Přehled
Právní věta
Nález
Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní
stížnosti stěžovatelů Ing. M. H. a J. H.
zastoupených Mgr. J. Č., advokátem v H. K., za účasti
vedlejších účastníků P. a J. P., zastoupených JUDr.
P. C., advokátem se sídlem AK ve S., proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 1994, čj. 12 Co 613/93-88,
ve věci určení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitosti,
t a k t o :
Ústavní stížnost s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I.
Svou ústavní stížností z 26. 4. 1994 navrhovatelé napadají
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, vydaný v občanskoprávní
věci pod sp. zn. 12 Co 613/93, ze dne 11. 1. 1994. Stěžovatelé
tvrdí, že toto rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku
zásahem do základních práv a svobod navrhovatelů, zakotvených
v článcích 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Citované rozhodnutí potvrdilo zamítavý výrok
prvostupňového rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 6
C 522/91, ze dne 24. 5. 1993, ve spojení s doplňujícím rozsudkem
téhož soudu téže sp. zn. ze dne 10. 6. 1993.
Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené
zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové
náplně polemizuje stížnost s právními závěry soudů obou stupňů,
pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na uzavření dohody
o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, v platném znění. V této souvislosti mimo jiné
poukazují stěžovatelé na vadu ve výroku soudu, který podle jejich
názoru nerozhodoval o tom, co bylo uvedeno v žalobním petitu.
Uvedený zákon nehovoří totiž o povinnosti povinné osoby sepsat
dohodu o vydání věci, jak zní formulace rozsudku krajského soudu,
ale o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci.
Jinak oba stěžovatelé vycházejí z názoru, že obecné soudy
nesprávně posoudily výsledky dokazování, pokud nedovodily, že
vedlejší účastníci nabyli vlastnictví 2/3 domu, čp. 225, se st.
par. č. 215 a par. č. 186/2 (zahradou), v k. ú. R. u J., od státu
v důsledku protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy. Tedy dovozují nesprávnou aplikaci ustanovení
§ 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Kromě toho namítají i neplatnost
tehdy uzavřené kupní smlouvy pro nepřesné určení náležitostí
předmětné nemovitosti a vzhledem k použité nepřesné formulaci,
v níž je prodávající určen slovy: "MNV v R. má ve správě čsl.
státu ...".
Právní podstata návrhu spočívá v tom, že oba stěžovatelé
v důsledku opuštění republiky byli odsouzeni trestně, přičemž
součástí výroku byl i trest propadnutí majetku státu. Tímto
majetkem byly i 2/3 nemovitostí v k. ú. R. u J. Na základě kupní
smlouvy ze dne 12. 12. 1979 byly tyto nemovitosti prodány správcem
majetku - bývalým národním výborem v R. - vedlejším účastníkům,
tedy manželům P. Ze spisů obecných soudů vyplývá, že manželé P.
tehdy požádali z důvodů onemocnění svých dětí - jako učitelé
- školský odbor ONV v Mostě o uvolnění, aby se mohli odstěhovat do
místa, které by dětem více svědčilo. Akceptovali proto nabídku MNV
R. a nastěhovali se do rodinného domku v R., který posléze
odkoupili. V důsledku rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb.
(zákon o soudní rehabilitaci) se stěžovatelé stali osobami
oprávněnými podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V civilním
řízení tedy bylo nutné, dle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., aby
žalobci prokázali, že vedlejší účastníci nabyli vlastnického práva
k citovaným nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo
jich nabyli na základě protiprávního zvýhodnění. Stěžovatelé
namítali především protiprávní zvýhodnění, které dovozovali z výše
kupní ceny, a dále z nerespektování povinnosti nabídnout dům ke
koupi, podle směrnice Ministerstva financí č. 10, ze 2. 4. 1964.
Zpracovaný znalecký posudek stanovil cenu nižší o 7.089,- Kčs
oproti tehdy platným cenovým předpisům. Oba soudy shodně zjistily,
že podhodnocení způsobila nesprávná aplikace metodiky a že šlo
o nepodstatný rozdíl, navíc v posudku, který byl vyžádán bývalým
národním výborem, nikoli manžely P. Ani porušení shora citované
směrnice Ministerstva financí nebylo shledáno, protože bratr
stěžovatele, J. H., neprojevil o dům zájem a odstěhoval se ještě
před nastěhováním P. Také neplatnost kupní smlouvy z roku 1979 oba
soudy nezjistily. Oba soudy po zevrubném přezkoumání zjistily, že
ani drobné nedostatky kupní smlouvy (zejména nedostatek
taxativního výčtu veškerého příslušenství nemovitosti) nezakládají
její neplatnost.
Ústavní soud požádal účastníky řízení o vyjádření k ústavní
stížnosti a obdržel dopis P. P., který odmítá tvrzení, že při koupi
rodinného domku byli protiprávně zvýhodněni. Dále došlo vyjádření
J. P., která poukazuje na to, že smlouva o koupi domku byla řádně
sepsána státním notářstvím, a není si rovněž vědoma žádného
protiprávního zvýhodnění. Obšírnější stanovisko předložil Krajský
soud v Hradci Králové, podepsané předsedou krajského soudu dr. M.
N., CSc., jenž ve svém dopise upozorňuje na ústavněprávní aspekty
řízení před Ústavním soudem a podporuje rozsudek krajského soudu,
jenž je - dle jeho názoru - v souladu jak s Ústavou tak i Listinou
základních práv a svobod.
Dne 13. února 1996 obdržel Ústavní soud další vyjádření
vedlejších účastníků, manželů P. Namítají předně, že výhrada
stěžovatelů proti záměně výrazu "uzavřít dohodu" za slova "sepsat
dohodu" (o vydání věci) v rozsudku krajského soudu je právně
bezvýznamná a nemůže mít vliv na celkové rozhodnutí.
Dále odkazují na to, že stěžovatelé se domáhají vydání
nemovitosti a "touto dohodou mělo jejich vlastnické právo teprve
vzniknout". Přitom vedlejší účastníci odkazují na to, že čl. 11
Listiny základních práv a svobod chrání pouze vlastnické právo již
existující, což dle jejich názoru v tomto případě nelze říci.
Rovněž námitky neplatnosti kupní smlouvy, uvedené v ústavní
stížnosti, pokládají za bezpředmětné a popírají názor krajského
soudu, že na restituční věci nelze užít zákonná ustanovení
o vydržení.
V předmětné věci stanovil Ústavní soud jednání na 27. 6.
1995. Den před tím, tj. 26. 6. 1995, došlo však Ústavnímu soudu
podání právního zástupce stěžovatelů, jež obsahovalo další ústavní
stížnost, která se při okruhu stěžovatelů, rozšířeném o jednu
osobu, týkala obsahově také záležitosti projednávané pod touto
spisovou značkou I. ÚS 62/94. Vzhledem k těmto okolnostem rozhodl
senát po slyšení právního zástupce stěžovatelů další jednání
odročit za účelem vyjasnění vztahů mezi oběma záležitostmi.
Ze spisu II. ÚS 173/95 Ústavní soud zjistil, že se jedná
o ústavní stížnost, která směřuje proti postupu Katastrálního
úřadu v Semilech, pracoviště J., který odmítl provést záznam
vlastnického práva k vlastnickým podílům navrhovatelů na uvedených
nemovitostech. Předmětem této další ústavní stížnosti je tudíž
uvedení vlastníka v záznamech katastrálního úřadu. Druhý senát
Ústavního soudu řeší pak tuto stížnost ve spojení s další obdobnou
ústavní stížností.
Po tomto zjištění pokračoval Ústavní soud v řízení o ústavní
stížnosti manželů H. proti Krajskému soudu v Hradci Králové.
Předvolání k ústnímu jednání 21. února 1996 nemohlo však být
manželům H. doručeno. Dopisem z 22. 2. 1996 sdělil Mgr. J. Č.,
jejich právní zástupce, že manželé H. odcestovali do Kanady za
účelem léčení. Proto Ústavní soud upustil od ústního jednání
v únoru a stanovil nový termín na den 18. června 1996.
II.
Protože právním zástupcem vedlejších účastníků, JUDr. P. C.,
byla při ústním jednání vznesena námitka, že ústavní stížnost byla
podána opožděně, zabýval se Ústavní soud nejprve touto námitkou.
Zjistil, že Okresní soud v Semilech opatřil rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové doložkou právní moci s datem 22. 2. 1994.
Současně zjistil, že rozsudek krajského soudu doručovaný do
vlastních rukou Mgr. Č., zástupci navrhovatelů, převzala dle
doručenky zjevně jiná osoba (podpis: Č.), takže Ústavní soud
nemůže uznat námitku právního zástupce vedlejších účastníků, že
rozsudek krajského soudu byl Mgr. Č. tohoto dne doručen. Další
zkoumání v tomto směru se jeví soudu nadbytečným, a to vzhledem
k dále uvedenému názoru Ústavního soudu, pokud jde o meritum věci.
Pokud jde o věc samu, stěžovatelé namítají v ústavní
stížnosti porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud se
zabýval touto námitkou a neshledal, že Okresní soud v Semilech
a Krajský soud v Hradci Králové odepřel stěžovatelům toto právo,
neboť se v přiměřené době oba soudy zabývaly všemi uplatněnými
námitkami stěžovatelů.
Stěžovatelé se odvolávají též na čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, zaručující vlastnické právo všech
vlastníků. Toto vlastnické právo zakládají na § 6 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném
znění. Stěžovatelé H. patří nepochybně do okruhu rehabilitovaných
podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Podle § 2 tohoto zákona se spolu s někdejším
rozhodnutím v trestní věci neoprávněného opuštění území republiky
a neuposlechnutí výzvy k návratu zrušují též další rozhodnutí
v téže trestní věci obsahově na ně navazující, a to k datu, kdy
rozhodnutí bylo vydáno. Takovým rozhodnutím bylo i rozhodnutí
o konfiskaci majetku. Do této kategorie spadá nepochybně
i konfiskace nemovitosti stěžovatelů H.
Z tohoto hlediska není důvodná námitka vedlejších účastníků,
manželů P., že H. usilují o vznik vlastnického vztahu k uvedené
nemovitosti. Stěžovatelé naopak vycházeli z toho, že jejich
vlastnictví je soudní rehabilitací obnoveno "ex tunc" ke dni
konfiskace, a proto nežalovali určení vlastnictví, ale vydání
věci. Pokud jde o námitku vydržení, vyslovenou v posledním přípisu
vedlejších účastníků, přiklonil se Ústavní soud k názoru krajského
soudu, že ji v tomto případě nelze uplatnit. Na druhé straně je
však třeba upozornit na § 23 odst. 2 téhož zákona (č. 119/1990
Sb.), který stanoví, že odškodnění nároků uplatňovaných ze
zrušených výroků o trestu propadnutí majetku jakož i způsob
náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uvádí v čl. 6 odst.
1 písm. c) i povinnost vydat věc, která přešla v rozhodném období
na stát v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal
na území republiky, avšak stanoví povinnost vydat tuto věc
fyzickým osobám pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky § 4 odst.
1 a 2 téhož zákona - v tomto případě tedy podmínka, že manželé P.
nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy a nebo na
základě protiprávního zvýhodnění.
Právě v této souvislosti namítá ústavní stížnost porušení
základních ústavních práv stěžovatelů, zejména jejich práva
vlastnit majetek dle čl. 11 a práva na soudní ochranu v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako důvod pro toto
porušení shledávají stěžovatelé právě výklad pojmu "nabytí věci
v rozporu s tehdy platnými předpisy" a pojmu "protiprávního
zvýhodnění nabyvatele" v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
v platném znění.
Ústavní soud se proto zaměřil na přezkoumání způsobu a obsahu
interpretace těchto pojmů obecnými soudy ve vztahu k předmětnému
sporu. Ústavní soud i v tomto ohledu zjistil, že se obecné soudy
řádně zabývaly zjištěním nároku oprávněných osob na vydání
nemovitostí dle § 4 odst. 2 cit. zákona. Dle shodného názoru obou
soudů nemohl soud uložit povinnost uzavřít dohodu o vydání
majetku, protože manželé P. nejsou povinnými osobami
podle § 4 odst. 2. Požadovaný majetek nezískali ani v rozporu
s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního
zvýhodnění. V takových případech stanoví § 13 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. v platném znění povinnost poskytnout oprávněné osobě
finanční náhradu, nelze-li jí nemovitost vydat. Soudy odmítly
rovněž námitku nesrozumitelnosti jejich kupní smlouvy.
Pokud jde o vystěhování J. H., bratra stěžovatele, z domu,
vychází Ústavní soud ze zjištění krajského soudu, že J. H. se před
nastěhováním manželů P. z domu odstěhoval a v době koupě domu
- což bylo o dva a půl roku později - dům neužíval. Krajský soud
rovněž zjistil, že jednostranné prohlášení jeho matky o užívacím
právu J. H. postrádá jeho souhlasného vyjádření a nezakládá právní
nárok na bydlení v tomto domě.
Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá
v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Zde Ústavnímu soudu
nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné
moci (Krajského soudu v Hradci Králové), totiž že jde o námitky
uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud
zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.
Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím
soudem v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.
Ústavní soud není jakousi opravnou "superinstancí" řádných
soudů. Jeho úkolem není přezkumný dohled nad činností obecných
soudů s výjimkou ochrany ústavnosti dle č. 83 a násl. Ústavy.
Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu
pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného
respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je
soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však
Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Semilech,
sp. zn. 6 C 522/91, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, sp. zn. 12 Co 613/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy
při rozhodování sporu na základě zákona o mimosoudních
rehabilitacích zcela respektovaly zásady obsažené v článcích 36,
37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze z tohoto hlediska
jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní
stížnost na základě čl. 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 1996