I.ÚS 791/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Viléma Swětíka a 2) Ing. Miroslavy Swětíkové, zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 44 C 45/2021-79 ze dne 19. 8. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 122,123/2023-123 ze dne 10. 5. 2023 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3337/2023-144 ze dne 21. 12. 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.

1. Každý ze stěžovatelů se vůči žalované (vedlejší účastnici) domáhal zaplacení částky 91 666 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 44 EXE 274/2016. Žalovaná jejich žádost shledala částečně důvodnou a přiznala každému zadostiučinění ve výši 30 000 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované zaplatit každému ze stěžovatelů 3 750 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 57 916 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II.), a uložil žalované zaplatit každému ze stěžovatelů náhradu nákladů řízení 8 365 Kč (výrok III.).

3. Obvodní soud konstatoval, že celkovou délku posuzovaného řízení (tři roky a šest měsíců) je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou. Základní částku zadostiučinění pro každého ze stěžovatelů stanovil na 15 000 Kč za každý rok trvání řízení s výjimkou prvních dvou let, kdy dochází ke krácení na částku poloviční. Z důvodu složitosti věci základní částku snížil o 20 %, když poukázal na hmotněprávní (vývoj judikatury vztahující se k problematice přípustnosti vedení exekuce a posuzování okolností týkajících se uzavírání rozhodčích smluv) i procesní složitost (některé úkony prováděla soudní exekutorka, řízení probíhalo na dvou stupních obecné soudní soustavy i před Ústavním soudem). Vzhledem ke sdílené újmě stěžovatelů zastoupených stejným advokátem základní částku dále snížil o 10 %. Z důvodu významu předmětu řízení pro stěžovatele naopak základní částku zvýšil o 10 % (běžný význam řízení byl zvýšen postižením nemovitosti, účtů a mzdy) a za přiléhavé postupu soudů v posuzovaném řízení (dvě období dlouhodobější nečinnosti) považoval zvýšení základní částky o dalších 10 %.

4. Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů 7 500 Kč s úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil a uložil žalované zaplatit stěžovatelům náklady řízení před soudy obou stupňů po 18 083 Kč každému.

5. Z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že základní částku zadostiučinění považoval za odpovídající ustálené judikatuře. Pokud jde o modifikační kritéria, ztotožnil se městský soud se snížením základní částky o 20 % z důvodu složitosti řízení. Pro sdílenou újmu městský soud zadostiučinění nesnížil. Oproti tomu kritérium významu řízení pro stěžovatele ohodnotil 20% zvýšením základní částky. Další zvýšení základní částky o 10 % z důvodu postupu soudů v řízení, jakož i závěr, že další důvody pro úpravu základní částky zadostiučinění dány nejsou, považoval za adekvátní. Zadostiučinění pro každého ze stěžovatelů tak mělo činit 37 500 Kč (základní částka za dobu řízení) plus 10 %, tj. 41 250 Kč s příslušenstvím. Při úhradě po 30 000 Kč a obvodním soudem přiznané částce po 3 750 Kč tak zbývalo každému stěžovateli uhradit 7 500 Kč.

6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že pokud městský soud výši základní částky zadostiučinění zkrátil za první dva roky na polovinu (jelikož každé řízení nějakou dobu trvá), postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011) s tím, že výjimkou není ani exekuční řízení, zvláště mají-li v něm být posouzeny složitější právní otázky jako například vykonatelnost exekučního titulu. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka, zda může jít k tíži účastníka procesní postup zvolený soudem, který vede k prodlužování řízení a následně je v rámci řízení o přiznání zadostiučinění přičten k jeho tíži pro procesní složitost, neboť jestliže městský soud zhodnotil jak kritérium složitosti řízení, tak kritérium postupu soudů v řízení, nepředstavoval jeho rozsudek jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.


II.

7. Dle přesvědčení stěžovatelů došlo napadenými rozhodnutími k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

8. Vzhledem k zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení považují stěžovatelé napadená rozhodnutí za rozporná s ústavními předpisy. Nesouhlasí se závěrem, že se jednalo o složitou věc. S ohledem na vývoj judikatury v oblasti spotřebitelských úvěrů legitimně očekávali, že v exekučním řízení odvolací soud ve věci meritorně rozhodne, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, namísto toho mu však věc vrátil k dalšímu řízení. Vyhýbání se rozhodnutí, protahování exekučního řízení a prohlubování zásahu do majetkové sféry je pak vedlo k podání ústavní stížnosti. Snížení zadostiučinění z důvodu procesní složitosti dle stěžovatelů nebylo namístě, neboť jim nelze klást k tíži využívání prostředků nápravy nabízených právním řádem. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že dovolání odmítl, přestože byla zasažena jejich ústavně zaručená práva a dovolání tak mělo být posouzeno jako přípustné.

III.

9. Obecně platí, že otázku (ne)přiměřenosti přiznaného zadostiučinění posuzují na základě individuálních okolností každé věci obecné soudy. Ústavněprávní přezkum se omezuje na posouzení otázek, zda zachovaly základní zásady spravedlivého procesu, podrobily nárok stěžovatele pečlivému přezkumu a svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily. Důležité je, zda v tom rámci vyšly z kritérií stanovených zákonem a rozvedených ustálenou judikaturou a neaplikovaly je nepřiměřeným (tj. extrémním) způsobem, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle soudního rozhodování.

10. Přesvědčivou argumentaci svědčící pro závěr, že by výsledná částka poskytnutého zadostiučinění byla s ohledem na konkrétní okolnosti věci extrémně nízká, resp. že by obecné soudy při svém rozhodování postupovaly způsobem rozporným se zákonem či relevantní judikaturou, stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí. Jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se řádně zabývaly jednotlivými kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odůvodňujícími případné zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění a dostatečným způsobem vyložily konkrétní důvody, kterými se při určení výše přiznaného zadostiučinění řídily.

11. Důvody pro zvýšení základní částky zadostiučinění shledaly v kritériu významu řízení pro stěžovatele i u kritéria postupu soudů v řízení. Snížením základní částky zadostiučinění pak zohlednily složitost posuzovaného řízení, které probíhalo na více stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem. Zde lze toliko pro úplnost doplnit, že tehdejší ústavní stížnost stěžovatelů byla odmítnuta pro nepřípustnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 1702/19), neboť napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jak Ústavní soud poznamenal, stěžovatelé tak mohli v dalším řízení uplatnit své námitky i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou podle nich krajský soud opomenul, resp. kterou v době svého rozhodování ještě ani nemohl znát.

12. Podle stěžovatelů nebylo snížení zadostiučinění z důvodu procesní složitosti namístě, neboť dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Schmidtová proti České republice, č. 48568/99, § 65, 22. července 2003, Golha proti České republice, č. 7051/06, 26. května 2011) jim nelze klást k tíži, že plně využili prostředků nápravy, které jim vnitrostátní právní řád nabízí. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by obecné soudy využití opravných prostředků stěžovatelům jakkoliv přičítaly k tíži. Při hodnocení délky řízení ale současně nelze odhlížet ani od jeho složitosti, která v sobě zahrnuje mimo jiné právě i větší počet instancí, které se do řešení věci zapojují, čímž se celková doba trvání řízení nutně prodlužuje. Závěry obecných soudů se tak ani v tomto směru nevymykají smyslu a účelu právní úpravy a meze ústavnosti nepřekračují.

13. Upozorňují-li stěžovatelé, že v jiné věci týkající se zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (sp. zn. II. ÚS 3163/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz), kde byla ústavní stížnost odmítnuta, shledal Evropský soud pro lidská práva stížnost tehdejších stěžovatelů v části opodstatněnou a následně vydal rozhodnutí, kterým vzal na vědomí smírné urovnání, nijak nespecifikují, v čem konkrétně by mělo být toto rozhodnutí významné pro posouzení jejich ústavní stížnosti. V daném řízení obvodní soud zhodnotil požadavek stěžovatelů na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu jako důvodný, městský soud však žalobu zamítl. Oproti tomu v nynějším případě bylo stěžovatelům zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soudy přiznáno a stěžovatelé pouze nesouhlasí s jeho výslednou výší, jejíž přehodnocování však Ústavnímu soudu, coby orgánu ochrany ústavnosti, obecně nepřísluší.

14. Své povinnosti posoudit otázku přiměřeného zadostiučinění na základě individuálních okolností obecné soudy dostály a způsobem odpovídajícím povaze věci vyložily, proč rozhodly právě tak, jak rozhodly. Jejich úvahy promítnuté do odůvodnění napadených rozhodnutí nelze označit za svévolné či nepřiměřené, ale naopak je lze považovat za z pohledu ústavněprávního přezkumu akceptovatelný výraz nezávislého soudního rozhodování.

15. Jelikož pochybení způsobilé zapříčinit stěžovateli tvrzené porušení práv Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu