Lauko proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 26138/95

Dne 2. září 1998 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Lauko proti Slovensku.

Stěžovatelem je slovenský státní příslušník, pan I. Lauko. V květnu 1994 mu obvodní úřad v Dubnici nad Váhom na základě § 49 přestupkového zákona z roku 1990 uložil pokutu 300 slovenských korun (SKK) pro narušování občanského soužití, jakož i povinnost uhradit náklady na řízení ve výši 150 SKK. Rozhodnutí bylo v červenci 1994 potvrzeno okresním úřadem v Povážské Bystrici.

Pan Lauko se v srpnu 1994 obrátil na Ústavní soud. Ve své stížnosti se dovolával především čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že svou záležitost nemohl nechat projednat spravedlivě a veřejně a že správní úřady, které se věcí zabývaly, nebyly nestranné. Ústavní soud v listopadu 1994 stížnost zamítl jako zjevně nepodloženou.

Stěžovatel se 13. 6. 1994 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Ve své stížnosti uvedl, že byly porušeny čl. 1, 3, 6, 8, 10, 13 a 14 Úmluvy. Zejména si stěžoval, že bylo zneuznáno jeho právo nechat svou záležitost projednat nezávislým a nestranným soudem.

Komise 21. 10. 1996 stížnost přijala, pokud jde o čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy. Ve své zprávě z 30. 10. 1997 jednomyslně vyslovila názor, že čl. 6 odst. 1 byl porušen a že žádná odlišná otázka nevzniká z pohledu čl. 13 . Poté stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Stížnost Soudu předložil rovněž stěžovatel.

Relevantní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy má následující znění:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (...)"

K aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Slovenská vláda popírá aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 na řízení probíhající před obvodním a okresním úřadem, neboť v něm nejde o rozhodnutí o "trestním obvinění" proti stěžovateli. Případ se podle vlády odlišuje od jiných věcí, v nichž Soud rozhodl, že čl. 6 odst. 1 je aplikovatelný: projednávaná věc se týká porušení zákona, které nemohlo vést k uvěznění a které slovenské zákony, doktrína a judikatura nepovažují za trestné. Jednalo se o "správní přestupek", protože slovenské právo s ním vždy nakládalo jako se součástí správního práva.

Na podporu tohoto tvrzení vláda uvádí, že zmíněný přestupek nemá trestní povahu, jelikož jeho následkem jsou preventivní a výchovné sankce, jež mohou být uloženy v souladu s diskreční pravomocí správních orgánů. Pachatel neriskuje uvěznění a spáchání přestupku pro něj neznamená záznam do trestního rejstříku. Na rozdíl od trestných činů není sankce při recidivě přísnější a promlčecí lhůta je kratší. Žádné z omezení osobní svobody, která jsou charakteristická pro trestní řízení, se nevztahuje na přestupek, jehož se stěžovatel dopustil; trestní odpovědnost se také nevztahuje ani na přípravu přestupku ani na pokus jej spáchat. Vláda rovněž zdůrazňuje, že sankce uložená stěžovateli nebyla vysoká, jelikož odpovídala jedné dvacetině průměrné měsíční mzdy.

Soudy na úvod připomíná, že pro rozhodnutí, zda je určité porušení zákona "trestní" povahy ve smyslu Úmluvy, je nejprve nutno zjistit, zda text, který porušení definuje, spadá do trestního práva podle právní techniky žalovaného státu; poté je třeba posoudit, s ohledem na předmět a cíl čl. 6 v běžném smyslu výrazů v něm použitých a na právo smluvních států, povahu porušení, jakož i povahu a stupeň závažnosti trestu, který dotyčné osobě hrozí (viz mj. Garyfallou AEBE proti Řecku, 1997).

Soud poznamenává, že z § 2 odst. 1 a § 49 přestupkového zákona jasně vyplývá, že vnitrostátní právo nekvalifikuje jednání, jehož se stěžovatel dopustil, jako "trestné". Avšak označení dané vnitrostátním právem má pouze relativní hodnotu (viz Öztürk proti Německu, 1984). Proto je nutné posoudit přestupek ve světle druhého a třetího z výše uvedených kritérií. V této souvislosti Soud připomíná, že tato kritéria jsou alternativní a nekumulativní: k tomu, aby byl článek 6 aplikovatelný z hlediska slov "trestní obvinění", stačí, když je inkriminovaný čin svou povahou "trestný" z pohledu Úmluvy nebo když je dotyčná osoba vystavena riziku trestu, který svou povahou a stupněm závažnosti všeobecně spadá do "trestní oblasti" (viz především Lutz proti Německu, 1987). To nevylučuje použití kumulativního přístupu, jestliže analýza jednotlivých kritérií odděleně neumožňuje dospět k jasnému závěru, pokud jde o existenci "trestního obvinění" (viz např. výše cit. rozs. Garyfallou AEBE a Bendenoun proti Francii, 1994).

Pokud jde o povahu jednání, jehož se stěžovatel dopustil, Soud konstatuje, že byl uznán vinným z přestupku na základě § 49 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona. Toto ustanovení se vztahuje na přestupky spočívající v narušování občanského soužití a jeho cílem je zajištění klidu mezi sousedícími občany. Právní norma překročená stěžovatelem je tedy určena všem občanům, a nikoli určité skupině se zvláštním postavením. Všeobecný charakter zmíněné normy potvrzuje § 1 přestupkového zákona, podle nějž každý občan musí dbát na respektování zákona a práv spoluobčanů, stejně jako § 2 odst. 1, jenž přestupek definuje jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Panu Laukovi navíc obvodní úřad uložil pokutu a povinnost uhradit náklady spojené s řízením. Účelem pokuty bylo odradit dotčenou osobu od recidivy. Pokuta má povahu trestu, jíž se obvykle vyznačují trestní sankce (viz výše cit. rozs. Öztürk a A. P., M. P. a T. P. proti Švýcarsku, 1997). Skutečnosti, jichž se dovolává vláda, například to, že pachateli přestupku nehrozí uvěznění ani záznam do trestního rejstříku, nejsou rozhodující, pokud jde o kvalifikaci jednání pro účely aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 (viz Öztürk).

Stručně shrnuto, všeobecný charakter zákonného ustanovení porušeného stěžovatelem, stejně jako odstrašovací a kárný účel uložené sankce, dostatečně ukazují, že inkriminované jednání bylo trestní povahy z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k tomu není nutné se jím dále zabývat z hlediska třetího z výše uvedených kritérií. Relativní nezávažnost trestu nemůže přestupek zbavit jeho inherentně trestní povahy. Čl. 6 odst. 1 je proto podle Soudu na věc aplikovatelný.

K dodržování čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Soud nejprve připomíná, že právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem, zaujímá v demokratické společnosti význačné místo (viz De Cubber proti Belgii, 1984). Pro rozhodnutí, zda určitý orgán může být pokládán za nezávislý na výkonné moci, je nutno přihlédnout ke způsobu jmenování a délce mandátu jeho členů, k existenci záruk proti vnějším tlakům a k tomu, zda orgán budí zdání nezávislosti (viz mj. Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, 1981, a Campbell a Fell proti Spojenému království, 1984).

Soud poznamenává, že obvodní úřad v Dubnici nad Váhom a okresní úřad v Povážské Bystrici jsou pověřeny místním výkonem státní správy pod kontrolou vlády. Jmenování přednostů těchto orgánů je v rukou výkonné moci a úředníci, jejichž pracovní smlouvy se řídí ustanoveními zákoníku práce, mají statut zaměstnanců. Způsob jmenování osob zodpovědných za místní a okresní úřad spolu s absencí záruk proti vnějším tlakům a jakéhokoli zdání nezávislosti jasně ukazují, že tyto orgány nemohou být pokládány za "nezávislé" na výkonné moci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ačkoli svěření úkolu stíhat a trestat přestupky správním orgánům není s Úmluvou neslučitelné, je nutno zdůraznit, že dotčená osoba musí mít možnost nechat rozhodnutí přijaté proti ní přezkoumat soudem, který splňuje záruky čl. 6 (viz Öztürk). V projednávaném případě však stěžovatel neměl možnost nechat přezkoumat rozhodnutí místního a okresního úřadu nezávislým a nestranným soudem, jelikož Ústavní soud zamítl jeho ústavní stížnost s odůvodněním, že příslušný přestupek nemůže být soudně přezkoumán.

Podle Soudu tak bylo zneuznáno právo stěžovatele na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.

Stěžovatel ve své stížnosti rovněž uvedl, že v rozporu s čl. 13 Úmluvy neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, jímž by před vnitrostátními orgány mohl napadnout porušení čl. 6 odst. 1.

Soud poznamenává, že požadavky čl. 13 jsou méně striktní než požadavky čl. 6, kterými jsou v daném případě absorbovány. Proto se vzhledem ke svému závěru ve věci porušení čl. 6 nedomnívá, že by se stížností musel dále zabývat z pohledu čl. 13.

Stěžovatel na základě čl. 50 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění ve výši 1 000 000 SKK za morální újmu. Dále požádal o proplacení soudních výloh ve výši 52 046 SKK (za řízení před vnitrostátními orgány a orgány Úmluvy). Soud pokládá za spravedlivé přiznat stěžovateli 5 000 SKK za morální újmu. Pokud jde o soudní výlohy, stěžovatel nebyl při řízení před orgány Úmluvy zastoupen; musel ovšem vynaložit náklady na zaslání svého podání. Soud mu přiznává částku 1 000 SKK.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně:

1. že čl. 6 odst. 1 Úmluvy na případ je aplikovatelný a byl porušen;

2. není nutno se stížností dále zabývat z pohledu čl. 13 Úmluvy;

3. žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit 5 000 SKK za morální újmu a 1 000 SKK za soudní výlohy.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.