III.ÚS 1866/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici a Ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 6 Tdo 884/2023-980, kterou nebylo vyhověno podanému dovolání stěžovatelky, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, č. j. 11 To 59/2023-828, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 T 130/2021-778, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") stěžovatelku vinnou přečinem ublížení na zdraví a zločinem týrání svěřené osoby ve spolupachatelství a odsoudil ji mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. O odvoláních obviněné, spoluobviněné a poškozeného rozhodl Krajský soud v Praze ("krajský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem, jímž rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích o vině pod body 2, 3, ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy vztahujících se k bodům 2 a 3 výroku o vině a při nezrušeném výroku o vině pod bodem 1 ve vztahu ke stěžovatelce a nezrušených výrocích o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy k bodu 1 znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou zločinem týrání svěřené osoby ve spolupachatelství.

2. Za tento trestný čin a za přečin ublížení na zdraví, ohledně kterého zůstal napadený výrok o vině nezrušen, byla stěžovatelka odsouzena mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.

3. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnou zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy, poškozený byl se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy, v tomto rozsahu byl napadený rozsudek zrušen i ve vztahu ke spoluobviněné, a dále zrušil rozsudek krajského soudu v části, v níž odvolací soud ponechal nezměněný napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozené další náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud rovněž zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 15 000 Kč, a zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozené s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázal Nejvyšší soud na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti několik okruhů námitek, první se týká hodnocení důkazů. Podle stěžovatelky z provedených důkazů nevyplývají skutkové okolnosti popsané ve výroku o vině pod bodem 1 napadeného rozsudku okresního soudu ohledně jednání stěžovatelky související s poraněním nožem. Stěžovatelka poukazuje mimo jiné na rozpory mezi skutkovými tvrzeními včetně výpovědi poškozené a lékařskými zprávami, z žádného vyšetření poškozené například nevyplynulo, že by měla jiné poranění než zranění lokte.

6. Dále stěžovatelka upozorňuje, že skutkový stav popsaný ve výroku pod body 2 a 3 napadeného rozsudku soudu druhého stupně, jakož i jeho právní posouzení, neodpovídá provedenému dokazování. Za této situace měl soud užít zásadu in dubio pro reo a všechny nesrovnalosti a rozpory posuzovat ve prospěch stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že jejím jednáním nebyl naplněn obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu "týrání svěřené osoby" podle ustanovení § 198 odst. 1 trestního zákoníku, neboť pouze používala běžné výchovné metody.

7. Další okruh námitek směřuje stěžovatelka do výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený, extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, uložený v rozporu s účelem trestu. Soudy při jeho ukládání nevzaly v úvahu všechny relevantní okolnosti, zejména bezúhonný život, který stěžovatelka od doby spáchání tvrzeného skutku vedla, dobu, která od spáchání skutku uplynula, a zejména její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, na který upozorňovala a dokládala jej lékařskými zprávami již v řízení před okresním soudem i soudem krajským. Stěžovatelka je přesvědčena, že její zdravotní stav je překážkou výkonu trestu a ani plánovaná rozsáhlá reoperace do budoucna nezaručuje zlepšení. Uložený trest tak stěžovatelka není schopna vykonat, aniž by ohrozila své zdraví. Podle stěžovatelky je proto povaha uloženého trestu pouze represivní bez důrazu na individuální a generální prevenci a na výchovné působení.

8. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, což odůvodňuje právě svým nepříznivým zdravotním stavem, pro který jí okresní soud výkon rozhodnutí opakovaně odkládal. V posledním případě však okresní soud stěžovatelce nevyhověl, neboť - jak stěžovatelka uvádí - došlo k chybě v interpretaci předložených lékařských zpráv.

9. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského i okresního soudu, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky a jejích základních práv zaručených čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Konkrétně je možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.

11. Stěžovatelka napadá ústavní stížností mimo jiné část usnesení Nejvyššího soudu, kterou "nebylo vyhověno podanému dovolání". Napadenou část usnesení Nejvyššího soudu nelze označit jinak, usnesení totiž obsahuje pouze výrok, kterým soud stěžovatelce vyhověl a zrušil rozsudky krajského a okresního soudu v částech vztahujících se k nárokům na náhradu nemajetkové újmy poškozených. Z odůvodnění napadeného usnesení je však zjevné, že se Nejvyšší soud podrobně zabýval i námitkami stěžovatelky týkajícími se rozhodnutí o vině a trestu stěžovatelky.

12. Ústavní soud se obdobnou situací zabýval ve svém stanovisku ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS - st. 56/22, ve kterém konstatoval, že obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části, avšak současně se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami, není takový postup porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Jinak řečeno, Nejvyšší soud v nyní posuzované věci rozhodl o celém předmětu řízení o dovolání, a to zákonem předvídaným způsobem.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život; takový zásah musí být proto velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení (srov. nález ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15). Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny a že proto napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí.

14. Stejně jako v řízení před Nejvyšším soudem, i nyní v ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně polemizuje s hodnocením důkazů, se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů či zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty shora zmíněného trestného činu. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud tedy stěžovatelka rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.

15. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečně se zabývaly i jednotlivými výhradami stěžovatelky, Nejvyšší soud stěžovatelce například vysvětlil, že namítané absence lékařských záznamů o jiných poraněních poškozené nevylučují skutková zjištění, která soud učinil k chování stěžovatelky vůči poškozené. Nejvyšší soud stěžovatelku rovněž upozornil, že její další - pouze obecná konstatování bez bližší konkretizace tvrzeného zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními zásadními pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů, není možné považovat za uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ústavní soud k tomu doplňuje, že tento dovolací důvod vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Popsaným způsobem však stěžovatelka své námitky skutečně neformulovala.

16. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky týkající se přiléhavosti právní kvalifikace skutkových zjištění, zejména jí zpochybňovanému naplnění znaku týrání vyžadovaný příslušnou skutkovou podstatou. Jak totiž Nejvyšší soud poznamenal, rozhodující je intenzita působení na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Jsou-li pro dítě za hranicí únosnosti a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání, jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů. Způsobovalo-li jednání stěžovatelky poškozené mimo fyzické i značné psychické útrapy "a byl u ní diagnostikován syndrom CAN - týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte, kdy utrpěla závažnou psychickou traumatizaci,... v důsledku níž trpěla a trpí sníženým sebevědomím, neoprávněným pocitem viny, citovou depravací, která ji bude pravděpodobně ovlivňovat po celý život" (viz skutková věta rozsudku krajského soudu), nelze takové jednání stěžovatelky považovat za obvyklé a adekvátní výchovné metody.

17. Nejvyšší soud se rovněž zcela vypořádal s opakující se námitkou stěžovatelky o nepřiměřenosti trestu, a to zejména s ohledem na její zdravotní stav. Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, jak je možné v případech nepříznivého zdravotního stavu postupovat, a to ať už se jedná o zdravotní komplikace před samotným výkonem trestu, či o zhoršení zdravotního stavu v jeho průběhu. S ohledem na uvedené možnosti ani Ústavní soud nerozhodoval o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a učinil tak nejen s ohledem na bezodkladné rozhodnutí o samotné ústavní stížnosti, ale rovněž s vědomím dalších
alternativ řešení, sama stěžovatelka přitom avizovala podání žádosti o přerušení výkonu trestu.

18. Ústavní soud tedy uzavírá, že navzdory nesouhlasu stěžovatelky považuje v její věci zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Dospěly-li na základě hodnocení řádně provedených důkazů obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatelky naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Vyložil-li pak dovolací soud, proč v postupu soudů nižších stupňů nespatřuje zásah do základních práv stěžovatelky, zejména proč v daném případě neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem, a tedy i naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak ani takovému postupu Nejvyššího soudu nemůže Ústavní soud ničeho vytknout.

19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto nemá Ústavní soud v posuzované věci proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, soudu krajského a ani soudu okresního ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, a to včetně provádění hodnocení důkazů, posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu či uloženého trestu tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.

20. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2024


Daniela Zemanová v. r
předsedkyně senátu