Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Mackové, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2024 č. j. Ncp 506/2024-23, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení o žalobě pro zmatečnost Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (I. výrok) a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Hradci Králové (II. výrok; dále jen "krajský soud"). V odůvodnění vrchní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelka, bývalá manželka povinného v exekučním řízení, podala podle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), žalobu pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu ze dne 31. 1. 2024 č. j. 25 Co 305/2023-562 s tvrzením, že jí byla odňata možnost jednat před soudem. Vedlejší účastnice, jako oprávněná, se k příslušnému poučení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), jako soudu předkládajícímu, vyjádřila, že souhlasí se stanoviskem obvodního soudu, že v dané věci není věcně příslušný. Naopak stěžovatelka k dané otázce uvedla, že řízení nelze podle jejího názoru vést u krajského soudu, neboť ten prokazatelně postupuje nezákonně a nikoliv nezávisle. V této souvislosti stěžovatelka navrhovala, aby věc byla jako věcně příslušnému soudu z důvodu vhodnosti postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Vrchní soud po stručné rekapitulaci věci mimo jiné odkázal na § 235a odst. 1 o. s. ř. a na § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. a uvedl, že žalobu pro zmatečnost podanou z důvodů uvedených právě v § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. projedná a rozhodne soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno; to neplatí ve věcech, v nichž je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud (na tomto místě vrchní soud odkázal na § 9 odst. 2 o. s. ř.). Protože stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. a napadá usnesení krajského soudu, jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni příslušné krajské soudy, v této věci konkrétně Krajský soud v Hradci Králové.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka nejprve vysvětluje, proč podle jejího názoru krajský soud věc neposuzuje nestranně a nezávisle, proto je naplněn důvod pro delegaci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelčina žaloba bude u městského soudu projednána nestranným a nezávislým soudem, hospodárně a bez zbytečných průtahů. Postoupení věci krajskému soudu považuje stěžovatelka za nesprávné a porušující její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka také upozorňuje na to, že vedlejší účastnice má sídlo v Praze a stěžovatelka rovněž bydlí v dostupné vzdálenosti do Prahy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
6. Podle zjištění Ústavního soudu bylo usnesení vrchního soudu vydáno v souladu s § 235a odst. 1 o. s. ř., je stručně, avšak dostatečně odůvodněno. Vrchní soud rozhodoval v souladu se základními právy podle hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by postupem vrchního soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
7. Domnívá-li se stěžovatelka, že jsou dány důvody pro vyloučení soudců, kteří budou rozhodovat její věc u krajského soudu, má k dispozici vhodné právní prostředky, jimiž může takovou skutečnost řízení namítat. Je-li dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudců (sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud její věc nebude rozhodovat nestranně a nezávisle), nelze takovou situaci řešit návrhem delegace z důvodu vhodnosti. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatelka na jednu stranu uvádí své obecné pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudců krajského soudu, aby na druhou stranu dospěla opět k obecnému závěru, že u městského soudu bude věc projednána rychleji a hospodárněji. Takto však s institutem delegace vhodné, jakožto mimořádným procesním institutem, který nesmí být nadužíván, neboť se jím zasahuje do práva na zákonného soudce, nelze zacházet. I z toho důvodu Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud napadeným usnesením rozhodl ústavně souladným způsobem.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu