I.ÚS 837/24 #1 — Právo na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu jako součást ústavní ochrany soukromého a rodinného života

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného opatrovnicí A. B., právně zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem, sídlem Sedlčanská 1102/8, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3751/2023-306 ze dne 11. ledna 2024, části rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 120/2021-253 ze dne 21. července 2021 a části rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 36 C 33/2018-209 ze dne 15. ledna 2021, které se týkají zamítnutí (nepřiznání) částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnutí o nákladech řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v rozsahu, který se týká nevyhovění jeho žalobě co do částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím. Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") navrhuje zrušit v rozsahu, v jakém tento rozsudek potvrdil odvoláním napadené výroky napadeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"), popřípadě v rozsahu, v jakém o napadených výrocích okresního soudu nerozhodl, a v rozsahu nákladových výroků II a III. Rozsudek okresního soudu navrhuje zrušit v rozsahu odvoláním napadeného zamítavého výroku III okresního soudu, a to v rozsahu, v jakém krajský soud odvolání stěžovatele (změnou výroku III rozsudku okresního soudu ve výroku I svého rozsudku) nevyhověl, a v rozsahu nákladových výroků.

2. Tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 36 C 33/2018 jde již o druhou ústavní stížnost stěžovatele. Ústavní soud předchozí ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl nálezem sp. zn. II. ÚS 1224/23 ze dne 15. listopadu 2023 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).


II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah rozhodnutí

4. Stěžovatel se žalobou podanou k okresnímu soudu domáhal náhrady nemajetkové újmy po P. F., dříve P. G. F., (dále jen "řidič"), a vedlejší účastnici (dále jen "pojišťovna") za zásah do rodinného a soukromého života podle § 11 a § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). Žaloval o zaplacení částky 3 000 000 Kč, později žalobu rozšířil o 1 000 000 Kč na 4 000 000 Kč a o požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení z celé žalované částky ode dne 6. prosince 2012 do zaplacení. Nemajetková újma mu vznikla úmrtím rodičů při dopravní nehodě způsobené řidičem v roce 2012.

5. Řidič, který svou nedbalostí tragickou dopravní nehodu způsobil, byl shledán vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti, byl mu za to uložen podmíněný trest odnětí svobody (30 měsíců na 4 roky), zákaz řízení motorových vozidel na 6 let a povinnost nahradit újmu stěžovateli (jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku ve výši 480 000 Kč) a jeho sestře (517 294 Kč včetně nákladů pohřbu). Ve zbytku byli oba odkázáni na občanskoprávní řízení (shodně jako manžel sestry a jejich dvě dcery, jimž každému pojišťovna rovněž vyplatila v souvislosti s úmrtím dvou blízkých osob 480 000 Kč).

6. Stěžovatel je osobou trpící duševní poruchou v důsledku jiné dopravní nehody a je invalidní v třetím stupni. Zemřelí rodiče o stěžovatele pečovali, na jejich péči byl stěžovatel závislý.

7. Pro přehlednost považuje Ústavní soud za vhodné na tomto místě načrtnout časovou osu rozhodnutí obecných soudů, která se týkají odčinění újmy osob blízkých v souvislosti s úmrtím rodičů stěžovatele.

8. Z téhož důvodu jako stěžovatel se původně společně se stěžovatelem domáhali náhrady nemajetkové újmy, potažmo pojistného plnění po řidiči a pojišťovně (společně dále jen "žalovaní"), stěžovatelova sestra, její manžel a jejich dvě dcery. Řízení o nároku stěžovatele bylo následně usnesením okresního soudu č. j. 3 C 50/2015-278 ze dne 21. listopadu 2017, z důvodu pochybnosti o schopnosti stěžovatele řádně se účastnit řízení a udělit plnou moc, vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí.

9. Dne 12. září 2018 okresní soud rozsudkem č. j. 3 C 50/2015-385 rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit sestře stěžovatele částku 1 000 000 Kč a každé z jejích dcer částku 400 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se domáhaly zaplacení ve výroku I specifikovaných částek po žalovaných "společně a nerozdílně" a ve zbylé části nároku žalobu zamítl (výrok III). Rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VII). Okresní soud zjistil, že nejintenzivnější vztah se zemřelými z tam žalujících osob měla sestra stěžovatele, zejména proto, že se mohla díky jejich výpomoci v domácnosti a s péčí o své dcery věnovat podnikání, byla na nich tedy sociálně závislá. Se smrtí rodičů se do vydání rozhodnutí nevyrovnala, ztráta ji paralyzovala tak, že zanechala náročného povolání, převzala starost o dům, domácnost, péči o dcery a stěžovatele. Okresní soud uzavřel, že sestra stěžovatele nebyla po smrti rodičů schopna vést život stejné kvality. U dcer sestry předpokládal, že by se vztahy mezi zemřelými a dcerami mohly i přes vysoký věk zemřelých delší dobu rozvíjet. Manželovi sestry žádné další plnění okresní soud již nepřiznal.

10. Dne 13. května 2020 krajský soud rozsudkem č. j. 21 Co 157/2019-500 rozsudek okresního soudu ve věci sestry a jejích dcer změnil ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), ve výroku III rozsudek potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III až VII). Nepřiznal tak žádnou náhradu nemajetkové újmy, poněvadž vyplacenou částku 480 000 Kč každému ze čtyř žalobců a i stěžovateli (tj. celkem 2 400 000 Kč) podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku považoval vzhledem k okolnostem případu za dostačující.

11. Následně dne 15. ledna 2021 okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatele na zaplacení částky 200 000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého (výrok I). Žalobu zamítl v části, kterou stěžovatel požadoval zaplacení ve výroku I specifikované částky "společně a nerozdílně" (výrok II), a v rozsahu požadavku na zaplacení částky 3 800 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 000 000 Kč od 6. prosince 2012 do zaplacení (výrok III). Řidiči náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV) a dále rozhodl, že stěžovatel, pojišťovna a stát nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok V a VI).

12. Okresní soud se podrobně zabýval účelem satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy a její výše podle judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a provedl komparaci se zahraniční právní úpravou. Vzal v potaz jak uložený trest zákazu řízení vozidel, který byl pro řidiče citelný vzhledem k provozování autodopravy jako podnikání, a měl tak významný dopad i do jeho majetkové sféry, tak pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla u pojišťovny. Za základ nároku vzal již vyplacenou částku 480 000 Kč, tj. 240 000 Kč za každého rodiče, a uzavřel, že tato částka přibližně odpovídá rovněž kritériu náhrady ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy (v roce 2011 částce 486 380 Kč). Pro určení spravedlivé částky zohlednil usmrcení rodičů jako dvou nejbližších osob, jejich věk a zdravotní stav, míru existenční závislosti stěžovatele na nich vzhledem k jeho psychickému a fyzickému onemocnění a kvalitativní dopad smrti rodičů na jeho život. V bodu 32 rozsudku odkázal - s ohledem na kontinuitu rozhodovací činnosti - na rozsudek krajského soudu ve věci sestry stěžovatele a jejích dcer, tj. zamítnutí celého nároku na náhradu nemajetkové újmy. Upozornil, že jiné, majetkové nároky stěžovatel uplatil v samostatném řízení, a další prostor pro navýšení náhrady neshledal. Dožalované úroky z prodlení nepřiznal pro důvodně vznesenou námitku promlčení. Při rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval § 142 odst. 3 občanského soudního řádu ve prospěch žalovaných (u pojišťovny, která se práva na náhradu nákladů řízení vzdala, a contrario), neboť žalovaní byli neúspěšní pouze v nepatrné části. Ač byl stěžovatel částečně úspěšný, uplatněný nárok mnohonásobně převyšoval ustálenou judikaturou přiznávané částky, proto soud § 142 odst. 3 občanského soudního řádu neaplikoval ve stěžovatelův prospěch. Ve vztahu mezi stěžovatelem a řidičem pak aplikoval § 150 občanského soudního řádu a řidiči náhradu nákladů řízení nepřiznal.

13. Dne 21. července 2021 krajský soud k odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku III a závislým nákladovým výrokům IV a V rozsudku okresního soudu rozhodl, že rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli (dalších) 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 400 000 Kč od 6. prosince 2012 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit (výrok I). Náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů řidiči ani státu krajský soud nepřiznal (výroky II a IV) a ve vztahu stěžovatele a pojišťovny rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

14. Krajský soud neshledal výši okresním soudem přiznaného odškodnění dostatečnou, jelikož stěžovatel přišel o oba rodiče, na nichž byl podstatně závislý. Za částku, odpovídající psychickému strádání stěžovatele, považoval celkem 440 000 Kč ohledně každého z rodičů, proto již přiznané částky 2 x 240 000 Kč (trestním soudem) a 2 x 100 000 Kč (okresním soudem) navýšil o dalších 2 x 100 000 Kč. Současně stěžovateli přiznal úrok z prodlení z částky 400 000 Kč, neboť se neztotožnil se závěrem okresního soudu o promlčení práva stěžovatele na úrok z prodlení. Skutečnost, že byl stěžovatel omezen na svéprávnosti, měla vliv na schopnost uplatnit nárok u soudu a i na počátek běhu lhůty. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů aplikoval krajský soud z důvodu nadhodnocení stěžovatelem požadovaného plnění § 142 odst. 2 ve spojení s § 150 občanského soudního řádu, k tomu odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

15. Stěžovateli se tedy celkově dostalo částky 880 000 Kč, a to 480 000 Kč podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 a 400 000 Kč na rámec tohoto ustanovení.

16. Teprve až dne 25. srpna 2021 Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 1694/2021-612 rozsudek krajského soudu týkající se nároku sestry stěžovatele a jejích dcer zrušil (s výjimkou výroku II) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I) a dovolání proti výroku II rozsudku krajského soudu zamítl (výrok II).

17. Nejvyšší soud shrnul relevantní kritéria pro posouzení výše peněžité náhrady. Shledal, že mezi mimořádné okolnosti posuzované věci patří i skutečnost, že šlo o ztrátu dvou blízkých osob současně. Proto by peněžitá náhrada měla být vyšší než součet náhrad, jež by náležely pozůstalému při úmrtí každého z rodičů jednotlivě, jelikož ztráta obou rodičů současně je bolestnějším prožitkem. Závěry, které Nejvyšší soud učinil a které se vztahovaly k nové právní úpravě účinné od 1. ledna 2014, považoval za aplikovatelné i na posuzovanou věc. Dalším kritériem byla intenzita a kvalita vztahů, přičemž upozornil, že intenzita vztahu se zemřelým a navíc existenční závislost se považuje za klíčové hledisko. Nejvyšší soud rovněž odkázal na další věci týkající se odškodnění nemajetkové újmy nejbližších příbuzných způsobené dopravními nehodami a zavázal krajský soud k provedení srovnání při dodržení zásad proporcionality (srovnatelnosti).

18. Dne 20. dubna 2022 krajský soud poté po srovnání s obdobnými případy přiznal rozsudkem č. j. 21 Co 157/2019-677 částky stanovené výrokem I rozsudku okresního soudu, tj. za každého zemřelého 500 000 Kč sestře stěžovatele a každé z jejích dcer za každého zemřelého částku 200 000 Kč s tím, že žalovaní jsou povinni částky zaplatit žalobkyním spolu s úrokem z prodlení ode dne 6. prosince 2012 (výrok I). V závislých výrocích IV a VI rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Sestře a jejím dcerám byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.

19. Sestra stěžovatele tak ve výsledku obdržela částku 1 517 294 Kč, a to podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 částku 480 000 Kč plus 37 294 Kč náklady pohřbu a 1 000 000 Kč nad rámec tohoto ustanovení. Každá z dcer sestry stěžovatele obdržela částku 880 000 Kč, a to 480 000 Kč podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 a 400 000 Kč nad rámec. Manžel sestry stěžovatele obdržel částku 480 000 Kč podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964. Rodina sestry stěžovatele v součtu obdržela částku 3 757 294 Kč včetně nákladů pohřbu.

20. Dne 31. ledna 2023 odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 814/2022-282 dovolání stěžovatele. Jelikož rozsudek krajského soudu neobsahoval zamítavý výrok (popřípadě výrok potvrzující částečné zamítnutí žaloby) a krajský soud nevydal v časovém rámci vymezeném v § 166 odst. 1 občanského soudního řádu doplňující rozsudek, neexistoval podle Nejvyššího soudu žádný výrok rozsudku krajského soudu pro dovolací přezkum.

21. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1224/23 ze dne 15. listopadu 2023 usnesení Nejvyššího soudu zrušil a řízení vrátil do stadia dovolacího řízení. Posoudil kontext věci, postup stěžovatele a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, a shledal, že nelze klást stěžovateli k tíži, že postup podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu je vyloučen. Uzavřel, že chybějící výrok je pouze procesním nedostatkem krajského soudu, jelikož z obsahu odůvodnění jeho rozsudku je zcela zřejmé, že zamítl i podstatnou část stěžovatelem uplatněného nároku. Konstatoval, že Nejvyšší soud mohl takovou situaci vyřešit například rozsahovým výrokem svého rozhodnutí o dovolání. Věc mu proto vrátil, aby se dovoláním řádně zabýval.

22. Nejvyšší soud napadeným usnesením opětovně dovolání stěžovatele odmítl. Posoudil přípustnost dovolání ohledně závěru týkajícího se nedůvodnosti žaloby v rozsahu převyšujícím částku přiznanou okresním soudem a krajským soudem. Opřel se o východiska hodnocení právně významných okolností při stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké. Přihlédl k vlastní ustálené judikatuře i judikatuře Ústavního soudu, dále ke konceptu sdílené újmy - uplatnění náhrady nemajetkové újmy stěžovatelovou sestrou a jejími dcerami, a uzavřel, že krajský soud zohlednil kritérium plurality přímých obětí a náhradu zvýšil. Zhodnotil, že výši náhrady oba soudy podrobně a přesvědčivě odůvodnily. K argumentu svízelnou sociální situací po smrti rodičů zdůraznil, že předmět řízení není náhrada majetkové újmy.


III.
Argumentace stěžovatele

23. Stěžovatel namítá, že obecné soudy mu přiznaly nižší odškodnění, než jaké vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (základní výše náhrady podle dvacetinásobku průměrné mzdy, zvýšení v případě usmrcení více osob, proporcionalita/srovnatelnost). Poukazuje na svůj trvale nepříznivý zdravotní stav a jediné příjmy, tj. dávky v hmotné nouzi a přisouzené náhrady. Má za to, že vzhledem k okolnostem je namístě kompenzovat nemajetkovou újmu nad rámec již poskytnuté náhrady podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964. K tomu předkládá srovnání rozsahu náhrady za smrt obou rodičů přiznané (nad rámec částky 2 x 240 000 Kč podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku přiznané již v trestní věci) své sestře, a to 1 000 000 Kč (2 x 500 000 Kč) z navrhovaných 3 000 000 Kč, a dvěma neteřím, a to každé 400 000 Kč (2 x 200 000 Kč) z navrhovaných 1 500 000 Kč. Domnívá se, že koncept sdílené újmy je v jeho věci nepoužitelný, jelikož je osaměle žijící osobou a jedná se o jiný typ nemajetkové újmy, a dodává, že krácení přiznaného nároku v závislosti na počtu pozůstalých by bylo v rozporu s principy rovnosti, předvídatelnosti soudního rozhodnutí a plného odškodnění utrpěné újmy.

24. Dále brojí proti nepřiznání náhrady nákladů řízení a opětovně odkazuje na rozsudek týkající se náhrady přiznané sestře a neteřím. Má za to, že ve smyslu § 142 odst. 3 občanského soudního řádu mu - v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3974/2015 - měla být přiznána náhrada nákladů podle základu počítaného z výše soudem přiznaného plnění. Odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 ze dne 29. dubna 2021, aplikující § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. výpočet odměny advokáta z paušální tarifní hodnoty ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy plynoucích z osobnostních práv. Nepřiznáním náhrady nákladů ani podle jednoho z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

25. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

26. Ústavní stížnost byla - se zřetelem k předchozímu nálezu sp. zn. II. ÚS 1224/23 - podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

27. Ústavní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že nepřehlíží, že krajský soud ve výroku I napadeného rozsudku výslovně uvedl jen to, v jakém rozsahu zamítavý výrok III rozsudku okresního soudu mění, ale již neuvedl ("vypadlo mu"), že jinak (tj. co do zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím) se rozsudek okresního soudu ve výroku III potvrzuje. Z obsahu odůvodnění i rozhodnutí o nákladech řízení ale nemohl být nikdo na pochybách, že krajský soud v tomto zbylém, z výroku "vypadlém" rozsahu (co do zamítnutí 3 600 000 Kč s příslušenstvím), rozsudek okresního soudu považoval za věcně správný. Ústavní soud v předchozím nálezu zmínil možnost nápravy "vypadlé části" výroku postupem podle § 166 občanského soudního řádu (s tím, že pro takový postup již propadly zákonné lhůty), jakož i postupem podle § 164 občanského soudního řádu. Nezmínil, že zmeškání lhůt pro návrh na doplnění rozsudku lze napravit i podáním nové žaloby, neboť nerozhodnutí překážku věci rozhodnuté nevytváří. Naopak zmínil možnost nápravy tzv. rozsahovým výrokem (bez bližšího vysvětlení).

28. V kontextu s předchozím nálezem nelze proto v konkrétní věci chápat rozsudek krajského soudu již jinak než tak, že se má za to, že krajský soud rozsudek okresního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím potvrdil.

29. Ústavní soud tak nahlíží na napadené usnesení Nejvyššího soudu jako na usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu v rozsahu, kterým krajský soud takto "potvrdil" zamítnutí žaloby co do částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudek krajského soudu považuje za napadený v rozsahu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí stěžovatelovy žaloby co do částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím a kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Rozsudek okresního soudu považuje za napadený v rozsahu, kterým byla žaloba co do částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta a kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. To, proč v rozsahu krajským soudem odklizených nákladových výroků rozsudku okresního soudu Ústavní soud ústavní stížnost neodmítá pro svou nepříslušnost, je vysvětleno v bodu 54.


V.
Průběh řízení před Ústavním soudem

30. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený okresním soudem pod sp. zn. 36 C 33/2018 a vyzvala účastníky řízení, řidiče a pojišťovnu k vyjádření k ústavní stížnosti.

31. Nejvyšší soud uvedl, že nemá co dodat k již uvedeným důvodům odmítnutí dovolání stěžovatele. Přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou. Má za to, že ústavněprávní konformitu nezpochybňuje ani odkaz na rozhodnutí krajského soudu o náhradě nemajetkové újmy dalších příbuzných způsobené úmrtím rodičů stěžovatele, neboť výši náhrady v jednotlivém rozhodnutí krajského soudu - nepřezkoumaného dovolacím soudem - nelze považovat za ustálenou judikaturu pro komparaci. Takové rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu obecné soudy řádně uplatněný nárok hmotně-právně posoudily a odůvodnily. Navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

32. Krajský soud považuje celkovou vyplacenou částku 880 000 Kč za přiměřenou poměrům stěžovatele, ztrátě obou rodičů, závislosti na jejich péči, době vzniku újmy a průměrnému příjmu občana v rozhodném období. Dodává, že stěžovatel v době rozhodování obecných soudů byl závislý na alkoholu a do obtížné situace se dostal i vlastním přičiněním. Upozorňuje na vysoký věk rodičů a vysokou pravděpodobnost, že by péče o stěžovatele v původním rozsahu trvala už jen kratší dobu. K náhradě nákladů řízení krajský soud poznamenal, že stěžovatel byl úspěšný zhruba v 13 % uplatněného nároku, svůj požadavek značně nadhodnotil, navíc byl osvobozen od soudních poplatků, zástupce mu byl ustanoven a výdaje mu tak nevznikly.

33. Okresní soud s ohledem na odchod soudkyně, která ve věci rozhodovala, odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

34. Řidič se k ústavní stížnosti nevyjádřil. V souladu s poučením, kterého se mu od Ústavního soudu dostalo, má tak Ústavní soud za to, že se vzdal postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

35. Pojišťovna má za to, že tvrzení stěžovatele o odškodnění přiznané mu v nízké výši oproti odškodnění přiznaného jeho sestře je pouze jeho subjektivním hodnocením. Obecné soudy výši odškodnění individualizovaly, považuje proto za logické, že konečná výše odškodnění mohla být diametrálně odlišná. K nelehké sociální situaci stěžovatele poznamenává, že stěžovatel jako žalobce vede jiné řízení o náhradu škody, která mu vznikla tím, že se mu od zemřelých rodičů nedostává hmotné nefinanční péče a finanční podpory zemřelými rodiči. Pojišťovna považuje za nepřijatelné, aby stejné důvody - špatný zdravotní stav a tíživou sociální situaci - používal stěžovatel na podporu svých nároků na náhradu jak nemajetkové, tak majetkové újmy. Poukazuje na datum škodné události a dovozuje, že rámcovou částku určenou v té době platným právním předpisem (občanský zákoník z roku 1964) obecné soudy poměrně výrazně modifikovaly, a to o pět šestin (480 000 Kč paušálně plus 400 000 Kč). K náhradě nákladů řízení uvedla, že se jedná toliko o výtku ke způsobu aplikace zákonných předpisů. Navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

36. Ústavní soud stěžovateli zaslal vyjádření účastníků a pojišťovny na vědomí a stěžovatel využil práva repliky. Namítá, že okresní soud a krajský soud pouze odkazují na odůvodnění svých rozhodnutí, a to, proč jimi přiznaná výše zadostiučinění dostatečně nezohledňuje míru zásahu do práv (života) stěžovatele, nevysvětlují. Stejně nevysvětlují zjevný rozdíl ve výši odškodnění, kterého se dostalo sestře a které bylo soudy přiznáno jemu. Ohrazuje se proti novému argumentu krajského soudu, že se do svízelné situace dostal "z podstatné části i vlastním přičiněním". Připomíná, že v roce 2010 měl sám nehodu s vážnými, doposud trvajícími následky a zemřelí rodiče o něj během léčení a i později pečovali. Ztráta obou rodičů pro něj znamenala i ztrátu šance na důstojný život, kterou díky jejich pomoci měl. Výše přiznané náhrady nezohledňuje, že stěžovatel je osobou zdravotně (a to i ve sféře duševního zdraví) postiženou vlivem vlastní dopravní nehody. K tvrzení o alkoholismu v době rozhodování obecných soudů namítá, že se traduje z lékařských zpráv z doby úmrtí rodičů (2012) a připomíná, že od roku 2019 je omezen na svéprávnosti a jeho majetkem, tedy i náhradami, vládne jeho sestra jako soudem ustanovený opatrovník. Oponuje tvrzení, že Nejvyšší soud ve věci sestry stěžovatele nerozhodoval, a připomíná rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1694/2021-612 ze dne 25. srpna 2021, jehož závěry shledává v příkrém a neopodstatněném rozporu s tím, jak bylo rozhodnuto v jeho věci. Je přesvědčen, že úmrtí obou rodičů zasáhlo do jeho práv (života) podstatně více než do práv (života) sestry, obecné soudy to nevzaly v potaz.


VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

37. Po prostudování ústavní stížnosti, zohlednění vyjádření účastníků i pojišťovny a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

38. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší náhrady nemajetkové újmy přiznané mu jak okresním soudem, tak krajským soudem, a aprobované Nejvyšším soudem. Považuje ji vzhledem k okolnostem za extrémně nízkou.

39. Součástí ústavní ochrany soukromého a rodinného života (podle čl. 10 odst. 2 Listiny) je rovněž právo na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše musí dostatečně odrážet intenzitu zásahu do uvedených práv [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. března 2012 (N 43/64 SbNU 491)].

40. Zároveň platí, že základním principem odškodňování újmy na osobnostních právech je posouzení všech okolností věci a přiznání co možná nejvíce srovnatelných částek za objektivně podobné újmy [srov. nález I. ÚS 2844/14 ze dne 22. prosince 2015 (N 221/79 SbNU 545)]. Proto se musí tato východiska uplatnit zásadně srovnatelně ve srovnatelných situacích. Okolnostmi na straně poškozeného mohou být zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce - fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, eventuálně míra spoluzavinění usmrcené osoby. Obecné soudy mají široké meze diskrece, kterou musí použít tak, aby ve výsledku dostály požadavkům řádného a především spravedlivého rozhodnutí.

41. Z judikatury Ústavního soudu též plyne, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i právo na racionální odůvodnění závěrů obecných soudů v jejich rozhodnutích. Pokud soudy své závěry racionálně obhajitelně nezdůvodní, jde o projev libovůle (popř. svévole), který může zakládat protiústavní stav. V tomto kontextu lze poukázat např. na nálezy sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. listopadu 2007 (N 206/47 SbNU 647), sp. zn. I. ÚS 1845/11 ze dne 27. října 2011 (N 185/63 SbNU 153), sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. ledna 2014 (N 3/72 SbNU 41) či sp. zn. II. ÚS 1487/23 ze dne 21. února 2024.

42. Ústavní soud spatřuje pochybení svými důsledky dosahující ústavní úrovně již v úvaze okresního soudu, týkající se dvacetinásobku průměrné měsíční mzdy v roce 2011, tj. 486 380 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ze dne 19. září 2018). Jedná se totiž o částku, která se vztahuje k jedné zemřelé osobě a navíc o částku základní v případě nejbližších osob. Okresní soud však již přiznané částky za každého z rodičů, tj. 240 000 Kč, sečetl. Dospěl k přibližně stejné částce, avšak pokaždé zohlednil jiný počet zemřelých osob. Správně by tedy měl výsledek z dvacetinásobku
vynásobit dvěma. Stěžovateli se tak (a to ani po zásahu krajského soudu) nedostalo ani zmíněného standardu, navíc konkrétní okolnosti dovozené obecnými soudy svědčily výši nadstandardní.

43. Okresní soud i krajský soud ve věci stěžovatele rozhodovaly pod vlivem rozsudku krajského soudu č. j. 21 Co 157/2019-500 ze dne 13. května 2020, který se týkal stěžovatelovy sestry a jejích rodinných příslušníků a odčinění nemajetkové újmy jim způsobené zásahem do soukromého a rodinného života úmrtím rodičů stěžovatele. Podle tam vyjádřeného názoru krajského soudu sestře a jejím dcerám mimořádné okolnosti pro plnění nad rámec § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 vůbec nesvědčily. Nejvyšší soud se ale se závěry krajského soudu neztotožnil a komparované rozhodnutí krajského soudu zrušil. Krajský soud návazně sestře a jejím dcerám právě pro mimořádné okolnosti další plnění přiznal. Věc stěžovatele tak okresní soud a krajský soud posuzovaly nepřijatelně přísnou optikou posléze zrušeného rozhodnutí (např. bod 32 ve spojení s bodem 35 rozsudku okresního soudu). Objektivně nemohly závěry Nejvyššího soudu promítnout do svých úvah týkajících se výše odškodnění pro stěžovatele. To však nemůže nic změnit na výsledném závěru o důvodnosti ústavní stížnosti i ve vztahu k jejich rozhodnutím.

44. Nejvyšší soud ve věci stěžovatele ani v jednom ze svých rozhodnutí přesvědčivě neodůvodnil, proč rozhodnutí nižších soudů ve věci stěžovatele mohou obstát, když neobstálo jím zrušené rozhodnutí krajského soudu ve věci sestry stěžovatele. Nejvyšší soud poukazuje na to, že druhé rozhodnutí krajského soudu ve věci sestry nepřezkoumával, pomíjí ale, že přezkoumával rozhodnutí první, které zrušil. Šlo přitom o rozhodnutí i pro věc stěžovatele zásadní. Přes jasnou podobnost obou věcí byly u stěžovatele pominuty srovnatelné okolnosti. Ve věci sestry stěžovatele nedostatky rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud zhojil. Naopak ve věci stěžovatele - ač okresní soud a krajský soud spatřovaly mimořádné okolnosti vyšší intenzity než u sestry - již Nejvyšší soud ke kasaci nepřistoupil.

45. Vycházel-li okresní soud u sestry z toho, že mimořádné okolnosti nakonec (pod vlivem komparovaného rozhodnutí krajského soudu) dány nebyly, zato u stěžovatele dány jsou, a proto jeho žalobě částečně vyhověl, a krajský soud z těchto důvodů částku ještě zvýšil, o to více zasluhovaly pozornost Nejvyššího soudu mimořádné okolnosti na straně stěžovatele poté, co i sestře a jejím dcerám přiznal krajský soud (pod vlivem rozhodnutí Nejvyššího soudu) v následném řízení významně vyšší částku než stěžovateli.

46. Ústavní soud nezpochybňuje individualizaci přiznávání náhrad nemajetkové újmy a tím volnou úvahu obecných soudů v jednotlivých případech. Při posuzování výše nároků přiznaných dvěma sourozencům na základě téže škodní události, bez (ve svém komplexu) podstatných odlišností a na základě totožné prejudikatury (srov. např. body 32 až 34 napadeného rozsudku okresního soudu a body 39 až 41 rozsudku okresního soudu ve věci sestry stěžovatele), však tak významný rozdíl mezi výslednými částkami vytváří extrémní nepoměr, který je v rozporu s požadavky na spravedlivé rozhodnutí. Ve svém důsledku pak vede z ústavního hlediska k nedostatečnému naplnění práva na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu úmrtím blízkých osob.

47. Stěžovateli bylo v souvislosti s úmrtím rodičů přiznáno o 600 000 Kč méně než jeho sestře, přičemž vedle sestry byly odškodněny v řádu set tisíc i její nezletilé dcery a její muž, kteří všichni žijí ve společné domácnosti. I pojišťovna označuje přiznané částky jako diametrálně odlišné. Částka, kterou obecné soudy přiznaly stěžovateli, je vzhledem k okolnostem extrémně nízká. Skutková zjištění takový rozdíl neodůvodňují. Rozhodně z nich neplyne, že by se stěžovateli mělo dostat nižší, popřípadě o tolik nižší odškodnění než jeho sestře. Naopak okresní soud a krajský soud, pokud dovodily mezi sourozenci rozdíly, pak ve prospěch stěžovatele. Paradoxně se pak v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu a na něj reagujícího rozhodnutí krajského soudu dostalo sestře odškodnění výrazně vyššího než stěžovateli. Původně vyšší odškodnění stěžovatele se stalo tím pádem výrazně nižším. Závěr Nejvyššího soudu (bod 21 usnesení), že nebyla dána zjevná nepřiměřenost přisouzené náhrady umožňujícího kasační zásah, z ústavněprávního pohledu neobstojí.

48. Odkázal-li Nejvyšší soud na koncept sdílené újmy, a považuje jej za jedno z vodítek pro modifikaci výše náhrady, jde jednak o první užití tohoto konceptu v posuzované věci, s nímž nižší soudy ve svém právním posouzení nepracovaly, jednak blíže nevysvětluje, jak se uplatní v této konkrétní věci za jejich specifických okolností a v čem spočívá. Pouze stručně shrnuje, že snížení je možné proto, že může stěžovatel bolest sdílet se sestrou. To však není přiléhavé z více důvodů. Stěžovatel se sestrou nesdílel jednu domácnost, pravidelnou a takřka každodenní péči o něho vykonávali právě zemřelí rodiče. Zastávali rodičovskou roli i přes svůj pokročilý věk ve značné míře právě s ohledem na fyzický a duševní stav stěžovatele. Po jejich smrti péči částečně převzala jeho sestra, jež ale byla rovněž událostí paralyzována a procházela vícero životními změnami (srov. bod 9 výše). Pokud lze v konkrétních okolnostech vůbec uvažovat o sdílené újmě jako faktoru pro nižší výši odčinění, pak snad v rodině sestry, tam trauma prožívali skutečně společně, v domácnosti - sestra stěžovatele, její manžel a jejich dcery. Přesto se sestře samotné dostalo významně vyššího plnění než samotnému stěžovateli; celé rodině sestry se pak celkově (sdíleně) dostalo ještě vyššího plnění. V její věci se koncept sdílené újmy neuplatnil a naopak byla akcentována ztráta dvou blízkých osob (pluralita zemřelých). Ta je u stěžovatele zásadní. Ztratil-li by stěžovatel pouze jednoho z rodičů, alespoň druhý by o něj mohl pečovat a kvalita jeho života by se snížila významně méně.

49. Namítá-li pojišťovna, že jedna a tatáž újma nemůže být odčiněna dvakrát, je to jistě pravda. Stejně tak nelze přehlížet, že občanský zákoník z roku 1964 rozlišoval majetkovou a nemajetkovou újmy jinak než ten současný a než právní teorie, a že se stěžovatel nedomáhal žalobou náhrady újmy na zdraví. V posuzované věci se stěžovatel domáhá náhrady nemajetkové újmy za zásah do rodinného a soukromého života podle § 11 a § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku z roku 1964. Z ničeho neplyne, že by stěžovateli bylo proti žalovaným přiznáno plnění, které by snad bránilo vyhovění žalobě pro překážku věci rozhodnuté, či že by zde byla překážka věci zahájené. Pokud by se požadavky uplatněné v různých řízeních podle obsahu překrývaly, působilo by to nedostatek podmínky řízení.

50. K nákladovým výrokům Ústavní soud dodává, že v posuzované věci Ústavní soud nákladové výroky ruší již jen pro jejich akcesorický vztah k rušeným výrokům o věci samé, z tohoto důvodu je další ústavněprávní přezkum nadbytečný a konstatování o porušení práva se tak omezuje z důvodu racionality jen na výrok o věci samé. Navíc Ústavní soud již mnohokrát zopakoval, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě a nákladové výroky rozhodnutí soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud částečně ale přisvědčuje námitkám stěžovatele, alespoň ve stručnosti poznamenává následující.

51. Krajský soud rozhodoval o nákladech řízení před okresním soudem i krajským soudem (§ 224 odst. l, 2 občanského soudního řádu) podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 150 téhož zákona. Shledal, že převážně úspěšnému řidiči vzniklo právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, avšak z důvodu hodných zvláštního zřetele mu náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stejně postupoval předtím okresní soud (jehož rozhodnutí o nákladech řízení bylo odklizeno rozhodnutím krajského soudu), který aplikoval § 142 odst. 3 občanského soudního řádu ve prospěch řidiče, ale také ve spojení s § 150 téhož zákona. Okresní soud dospěl k závěru, že neúspěch řidiče byl poměrně nepatrný a řidiči vzniklo právo na plnou náhradu nákladů řízení, avšak z důvodu hodných zvláštního zřetele mu náhradu nákladů řízení také nepřiznal.

52. Ústavní soud předesílá, že obecné soudy rozhodovaly o náhradě nemajetkové újmy, jejíž výše záležela na úvaze soudu. Okresní soud stěžovateli přiznal 6,67 % z původně žalované částky, z výsledně žalované částky po změně žaloby přiznaná částka odpovídá 5 %. Optikou rozhodnutí krajského soudu byl však stěžovatel s žalobou úspěšný dokonce co do 13,33 %, resp. v rozsahu 10 % z výsledně žalované částky. Odvolací řízení pak bylo vedeno o 3 800 000 Kč a stěžovatel uspěl co do 5,56 %. Takový úspěch stěžovatele, potažmo takový neúspěch žalovaných se ve smyslu § 142 odst. 3 občanského soudního řádu nejeví již jen jako "poměrně nepatrný" a svědčí pro vznik práva stěžovatele na plnou náhradu (účelně vynaložených) nákladů řízení.


VII.
Závěr

53. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími v rozsahu uvedeném ve výroku I porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

54. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí v rozsahu vymezeném ve výroku II tohoto nálezu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Tím, že rozsudek krajského soudu je rušen zčásti ve věci samé i v rozhodnutí o nákladech, ruší Ústavní soud i tím "obnovené" nákladové výroky rozsudku okresního soudu, a to včetně výroku o náhradě nákladů státu, ač jej stěžovatel stížností nenapadl, má ale k zrušenému výroku o věci samé také akcesorickou povahu.

55. Okresní soud tedy nyní znovu rozhodne o žalobě stěžovatele v rozsahu jeho žalobního požadavku na zaplacení částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím, přičemž bude vycházet z toho, že rozhodné okolnosti týkající se stěžovatele rozhodně neodůvodňují odčinění nemajetkové újmy (tak výrazně) nižší částkou, než jaká byla přiznána jeho sestře.

56. Okresní soud též znovu rozhodne o nákladech řízení státu i mezi účastníky (včetně řízení před krajským soudem a Nejvyšším soudem), přičemž při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky bude postupovat (nebude-li stěžovatel plně úspěšný) podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu ve prospěch stěžovatele. Vyjde z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu s odkazem na stěžovatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 (publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2022), a to i s přihlédnutím k závěrům nedávného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 216/2023 ze dne 6. června 2024 a tam v bodu 22 zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu, která sbírkové rozhodnutí Nejvyššího soudu (potažmo navazující, také sbírkové usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 ze dne 27. května 2021) aprobovala, stejně jako např. nález sp. zn. IV. ÚS 2334/23 ze dne 10. ledna 2024 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3159/23 ze dne 7. února 2024).

57. Vzhledem ke specifickým okolnostem této věci popsaným výše v bodech 27 až 29, Ústavní soud úplným závěrem poznamenává, že vrácením věci zpět až k okresnímu soudu nastává situace podobná té, jako by stěžovatel po rozhodnutí krajského soudu napadeným rozsudkem podal v reakci na výrokové pochybení krajského soudu novou žalobu. Pro úplnost je třeba dodat, že ani tehdy by žalovaní nemohli úspěšně uplatnit námitku promlčení, neboť ani oni nenavrhli ve lhůtě podle § 166 občanského soudního řádu doplnění rozsudku krajského soudu, ač mohli.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. června 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu