy
na doplnění dokazování, a že setrvává na svém stanovisku.
IV.
Podle ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, Ústavní soud v první řadě zjišťoval, zda právní
normy jejichž protiústavnost navrhovatel namítá, byly přijaty
a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.
Ze zprávy Parlamentu České republiky, odvolávající se na
stenografický záznam o schůzi Poslanecké sněmovny, sněmovního
tisku č. 536 a Sbírky zákonů České republiky bylo zjištěno, že
novelizaci zákona o výkonu trestu odnětí svobody navrhla vláda
České republiky, která tak využila svého práva na zákonodárnou
iniciativu podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat
Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15
odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná
ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena, ježto schůze
Poslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993 se zúčastnilo 158
poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 117 poslanců, proti
se vyslovilo 11 poslanců a 30 poslanců se hlasování zdrželo.
Ústavně předepsaný způsob přijetí zákona byl tedy splněn, stejně
jako jeho vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké
sněmovny, presidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy)
a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona ČNR č.
545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky), v částce 74 ročník
1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto dnem nabyl zákon č.
294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákonů č. 173/1968 Sb.,
č. 100/1970 Sb., č. 47/1973 Sb. a č. 179/1990 Sb. platnosti
a účinným se stal podle svého článku IV dne 1. ledna 1994.
Ze stenografického záznamu o schůzi Poslanecké sněmovny,
sněmovního tisku č. 535, 536 a Sbírky zákonů bylo dále zjištěno,
že novelizaci zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), č. 292/1993 Sb., navrhla vláda České republiky,
využívajíc tak svého práva zákonodárné iniciativy ve smyslu čl.
41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou
Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl. 106 odst.
2 věta třetí Ústavy. Kvora požadovaná ustanoveními čl. 39 odst.
1 a 2 Ústavy byla dodržena, neboť schůze Poslanecké sněmovny dne
10. listopadu 1993 se zúčastnilo 155 poslanců, z nichž pro přijetí
zákona hlasovali 104 poslanci, proti se vyslovilo 10 poslanců
a 41 poslanec se hlasování zdržel. Ústavou předepsaný způsob
přijetí i tohoto zákona byl proto splněn, rovněž tak i jeho
vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny,
prezidentem republiky, jakož i předsedou vlády (čl. 51 Ústavy)
a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona ČNR č.
545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky), v částce 74 ročník
1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto dnem nabyl zákon č.
292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákonů č.
57/1965 Sb., č. 58/1969 Sb., č. 149/1969 Sb., č. 48/1973 Sb., č.
29/1978 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 178/1990 Sb., č.
303/1990 Sb., č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb., č. 115/1993 Sb.
platnosti. Účinným se stal ve smyslu svého čl. VI dne 1. ledna
1994.

V.
a) Poté Ústavní soud přezkoumal, jak mu to ukládá ustanovení
§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obsah
napadených ustanovení novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí
svobody, jakož i novelizovaného trestního řádu, a to z hlediska
jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle
čl. 10 Ústavy.
Napadená ustanovení § 9 a § 9a novelizovaného zákona o výkonu
trestu odnětí svobody jsou v rozporu především s čl. 39 Listiny.
Jde o to, že újmy na právech, které postihují odsouzeného
v důsledku přeřazení do přísnějšího typu věznice, mají sice oporu
v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody a v prováděcím předpise
k němu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 110/1994 Sb., jíž
se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), ovšem v důsledku
novely č. 294/1993 Sb., která je rozporná s Listinou a Ústavou
v dalších směrech, tyto újmy postihují odsouzeného rovněž
neústavním způsobem.
Rozpor napadených ustanovení novely zákona o výkonu trestu
odnětí svobody třeba konstatovat i ve vztahu k čl. 40 Listiny.
Rozhodování o přeřazování odsouzeného z jednoho typu věznice do
druhého, bez ohledu na přísnost jejich režimu, je rozhodováním
o trestu za trestný čin, což Listina svěřuje výlučně do pravomoci
soudu, v žádném případě správnímu orgánu.
Pro posouzení souladu, či nesouladu § 9 a § 9a novely zákona
o výkonu trestu odnětí svobody s čl. 40 odst. 1 Listiny je
důležitým pojmem pojem "rozhodování soudu o trestu". S odvoláním
na ustanovení § 122 odst. 1 tr.ř., odsuzující rozsudek musí
obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle
nichž byl trest vyměřen. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto
trestu (§ 39a, § 81 tr. zák.). Z uvedeného plyne, že rozhodováním
o trestu je jednak rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jednak
rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, což ve smyslu
§ 39a odst. 2 tr. zák. znamená rozhodnutí soudu o zařazení
pachatele do určitého typu věznice. Bude-li se toto rozhodnutí,
o němž se zmiňuje § 122 odst. 1 tr.ř. v závorce (§ 39a, § 81
tr. zák.) považovat za původní rozhodnutí o trestu, potom
rozhodnutí o přeřazení z jednoho typu věznice do druhého je možné
považovat za rozhodnutí odvozené, i když se o něm citovaný § 122
odst. 1 tr. ř. výslovně nezmiňuje.
Z faktu, že rozhodnutí o přeřazení odsouzeného je rozhodnutím
odvozeným, nelze bez dalšího dovodit možnost, aby bylo svěřeno
jinému orgánu než soudnímu. Tento jeho odvozený charakter z něj
nečiní rozhodnutí zcela jiné povahy, než je původní rozhodnutí
o zařazení odsouzeného do typu věznice. Ústavní soud je toho
názoru, že je tomu právě naopak. Jak rozhodnutí původní, tak
odvozené, ve výše uvedeném smyslu, jsou rozhodnutími o trestu.
Argumentem podporujícím tento závěr by mohl být i obsah novelou
zrušeného a výrokem dnešního nálezu rehabilitovaného ustanovení
§ 324 tr. ř., podle jehož odstavce 1. o změně způsobu výkonu trestu
odnětí svobody, čímž se rozumělo zejm. přeřazování odsouzeného
z jedné nápravně výchovné skupiny do druhé, rozhodoval okresní
soud.
Věc lze nahlížet i následujícím způsobem, jenž vede ke
stejným závěrům.
Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má kategorie trestu nejen
svou kvantitativní, časovou dimenzi, ale také svou dimenzi
kvalitativní, vypovídající o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem
je zasažena lidská svoboda a důstojnost. Spojitost naznačených
dimenzí je vyjádřena i zákonným požadavkem, že pokud je uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat i výrok
o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 122 odst. 1 tr. ř.). Také tento
výrok je tedy ve své podstatě výrokem o trestu, přiřazujícím
k jeho kvantitativní dimenzi i dimenzi kvalitativní. Tato
interpretace má oporu i v chápání lidských práv a svobod, neboť
zde nejde jen o délku trestu, ale i o jeho vztah k mezím těchto
práv a svobod a intenzitě zásahu do práv a svobod.
Neústavnost § 9 a § 9a odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody v novelizovaném znění (zák. č. 294/1993 Sb.) nemůže podle
názoru Ústavního soudu zhojit ani obsah ustanovení § 9a odst. 2
citovaného zákona, to v relaci k čl. 40 odst. 1 Listiny.
Podle naposledy citovaného zákonného ustanovení - § 9a odst.
2 - proti rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem
může odsouzený do osmi dnů ode dne doručení jeho písemného
vyhotovení podat odvolání k okresnímu soudu, v jehož obvodu je
věznice, jejíž ředitel o přeřazení rozhodl. Odvolání nemá odkladný
účinek. Na řízení před soudem se vztahuje zvláštní předpis. Tímto
předpisem je občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 v novelizovaném
znění, konkrétně jeho ustanovení § 250 písm. l až § 250 písm. s.,
upravující rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím
správních orgánů.)
Jak již uvedeno, rozhodování o trestu soudem už jako soudem
prvostupňovým, zahrnuje rozhodnutí o jeho druhu, výměře a způsobu
výkonu, byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Naproti tomu rozhodnutí ve smyslu § 9a odst. 2 novelizovaného
zákona o výkonu trestu odnětí svobody a §§ 250l až 250s o.s.ř. je
rozhodnutím pouze opravné instance, proti němuž nejsou přípustné
další opravné prostředky (§ 250s odst. 1 o.s.ř.). Jinak řečeno,
soud se k rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody podle
§ 9a odst. 2 novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody
a podle o.s.ř. dostává nejdříve a výlučně jen jako soud druhého
stupně. Tím je podstatně ztížena možnost obrany odsouzeného proti
rozhodnutí o přeřazení, to na rozdíl od dřívější úpravy dané v §
324 odst. 3 tr.ř., podle níž proti rozhodnutí o změně způsobu
výkonu trestu, tzn. i o přeřazení, byla přípustná stížnost, jež
měla odkladný účinek. O této povaze a dopadech odnětí svobody nyní
zrušované právní úpravy v § 9a odst. 2 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody ve znění novely č. 294/1993 Sb., posuzované z výše
uvedeného hlediska, svědčí do jisté míry i konkrétní údaje
o počtech přeřazení odsouzených do věznic s přísnějším režimem. Ze
zprávy Ministerstva spravedlnosti České republiky, zahrnující
období od 1. 1. 1994 do 31. 10. 1994, plyne, že o přeřazení
odsouzených do věznice s přísnějším režimem bylo rozhodnuto celkem
ve 162 případech. Proti těmto rozhodnutím podali odsouzení opravný
prostředek k okresnímu soudu podle § 250 písm. l až § 250 písm.
s o.s.ř. celkem v deseti případech. Ve čtyřech z nich bylo
rozhodnuto o jejich zamítnutí, v jednom případě bylo řízení
zastaveno, v jednom odročeno a ve zbývajících čtyřech případech
nebylo k datu podání zprávy (17. 11. 1994) dosud rozhodnuto.
Souhrnně vyjádřeno, je-li ústavním přeřazování odsouzených
pouze na základě rozhodnutí soudu již jako soudu prvého stupně,
nemůže být nedostatek takovéhoto rozhodování nahrazen soudním
rozhodnutím, které je pouhým přezkumem prvostupňového rozhodnutí
správního orgánu, to v rámci rozhodování o opravných prostředcích
proti jejich rozhodnutím.
Svěřením rozhodování o přeřazení odsouzeného z jednoho typu
věznice do druhého řediteli této věznice byla otázka rozhodování
o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, resp. jeho změně, odejmuta
soudu a svěřena administrativnímu orgánu. Tím zároveň došlo
k tomu, že odsouzený byl v dané otázce, dosud rozhodované soudem,
tomuto soudu, resp. svému zákonnému soudci, odňat. Ustanovení
§ 9 a § 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jsou tak
v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.
Nakolik lze státní moc ve formě moci trestní, tj. výkon
trestu odnětí svobody, včetně změn způsobu tohoto výkonu,
uplatňovat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon, natolik
musí však jít jen o zákon, který není protiústavní. Novela zákona
o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb. ovšem takové
rozpory vykazuje, jak dovozeno shora, v důsledku čehož jsou její
ustanovení § 9 a § 9a rozporná i s ustanovením čl. 2 odst. 3
Ústavy ČR.
Tím, že napadená ustanovení novely zákona o výkonu trestu
odnětí svobody znamenají ve svém důsledku odnětí odsouzeného
v otázce přeřazování v průběhu výkonu trestu jeho zákonnému soudci
(viz rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny), dochází tak k tomu, že
základní právo a svoboda odsouzeného, tj. osobní svoboda (čl. 8
odst. 1 Listiny) se odnímá z ochrany soudní moci, což porušuje čl.
4 Ústavy ČR. Z uvedeného plyne neústavnost napadených § 9, § 9a
novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb.
Neústavnost citovaných ustanovení zmíněné novely zákona
o výkonu trestu odnětí svobody, pokud je spatřována navrhovateli
v jejich rozporu s čl. 90 Ústavy ČR je odůvodnitelná stejným
způsobem, jako v případě kolize napadených ustanovení s čl. 40
odst. 1 Listiny. Podle obou ustanovení totiž jen soud rozhoduje
o vině a trestu za trestné činy. Nikoliv tedy správní orgán, byť
by šlo v dané věci jen o otázku rozhodování o trestu.
Vzhledem k tomu, že byl z uvedených důvodů ve smyslu § 70
odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledán rozpor
mezi ustanoveními § 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb. na straně
jedné a citovanými články Listiny, jakož i Ústavy České republiky
na straně druhé, rozhodl Ústavní soud o zrušení těchto zákonných
ustanovení, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
b) Přestože navrhovatel upozornil pouze na rozpor citovaných
ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č.
294/1993 Sb., jakož i novely trestního řádu č. 292/1993 Sb.
s vnitrostátními ústavněprávními předpisy, Ústavní soud, jsa vázán
toliko petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, se z úřední
povinnosti, ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, zabýval také otázkou souladu napadených
právních předpisů s mezinárodními smlouvami o lidských právech
a základních svobodách, jež byly ratifikovány a vyhlášeny, pokud
je jimi Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy). V tomto směru však
žádné rozpory nezjistil.
Mimo rámec tohoto zkoumání zůstávají Minimální standardní
pravidla pro zacházení s uvězněnými osobami, schválená
Hospodářskou a sociální radou OSN rezolucemi č. 663 C (XXXIV) a č.
2076 (LXII), jakož i Evropská vězeňská pravidla mající povahu
doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (87) 3 členským
státům. Žádný z těchto dokumentů nemá totiž charakter mezinárodní
smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky.

IV.
Jelikož k zákonu č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., byl vydán prováděcí
předpis, a sice vyhl. MS č. 110/1994 Sb., kterou se vydává řád
výkonu trestu odnětí svobody, bylo třeba v nálezu, podle § 70
odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, též vyslovit
ztrátu platnosti jejích ustanovení, a to § 11 písm.a) a §§ 13,
14, neboť ta svým obsahem navazují na zrušená ustanovení § 9 a §
9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění
zákona č. 294/1993 Sb.



P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. 11. 1994