I.ÚS 956/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace SBS DŘEVOSTAVBY, s. r. o., sídlem Francouzská 55/52, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 70/2024-284 ze dne 19. ledna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 186/2021-265 ze dne 20. června 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 18/2021-57 ze dne 8. dubna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud") sp. zn. 19 C 18/2021 se podává, že se stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 169 995 Kč s příslušenstvím, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném před Okresním soudem ve Vyškově ("okresní soud") pod sp. zn. 3 C 374/2013. Stěžovatelka nárok předběžně uplatnila u vedlejší účastnice. Ta požadavek shledala důvodný pouze co do částky 15 750 Kč. Ve zbylém rozsahu (154 245 Kč) se stěžovatelka plnění domáhala soudní cestou. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu zamítl. Vyšel z toho, že řízení trvalo 6 let a 3 měsíce, což se jeví i s ohledem na průběh řízení jako doba nepřiměřeně dlouhá. Obvodní soud vypočetl výši zadostiučinění tak, že vyšel ze základní částky 78 750 Kč (15 000 Kč za první dva roky a 15 000 Kč za každý další rok řízení a 1 250 Kč za každý další měsíc řízení). Základní částku pak ponížil o 10 %, neboť stěžovatelka řádně neplnila své procesní povinnosti, když podala vadnou žalobu, dvakrát nezaplatila soudní poplatek (za návrh a odvolání), opakovaně byla vyzývána ke splnění procesních povinností, které neplnila řádně a včas (kritérium jednání poškozeného). Vzhledem ke dvěma obdobím procesní nečinnosti soudu, a to jednoho v trvání 2 let a dalšího v trvání 11 měsíců, soud navýšil základní částku o 10 % (kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení). S ohledem na charakter a hodnotu předmětu řízení (zaplacení částky 5 181 Kč s příslušenstvím za náklady reklamačního řízení a uložení povinnosti k odstranění reklamovaných vad spočívajících v odlepení dekorativních lišt u vnitřních dveří), obvodní soud ponížil základní částku o 80 % (kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného). Dospěl k celkové částce 15 750 Kč, kterou vedlejší účastnice stěžovatelce již plnila.

3. Městský soud rozsudkem č. j. 35 Co 186/2021-129 ze dne 22. června 2021 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 145/2022-155 ze dne 27. července 2022 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že není zjevně přiměřené, jestliže soudy v důsledku aplikace kritéria jednání stěžovatelky snížily základní částku zadostiučinění o 10 % a v důsledku aplikace kritéria postupu soudu zvýšily základní částku zadostiučinění též (jen) o 10 %, jestliže postup soudu se podílel na celkové délce posuzovaného řízení téměř šestkrát více než chování stěžovatelky.

4. Městský soud poté napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 15 750 Kč s příslušenstvím, jinak tento výrok potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Městský soud přistoupil (nově oproti původním 10 %) ke zvýšení základní výměry o 30 % z důvodu průtahů na straně soudu. Ponechal snížení základní výměry o 10 % z důvodu podílu stěžovatelky na délce řízení a o 80 % s ohledem na nízký význam řízení pro stěžovatelku. Základní výměra peněžitého zadostiučinění činila 78 750 Kč, po celkovém snížení o 60 % pak 31 500 Kč, a protože vedlejší účastnice již mimosoudně plnila 15 750 Kč, uložil jí soud zaplatit stěžovatelce zbývající částku 15 750 Kč s příslušenstvím.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. V části, jíž dovoláním napadený výrok městského soudu vyzněl pro stěžovatelku příznivě (stěžovatelce byla nově přiznána částka zadostiučinění 15 750 Kč s příslušenstvím), Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako subjektivně nepřípustné, ve zbytku neshledal dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť závěry městského soudu byly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

6. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soudy ponížily základní výši odškodného z důvodu významu řízení o 80 %. Upozorňuje, že předmětem řízení nebyla pouze úhrada částky 5 181 Kč, nýbrž i odstranění vad. Částka 5 181 Kč představuje náklady vzniklé stěžovatelce v souvislosti s neúspěšným uplatňováním reklamace do doby podání žaloby. I v případě, že by soud nevzal v potaz zvýšený význam předmětu řízení pro stěžovatelku, kterým vyřízení reklamace (odstranění vad) bezpochyby je, neznamená to, že by spor měl pro stěžovatelku nízký nebo dokonce nepatrný význam, který by odůvodňoval snížení základní výše odškodnění o 80 %. Nic takového nebylo prokázáno. Stěžovatelka zdůrazňuje, že došlo v dané věci k pětinásobnému překročení délky řízení, v níž bylo možno očekávat ukončení sporu, proto by měla činit částka základního ročního nároku na odškodnění za imateriální újmu 20 000 Kč, což je horní hranice základního rozpětí, které pro tyto případy stanovil Nejvyšší soud ve stanovisku Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011.

7. Pro stěžovatelku mělo řízení před okresním soudem zásadní význam, protože vadami díla byla poškozena v očích zákazníků. Význam včasného odstranění vad byl důležitý i z pohledu získání dalších zakázek. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že nešlo o spor, který by svým významem vybočoval z předmětu její činnosti (vyřizování reklamací prostřednictvím soudního řízení nepatří do souboru běžných činností stěžovatelky). Stěžovatelka je také přesvědčena, že soudy stanovený poměr mezi délkou průtahů způsobených okresním soudem (30 %) vůči délce průtahů způsobených stěžovatelkou (10 %) je v rozporu se skutečností (poměr měl být nikoli 3 : 1, ale 23 : 1). Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že průtahy jsou již částečně zahrnuty v základní výši odškodnění.

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Jelikož ve prospěch stěžovatelky vyznívající výrok I rozsudku městského soudu, kterým městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 15 750 Kč s příslušenstvím, zjevně není způsobilý zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, je ústavní stížnost proti němu podána zjevně neoprávněným navrhovatelem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, viz k tomu nález sp. zn. IV. ÚS 3026/20 ze dne 26. dubna 2022; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

9. V rozsahu, v němž stěžovatelka ústavní stížností napadá i změněnou část výroku I rozsudku obvodního soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže rušit to, co již bylo změněno, případně odklizeno, to platí i ohledně nákladového výroku rozsudku obvodního soudu, který byl nahrazen nákladovým výrokem městského soudu. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

10. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471].

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. prosince 2011 (N 247/59 SbNU 515)] setrvale poukazuje na to, že mu přísluší pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 82/1998 Sb."), a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil.

12. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu a aplikace zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [shodně též nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. září 2011 (N 165/62 SbNU 449)]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 Ústavní soud zdůraznil, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. hraje význam předmětu řízení pro poškozeného klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední).

13. V nyní posuzované věci městský soud s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka je stavební společností a spor se týkal jejího předmětu podnikání (výstavba rodinných domů - dřevostaveb, vnitřní dveře byly jednou ze subdodávek), dospěl k závěru o snížení základní částky o 80 %. Není přitom pravdou, že městský soud při zohlednění významu řízení pro stěžovatelku nepřihlédl k tomu, že se stěžovatelka v řízení před okresním soudem nedomáhala pouze zaplacení částky 5 181 Kč, nýbrž primárně odstranění vad zakoupeného zboží (bod 12 rozsudku městského soudu). Městský soud se však ztotožnil s obvodním soudem, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného), konstatoval, že finanční zadostiučinění požadované stěžovatelkou neodpovídá aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ani specifikům projednávaného případu (odstranění vad zakoupeného zboží).

14. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by tento řádně odůvodněný závěr městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

15. Obecné soudy taktéž řádně odůvodnily, proč základní částka za jeden rok trvání řízení činila 15 000 Kč (bod 16 rozsudku obvodního soudu, bod 10 rozsudku městského soudu a zejména bod 13 usnesení Nejvyššího soudu). Lze jen zdůraznit, že k závěru o tom, zda jde o extrémní délku řízení, nelze dojít čistě numerickými počty, jak činí stěžovatelka, nýbrž je vždy nutné hodnotit každý případ konkrétně a zohlednit především složitost věci a okolnosti případu, jednání stěžovatele a dotčených orgánů.

16. To platí i pro procentuální vyjádření podílu stěžovatelky a soudu na délce řízení. Podle počtu let a měsíců nečinnosti soudu (2 roky a 11 měsíců, tedy celkem 35 měsíců) a procesních pochybení stěžovatelky, které způsobily prodloužení řízení v délce maximálně 6 měsíců a 8 dní, je zřejmé, že postup soudu se podílel na celkové délce posuzovaného řízení téměř šestkrát více než chování stěžovatelky. Právě z toho důvodu Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 27. července 2022 první rozsudek městského soudu, který z důvodu postupu soudu zvýšil základní částku zadostiučinění pouze o 10 %. Současně Nejvyšší soud konstatoval, že prodlevy soudu se odráží už v základní částce zadostiučinění a jeho zvýšení tak nemusí být přímo úměrné rozsahu, v němž se na celkové délce řízení podílely. Není proto nezbytné, aby se v dané věci zvýšení základní částky zadostiučinění aplikací kritéria § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. rovnalo šestinásobku snížení základní částky z důvodu aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. c) téhož zákona. Uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, který nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti, se městský soud řídil.

17. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl její dovolání jako subjektivně nepřípustné, ačkoli byla úspěšná pouze v menší části svého žalovaného nároku, přehlíží, že dovolací soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky z tohoto důvodu jen v části, v níž dovoláním napadený výrok městského soudu vyzněl pro stěžovatelku příznivě (bod 7 usnesení Nejvyššího soudu).

18. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv také v tom, že se městský soud nevypořádal s částí žaloby týkající se opakovaných dehonestujících nařčení stěžovatelky soudkyní okresního soudu. Obvodní soud se v napadeném rozsudku vypořádal s touto námitkou stěžovatelky tak, že z obsahu spisu nedospěl k závěru, že by soudkyně jakkoliv stěžovatelku v původním řízení poškozovala či jednala nikoli nestranně. Ústavní soud konstatuje, že dehonestující je nikoli jednání soudkyně okresního soudu, nýbrž chování stěžovatelky, která v žalobě a odvolání označila ve věci rozhodující soudkyni okresního soudu jako lhářku, omezenou, hloupou či arogantní.

19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024


Jan Wintr
předseda senátu v. r.