IV.ÚS 639/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatelů I. N., zastoupené JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, a P. L., zastoupeného JUDr. Pravomilem Prchalem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 3 Tdo 579/2024-2003 a proti jinému zásahu spočívajícímu v průtazích v trestním řízení způsobené Okresním soudem v Jihlavě v řízení vedeném pod sp. zn. 13 T 123/2017 a Krajským soudem v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 9 To 209/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé požadují jednak zrušit v záhlaví označené rozhodnutí trestního soudu, jednak prohlásit neústavnost průtahů v trestním řízení. Tvrdí, že trestní soudy porušily celou řadu jejich ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavních stížností, napadeného rozhodnutí a připojených rozhodnutí trestních soudů plyne následující. Trestní soudy odsoudily oba stěžovatele za trestný čin podvodu spáchaný ve spolupachatelství (§ 209 odst. 1 a 3 ve spojení s § 23 trestního zákoníku). Stěžovatelé vytvořili sofistikované podvodné schéma, díky kterému vylákali od orgánů správy sociálního zabezpečení (Úřadu práce a České správy sociálního zabezpečení) různé dávky či příspěvky ze systému sociálního zabezpečení, jmenovitě dávku peněžité pomoci v mateřství, dávku nemocenského pojištění, rodičovský příspěvek a podporu v nezaměstnanosti. Podstata podvodného schématu byla jednoduchá: stěžovatelé jako zaměstnavatelé uzavírali s různě spřízněnými zaměstnanci (též spoluobviněnými, pro popis srov. bod 19 rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020 č. j. 13 T 123/2017-1023) pracovní smlouvy s vysokou mzdou. Krátce po jejich uzavření nastaly různé sociální události a jiné právně relevantní skutečnosti (zejm. ukončení pracovního poměru ve zkušební době), na základě kterých orgány správy sociálního zabezpečení vyplatily různé dávky a příspěvky. Protože sjednaná mzda byla vysoká, vysoký byl rovněž vyměřovací základ. Spoluobvinění tím chtěli zajistit co nejvyšší částku k vyplacení. Všechny pracovní smlouvy byly ale fiktivní. Restaurace, kde měli pracovat, nikdy nefungovala, tudíž zaměstnanci nikdy nevykonávali závislou práci. Všichni spoluobvinění tak společně způsobili škodu ve výši zhruba 1,4 mil. Kč.

3. Za tento čin Okresní soud v Jihlavě odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody na třicet měsíců. Stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody patnáct měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. Stěžovatelé se neúspěšně odvolali ke Krajskému soudu v Brně. Uspěli až u Nejvyššího soudu, který zrušil rozsudek krajského soudu, neboť soudy nižšího stupně pochybily v otázce možného souběhu dvou dávek, konkrétně rodičovského příspěvku a dávky peněžité pomoci v mateřství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022 č. j. 3 Tdo 1345/2021-1428, body 94 až 99, pro shrnutí srov. též bod 61 nyní napadeného usnesení). Krajský soud rozhodl znovu, uzavřel, že některé spoluobviněné skutečně mohly současně pobírat jak rodičovský příspěvek, tak dávku peněžité pomoci v mateřství (podrobně rozsudek krajského soudu ze dne 30. 11. 2023 č. j. 9 To 209/2020-1774, body 16 až 21). Krajský soud upravil výši způsobené škody a změnil vůči stěžovatelům výroky o trestu následovně. Stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců; stěžovateli trest odnětí svobody třináct měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců.

4. Oba stěžovatelé se opět obrátili na Nejvyšší soud, ten však jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Odůvodnění napadeného usnesení lze shrnout do několika okruhů. Orgány činné v trestním řízení řádně a pečlivě zjistily skutkový stav věci a neopomněly žádný důkaz (body 70 až 81). Stěžovatelé svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu: uvedli Českou republiku v omyl, neboť předstírali uzavření pracovních smluv (body 82 až 89). Trestní soudy správně určily výši způsobené škody (body 90 až 95). Trestní soudy postupovaly správně, pokud uložily trest podle § 45 trestního zákoníku, tj. za pokračování v trestném činu (body 99 až 108). Trestní soudy dostatečně kompenzovaly porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (body 110 až 120).

5. Stěžovatelé podali každý sám za sebe ústavní stížnost. Stěžovatelka vznáší více námitek. Především ale namítá, že správní orgány nezjistily při kontrole žádný rozpor se zákonem. Dále namítá, že trestní soudy opomněly důležité důkazy. Nakonec kritizuje příliš dlouhé trestní řízení. Požaduje proto zastavení trestního stíhání. Zbývající argumentace nahodile kritizuje výklad zákonného ustanovení v oblasti sociálního zabezpečení, polemizuje s naplněním znaku škody či subjektivní stránky trestného činu atd.

6. Stěžovatel kritizuje postup trestních soudů ve třech směrech. Nejprve povšechně namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (závěr o fiktivnosti pracovních smluv podle něj nemá oporu v dokazování, trestní soudy mu svým názorem znemožnily podnikání, stát má jiné, šetrnější nástroje k postihu protiprávního jednání). Dále kritizuje, že trestní soudy ve věci rozhodovaly příliš dlouho. A konečně namítá, že nemohl způsobit žádnou škodu, protože zaměstnankyně nedočerpala nárok na rodičovský příspěvek.

7. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, ovšem vyjma návrhů na deklaraci neústavních průtahů v řízení před trestními soudy prvého a druhého stupně. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou přípustné.

8. Ústavní soud řízení o ústavních stížnostech spojil do společného řízení, protože spolu skutkově i právně souvisí (usnesením ze dne 26. 3. 2025).

9. Ústavní soud se nejprve vyjádří ke společné námitce porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení. Ústavní soud obecně přitakává stěžovatelům, že nynější trestní řízení bylo dlouhé. Sama délka řízení však ještě neznamená, že jde o délku nepřiměřenou (takto nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24, body 45 a 48). Trestní soudy samy uznaly, že trestní řízení trvalo příliš dlouho (bod 119 napadeného usnesení). Proto krajský soud zmírnil původní tresty, zejména stěžovatelce uložil podmíněný trest odnětí svobody místo trestu nepodmíněného (srov. bod 3 in fine shora). Trestní soudy, byť stručně, výslovně uznaly porušení základního práva a měřitelně jej kompenzovaly. Ústavní soud nesouhlasí, že trestní soudy musely zastavit trestní stíhání, neboť jen tak lze účinně napravit porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení. Trestní soudy mají širokou paletu nástrojů, jak mohou reagovat na toto porušení; volba tak leží především na nich (opět nález IV. ÚS 30/24). Kompenzaci v podobě zastavení trestního stíhání nepožaduje ani Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ze dne 23. 5. 2023 Panju proti Belgii, č. 49072/21, § 75).

10. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovateli, že trestní soudy opomněly důkazy. Nejvyšší soud přehledně vysvětlil, kdy a proč soudy nižšího stupně neprovedly jimi navržené důkazy (bod 75 napadeného usnesení). Trestní soudy použily ústavně přijatelný důvod, na jehož základě nemusí vyhovět důkazního návrhu - nadbytečnost [nejnověji nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23, body 31 a 32 včetně tam uvedené judikatury].

11. Stěžovatelé dále naznačují, že pokud jeden orgán veřejné moci neodhalí (např. při kontrolní či jiné dozorčí činnosti) protiprávnost, je jejich jednání navždy po právu, a proto postih nástroji trestního práva je navždy zapovězen. Tak tomu určitě není. V tomto směru si stěžovatelé nepomohou ani zásadou subsidiarity trestní represe. Tuto zásadu nelze vykládat tak, že jeden druh odpovědnosti vylučuje jiný druh odpovědnosti. Naopak, v zásadě je přípustná souběžná odpovědnost trestní a podle jiného právního předpisu [nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77), bod 37]. Mylná je rovněž představa, že neprověření či přehlédnutí určité skutečnosti orgánem veřejné moci je jejím schválením (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 10 Afs 343/2019-49, CRISTAL PALACE, bod 35).

12. Rovněž na zbývající námitky se stěžovatelům již dostalo odpovědi od Nejvyššího soudu. Ústavní soud nebude znovu vysvětlovat, proč se stěžovatelé mýlí. Ve stručnosti odkazuje na příslušné pasáže trestních rozhodnutí (např. ke znaku škody viz body 90 až 95 napadeného usnesení, k zavinění viz bod 78 zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu atd.).

13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnosti dílem jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný, dílem jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu