Bowman proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 24839/94

Datum: 19. 2. 1998

Složení senátu: R. Bernhardt, místopředseda Soudu a předseda senátu (Německo), Thór Vilhjálmsson (Island), L.-E. Pettiti (Francie), B. Walsh (Irsko), R. Macdonald (Lichtenštejnsko), C. Russo (Italie), A. Spielmann (Lucembursko), N. Valticos (Řecko), E. Palmová (Švédsko), A. N. Loizou (Kypr), Sir John Freeland (Spojené království), A. B. Baka (Maďarsko), M. A. Lopes Rocha (Portugalsko), L. Wildhaber (Švýcarsko), D. Gotchev (Bulharsko), P. Jambrek (Slovinsko), U. Löhmus (Estonsko), E. Levits (Lotyšsko), J. Casadevall (Andorra), P. van Dijk (Nizozemí).

Stěžovatelkou je britská státní příslušnice, paní P. Bowmanová, generální tajemnice Společnosti pro ochranu dětí v předporodním věku, která sdružuje asi 50 000 odpůrců umělého přerušení těhotenství a pokusů na lidském embryu. Paní Bowmanová během období před parlamentními volbami v roce 1992 distribuovala jeden a půl miliónů letáků - z toho 25 000 ve volebním obvodě Halifax - kde byly popsány postoje jednotlivých kandidátů k výše zmíněné problematice.

Následně byla obviněna na základě čl. 75 § 1 a 5 volebního zákona z roku 1983, který osobám bez povolení zakazuje věnovat v předvolebním období více než pět britských liber (GBP) na šíření informací, jež mají za cíl favorizovat zvolení některého z kandidátů. Dne 27.9.1993, při procesu před Korunním soudem (Crown Court) v Southwarku, bylo stíhání zastaveno, jelikož obžalovaná nebyla předvolána ve lhůtě stanovené zákonem z roku 1983.

Řízení před Evropskou komisí

Stěžovatelka se 11.3.1994 obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise) s tím, že zahájení trestního řízení proti ní bylo porušením práva na svobodu projevu, které zaručuje čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž se dovolávala čl. 13 Úmluvy.

Komise 4. 12. 1995 stížnost přijala, pokud jde o čl. 10; v dalším ji označila za nepřípustnou. Ve své zprávě z 12.9.1996 vyslovila dvaceti osmi hlasy proti jednomu názor, že čl. 10 Úmluvy byl porušen. Poté postoupila stížnost Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen Soud). Věc předložila Soudu k projednání rovněž vláda Spojeného království.

Řízení před Evropským soudem

K předběžné námitce vlády:

Britská vláda nejprve Soudu podala předběžnou námitku, v níž tvrdí, že paní Bowmanová se nemůže prohlašovat za "poškozenou" ve smyslu čl. 25 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

"Komise může přijímat stížnosti zaslané generálnímu tajemníkovi Rady Evropy každou osobou, nevládní organizací nebo skupinou osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných touto Úmluvou jednou z Vysokých smluvních stran (...)"

Vláda připomíná, že Korunní soud stíhání stěžovatelky zastavil; není tedy možné tvrdit, že by paní Bowmanová byla uznána vinnou, kdyby proces pokračoval, nebo že by legislativa byla aplikována k její škodě.

Stěžovatelka uvádí, že v důsledku čl. 75 zákona z roku 1983 trpěla úzkostí a ponížením a nesla náklady spojené s policejním výslechem a zahájeným trestním stíháním.

Soud poznamenává, že paní Bowmanová byla předmětem exekučního opatření v podobě trestního stíhání. Je pravda, že bylo nakonec zastaveno, ale došlo k tomu z procesního důvodu: předvolání k soudu nebylo zasláno v zákonné lhůtě. Rozhodnutí státního zastupitelství zahájit trestní stíhání bylo nicméně pro stěžovatelku vážnou výstrahou, že v nadcházejících volbách riskuje, že pokud nezmění své chování, bude znovu stíhána, a možná uznána vinnou a potrestána. Za těchto podmínek se Soud domnívá, že paní Bowmanová může tvrdit, že byla přímo postižena inkriminovanou legislativou, a tudíž se může považovat za poškozenou osobu ve smyslu čl. 25 odst. 1 Úmluvy (viz rovněž Norris proti Irsku, 1988); předběžná námitka vlády se zamítá.

K meritu stížnosti:

Čl. 10 Úmluvy má následující znění:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

Vláda prohlašuje, že právo paní Bowmanové na svobodu projevu nebylo omezeno, jelikož čl. 75 zákona z r. 1983 omezuje, pro osobu nemající povolení, pouze možnost vynaložit finanční prostředky za účelem podpory některého z kandidátů v legislativních volbách, ale nikoli svobodu vyjadřovat názory nebo všeobecněji šířit informace.

Soud konstatuje, že inkriminovaný zákon neomezuje svobodu projevu přímo, ale stanoví pět liber jako maximální sumu, kterou osoba bez povolení smí vynaložit za publikace a jiné prostředky komunikace během předvolebního období. Zákon přitom neomezuje výdaje spojené s šířením informací a názorů všeobecně, ale pouze tehdy, mají-li za cíl favorizovat některého kandidáta. Není nicméně pochyb o tom, že zákon vyslovený v čl. 75 se rovná omezení svobody projevu, a že toto omezení přímo postihlo paní Bowmanovou. Soudu pak zbývá rozhodnout, zda omezení sledovalo některý z legitimních cílů a zda bylo "nezbytné v demokratické společnosti".

Vláda uvádí, že horní hranice nákladů stanovená v čl. 75 zákona z r. 1983 má za cíl ochranu práv jiných, a to ve třech ohledech: Přispívá k rovným podmínkám mezi kandidáty tím, že znemožňuje majetným třetím osobám vést kampaň pro nebo proti některému z kandidátů; přispívá k zajištění nezávislosti kandidátů na vlivu mocných zájmových skupin; zabraňuje deformaci politické debaty v předvolebním období, způsobené odklonem od problémů všeobecného zájmu k partikulárním otázkám. Vláda dále poukazuje na to, že paní Bowmanová disponovala jinými možnostmi k šíření informací: mohla například založit vlastní noviny, publikovat dopisy nebo články v tisku, poskytovat interview v rozhlase a televizi, sama kandidovat nebo vydávat brožury, které by informovaly voličstvo, aniž by favorizovaly určitou kandidaturu.

Stěžovatelka pokládá zásah do svých práv za nepřiměřený. Žádná naléhavá společenská potřeba podle ní nenutila k represi za šíření přesných faktických informací o postojích kandidátů na veřejné funkce. Nic také nenasvědčuje tomu, že by distribuované letáky favorizovaly určitého kandidáta, jelikož informace v nich obsažené mohly podnítit jak stoupence tak odpůrce různých potratových politik. Konečně stěžovatelka namítá, že omezení je nelogické, jelikož zákon neomezuje moc médií při publikování příznivých a nepříznivých informací o kandidátech, ani možnost politických stran a jejich stoupenců financovat reklamy na celostátní a regionální úrovni, pokud se přitom nepokoušejí zvýhodnit nebo znevýhodnit konkrétního kandidáta.

Soud považuje za zřejmé, že smyslem čl. 75 zákona z roku 1983, v kontextu dalších ustanovení o volebních nákladech, je zajistit rovnost mezi kandidáty; článek i jeho aplikace na případ paní Bowmanové tedy sledovaly legitimní cíl, ochranu práv jiných: kandidátů a voličů.

Soud poznamenává, že omezení výdajů stanovené čl. 75 je pouze jednou z četných brzd a omezení, jimiž je protkána volební legislativa ve Spojeném království. V tomto kontextu je třeba pohlížet na právo na svobodu projevu, které zaručuje čl. 10 Úmluvy, se zřetelem k právu na konání svobodných voleb, chráněného čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě (Protokol č. 1) v tomto znění:

"Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru."

Svobodné volby a svoboda projevu, zejména svoboda politické diskuse, představují základy každého demokratického režimu. Obě práva jsou vzájemně závislá a jedno posiluje druhé: například, jak Soud zdůraznil již v minulosti, svoboda projevu je jednou z "podmínek, které zaručují svobodné vyjádření názoru lidu na volbu zákonodárného sboru" (viz Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii, 1987). Proto je nesmírně důležité umožnit v předvolebním období volnou cirkulaci názorů a informací.

Nicméně za určitých okolností se tato práva mohou ocitnout v konfliktu, a tehdy může být pokládáno za nutné stanovit před volbami nebo během nich určitá omezení svobody projevu, jež by za normálních podmínek nebyla přípustná, aby bylo zaručeno "svobodné vyjádření názoru lidu na volbu zákonodárného sboru". Soud uznává, že k posouzení rovnováhy mezi oběma právy mají smluvní státy určitý prostor, stejně jako je tomu všeobecně u organizace volebního systému (viz Mathieu-Mohin a Clerfayt).

V projednávané věci má Soud za úkol rozhodnout, zda omezení svobody projevu stěžovatelky bylo za daných okolností přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody, na něž se odvolává vláda, byly relevantní a dostatečné (viz Lingens proti Rakousku, 1986). V tomto ohledu pokládá za důležité, že horní hranice výdajů stanovená čl. 75 zákona z r. 1983 dosahuje pouze výše pěti liber. Je pravda, že toto omezení platí jen po dobu čtyř až šesti týdnů před legislativními volbami a že paní Bowmanová mohla svobodně vést kampaň v jinou chvíli. Soud se však domnívá, že to by neposloužilo účelu, který sledovala šířením letáků, totiž informovat voliče v kritickém období, kdy jsou koncentrováni na volbu svého zástupce, o postojích konkrétních kandidátů k umělému přerušení těhotenství.

Soud se vrací k argumentu vlády, podle nějž stěžovatelka mohla použít k šíření informací jiné metody. Není přesvědčen, že by v praxi bývala měla přístup k jiným účinným způsobům komunikace. Nebylo například prokázáno, že by mohla zajistit publikování informací, které se objevily v letácích, v nějakém časopise, rozhlase nebo televizi. Mohla samozřejmě kandidovat ve volbách, a tak vynaložit částku povolenou pro kandidáty. To by ji však stálo složení kauce 500 GBP, o něž by pravděpodobně přišla; navíc si vůbec nepřála být zvolena do Parlamentu, ale jen rozdávat letáky voličům.

Stručně shrnuto, Soud konstatuje, že čl. 75 zákona z r. 1983 představoval pro paní Bowmanovou z praktického hlediska absolutní překážku při publikování informací k ovlivnění voličů ve prospěch kandidáta nesouhlasícího s umělým přerušením těhotenství. Soud není přesvědčen, že bylo nezbytné omezit výdaje stěžovatelky na pět liber k tomu, aby byla zaručena rovnost mezi kandidáty, a to tím spíše, že žádné omezení nebránilo tisku svobodně favorizovat zvolení určité osoby, ani politickým stranám a jejich stoupencům vést reklamní kampaň na celostátní nebo regionální úrovni, pod podmínkou, že reklama nemá za cíl zvýšit nebo poškodit naděje konkrétního kandidáta na zvolení. Soud dospěl k závěru, že omezení bylo nepřiměřené sledovanému legitimnímu cíli; čl. 10 Úmluvy byl porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka na základě čl. 50 Úmluvy požádala o spravedlivé zadostiučinění ve výši 15 000 GBP za morální újmu. Rovněž požádala o proplacení soudních výloh ve výši 1 634 GBP, spojených s řízením před vnitrostátními orgány, a 35 490 GBP za řízení před orgány Úmluvy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že předběžná námitka vlády se zamítá,

2. čtrnácti hlasy proti šesti, že čl. 10 Úmluvy byl porušen,

3. jednomyslně, že konstatování porušení Úmluvy představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za utrpěnou morální újmu,

4. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovatelce vyplatit 26 634 GBP za soudní výlohy.

K rozsudku bylo připojeno: společné doplňující souhlasné stanovisko soudců L.-E. Pettitiho, M. A. Lopese Rochy a J. Casadevalla; částečně nesouhlasné stanovisko soudce N. Valticose; společné částečně nesouhlasné stanovisko soudce A. N. Loizou, A. B. Baky a P. Jambreka; částečně nesouhlasné stanovisko soudce Sira Johna Freelanda, k němuž se připojil soudce E. Levits.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.