II.ÚS 1299/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. M., právně zastoupeného JUDr. Natálií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 26. března 2024 sp. zn. 6 To 64/2024, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a její přílohy vyplývá, že Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 1 T 112/2019-209 rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Pro jeho výkon soud stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Usnesení soud vyhlásil dne 25. 1. 2024 při veřejném zasedání za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně. Po vyhlášení si stěžovatel ponechal lhůtu k podání stížnosti. Soud usnesení doručil obhájkyni stěžovatele dne 8. 2. 2024 a stěžovateli dne 26. 2. 2024. Obhájkyně stěžovatele podala stížnost k poštovní přepravě dne 29. 2. 2024.

3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, stížnost napadeným usnesením zamítl jako opožděně podanou podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

4. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že stížnost podal včas. Vzhledem k tomu, že se jednalo o usnesení, kterým se omezuje jeho osobní svoboda, měl jej soud doručit jak jemu, tak i jeho obhájkyni. Z ustanovení § 143 trestního řádu pak stěžovatel dovozuje, že lhůtu pro podání stížnosti měl soud počítat od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Pokud by takto soud postupoval, musel by stížnost vyhodnotit jako včasně podanou. Stěžovatel dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tomu, že přítomnost navrhovatele při vyhlášení usnesení nemůže založit účinky oznámení ve smyslu trestního řádu. Lhůta k podání stížnosti běží až od doručení opisu usnesení.

5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a připojeného dokumentu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Věc stěžovatele je třeba zkoumat ve dvou navzájem souvisejících rovinách. Jde jednak o vlastní možnost adresáta soudního rozhodnutí účinně proti němu brojit opravným prostředkem, který mu zákon dává k dispozici. Dále jde o faktickou možnost účastníka soudního řízení využít právní pomoci, konkrétněji o realizaci práva na obhajobu v trestním řízení v jeho tzv. formální složce (právo mít obhájce a radit se s ním), jež mu zaručuje čl. 40 odst. 3 Listiny.

7. Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc ustanovení § 134, § 137 odst. 1, 2 a 3 a § 143 odst. 1 trestního řádu.

8. Ustanovení § 134 trestního řádu stanovuje obsahové náležitosti usnesení. Ve smyslu § 137 odst. 1 trestního řádu je mimo jiné usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, přičemž oznámení se děje buď jeho vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit anebo doručením opisu usnesení. Dle odstavce 2 téhož ustanovení, má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. Ustanovení § 137 odst. 3 trestního řádu uvádí, že je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci.

9. Usnesení je všeobecnou formou rozhodnutí v trestním řízení, přičemž trestní řád upravuje postup jeho vzniku, způsob zachycení a sdělení jeho obsahu navenek. Způsob oznámení usnesení osobě, které se přímo týká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, je upraven v ustanovení § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti takových osob, anebo doručením opisu usnesení. Je zřejmé, že první forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz § 136 odst. 1, odst. 2 trestního řádu). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle § 134 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, lze účinky oznámení dle § 137 odst. 1 trestního řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám dle věty prvé téhož ustanovení (resp. obhájci osoby, proti níž se řízení vede, srov. § 62 odst. 2, § 137 odst. 2, § 143 odst. 1 trestního řádu), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob.

10. Právě od okamžiku doručení opisu usnesení se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti, jak Ústavní soud konstatoval v nálezech sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05 a III. ÚS 389/09 a řadě dalších, včetně těch, na které odkázal krajský soud v posuzované věci. Z citovaných nálezů mimo jiné plyne, že osobu oprávněnou k podání stížnosti (§ 142 odst. 1 trestního řádu) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání soud zpravidla seznamuje přítomné osoby pouze s výrokem takového rozhodnutí, zatímco jeho důvody sděluje jen rámcově. Teprve v odůvodnění usnesení soud dle jeho konkrétní povahy precizuje svou skutkovou a právní argumentaci. Byť stížnost oprávněné osoby směřuje proti výrokům usnesení [srov. § 145 odst. 1 písm. a) trestního řádu], stávají se předmětem námitek uvedených v odůvodnění takového opravného prostředku právě skutková zjištění a právní úvahy ve smyslu § 134 odst. 2 trestního řádu, o něž soud napadený výrok opírá (viz také obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění usnesení soudu, jež je předpokladem vyloučení libovůle a přezkoumatelnosti takového rozhodnutí - např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 188/99, IV. ÚS 137/2000, I. ÚS 1348/07, II. ÚS 169/09, II. ÚS 435/09 a další). Na uvedeném nic nemění ani omezený revizní princip, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, neboť ve všech opravných řízeních soud vyšší instance fakticky vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se soud vyšší instance musí vypořádat.

11. Pokud by tomu tak nebylo a třídenní lhůta k podání stížnosti by se rozběhla již vyhlášením usnesení, rozhodování obecných soudů by neslo znaky "krátkého procesu", v němž stěžovateli nebyl dán prostor, aby zpochybnil hmotněprávní úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho usnesení o omezení osobní svobody. Takový postup by byl s ohledem na výše uvedené rozporný s garancemi dle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. přiměřeně i právo obviněného na poskytnutí času k přípravě obhajoby ve smyslu článku 40 odst. 3 věta první Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy].

12. V posuzované věci však situace, na níž dopadá uvedená nálezová judikatura Ústavního soudu, nenastala.

13. Krajský soud správně neodvíjel běh lhůty k podání stížnosti od vyhlášení usnesení soudu prvního stupně při veřejném zasedání za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně. V odůvodnění usnesení soud jednoznačně konstatuje, že zákonná třídenní lhůta k podání stížnosti v posuzované věci běžela ode dne následujícího po doručení usnesení soudu prvního stupně obhájkyni stěžovatele, k němuž došlo dne 8. 2. 2024.

14. Poslední den pro podání stížnosti připadl na 12. 2. 2024. Pokud obhájkyně stěžovatele podala stížnost dne 29. 2. 2024, podala ji pozdě. Ústavní soud přisvědčuje závěru krajského soudu, že na doručování usnesení se vztahuje obecné pravidlo pro doručování zastoupenému obviněnému uvedené v § 137 odst. 2 trestního řádu (ještě obecněji v § 62 odst. 1 trestního řádu), podle něhož stačí usnesení doručit obhájci. Speciální úprava stanovující povinnost doručit usnesení obhájci i obviněnému stanovená v § 137 odst. 3 trestního řádu se na posuzovaný případ nevztahuje, neboť stěžovatel v době doručování usnesení nebyl omezen na svobodě. Pokud bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno i stěžovateli, nemohlo to mít na běh lhůty k podání stížnosti žádný vliv.

15. Naznačený výklad dotčených ustanovení provedený krajským soudem zajistil právně zastoupenému stěžovateli časový prostor pro efektivní uplatnění jeho procesní obrany včas podanou stížností. K dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv tak v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu