III.ÚS 3024/23 #1 — Náležité odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele O. N., t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. srpna 2023 č. j. 4 PP 29/2023-21 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2023 č. j. 4 To 438/2023-34, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 4 PP 29/2023 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spáchal několik přečinů, pro které započal dne 22. 10. 2021 vykonávat nepodmíněný trest odnětí svobody. Dne 18. 6. 2023 podal žádost o podmíněné propuštění.

3. Usnesením ze dne 15. 8. 2023 č. j. 4 PP 29/2023-21 okresní soud žádost stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel měl během posledních devíti let sedm záznamů v trestním rejstříku pro trestnou činnost různorodého charakteru, což svědčí o zřejmých rysech jeho nezdrženlivosti, nezodpovědnosti či nedisciplinovanosti. Každé předchozí odsouzení pro něj mělo být cestou k nápravě, poučením, výzvou k tomu, aby nadále vedl řádný život, což se k jeho vlastní škodě bohužel nestalo. V prvním případě byl stěžovateli nejprve uložen podmíněný trest odnětí svobody, který byl následně přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody, z něhož byl stěžovatel podmíněně propuštěn, nicméně ve zkušební době nevedl řádný život a zbytek trestu mu byl nařízen. Stěžovateli se tak v relativně nedávné době dostalo dobrodiní v podobě podmíněného propuštění, avšak nepřimělo jej k vedení řádného způsobu života.

4. Po výkonu nařízeného zbytku trestu odnětí svobody byl následně dvakrát odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody. V mezidobí k nápravě odsouzeného nepřispěly ani další tresty tentokrát bezprostředně nespojené s omezením osobní svobody. Jednak podmíněný trest odnětí svobody, u něhož následně nejprve došlo k prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení (další dobrodiní, jehož se odsouzenému dostalo, třebaže ve zkušební době nevedl řádný život) a vzápětí dokonce k přeměně tohoto podmíněného trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody. Stejně tak k nápravě odsouzeného nevedlo ani uložení alternativního trestu obecně prospěšných prací, jejichž výrazný zbytek byl opět přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel byl navíc do výkonu trestu dodán policejními orgány, jakkoli vysvětlil, za jakých okolností se tak mělo stát.

5. Okresní soud uvedl, že nepřehlédl jistou míru sebekritiky stěžovatele, jakož i počet kázeňských odměn či kladných poznatků, kterých se mu ve výkonu trestu dostalo při současné absenci kázeňských trestů. Stěžovatel nicméně spadá do kategorie mnohých odsouzených, kteří se teprve až ve výkonu trestu chovají vzorně, jakkoli takového chování nebyli na svobodě v podstatě příliš schopni a i jim byla jejich žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vzdor doporučení či kladnému hodnocení ze strany věznice, jako nedůvodná zamítnuta. Okresní soud na straně jedné vnímal nemalou sebereflexi stěžovatele vtělenou do jeho žádosti o podmíněné propuštění či jeho slov, která prezentoval při veřejném zasedání. Na straně druhé slovo stěžovatele či subjektivní přesvědčení jsou výrazným způsobem negována a přehlušena jeho trestní minulostí, na jejímž základě nelze rozhodně konstatovat, že stěžovatel prokázal polepšení, napravil se a povede již jen řádný život. Stěžovatel toho nebyl opakovaně schopen vzdor několika pozitivním rozhodnutím soudů - nebyly mu ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody. Takových dobrodiní, především v podobě podmíněného propuštění, si měl náležitě vážit a měla jej přimět k reálné nápravě, což se doposud nestalo. Trest odnětí svobody nemá pouze výchovnou, ale též preventivní a represivní funkci. Žádná z těchto funkcí by neměla být preferována či akcentována na úkor zbývajících funkcí trestu odnětí svobody, zvláště pak za situace, že se nejedná o, v konkrétním případě, první trest, kterému stěžovatel musí kvůli svému opakovanému protiprávnímu jednání čelit.

6. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 18. 9. 2023 č. j. 4 To 438/2023-34. Podle krajského soudu je zcela evidentní, že stěžovatel je osobou opakovaně soudně trestanou pro různorodou trestnou činnost. Ani podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ani jiné ukládané tresty, tedy tresty podmíněné, případně tresty obecně prospěšných prací, nevedly stěžovatele k tomu, aby začal žít řádným způsobem života. Lze souhlasit s tím, že stěžovatel se v rámci výkonu trestu odnětí svobody choval řádným způsobem, byl i kázeňsky odměněn a splnil podmínku pro to, aby mohlo být rozhodováno o jeho žádosti. Šance ohledně jeho polepšení a prognózy vedení řádného života je ale zcela mizivá. Stěžovatel si zvolil svůj způsob života a nechoval se řádným způsobem a opakovaně páchal trestnou činnost. Rovněž skutečnost, že byl do výkonu trestu dodán policií, nevyznívá v jeho prospěch. Při rozhodování ve věci pod sp. zn. 35 PP 114/2017 (první rozhodování o podmíněném propuštění) stěžovatel uváděl v podstatě shodné důvody jako v současné žádosti. Předložil příslib práce, bydlení a doklad o zaplacení výživného. Rovněž uváděl, že všeho, co spáchal, lituje, vše jej moc mrzí a v rámci výkonu trestu dostal nový pohled na život. Zaštiťoval se starostlivostí o rodinu, zejména o děti, s tím, že měl i výbornou pracovní nabídku. Nic z toho se však nenaplnilo a stěžovatel namísto těchto slibů opakovaně páchal trestnou činnost různorodého charakteru.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že splňoval všechny tři zákonné podmínky pro podmíněné propuštění (podmínka časová, polepšení se, prognóza vedení řádného života). Okresní soud se výslovně nevěnoval tomu, zda byly splněny druhá a třetí podmínka pro kladné rozhodnutí. Považoval za relevantní pouze trestní minulost stěžovatele. Z judikatury Ústavního soudu ale vyplývá, že trestní minulost nemůže sama o sobě vést k nemožnosti podmíněného propuštění. Okresní soud ani krajský soud judikaturu Ústavního soudu nepřijaly a neřídí se jí, naopak se jí vyhýbají a na případy vznesené stěžovatelem nereagovaly. Trestní minulost stěžovatele je nejrozebíranější otázkou v napadených rozhodnutích. Takový přístup je značně nevlídný vůči stěžovateli, ke kterému soud přistupuje deterministicky. Okresní soud svým výrokem ohledně toho, že stěžovatel spadá do určité kategorie, zcela nepokrytě uznal, že ve své rozhodovací praxi úmyslně vytváří určitou extra-zákonnou kategorii odsouzených, které nemíní pro jejich trestní minulost znovu podmíněně propustit na svobodu.

8. Po celé řízení o stěžovatelově žádosti nebyly zkoumány aktuální výchozí podmínky stěžovatele pro podmíněné propuštění, jež by dávaly naznat existenci prognózy vedení řádného života, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. O jistou nápravu se v tomto směru pokoušel pokoutně na konci napadeného usnesení krajský soud, podle něhož byly důvody stěžovatele pro podmíněné propuštění v předchozím řízení v podstatě shodné s těmi aktuálními. Stěžovatel přitom ale sám identifikoval hlavní příčiny svého předchozího nedodržení podmínek podmíněného propuštění, které soudu otevřeně vyložil. Uznal, že při jeho prvé žádosti ji příslušný soud posuzoval jako "na běžícím páse" a poukázal na své nedostatečné zázemí, které si minule zajistil. Popsal, že plánované zázemí je dnes v jeho případě na zcela jiné kvalitativní úrovni (například v kontextu bezprecedentně detailního seznámení současné partnerky s jeho předcházející trestní minulostí). Okresní soud se k těmto skutečnostem nevyjádřil v zásadě vůbec, krajský soud k těmto zjištěním nepřihlédl. Důležitou novou výchozí podmínkou je, že věznice se připojila k žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění a aktivně se vyjádřila pro tento postup.

9. Ani jeden z obecných soudů stěžovateli nepředestřel, jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možné očekávat, že povede řádný život, tak aby měl vyšší šance při dalším projednání žádosti o podmíněné propuštění. Obecné soudy vůbec neadresovaly otázku kriminogenních rizik. Okresní soud a krajský soud nedostály požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a nereagovaly na námitky vznesené stěžovatelem. Pro ilustraci stěžovatel upozorňuje na to, že byť popsal na okolnosti jeho dodání do výkonu trestu, nedočkal se žádné relevantní reakce od krajského soudu. Ten mechanicky převzal konstatování okresního soudu, že tato skutečnost stěžovateli nesvědčí, jakoby se k ní stěžovatel nevyjádřil. Nešlo přitom o typické dodání osoby do výkonu trestu odnětí svobody, která se nástupu vyhýbá.


III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

10. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud, Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Státní zastupitelství se k ústavní stížnosti ke dni rozhodnutí nevyjádřila, čímž se postavení vedlejších účastníků vzdala. Krajský soud odkázal na napadená rozhodnutí. Okresní soud zopakoval svou argumentaci a dodal, že obhajoba stěžovatele vtělená do ústavní stížnosti přeceňuje výchovnou funkci trestu nad ostatními funkcemi (represivní, preventivní, ochranná), pokud je přímo nepomíjí. Zároveň nepřímo předvídá bezproblémovou a bezúhonnou budoucnost stěžovatele na úkor jeho zcela zřejmé trestní minulosti. Každý člověk je do určité míry vždy ovlivněn svou minulostí, a to nejen v negativním, ale i v pozitivním slova smyslu. Trestní minulost nelze přehlížet nebo ji podceňovat, zvláště pak za situace, že trestní minulost odsouzeného, a to i z obecného hlediska, je jednou z významných zákonem stanovených přitěžujících okolností, a to nejen v případě úvah o ukládání druhu a výše trestu, ale právě i v případě rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody.

11. Stěžovatel v replice uvedl, že okresní soud nerespektuje relevantní judikaturu Ústavního soudu k podmíněnému propuštění. Z ní vyplývá, že obecné soudy mohou v celém komplexu při svém rozhodování přihlížet i k trestní minulosti odsouzeného, ale nesmí se u ní zastavit. Pokud okresní soud kritizuje vyzdvihování výchovné funkce trestu, nelze tuto kritiku hodnotit jinak, než faktický nesouhlas s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel zcela odmítá zmínky okresního soudu o výrazné přitěžující okolnosti. Mechanické opakované užití trestní minulosti v neprospěch odsouzených, jehož legitimizace se domáhá okresní soud, je v rozporu s obecnou zásadou zákazu dvojího přičítání, neboť důsledná aplikace pravidla, které si fakticky vytváří sám okresní soud, znamená, že stěžovateli byla nejprve přičtena jeho trestní minulost k tíži jako obecná přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) trestního zákoníku v odsuzujícím rozsudku, přičemž se projevila ve výměře stanoveného trestu, a následně mu byla tato zcela stejná okolnost opětovně přičtena k tíži i v usnesení o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími, obsahem spisu vedeného pod sp. zn. 4 PP 29/2023, s vyjádřeními účastníků řízení a s replikou stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.


IV. a)
Obecná východiska

14. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, neboť obecné soudy ve stěžovatelově případě jednak dostatečně neodůvodnily napadená rozhodnutí a jednak při svém rozhodování nesplnily všechny povinnosti plynoucí z ústavně konformní interpretace ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, upravujícího institut podmíněného propuštění (nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn.
II. ÚS 482/18, bod 8).

15. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného - odsouzený prokáže polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další faktory, které by měl soud vzít v úvahu u osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 16 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 23).

16. Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že možnost podmíněného propuštění nelze při rozhodování zásadně vyloučit pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality. Zákonodárce totiž možnost podmíněného propuštění připustil obecně u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16, body 30-32; nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 32 či nález ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2878/22, bod 17).

17. S cílem zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a rozhodování o podmíněném propuštění přistoupil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 k upřesnění výkladu jednotlivých neurčitých pojmů, které jsou podstatné při tomto rozhodování.

18. Podmínku polepšení může podle zákonné úpravy odsouzený prokázat po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností. Polepšení může nasvědčovat například to, že se odsouzený účastní programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává náhled na svoji trestní minulost a upřímně lituje svého jednání nebo pokud ve výkonu trestu výrazně neporušuje své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek).

19. Obecně není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů. Primárně je třeba hodnotit, za co byly odsouzenému kázeňské odměny či tresty uloženy, nikoli jen kolik mu jich bylo uloženo. Ani počet ale nelze úplně pominout, neboť při opakovaných odměnách, zejména u delších trestů, může ukazovat na zvýšenou snahu po nápravě a na zafixování určitých pozitivních návyků. V souvislosti s tím je nutno reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v tomto průběhu. Ukazoval-li například odsouzený v prvotní fázi výkonu trestu známky polepšení, ale v době předcházející rozhodnutí o podmíněném propuštění se jeho pozitivní vývoj zastavil či stagnoval, anebo se dokonce choval opačným způsobem, soud takové jednání jistě nebude definovat jako polepšení. Podobně ani neplnění povinností v počátku výkonu trestu nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil později. Byť tedy výkon trestu tvoří jeden celek, pro účely podmíněného propuštění lze rozlišovat různé fáze, a to zejména v případě delších nepodmíněných trestů odnětí svobody (nález ze dne 28. 11. 2018
sp. zn. II. ÚS 482/18, body 33-34 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 30).

20. Podmínka prokázání polepšení je úzce svázána s další podmínkou, která se týká předpokladu vedení řádného života odsouzeného v budoucnu, jež logicky (ne však nutně) navazuje na polepšení. Zatímco tedy polepšení sleduje aktivitu a změnu chování odsouzeného v blízké minulosti, popřípadě v přítomnosti, očekávání vedení řádného života je orientováno do budoucna. Dotčená podmínka přitom existuje ve dvou variantách. Alternativou k očekávání vedení řádného života od samotného odsouzeného je přijetí záruky za dovršení jeho nápravy. V obou případech se nicméně předpokládá, že pozitivní proces, který byl započat v průběhu výkonu trestu a který nasvědčuje proměně odsouzeného, bude pokračovat po propuštění. Není přitom vyžadováno stoprocentní přesvědčení o tom, že odsouzený nespáchá další trestný čin. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním, byť je třeba jej činit s potřebnou znalostí rozhodných skutečností a musí jít o předpoklad odůvodněný (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 36; nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 31 či nález ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 2490/22, bod 18).

21. Obecné soudy by při rozhodování o podmíněném propuštění měly zkoumat, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost, včetně možných předchozích propuštění na svobodu. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti, a jsou při rozhodování o podmíněném propuštění tedy relevantní. Se zajištěním požadovaných potřeb (zaměstnání, ubytování) přitom odsouzeným často pomáhají Probační a mediační služba České republiky, sociální kurátoři či jiné organizace zaměřené na resocializaci propuštěných, jejichž podklady proto mohou hrát významnou roli při rozhodování o podmíněném propuštění (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 40 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn.
IV. ÚS 575/21, bod 32).

22. Obecně relevantním faktorem je i trestní minulost odsouzeného. Je ale nutné zdůraznit, že prognóza vedení řádného života se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Trestní minulost odsouzeného je tedy sice důležitým hlediskem při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně prognóza vedení řádného života v budoucnu nesmí být založena především, nebo dokonce jen na jejím formalistickém ("matematickém") posouzení (nález ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 2490/22, bod 19). Trestní minulost odsouzeného nelze hodnotit mechanicky, tedy například sledovat jen počty minulých odsouzení či nevyužitých šancí podmíněného propuštění. Z tohoto hlediska není samo o sobě určující, kolikrát byl odsouzený trestán, kolikrát byl ve výkonu trestu odnětí svobody či kolikrát se neosvědčil po podmíněném propuštění. Žádná z těchto skutečností nemůže sama o sobě vyloučit možnost podmíněného propuštění, změnil-li odsouzený opravdu svůj život.

23. Podobně jako tomu je u relevance kázeňských odměn a trestů pro posouzení polepšení odsouzeného, ani hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Nelze také v dané souvislosti přehlížet, že míru rizika, jež je inherentně spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, tj. dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností. Tato doprovodná opatření, zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzeného a usnadnit mu přechod z výkonu trestu na svobodu, což ostatně vyplývá i z § 49 odst. 2 trestního zákoníku (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, body 42-46 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 34).

24. Jakkoli trestní minulost odsouzeného obecně představuje důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní. Je nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti odsouzeným (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 41 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 33). Pokud soud založí svůj závěr o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života odsouzeného primárně na okolnostech či důvodech, které hrály roli již dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, poruší zákaz dvojího přičítání vyplývající z principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 41 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 33).

25. Na rozdíl od povinných kritérií stanovených v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, která byla zmíněna a rozebrána výše a která vycházejí z teoretické koncepce podmíněného propuštění a směřují k nápravě pachatele a ochraně společnosti, fakultativní kritéria uvedená v § 88 odst. 3 trestního zákoníku již nejsou tak úzce navázána na teoretické základy a smysl institutu podmíněného propuštění, ale spíše představují určité zpřísnění posouzení podmíněného propuštění v případě odsouzených za zločin. Jde konkrétně o tři skutečnosti, a to včasné nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, částečné nebo plné nahrazení či odčinění škody, popřípadě jiné újmy způsobené trestným činem (respektive vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem) a postoj odsouzeného k výkonu ochranného léčení, vykonával-li jej odsouzený před výkonem trestu nebo v jeho průběhu. Uvedené skutečnosti nicméně nepředstavují nezbytné podmínky pro podmíněné propuštění, nýbrž soud k nim při rozhodování toliko přihlíží (nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 35). Kritérium včasného nastoupení do výkonu trestu nemá významnější souvislost s následnou nápravou odsouzeného ani účelem podmíněného propuštění, jeho účelem je spíše přimět odsouzeného k dobrovolnému a včasnému nástupu a naplnit tak požadavek, aby trest byl vykonán co nejdříve po jeho uložení. Tuto okolnost je třeba zohledňovat pouze jako vedlejší, méně významnou. Přihlédne-li soud k včasnému nenastoupení do výkonu trestu, měl by se současně alespoň stručně zabývat důvody, které odsouzeného k nenastoupení vedly (nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn.
IV. ÚS 575/21, bod 36).

26. V řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudu v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti. Mimo jiné si tedy nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu. Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně. Opatřené podklady soudy musí řádně zhodnotit, přičemž jejich úvaha musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mimo jiné i v prověřených návrzích a podáních účastníků řízení. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Nesplní-li obecné soudy uvedené povinnosti či nezohlední-li zjištěné relevantní skutečnosti řádně, mohou porušit právo odsouzeného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 22 či nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 19).

27. Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Zákon totiž umožňuje žádost o podmíněné propuštění opakovat. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní požadavky na současné i budoucí chování se od něj očekávají (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 58 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 46).


IV. b)
Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc

28. Při aplikaci uvedených závěrů na nyní posuzovanou věc je nutno uzavřít, že obecné soudy se při posuzování stěžovatelova polepšení a jeho prognózy budoucího vedení řádného života zaměřily převážně na jeho trestní minulost. S odkazem na ni, přeměny podmíněného trestu a trestu obecně prospěšných prací na trest nepodmíněný a na to, že po jeho minulém podmíněném propuštění páchal trestnou činnost, vyloučily jak polepšení stěžovatele, tak prognózu řádného vedení života. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech. Problematičnost posouzení obecných soudů se přitom týká jak posouzení podmínky polepšení, tak posouzení podmínky prognózy řádného života stěžovatele, jejich vzájemného vztahu a i dalších aspektů odůvodnění obecných soudů.

29. Pokud jde o podmínku polepšení, obecné soudy ji samostatně neposuzovaly, nýbrž ji zcela smísily s posouzením prognózy vedení řádného života a s odkazem na trestní minulost stěžovatele uvedly, že neprokázal polepšení. Jak Ústavní soud shrnul výše, podmínka polepšení směřuje na posouzení aktivity a změny chování odsouzeného v blízké minulosti, popřípadě v přítomnosti. Podle zákonné úpravy může odsouzený polepšení prokázat po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností. K tomu ale obecné soudy v případě stěžovatele vůbec nepřihlédly. Okresní soud v bodu 9 napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel "spadá do kategorie mnohých odsouzených, kteří se teprve až ve výkonu trestu odnětí svobody chovají vzorně, jakkoli takového chování nebyli na svobodě v podstatě příliš schopni a i jim byla jejich žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vzdor doporučení či kladnému hodnocení ze strany věznice, jako nedůvodná zamítnuta". V bodě 10 napadeného rozhodnutí okresní soud uvádí, že vnímal nemalou sebereflexi stěžovatele vtělené do jeho žádosti o podmíněné propuštění či jeho slov, která prezentoval soudu u veřejného zasedání, ale s ohledem na jeho trestní minulost nelze konstatovat, že by stěžovatel prokázal polepšení a ke skutečné nápravě u něj dosud nedošlo. Tato tvrzení jsou logicky rozporná. Okresní soud shrnuje relevantní skutečnosti pro posouzení podmínky polepšení, pak je ale zcela odsouvá stranou a dochází k závěru, že k polepšení stěžovatele nedošlo kvůli jeho trestní minulosti. Jinými slovy, dovozuje nepolepšení stěžovatele z doby, kdy stěžovatel polepšení ještě prokázat nemohl. To stejné učinil i krajský soud (bod 11 napadeného rozhodnutí).

30. K podmínce prognózy vedení řádného života Ústavní soud shrnuje, že jedinými konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu, byla předchozí trestní minulost stěžovatele, přeměny podmíněného trestu odnětí svobody a trestu obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest a páchání trestné činnosti po stěžovatelově dřívějším podmíněném propuštění. Jakkoli je trestní minulost relevantním faktorem, nemůže být faktorem jediným, a nelze ji hodnotit jen izolovaně bez přihlédnutí k aktuálním poznatkům ohledně osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a také prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění. Tyto důležité okolnosti okresní soud, ani krajský soud neposuzovaly.

31. Odůvodnění okresního soudu a krajského soudu nezbytným způsobem nereflektuje aktuální informace o stěžovateli, které by mohly svědčit o jeho vnitřní proměně a změně náhledu na své minulé společensky škodlivé jednání. Obecné soudy se blíže nevyjádřily k aktivitám, které stěžovatel ve výkonu trestu absolvuje. Příslib zaměstnání, bydliště, aktuální zázemí stěžovatele či jeho vztah s partnerkou a její snahu být mu oporou při vedení řádného života na svobodě po případném podmíněném propuštění velmi stručně odbyl krajský soud tím, že v podstatě shodné důvody stěžovatel uváděl v minulém řízení o podmíněném propuštění (bod 13 napadeného rozhodnutí). Stěžovatel přitom sám předkládal důvody, pro které se při minulém podmíněném propuštění neosvědčil a vysvětloval rozdíly mezi jeho tehdejší a nynější situací. Obecné soudy ale k jeho argumentaci vůbec nepřihlédly. Samozřejmě nelze jakékoli tvrzení stěžovatele o jeho budoucím chování a přístupu k životu, zejména plnění základních povinností, nekriticky přijmout, je nutno je konfrontovat s jinými zjištěními ohledně jeho chování v minulosti, splněných i nesplněných slibů, nových selhání, apod., nicméně je nutno je objektivně vyhodnotit a závěry o realistické prognóze vedení řádného života stěžovatele vedoucí k rozhodnutí o jeho žádosti řádně odůvodnit.

32. Nad rámec uvedeného Ústavní soud považuje ještě za nutné podotknout, že okolnostmi ohledně předchozího podmíněného propuštění se okresní soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Učinil tak až krajský soud, který rozhodoval v neveřejném zasedání, a nemohl tak stěžovateli dát ani možnost se k těmto okolnostem blíže vyjádřit, přestože na nich částečně postavil své rozhodnutí. V dalším řízení by tak bylo vhodné, aby okresní soud s okolnostmi ohledně předchozího podmíněného propuštění stěžovatele pracoval a umožnil stěžovateli, aby se k nim případně blíže vyjádřil. Mimo jiné je třeba odstranit rozpory ohledně existence vyživovacích povinností k nezletilým dětem. Z protokolu o veřejném zasedání před okresním soudem o podmíněném propuštění ze dne 15. 8. 2023 totiž vyplývá, že stěžovatel tvrdil, že nemá žádnou vlastní vyživovací povinnost, ale je připraven se starat o dvě děti (12 roků a 7 roků) své nové přítelkyně. Naproti tomu ve veřejném zasedání před Okresním soudem v Sokolově, který rozhodoval o předešlém podmíněném propuštění dne 26. 4. 2017, stěžovatel tvrdil, že má dvě nezletilé děti (3 roky a 2 roky).

33. Ačkoli byl stěžovatel odsouzen za přečiny, nikoli za zločiny, tak obecné soudy v negativním smyslu vzaly v potaz, že byl do výkonu trestu dodán Policií České republiky (slovy krajského soudu: "nevyznívá v jeho prospěch"). V napadených rozhodnutích se navíc touto okolností podrobně nezabývaly a už vůbec nezjišťovaly a nehodnotily, z jakých důvodů se tak stalo, přestože stěžovatel tuto okolnost vysvětloval.

34. Svým odůvodněním obecné soudy podmíněné propuštění stěžovatele zcela vyloučily z důvodu jeho trestní minulosti, přeměny podmíněného trestu a trestu obecně prospěšných prací na trest nepodmíněný a páchání trestné činnosti po minulém podmíněném propuštění. Tím, že nevyhodnotily skutečnosti týkající se prognózy řádného vedení života, stěžovateli ani nevysvětlily, jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení (srov. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, body 24-25).

35. Trestní minulost odsouzeného nemůže navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 58). Možnost podmíněného propuštění nelze vyloučit pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, připustil-li zákonodárce obecně možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Podmíněné propuštění odsouzeného lze spojit s vyslovením dohledu a s uložením vhodných a individualizovaných přiměřených omezení a povinností (§ 89 odst. 2 trestního zákoníku), pomocí nichž lze snížit riziko recidivy.

36. Obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu ustálenou judikaturu Ústavního soudu, přestože stěžovatel na ni opakovaně upozorňoval ve svých podáních. Napadená usnesení nebyla řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Obecné soudy tak porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.


VI.
Závěr

37. Protože z výše uvedených důvodů napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.

38. Obecné soudy v důsledku tohoto kasačního nálezu znovu posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění. Dojdou-li k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, náležitě to ve svém usnesení odůvodní. Ústavní soud tímto nikterak nepředjímá, k jakému závěru soudy dospějí, své závěry však musí pečlivě odůvodnit, aby bylo zřejmé, že jejich rozhodnutí není výsledkem libovůle, ale skutečně přesvědčivé, racionální a přezkoumatelné úvahy soudu, odpovídající právní úpravě a ustálené judikatuře Ústavního soudu.

39. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu