Velikova proti Bulharsku

Typ rozhodnutí: velký senát

Číslo stížnosti: 30210/96

Dne 18. května 2000 vyhlásil předseda senátu 4. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Velikova proti Bulharsku.

Stěžovatelka je bulharská státní příslušnice pana Anya Velikova.

Dne 25. září 1994 v časných ranních hodinách zemřel v policejní vazbě pan Slavčo Cončev, romské národnosti, s nímž dvanáct let žila a s nímž má tři děti, a to asi dvanáct hodin po svém zatčení pro krádež dobytka.

Okolnosti úmrtí pana Cončeva

Dne 24. září 1994 byla policejní stanici v Plevenu hlášena krádež dobytka ve vesnici Bukovlak a za pachatele označen pan Cončev. Dvoučlenná policejní hlídka nalezla pana Cončeva kolem 14.00, když v domě svých příbuzných popíjel pivo. Vyzvala jej, aby jel s nimi, s čímž pan Cončev souhlasil. Policisté jej usadili na zadní sedadlo policejního automobilu mezi dva poškozené majitele dobytka a odvezli na policejní stanici. Cestou k domu majitelů dobytka, která trvala několik minut, tito majitelé podle svědectví jednoho z policistů s panem Cončevem diskutovali, ale nebili jej. Při příjezdu k domu majitelů dobytka policisté údajně zabránili tomu, aby na pana Cončeva zaútočil rozzlobený dav 20 - 30 lidí, který se tam shromáždil. Na policejní stanici policisté pana Cončeva umístili do policejní cely a jeho výslech odložili, neboť byl údajně příliš opilý. Kolem 19.00 si prý pan Cončev stěžoval, že se necítí příliš dobře, a policisté ihned kontaktovali službu první pomoci z místní nemocnice. Dle policistů policejní stanici krátce po tomto telefonátu navštívil lékař a jeden asistent, kteří pana Cončeva zběžně prohlédli a konstatovali, že je natolik opilý, že není možné jej prohlížet. O této návštěvě však žádný záznam neexistuje. Dle interní policejní zprávy k výše uvedeným událostem došlo až kolem 22., tedy nikoliv již 19. hodiny. Službu konající policista vypověděl, že pan Cončev začal v průběhu noci v cele zvracet, takže mu dovolil jít na záchod. Poté pan Cončev seděl na gauči v hale a když chtěl kolem půlnoci opět odejít na záchod, upadl na podlahu. Přitom si policista všiml, že je panu Cončevovi špatně, a znovu přivolal službu první pomoci z nemocnice. Dle výpovědi policistů přijel kolem druhé hodiny ranní zdravotnický tým ve stejném složení jako předtím, a který nalezl pana Cončeva mrtvého. Jména obou členů týmu jsou neznámá, lékař nesepsal o smrti žádnou zprávu.

Vyšetřování úmrtí pana Cončeva

Okamžitě poté, co byla zjištěna smrt pana Cončeva policie informovala příslušného vyšetřovatele, který přijel ve 2.30 a ohledal místo činu. Ve své zprávě kromě jiného konstatuje, že pan Cončev byl nalezen vsedě na gauči v hale policejní stanice a měl na pravé tváři stopu podlitiny; v důsledku tmavé barvy pleti tělo nevykazovalo žádná jiná viditelná zranění. Ačkoliv zpráva uvádí, že ohledání byl přítomen lékař a další tři osoby, zpráva je podepsána pouze vyšetřovatelem. Lékař vydal zprávu o úmrtí dne 25. září 1994, v ní za příčinu smrti označil akutní anémii, tukovou embolii a hematomy na těle a končetinách, přičemž v kolonce možných okolností úmrtí zaškrtl možnost "nehody" a místo pro uvedení času úmrtí ponechal nevyplněno.

Vyšetřovatel vydal dne 25. září 1994 příkaz k zahájení trestního šetření úmrtí pana Cončeva a téhož dne vyslechl i jednotlivé policisty. V dokumentech, které byly Soudu předloženy, však není žádný dokument týkající se výslechu druhého z policistů, který se účastnil zatčení a převozu na policejní stanici. Vyšetřovatel nařídil kromě jiného zpracování zprávy soudního lékaře, který po vyšetření podrobně popsal celou řadu hematomů na těle pana Cončeva, zejména pak rozsáhlé symetrické hematomy na horních končetinách (40 x 18 cm každý) a hematom na levé hyždi (10 x 2 cm), a konstatoval, že smrti nastala deset až dvanáct hodin před pitvou. K době, v níž došlo ke zraněním, která měla za následek smrt, se však nevyjádřil. Ve své zprávě konstatuje:

"Vyšetření a pitva těla pana Slavčo Cončeva poukázala na stav akutní ztráty krve - bledé posmrtné skvrny, anemické vnitřní orgány, masivní hematomy na rozsáhlé ploše horních končetin a levé hýždi, modřina na levém očním víčku, škrábance na tváři. Příčinou úmrtí pana Cončeva byla akutní ztráta krve v důsledku rozsáhlých a hlubokých hematomů na horních končetinách a levé hýždi. Zranění jsou důsledkem traumatu zapříčiněného tupým předmětem. Zranění popsaná jako dvojité sedřené hematomy na levé hýždi jsou důsledkem dopadu dlouhého tvrdého předmětu (předmětů) s omezeným úzkým povrchem, podlouhlého a asi dva centimetry širokého. Hematomy na horních končetinách jsou důsledkem dopadu tvrdého tupého předmětu, a to buď v důsledku úderů tímto předmětem, nebo kolize s ním. Nemají charakteristický tvar a je tedy obtížné určit předmět, který je způsobil. Zranění na tváři mohla být důsledkem ran nebo pádu, jak je tomu u vyčnívajících částí obličeje. Ohledáním těla nebylo zjištěno žádné onemocnění, které by mohlo mít souvislost se smrtí. Nebyla zjištěna žádná zranění ostrými předměty či střelnými zbraněmi."

Dne 20. října 1994 vyhotovil plukovník ředitelství národní policie v Sofii oznámení o smrti pana Cončeva, a to zjevně v rámci vnitřního šetření policie, s tím, že případ je v kompetenci vyšetřujících orgánů. Mezi dokumenty předloženými Soudu se nevyskytuje žádný, který by se týkal vyšetřování v rámci policie.

Chemická analýza ostatků pana Cončeva vyloučila přítomnost toxických látek.

V materiálech, které vláda předložila, neexistuje žádná indicie o tom, že by v době od prosince 1994 probíhala nějaká vyšetřovací činnost. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce vyšetřovatele v průběhu roku 1995 několikrát osobně i telefonicky kontaktoval a žádal informace o postupu ve vyšetřování, které vyšetřovatel odmítl poskytnout. V březnu 1996 rozhodla okresní prokurátorka o přerušení trestního řízení ve věci úmrtí pana Cončeva. V rozhodnutí kromě jiného uvedla, že smrt pana Cončeva nastala v důsledku zranění způsobených úmyslným bitím a že se v průběhu vyšetřování prokázalo, že je nemožné zjistit, zda byl pan Cončev zbit na policejní stanici v Plevenu, nebo mimo tuto stanici, ani zda jej zbili policisté nebo majitelé dobytka. Na základě odvolání stěžovatelky vrchní prokurátorka vyhověla žádosti o pokračování ve vyšetřování s tím, že vyšetřování nebylo důkladné a úplné a že je nutné doplnit dokazování. Když ani na základě tohoto opatření nebylo dosaženo postupu ve vyšetřování a vyšetřovatel nadále odmítal poskytovat jakékoliv informace, podala stěžovatelka v lednu 1997 stížnost u okresní prokuratury a žádala o odvolání uvedeného vyšetřovatele z případu. Na tuto stížnost neobdržela žádnou písemnou odpověď. V srpnu obdržela dopis okresní prokurátorky adresovaný vrchní prokuratuře, v němž tato odmítá vyšetřovatele odvolat a uvádí, že je nutné vyšetřování přerušit, neboť ohledně totožnosti pachatelů neexistují žádné indicie, což brání veškerému dalšímu vyšetřování. K přerušení vyšetřování zjevně nedošlo, neboť v tomto ohledu neexistuje žádné formální rozhodnutí a vyšetřovatel v telefonickém rozhovoru s právním zástupcem stěžovatelky v prosinci 1997 potvrdil, že nadále na případu pracuje.

Podle bulharského práva může trestní řízení u veřejně stíhaných trestných činů zahájit pouze prokurátor nebo vyšetřovatel. V souladu s právem, které platilo v rozhodné době až do 1. ledna 2000, mohl poškozený napadnout odvoláním rozhodnutí o ukončení probíhajícího trestního řízení. V praxi, jako je tomu i v tomto případě, bylo možné i odvolání k vyšší instanci prokuratury proti rozhodnutí o přerušení trestního řízení. Podle platného práva neexistovaly žádné jiné prostředky nápravy.

Paní Velikova se dne 12. února 1998 obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen Komise) s tvrzením, že byly porušeny čl. 2, 6, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) v souladu s ustanovením jeho čl. 5 odst. 2 převzal posuzování stížnosti Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Předseda Soudu věc přidělil 4. senátu, který dne 18. května 1999 prohlásil stížnost za přípustnou.

Předběžné námitky vlády

Vláda v první předběžné námitce žádala Soud, aby stížnost prohlásil za nepřípustnou. Jako argument uváděla skutečnost, že ačkoliv na prohlášení o finanční situaci z července 1999 stěžovatelka namísto svého podpisu připojila za přítomnosti notáře otisk svého palce a notář uvedl poznámku, že je tato negramotná, plná moc k řízení před Soudem z února 1998 obsahuje stěžovatelčin podpis. Bulharské právo k platnému udělení plné moci negramotnou osobou vyžaduje otisk palce a spolupodpis dvou svědků, což v daném případě nebylo splněno a za stěžovatelku tedy podání učinily osoby, které k tomu nebyly řádně zmocněny.

Soud na přípravném jednání stěžovatelku požádal, aby za přítomnosti předsedy senátu a zástupců stran prokázala svoji schopnost se podepsat, což tato učinila. Soud připomněl, že v případech podobného zpochybňování ze strany vlád se stěžovateli zpravidla pokládá otázka, zda dotčený dokument podepsal, a dále se přihlíží k obecnému hodnocení všech důkazů, zejména skutečnosti, zda má stěžovatel na projednání věci nadále zájem (viz např. Ergi proti Turecku, 1998). Soud uvádí, že zástupce stěžovatele musí předložit "plnou moc nebo písemné zmocnění k jednání" (čl. 45 odst. 3 jednacího řádu Soudu a čl. 43 odst. 3 jednacího řádu Evropské komise pro lidská práva, které platily v době podání stížnosti). Z tohoto důvodu tedy pro účely řízení před Soudem postačuje prosté písemné zmocnění za podmínky, že se neprokáže, že bylo učiněno bez pochopení a souhlasu stěžovatele. Soud dále konstatuje, že o vůli stěžovatelky pokračovat v řízení o stížnosti není pochyb. Proto rozhodl tak, že k podání stížnosti jménem stěžovatelky došlo platným způsobem, a první předběžnou námitkou vlády odmítl. Odmítl rovněž i ostatní předběžné námitky vlády s tím, že vláda v podstatě pouze zopakovala své námitky proti přípustnosti stížnosti, které již Soud přezkoumal a odmítl svým rozhodnutím z 18. května 1999.

K čl. 2 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení čl. 2 Úmluvy tak, že pan Cončev zemřel v důsledku zranění, které mu úmyslně způsobila policie, že se mu v policejní vazbě nedostalo odpovídajícího zdravotního ošetření a že ohledně okolností jeho úmrtí neprobíhalo žádné smysluplné vyšetřování. Čl. 2 Úmluvy zní:

"1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života, kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.

2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:

a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;

b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;

c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury."

Vláda zpochybňuje opodstatněnost stížnosti stěžovatelky podle čl. 2. Tvrzení, že k úmrtí pana Cončeva došlo v důsledku špatného zacházení ze strany policie, se nezakládá na důkazech. Vyšetřování potvrdilo, že před svým zatčením pan Cončev požil velké množství alkoholu a že při zatčení a poté na policejní stanici vrávoral a padal. Dále zdůraznila, že dle soudního lékaře mohla být smrtelná zranění důsledkem pádu. Taktéž nebyla zjištěna žádná brutalita ze strany policie. Pan Cončev byl opilý a nekomunikativní, až do 22. hodiny večerní si nestěžoval na žádné potíže a ambulance k němu byla přivolána ihned poté, kdy uvedl, že se necítí dobře. Podle vlády tedy policie učinila vše, co bylo možné učinit. Vláda dále zdůraznila, že se urychleně přikročilo k veškerým nezbytným vyšetřovacím úkonům, stanici navštívil ihned po úmrtí vyšetřovatel, který vyslechl svědky, a došlo promptně k provedení pitvy.

Tvrzené zabití pana Cončeva

Soud připomíná, že čl. 2 zajišťující právo na život patří mezi naprosto klíčová ustanovení Úmluvy a že ve světle důležitosti ochrany, kterou tento článek poskytuje, je Soud povinen podrobit stížnosti ohledně zbavení života tomu nejpečlivějšímu zkoumání (viz např. Cakici proti Turecku, 1999). V případě, že je určitá osoba na policejní stanici předvedena v dobrém zdravotním stavu a později je nalezena mrtvá, je povinností příslušného státu poskytnout věrohodné vysvětlení událostí, které k tomuto úmrtí vedly. V opačném případě je nutné shledat příslušné orgány zodpovědnými podle čl. 2 Úmluvy (viz podobně Selmouni proti Francii, 1999). Při hodnocení důkazů se jako obecná zásada uplatňuje takový důkaz, o němž "neexistuje rozumná pochybnost" (viz Irsko proti Spojenému království, 1978). Takový důkaz však může vzniknout i tehdy, existuje-li několik dostatečně silných, jasných a vzájemně souhlasných domněnek či podobných nevyvrácených věcných presumpcí. Pokud vědomost o předmětných událostech mají zcela nebo z podstatné části úřady, jak je tomu i v případě osob, které jsou ve vazbě pod jejich kontrolou, nabízejí se v případě zranění či úmrtí, k nimž v průběhu takové vazby došlo, silné věcné presumpce. Na důkazní břemeno je tedy samozřejmě nutné nahlížet tak, že uspokojující a přesvědčivé vysvětlení musí podat právě tyto úřady.

Je nesporné, že pan Cončev před zatčením požil určité množství alkoholu. Je však taktéž nesporné, že v okamžiku svého zatčení popíjel ve společnosti dalších osob, že mohl chodit, že došlo k určité slovní komunikaci mezi ním, policisty a dalšími osobami a že si v rámci této konverzace, v době zatčení a po dobu dalších dvou hodin nestěžoval na žádné potíže a žádná osoba, která s ním byla v kontaktu, včetně policistů, si nevybavila žádné viditelné známky tak vážných zranění, která byla posléze zjištěna při pitvě. Z tohoto důvodu považuje Soud tvrzení vlády, že panu Cončevovi mohla být smrtelná zranění způsobena před jeho zatčením, za nepřijatelné.

Další námitka vlády, že se pak Cončev mohl zranit při pádu na zem, je taktéž nepřijatelná. Zpráva o posmrtném ohledání zmiňuje tuto možnost pouze u podlitin na tváři pana Cončeva. Mezi možnými vysvětleními zranění takového rozsahu a povahy, jako byly rozsáhlé hematomy na horních končetinách a na levé hýždi, soudní expert neuvedl pád na zem, nýbrž "dopad dlouhého tvrdého předmětu (předmětů) s omezeným úzkým povrchem, podlouhlého a asi dva centimetry širokého", resp. "dopad tvrdého tupého předmětu, a to buď v důsledku úderů tímto předmětem, nebo kolize s ním".

Soud má tedy za to, že existují dostatečné důkazy, na jejichž základě je možné mimo rozumnou pochybnost dospět k závěru, že pan Cončev zemřel v důsledku zranění, která mu byla způsobena v době, kdy byl pod policejní kontrolou. Odpovědnost státu je tedy dána. Soud uvádí, že neexistují důkazy o tom, že by pana Cončeva v době, kdy ve vazbě trpěl v důsledku vážných zranění, řádně prohlédl odborník v oblasti lékařství.

Soud tedy dospěl k závěru, že ve vztahu k úmrtí pana Cončeva došlo k porušení čl. 2 Úmluvy.

Tvrzené neprovedení smysluplného vyšetřování

Stěžovatelka má za to, že nedostatky vyšetřování byly natolik vážné a četné, že se jako jediné možné vysvětlení nabízí podjatost vyšetřovatele a prokurátora a jejich snaha krýt trestný čin spáchaný na panu Cončevovi.

Soud nejprve konstatuje, že určité indicie v dokumentech, které vláda předložila, vedou k domněnce, že existují ještě další dokumenty ohledně smrti pana Cončeva, které vláda neposkytla. V tomto směru Soud připomíná, že pro účinné fungování systému stížností jednotlivců podle Úmluvy je nesmírně důležité, aby stát poskytl v souladu s požadavkem čl. 38 Úmluvy veškeré prostředky tak, aby umožnil řádné a účinné přezkoumání stížností (viz též Cakici). V tomto případě nicméně není nezbytné zkoumat, zda vláda svoje povinnosti podle čl. 38 splnila, neboť pro účely námitky stěžovatelky, že ve vztahu k úmrtí pana Cončeva neproběhlo účinné vyšetřování, postačí konstatování, že vláda měla Soudu poskytnout "kopie veškerých dokumentů obsažených ve spisech všech úřadů, které se zabývají nebo zabývaly vyšetřováním smrti pana Cončeva", což vláda dle vlastního tvrzení učinila svým podáním z 11. listopadu 1999. Proto je Soud oprávněn se domnívat, že předložené materiály o vyšetřování obsahují veškeré informace.

Soud poznamenává, že vyšetřování smrti pana Cončeva začalo promptně, okamžitě poté, kdy byl nalezen mrtev na policejní stanici v Plevenu, a sice prohlídkou místa, výslechem svědků a pitvou. Konstatuje však, že od samého počátku i v průběhu vyšetřování došlo k celé řadě nevysvětlitelných opomenutí. Je zarážející, že v průběhu vyšetřování nebyl žádný znalec nikdy dotázán na dobu, v níž došlo ke smrtelným zraněním. Je taktéž příznačné, že z vyšetřujícího spisu nevyplývá žádná snaha vyšetřovatele identifikovat členy zdravotního týmu, který podle prohlášení příslušných policistů v průběhu kritické noci dvakrát navštívil policejní stanici. Dále nebyla nikdy vyslechnuta celá řada důležitých svědků či jim nebyly položeny otázky zásadního významu.

Soud připomíná, že z čl. 2, který chrání právo na život, ve spojení s obecnou povinností podle čl. 1 Úmluvy ("přiznat každému, kdo podléhá jeho jurisdikci, práva a svobody uvedené" v Úmluvě), implicitně vyplývá, že stát je v případě, kdy došlo k zabití určité osoby v důsledku použití síly, povinen zajistit určitou formu účinného oficiálního vyšetřování, přičemž se musí jednat o vyšetřování, které je - kromě jiného - důkladné, nestranné a pečlivé (viz McCann a další proti Spojenému království, 1995, a Cakici). Soud má za to, že povaha a míra zkoumání, která splňuje minimální požadavek na účinnost vyšetřování, závisí vždy na okolnostech případu.

Soud uvádí, že nevysvětleným neprovedením nezbytných a zřejmých vyšetřovacích úkonů je nutné se zabývat se zvláštní ostražitostí. V takovém případě je skutečnost, že příslušná vláda neposkytla přijatelné vysvětlení ohledně důvodů, pro něž nedošlo k provedení nezbytných vyšetřovacích úkonů, je založena odpovědnost státu za zvláště vážné porušení jeho povinnosti chránit právo na život podle čl. 2 Úmluvy. Soud poznamenává, že k dispozici byly zjevné prostředky, které mohly vést k získání důkazů o době způsobení zranění a další podstatné důkazy o okolnostech jeho zatčení, zdravotním stavu pana Cončeva a v důsledku toho i o pachatelích závažného trestného činu, který byl na něm spáchán. Vyšetřovatel se však získáváním takových důkazů nezabýval a vyšetřování stagnovalo od prosince 1994, přičemž četné stížnosti stěžovatelky na nečinnost úřadů zůstaly bez odezvy. Ohledně skutečnosti, že úřady nezajistily klíčové důkazy, vláda neposkytla vysvětlení.

Z tohoto důvodu Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení povinnosti státu podle čl. 2, a sice vést účinné vyšetřování ohledně smrti pana Cončeva.


K čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatelka dále uvádí, že nadměrná délka vyšetřování zabití pana Cončeva měla za následek porušení jejího práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy na to, aby byl v "přiměřené lhůtě" určen její nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti se zabitím a dále, že došlo k porušení čl. 13 Úmluvy, neboť úřady neprovedly důkladné, účinné a včasné vyšetřování smrti pana Cončeva a bulharské právo neposkytuje proti nečinnosti orgánů prokuratury žádný účinný prostředek nápravy. Soud má za to, že je tyto stížnosti nutné posoudit podle čl. 13 Úmluvy, který zní:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Stěžovatelka uvedla, že ze strany úřadů došlo k neomluvitelné nečinnosti. Tvrdila, že neprovedení důkladného a účinného vyšetřování tohoto případu pouze odráží obecnou situaci, která v Bulharsku existuje a jíž se zabývají i mezivládní organizace. Odkázala přitom mimo jiné i na zprávu zvláštního zpravodaje Komise OSN pro lidská práva o mučení (z ledna 1997), v níž se zvláštní zpravodaj pozastavuje nad četností tvrzeného mučení či špatného zacházení s osobami v policejní vazbě, které někdy vede až ke smrti, a konstatuje atmosféru beztrestnosti pachatelů.

Vláda tvrdila, že kdyby stěžovatelka byla právní nástupkyní pana Cončeva, mohla by žádat, aby byla připuštěna jako účastník trestního řízení (jako soukromý prokurátor nebo jako žalobce žalující na náhradu škody), přičemž by v tomto postavení měla možnost žádat provedení důkazů a měla by i přístup ke spisu. Vláda taktéž uvedla, že stěžovatelka mohla v odděleném občanskoprávním řízení podat žalobu na náhradu škody, s tím, že bulharské právo poskytuje účinné právní prostředky nápravy, kterých ani stěžovatelka, ani dědicové pana Cončeva nevyužili.

Soud připomíná, že čl. 13 na národní úrovni zaručuje dostupnost prostředku nápravy za účelem vynucení podstaty jednotlivých práv a svobod podle Úmluvy, a to v jakékoliv formě, v níž je možné je v národním právním řádu zajistit. Rozsah povinností podle čl. 13 se taktéž mění podle povahy stížnosti stěžovatele, prostředek nápravy však musí být "účinný" jak v praxi, tak podle práva, zejména v tom smyslu, že jeho výkonu nesmí být úkony či opomenutími úřadů příslušného státu neoprávněně bráněno. Porušení čl. 2 nelze napravit pouze poskytnutím náhrady škody (viz Kaya proti Turecku, 1998). S ohledem na zásadní důležitost práva na ochranu života čl. 13 bez ohledu na další prostředky nápravy, které poskytuje národní systém, ukládá státům povinnost provést důkladné a účinné vyšetřování, které může vést ke zjištění a potrestání pachatelů a v němž má stěžovatel účinný přístup k řízení (viz Cakici). V tomto případě Soud dospěl k závěru, že příslušný stát nesplnil svoji povinnost provést účinné vyšetřování smrti pana Cončeva. Toto pochybení oslabilo účinnost všech ostatních prostředků nápravy, které eventuálně existují. Otázku postavení stěžovatelky v řízení tedy není nutné zvláště zkoumat.

Došlo k porušení čl. 13 Úmluvy.


K čl. 14 Úmluvy:

Stěžovatelka dále tvrdí, že na základě romského (cikánského) etnického původu pana Cončeva došlo k diskriminaci podle čl. 14 Úmluvy, který zní:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou, musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoliv důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Stěžovatelka tvrdila, že policisté věděli o etnickém původu pana Cončeva a že na tuto skutečnost v průběhu vyšetřování dokonce výslovně poukázali. Podle názoru stěžovatelky bylo v důsledku toho vnímání pana Cončeva ze strany policistů rozhodujícím faktorem pro špatné zacházení s ním a pro vraždu. Stejný předsudek byl i důvodem odmítnutí vyšetřování.

Soud konstatuje, že se stížnost stěžovatelky podle čl. 14 zakládá na celé řadě závažných argumentů. Poznamenává dále, že příslušný stát neposkytl přijatelné vysvětlení ohledně okolností smrti pana Cončeva a důvodů, proč byly ve vyšetřování opomenuty některé zásadní a nezbytné kroky, které by případ osvětlily. Soud nicméně připomíná, že Úmluva vyžaduje "důkaz mimo rozumnou pochybnost", přičemž podklady, které má Soud k dispozici, neumožňují učinit mimo rozumnou pochybnost závěr, že bylo zabití pana Cončeva a neprovedení smysluplného vyšetřování motivováno rasovými předsudky.

Čl. 14 Úmluvy nebyl porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy požádala o spravedlivé zadostiučinění ve výši 100 000 francouzských franků (FRF) za morální újmu způsobenou bolestí a strádáním v důsledku porušení Úmluvy s tím, aby jí tato částka byla vyplacena v plné výši bez jakýchkoliv daní či jiných nároků ze strany státu či třetích osob a aby tato skutečnost neměla negativní vliv na dávky jejího sociálního zabezpečení. Vláda měla za to, že konstatování porušení Úmluvy představuje samo o sobě spravedlivé zadostiučinění. Soud má za to, že stěžovatelka musela v důsledku závažných porušení nejzákladnějších lidských práv, které jsou v Úmluvě zakotveny, velmi trpět. Poznamenává kromě jiného, že se případ týká smrti partnera žadatelky a otce jejích tří dětí. Ve světle své judikatury má Soud za to, že požadavek stěžovatelky není přemrštěný, a přiznává jej v plné výši. Soud však nemá pravomoc tuto částku osvobodit od případných dávek (viz např. Philis proti Řecku, 1991) a musí tedy tuto otázku ponechat na uvážení bulharských úřadů.

Stěžovatelka dále žádala náhradu materiální újmy ve výši 39 047,55 francouzských franků s tím, že pan Tsonchev byl hlavní oporou rodiny a jeho smrt má za následek podstatnou ztrátu na příjmech jejích a jejích dětí. Jelikož však nebyla schopna svůj nárok dostatečně podložit, Soud rozhodl na základě ekvity a přiznal jí částku 8 000 bulharských leva (BGL).

Pokud jde o náhradu nákladů řízení, vláda zpochybňovala výši odměn za poskytnutí právní pomoci před státními soudy s tím, že honorář právního zástupce ve výši 40 USD za hodinu je přemrštěný ve srovnání s honorářem zkušeného bulharského soudce ve výši cca 3 USD za hodinu. Ve světle své judikatury (viz zejména Nikolova proti Bulharsku, 1999) má Soud za to, že částky, které stěžovatelka požaduje, nejsou ve svém souhrnu přemrštěné. Na základě ekvity soud přiznal částku 10 000 BGL, včetně případné daně z přidané hodnoty; tato částka se snižuje o částku 14 693 FRF, kterou stěžovatelka obdržela ve formě právní pomoci a která se přepočítá na bulharská leva v kursu platném k datu zaplacení.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. odmítá předběžné námitky vlády;

2. byl porušen čl. 2 Úmluvy v otázce úmrtí pana Cončeva;

3. byl porušen čl. 2 Úmluvy v otázce povinnosti žalovaného státu vést účinné vyšetřování;

4. byl porušen čl. 13 Úmluvy;

5. nebyl porušen čl. 14 Úmluvy;

6. a) žalovaný stát musí do tří měsíců od okamžiku, kdy se rozsudek stane konečným dle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovatelce vyplatit tyto částky: 100 000 FRF za morální újmu; 8 000 BLG za materiální újmu; jako náhradu nákladů řízení 10 000 BLG, včetně případné daně z přidané hodnoty, minus 14 693 FRF v přepočtu na BLG kursem k datu zaplacení;

b) prostý úrok ve výši 13,23% od vypršení výše uvedené tříměsíční lhůty do zaplacení;

7. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.