Pl.ÚS 13/94 — Zákaz noční práce žen - zvláštní ochrana žen v pracovněprávních vztazích

Ústavní soud

ČR rozhodl v plénu o návrhu skupiny 45 poslanců
Parlamentu ČR na zrušení ustanovení bodů č. 1, 2, 97, 98, 99
a 100 obsažených v článku I zák. č. 74/1994 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákoník práce, pokud se jimi zrušují, mění nebo
doplňují základní zásady a ustanovení §§ 151, 152, 154 a 156 odst.
3 zákoníku práce,a s tím související ustanovení bodu č. 38 (§ 37
odst. 1 písm.f) a bodu č. 102 (vypuštění slov " 152 a " v § 162)
t a k t o :

O d ů v o d n ě n í
I.
Dne 24. 5. 1994 byl Ústavnímu soudu ČR doručen návrh skupiny
45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení
citovaných ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. Napadený zákon byl
Parlamentem ČR schválen a nabyl účinnosti dnem 1. června 1994,
s výjimkou čl. I bodu č. 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9.1994
a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem 1. 1. 1995.

Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 23, která byla
rozeslána dne 29. 4. 1994, takže tento zákon nabyl platnosti. Tím
byla splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ust. § 66
odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Dne 3. 11. 1994 obdržel Ústavní soud ČR doplnění navrhovatelů,
které obsahovalo opravu některých chybně uvedených číselných údajů
a zároveň upřesnění textu návrhu, z něhož pro úplnost lze uvést
následující:

Federální shromáždění svým usnesením č. 110 ze dne 15. 12.
1992 sice nesouhlasilo s ratifikací Úmluvy č. 171 o noční práci
z roku 1990, vyslovilo však souhlas s ratifikací Protokolu z roku
1990 k Úmluvě (revidované) o noční práci ženy (1948). Podle
Bulletinu Official du Bit (1993) byla listina o ratifikaci
uvedeného Protokolu zaregistrována dne 15. 3. 1993 s tím, že
Protokol vstoupil v platnost 15. 3. 1994. Navrhovatelé dále
uvádějí s ohledem na skutečnost, že ratifikovaný Protokol nebyl
dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR, nelze na něj vztáhnout
ustanovení čl. 10 Ústavy ČR.

Jak z doplnění dále vyplývá, poukazují navrhovatelé na rozpor
napadených ustanovení zákoníku práce s ratifikovaným a dosud
nevyhlášeným Protokolem z roku 1990 k Úmluvě o noční práci (ženy)
- revidované z roku 1948.

II.
Ústavní soud ČR zaslal podle ust. § 42 odst. 3 a § 69 zákona č.
182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR
a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké
sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se
měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně
připojené společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové
zprávy k tomuto návrhu.

Za Parlament ČR se k zaslanému návrhu vyjádřil místopředseda
Poslanecké sněmovny, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce
žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen
práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této
úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č.
171 z r. 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá
diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti
uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo
průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89.

Úmluvou č. 171 z r. 1990, která se rovněž týká noční práce
žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se
rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce
poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu.

Práva žen na zvláštní ochranu, stanovená v čl. 29 a 32 Listiny
základních práv a svobod, je třeba porovnávat s právem každého
člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny
a § 1 odst.3 zákona o zaměstnanosti) a se zaručeným právem žen na
stejné podmínky v zaměstnání jaké mají muži (čl. 2, čl. 6 odst.
1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976
Sb.).

Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu
před zařazením na noční práci proti její vůli.

Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou,
Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu
vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní
cesty. Proto stejně jako u noční práce, i v tomto případě, by
setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty,
i v případě jejich souhlasu, znamenalo jejich diskriminaci
z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon
zaměstnání.

Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců
Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je
zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod,
právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše
republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny ČR.

Z hlediska odborného posouzení dané problematiky, si Ústavní
soud ČR vyžádal rovněž stanoviska:

1) Ministerstva zahraničních věcí ČR
2) Ministerstva zdravotnictví ČR
3) Ministerstva práce a sociálních věcí ČR

ad 1) Ministerstvo zahraničních věcí ČR k věci sdělilo, že
vypuštěním §§ 151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku
práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční
práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.)
dochází naopak k rozšíření práv žen, ponechávaje možnost
výběru na zvážení žen. Podobně je tomu rovněž u ustanovení
§§ 153 a 154 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze tedy říci,
že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků
v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami
nekoliduje.

ad 2) Ministerstvo zdravotnictví ČR se odvolalo na závěry
hlavního hygienika ČR s tím, že podle jeho názoru zákaz
noční práce žen a současná právní úprava pracovních
podmínek žen, daná ustanovením §§ 149 - 156 zákoníku práce
v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém
ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných
a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména
v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou
vykonávat a charakterem pracoviště. Ochrana zdraví
pracujících žen bude podle názoru Ministerstva
zdravotnictví ČR odpovídajícím způsobem zajištěna
příslušnou vyhláškou , která stanoví práce a pracoviště
vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce 9.
měsíce po porodu.

ad 3) K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR, které uvedlo, že pokud se týká noční
práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných
mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud
vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z r. 1948
- revidovaná a Protokolem z r. 1990 k této úmluvě.
Zmiňovaná Úmluva č. 171 z r. 1990 o noční práci nebyla
vládou ČSFR ani ČR a ani parlamenty obou republik
schválena. Vláda ČR uložila tomuto ministerstvu připravit
další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu
právního řádu ČR (dříve ČSFR) s ustanoveními Úmluvy č. 171
z r. 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí
proces harmonizace právních aktů Evropského společenství
s vnitrostátními právními akty ČR. Ministerstvo práce
a sociálních věcí zastává názor, že jak z hlediska
vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak
i z hlediska mezinárodního práva, není Úmluva č. 89 úmluvou
o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10
Ústavy ČR.

III.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje
o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy ČR. Ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR se rozumí takovými
smlouvami pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách. Těmi je Česká republika
vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.

K základním mezinárodním dokumentům, které se zabývají
základními právy v oblasti pracovního práva a sociálního
zabezpečení patří jen:

Všeobecná deklarace lidských práv
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace
Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen

K Evropským dokumentům v téže oblasti patří:

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Evropská
sociální charta

Podle interní klasifikace úmluv samotné Mezinárodní organizace
práce lze řadit mezi úmluvy o základních lidských právech
a svobodách pouze:
1) úmluvy o diskriminaci
2) úmluvy o zákazu nucené práce
3) úmluvy o odborových svobodách

Úmluva č. 89, z roku 1948 - revidovaná, o noční práci, není
tedy, jak je seshora uvedeného zřejmé, mezinárodní smlouvou
o lidských právech a základních svobodách podle č. 10 Ústavy ČR,
ale je, a to i samotnou Mezinárodní organizaci práce, řazena mezi
úmluvy o pracovních podmínkách zaměstnávání žen.

Pokud se týká dalších, v návrhu uvedených mezinárodních úmluv,
lze mezi dokumenty, které splňují podmínky již citovaného
ustanovení čl. 10 Ústavy ČR řadit pouze Úmluvu o odstranění všech
forem diskriminace žen (vyhlášenou pod číslem 62/1987 Sb.).
V návrhu uvedený článek 23 této úmluvy praví: " Nic z této úmluvy
nebude na újmu ustanovení, jež mohou ještě lépe vést k dosažení
rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jež mohou být obsažena:

a) v zákonodárství státu, smluvní strany; nebo
b) v jakékoli jiné mezinárodní úmluvě, smlouvě nebo dohodě,
jež je pro tento stát platná ".
Odkaz na uvedený článek však odporuje smyslu a účelu
zdůvodnění návrhu, neboť je nepochybné, že právě zrušení dříve
platného zákazu noční práce žen je naplněním shora citovaného
ustanovení úmluvy. V případech ostatních úmluv splňujících
podmínku danou článkem 10 Ústavy ČR, dospěl Ústavní soud k názoru,
že s projednávanou problematikou nesouvisí.

IV.
Návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR byl podán ve smyslu čl.
87 Ústavy ČR a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., neboť jak navrhovatelé
uvádějí, napadená ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. jsou v přímém
rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika
vázána na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 zákona České národní
rady č. 4/1993 Sb. a mají přednost před zákonem.

Svůj návrh dále odůvodňují tvrzením, že Česká republika jako
právoplatný člen Mezinárodní organizace práce je povinna dodržovat
její Ústavu a jí přijaté a naší republikou ratifikované úmluvy.

Je nutno uvést, že v návrhu citovaná Úmluva č. 89 o noční
práci žen (z r. 1948) - revidovaná, vstoupila pro Československou
republiku v platnost dne 12. 6. 1951 (vyhlášena ve Sbírce zákonů
pod č. 17/1991 Sb.).

Je pravdou, že podle usnesení vlády ČSFR č. 453 ze dne 6. 11.
1991, tehdejší vláda České republiky vznesla požadavek ratifikace
Úmluvy č. 171 Mezinárodní organizace práce o noční práci , která
nově upravuje některé pojmy týkající se zejména noční práce žen.
Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly vytvořeny legislativní
předpoklady ratifikace úmluvy (t.j. novela příslušných ustanovení
zákoníku práce), vláda ČSFR od ratifikace upustila. Návrh na
ratifikaci Úmluvy č. 171 byl připravován současně s textem
vládního návrhu na novelizaci zákoníku práce.

Důvodem ke zrušení zákazu noční práce žen byla, podle důvodové
zprávy k návrhu zákona, potřeba harmonizace práva České republiky
s příslušnými právními akty Evropských společenství, zejména pak
s uzavřenou Evropskou dohodou o přidružení České republiky
k Evropskému společenství (čl. 69 a 70 Evropské dohody).

Podle programového prohlášení vlády ČR, patřilo mezi její
hlavní úkoly též předložení návrhu novely zákoníku práce. Novela
zpracovaná k zákoníku práce reaguje na zásadní změny právních
vztahů v oblasti ekonomického systému České republiky a bylo proto
nutné, aby existujícím trendům hospodářského vývoje nebránily
současné pracovně-právní vztahy, ale aby je podpořily a usnadnily
jejich realizaci.

Proto vláda navrhla zejména úpravu výkonů noční práce. Ve
stávající úpravě se tak dosáhlo zrušení rozdílu mezi mužem a ženou
při noční práci a odstranila se tak centralizovaná agenda
povolování výjimek ze zákazu noční práce žen. Tento zákaz, ačkoliv
dosud prezentovaný jako projev péče o ženy, byl v praxi pociťován
jako diskriminace žen.

Rovněž čl. 10 Paktu o hospodářských, kulturních a sociálních
právech (uveřejněný pod č. 120/1976 Sb.) stanoví pouze právo na
zvláštní, zejména sociální ochranu v těhotenství a mateřství.
Z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (čl. 11, odst.
1) vyplývají obecně deklarovaná práva, jako je ochrana zdraví,
předporodní a poporodní péče o ženy, které jsou ženám zaručeny jak
Ústavou, tak i dalšími zákonnými a podzákonnými pracovně-právními
a zdravotními předpisy. V podstatě stejnou zásadu vyslovuje
i Úmluva o právech dítěte (čl. 24 odst. 2, písm. d) a čl. 41 ).

Neodpovídá skutečnosti, že obecně formulovaná práva a ochrana
ženy a rodiny v čl. 32 Listiny jsou provedena pouze ustanovením
§ 154 zákoníku práce.

V návrhu citovaná ustanovení čl. 26 až 32 Listiny základních
práv a svobod se k dané problematice přímo vztahují pouze v čl.
29 odst. 1, kde se hovoří o právu žen, mladistvých a osob
zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci
a zvláštní pracovní podmínky. Tento článek však zavazuje Českou
republiku pouze ke zvýšené ochraně uvedených subjektů v pracovních
podmínkách. Další ustanovení, která přímo navazují na
projednávanou problematiku, je čl. 32 odst. 2 Listiny, který
hovoří o zvláštní péči a ochraně v pracovních vztazích žen
v těhotenství a zaručené odpovídající pracovní podmínky. Ostatní
uvedené články se k projednávané problematice nevztahují.

Mezinárodně uznávaná zásada, že ratifikací mezinárodní úmluvy
nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované
a zaručené vnitrostátními předpisy, obsahuje i čl. 19 odst. 8
Ústavy Mezinárodní organizace práce. Ústavní soud nesdílí
názor, že ustanovení bodu 99 novely zákoníku práce je v rozporu se
základními právy nabytými na základě Listiny a s lidskými právy
nabytými na základě mezinárodního práva.

Pokud se týká základních zásad, vypuštěných v novelizovaném
znění zákoníku práce, představovaly tyto zásady pouze obecná
výkladová pravidla, která byla podpůrně používána při aplikaci
konkrétních ustanovení zákoníku práce, ale neměla normativní
charakter.
Zrušením čl. III až X základních zásad zákoníku práce zákonem
č. 74/1994 Sb. nedochází ke zrušení příslušných právních
institutů, neboť jsou nadále upraveny v souladu s čl. 41 odst. 1
Listiny těmito ustanoveními:

Čl. III. - Právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat
prostředky pro své životní potřeby prací jsou
upraveny v zákonech o zaměstnanosti, zákaz nucené
práce a zákaz zneužívání práv § 7 zákoníku práce.

Čl. IV. - Právo na mzdu nebo plat upravuje zákon č.1/1992 Sb.
o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
143/1992 Sb. o platu a odměně za pracovní pohotovost
v rozpočtových a některých dalších organizacích
a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, popř.
u části zaměstnanců dosud §§ 111-123 zákoníku práce.
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je upravena
v § 132 a následujících zákoníku práce, odpočinek na
zotavení po práci zaručují ustanovení § 100
a následující. Péče o zaměstnance, vč. otázek
kvalifikace, je upraven v § 139 a násl. zákoníku
práce.

Čl.V.a X.- Postavení odborových orgánů jako zástupců
zaměstnanců je zakotveno v § 18 zákoníku práce,
právo na kolektivní vyjednávání upravuje zákon č.
2/1991 Sb.

Čl.VI. - Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích
zaměstnanců jsou stanoveny v §§ 73 až 75 zákoníku
práce.

Čl. VII. - Pokud jde o pracovní podmínky žen a matek, zákoník
práce obecně nerozlišuje při úpravě
pracovněprávních vztahů mez mužem a ženou, přihlíží
však k fyziologickým předpokladům a mateřské úloze
žen, zejména úpravou mateřské dovolené, možnosti
úpravy pracovní doby, ochranou před výpovědí
a úpravou zákazu prací pro ženy, těhotné ženy
a matky do konce devátého měsíce po porodu (§ 149
a násl.).

Čl. VIII.- Úpravu zvláštních podmínek mladistvých obsahují
zejména ustanovení §§ 163 až 168 zákoníku práce.

Čl. IX. - Ochrana zdraví zaměstnanců je upravena v § 135,
odpovědnost za škodu v § 170 a násl. zákoníku
práce. Zabezpečení zaměstnanců při pracovní
neschopnosti a ve stáří je upraveno jednak v § 146
a násl. zákoníku práce, jednak zvláštními zákony,
upravujícími nemocenské a důchodové pojištění
(zabezpečení). Ochrana pracovně-právních vztahů při
nemoci, úrazu, v těhotenství nebo mateřství je
zajištěna ochranou před výpovědí (§ 48 zákoníku
práce). Problematika preventivní a léčebné péče je
upravena zvláštními zákony (např. zákon č.20 /1966
Sb.) - tak např. §§ 99 a 168 zákoníku práce.



Jako nenormativní a nadbytečné byly zrušeny základní zásady
i v občanském zákoníku.

V.
K uvedené problematice se vztahuje i rozsudek soudního dvora
Evropského společenství v Lucemburku z 25. 7. 1991, který se týká
řešení problematiky rovnoprávnosti v přístupu k mužům a ženám
v případě zákazu noční práce.

Ve věci C 345/89, řešil tento soudní dvůr prejudiciální otázku
interpretace článku 5. Směrnice Rady z 9. 2.1976 č.76/207/ CEF,
vztahující se mimo jiné k rovnoprávnosti přístupu k mužům a ženám
i pokud se týká jejich pracovních podmínek. Podle čl. 5. citované
Směrnice mají být mužům i ženám zajištěny stejné podmínky bez
diskriminace založené na pohlaví. Za tímto účelem činí členské
státy potřebná opatření k tomu, aby byla odstraněna (zrušena)
ustanovení odporující této zásadě v případě, že péče o ochranu,
která je inspirovala, již není odůvodněna (§ 2 odst. c) Směrnice).

Podle čl. 9, § 1 citované Směrnice se členské státy zavázaly,
že přizpůsobí své právní předpisy ustanovením Směrnice ve lhůtě
30 měsíců od její úřední notifikace a pokud jde o čl. 5, § 2 odst.
c) ve lhůtě 4 let. Tato lhůta vypršela 14. 2. 1980. Podle rozsudku
uvedeného soudního dvora, čl. 5 Směrnice ukládá členským státům
povinnost uplatnit v pracovních podmínkách mužů i žen stejné
podmínky bez diskriminace z důvodů pohlaví a revidovat ty zákony
a předpisy, které odporují této zásadě. Ustanovení uvedeného
článku je natolik přesné a bezpodmínečné, že se na ně mohou
odvolávat soukromé osoby u národních soudních dvorů.

VI.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Plénum Ústavního soudu
ČR zamítlo návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR v celém rozsahu,
neboť napadená ustanovení nejsou v rozporu s mezinárodními
smlouvami podle článku 10 Ústavy ČR a Listinou základních práv
a svobod.


Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 23. 11. 1994