Přehled

Datum rozhodnutí
4.9.2024
Rozhodovací formace
Významnost
4
Typ rozhodnutí

Usnesení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Soukenická 810 - 812 Rokycany, sídlem Soukenická 810, Rokycany, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 26 Cdo 267/2024-346, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Rokycany, sídlem Masarykovo náměstí 1, Rokycany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny, a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se domáhal po stěžovateli u Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") zaplacení částky ve výši 262 542,50 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že uvedenou částku vynaložil na nezbytné zabezpečovací práce na stavbě "chodníkové rampy", jež je součástí bytového domu spravovaného stěžovatelem, a uhradil tuto částku podnikateli, kterého určil k provedení těchto prací poté, co tyto práce neprovedl přes rozhodnutí příslušného stavebního úřadu stěžovatel. Okresní soud shledal žalobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 13. 4. 2023 č. j. 6 C 252/2018-294 uložil stěžovateli povinnost uhradit žalovanou částku s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok).

3. Na základě stěžovatelova odvolání rozhodoval o věci Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 31. 10. 2023 č. j. 11 Co 120/2023-321 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud konstatoval, že uplatněný nárok lze podřadit pod ustanovení o bezdůvodném obohacení a že stěžovatel je ve sporu pasivně legitimován, neboť bylo jeho povinností zajistit při správě bytového domu nutnou opravu rampy tvořící jeho součást, kterou za něj zabezpečil a náklady za něj uhradil vedlejší účastník.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí odůvodnil dílem vadami, které nebyly odstraněny, a dílem nepřípustností. Zpochybňoval-li stěžovatel správnost závěru krajského soudu, že rampa tvoří součást bytového domu, jenž má ve správě podle § 1189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tak ve vztahu k této otázce řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatel také namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku jeho pasivní věcné legitimace s tím, že se při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, a odkázal na konkrétní rozsudky. Podle Nejvyššího soudu ale odkazovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá, neboť nejde o plnění poskytnuté bez právního důvodu, ale o poskytnutí plnění, které po právu měl plnit stěžovatel. Dále Nejvyšší soud připomenul svůj dřívější závěr, že povinností společenství vlastníků jednotek je i obstarání nutných oprav společných částí domu, který se uplatní i v této věci, a proto uzavřel, že krajský soud vyřešil rozhodnou otázku hmotného práva o legitimaci stěžovatele v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že velká chodníková rampa je postavená na pozemku parc. č. 2901/2 v kat. úz. Rokycany, který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. V období do roku 2007 tuto chodníkovou rampu (nacházející se před domy č. p. 810, 811 a 812) udržoval vedlejší účastník, a lze tedy podle stěžovatele usuzovat, že vedlejší účastník měl za to, že spolu s pozemkem vlastní i chodníkovou rampu. Velká chodníková rampa je volně přístupná veřejnosti a slouží všem občanům, kteří ulicí procházejí.

6. Podle stěžovatele původní vlastník budovy č. p. 810, 811, 812 k zápisu bytových a nebytových jednotek do katastru nemovitostí určil prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených zákonem a v souladu se stavebním určením stanou jednotkami a společnými částmi domu. K prohlášení byly přiloženy půdorysy všech podlaží, popř. jejich schémata, určující polohu jednotek a společných částí domu, s údaji o podlahových plochách jednotek. V těchto půdorysech jsou vyobrazeny malé rampy nacházející se v zadní části domu č. p. 810, 811 a 812. Chodníková rampa na pozemku parc. č. 2901/2 kat. úz. Rokycany nacházející se před domem č. p. 810, 811, 812 v těchto půdorysech vyobrazena nebyla. Je nepochybné, že vůlí nabyvatelů bytových a nebytových jednotek nebylo zakoupit i tzv. velkou chodníkovou rampu, která je veřejně přístupnou komunikaci nacházející se na pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka.

7. Tyto argumenty stěžovatel uváděl i před obecnými soudy, u kterých vznesl také námitku nedostatku pasivní legitimace, neboť měl a má za to, že judikatura, na kterou ve svých podáních odkazoval, dopadá i na jeho věc.

8. Stěžovatel také namítá, že při rozhodování o nákladech řízení obecné soudy nezohlednily § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v rozporu s judikaturou vedlejšímu účastníkovi "bez dalšího" přiznaly náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, přestože jde o veřejnoprávní korporaci, u níž lze předpokládat zaměstnance s právním vzděláním.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný.

11. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně vydání bezdůvodného obohacení a pasivní legitimace stěžovatele. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Rozhodnutí soudů nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

12. Stěžovatel výslovně napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí odvolání, k čemuž Ústavní soud uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti. Z napadeného usnesení vyplývá jasný zákonný důvod, proč došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nepostrádá ani bližší ozřejmění vztahu k projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy nevyznačuje ústavním nedostatkem.

13. Jde-li o námitku stěžovatele týkající se neuplatnění § 150 o. s. ř., pak neuvádí, zda ji v řízení náležitě uplatnil, což ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu nelze dovodit. Tuto stížnostní argumentaci je proto nutno v uvedeném rozsahu považovat za nepřípustnou.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu