Comingersoll S.A. proti Portugalsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 35382/97

Datum: 6. 4. 2000

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), E. Palmová (Švédsko), C. Rozakis (Řecko), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), M. Pellonpää (Finsko), L. Ferrari Bravo (San Marino), Gaukur Jörundsson (Island), G. Ress (Německo), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), L. Loucaides (Kypr), I. Cabral Barreto (Portugalsko), W. Fuhrmann (Rakousko). B. Zupančič (Slovinsko), N. Vajicová (Chorvatsko), W. Thomassenová (Nizozemí), K. Traja (Albánie), A. Kovler (Rusko).

Stěžovatelem je portugalská akciová společnost Comingersoll S. A. V říjnu 1982 podala u soudu v Lisabonu návrh na zahájení exekučního řízení proti společnosti A. Lda., která jí ve stanovené lhůtě neproplatila směnky v hodnotě 6 812 106 escudos (PTE).

A. Lda. v prosinci 1982 podala odpor proti exekuci (embargos de executado). V březnu 1983 soudce vynesl přípravné rozhodnutí (despacho saneador). Po několika dožádáních právní pomoci, zaslaných soudům v Portu, Villa Real a Bragance, bylo stanoveno jednání na 16. 10. 1984, avšak pro nepřítomnost právního zástupce stěžovatelské společnosti se nekonalo. Nakonec proběhlo 13. 11. 1984. Rozsudkem z 19. 6. 1986 soud odporu vyhověl. Stěžovatelská společnost podala odvolání. Dne 27. 5. 1987 byl spis předán odvolacímu soudu (Tribunal da Relacao) v Lisabonu, který 28. 2. 1989 napadené rozhodnutí zrušil a odpor zamítl.

V květnu 1989, kdy se spis stále nacházel u odvolacího soudu, a poté znovu v říjnu 1989 A. Lda. požádala o právní pomoc při zaplacení nákladů řízení. Obě žádosti zamítl soudce-zpravodaj a jeho rozhodnutí potvrdil rozsudkem z dubna 1990 tříčlenný senát odvolacího soudu. A. Lda. v květnu 1990 proti rozsudku podala kasační stížnost Nejvyššímu soudu (Supremo Tribunal de Justica), který ji v prosinci 1990 zamítl. A. Lda. v lednu 1991 požádala o přezkoumání otázky plénem Nejvyššího soudu. Soudce-zpravodaj žádost zamítl a Nejvyšší soud v září 1991 jeho rozhodnutí potvrdil. A. Lda. poté žádost opakovala, avšak soudce zpravodaj ji v lednu 1992 prohlásil za nepřípustnou. Rozsudek Nejvyššího soudu v březnu 1992 jeho rozhodnutí potvrdil. A. Lda. v červnu 1992 zpochybnila účet za soudní výlohy. Soudce zpravodaj rozhodnutím z října 1992 nařídil předání spisu soudu první instance s tím, že účelem žádosti A. Lda. je pouze oddálit splacení příslušného dluhu.

Mezitím, v únoru 1984, podala další společnost F & F Lda., odpor třetí strany (embargos de terciero) proti exekuci. Nařízením z listopadu 1984 soudce rozhodl o přerušení exekučního řízení do doby, než bude rozhodnuto o tomto odporu. Avšak nařízením z dubna 1987 soudce odložil rozhodnutí do doby, kdy bude znám výsledek odporu podaného A. Lda. V březnu 1993, s ohledem na rozhodnutí přijaté v řízení o odporu A. Lda., rozhodl, že je na místě pokračovat v projednávání odporu třetí strany. V listopadu 1987 vynesl přípravné rozhodnutí. Řízení před soudem v Lisabonu dosud probíhá.

Řízení před Evropským soudem

Comingersoll S. A. se 7. 2. 1996 obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise) se stížností na délku exekučního řízení. Dovolávala se přitom čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě byla stížnost na základě jeho čl. 5 odst. 2 předána Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Věc byla přidělena 4. sekci Soudu (čl. 52 odst. 1 Jednacího řádu). Její senát 8. 12. 1998 stížnost prohlásil za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Dne 28. 9. 1999 vyslovil názor, že případ vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu č. 41 Úmluvy (spravedlivé zadostiučinění), a vzdal se pravomoci ve prospěch velkého senátu (čl. 30 Úmluvy).

K čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Relevantní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)"

Portugalská vláda se hájí tím, že řízení bylo velmi složité a soud v Lisabonu byl pracovně přetížen.

Období, které musí být vzato v úvahu, začalo 11. 10. 1982, kdy se stěžovatelská společnost obrátila na lisabonský soud první instance. Řízení do dnešního dne neskončilo, a jeho délka je tak zhruba sedmnáct let a šest měsíců.

Přiměřenost délky řízení musí být posouzena s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, především složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů, stejně jako toho, co bylo ve sporu pro stěžovatele v sázce (viz mezi mnoha jinými, Silva Pontes proti Portugalsku, 1994).

Soud na úvod konstatuje, že řízení vykazovalo jistou složitost. Ta nicméně nemůže vysvětlit takovou délku řízení, jaká je v projednávané věci kritizována. Ani chování stěžovatelské společnosti nemůže takovou lhůtu odůvodnit. Pokud jde o chování soudních orgánů, Soud nejprve poznamenává, že uplynul jeden rok a sedm měsíců mezi jednáním lisabonského soudu z listopadu 1984 a jeho rozsudkem z června 1986. Rovněž poukazuje na období čtyř let a osmi měsíců mezi datem, kdy soudce rozhodl o pokračování v projednávání odporu třetí strany, v březnu 1993, a přípravným rozhodnutím z listopadu 1997. Tyto intervaly samotné postačují pro závěr, že přiměřená lhůta byla překročena.

Konečně a především, a to vzhledem k okolnostem případu, které vyžadují globální posouzení, se Soud domnívá, že doba sedmnácti let a šesti měsíců po obdržení konečného rozhodnutí, které navíc dosud nebylo vyneseno, ve věci žádosti opírající se o vykonatelnou listinu, jež svou povahou volá po urychleném rozhodnutí, nemůže být považována za přiměřenou (viz Estima Jorge proti Portugalsku, 1998).

Soud znovu potvrzuje, že je na smluvních státech, aby svůj soudní systém zorganizovaly tak, že jejich soudní orgány budou moci každému zaručit právo dosáhnout konečného rozhodnutí ve sporu týkajícím se jeho občanských práv a závazků v přiměřené lhůtě. Vzhledem k okolnostem případu Soud dospěl k závěru, že "přiměřená lhůta" byla překročena, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl tudíž porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Čl. 41 Úmluvy zní:

"Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění."

Stěžovatelská společnost tvrdí, že její materiální újma vyplývající z porušení čl. 6 odst. 1 dosahuje 20 000 000 PTE, což je výše její pohledávky k dnešnímu datu. Uvádí, že vzhledem k času, který již uplynul, bude nemožné příslušný dluh vymoci. Dále požaduje 5 000 000 PTE za morální újmu. Tvrdí, že právo na přiměřenou lhůtu řízení má všeobecnou povahu a že neexistuje důvod, proč by v této věci mělo být rozlišováno mezi fyzickými a právnickými osobami.

Soud na úvod připomíná, že jeho rozsudky konstatující porušení Úmluvy nebo Protokolů znamenají pro žalovaný stát z hlediska Úmluvy právní povinnost učinit konec porušování a napravit jeho důsledky (viz Papamichalopoulos a další proti Řecku [čl. 50 Úmluvy ], 1995). Jestliže vnitrostátní právo umožňuje pouze částečnou nápravu, čl. 41 dává Soudu pravomoc přiznat straně poškozené aktem nebo opomenutím, pro něž bylo porušení Úmluvy konstatováno, spravedlivé zadostiučinění. Při výkonu této pravomoci má Soud určitou volnost; svědčí o tom přídavné jméno "spravedlivé" a výraz "v případě potřeby" (viz Guzzardi proti Itálii, 1980).

Mezi prvky, které Soud při rozhodování v těchto věcech bere v úvahu, patří materiální újma, tj. ztráty skutečně utrpěné v přímém důsledku tvrzeného porušení, a morální újma, tj. náprava stavu úzkosti, nepříjemností a nejistot vyplývajících z tohoto porušení, stejně jako další nemateriální škody. Navíc tam, kde se různé prvky představující újmu nehodí k přesnému výpočtu, může být Soud přiveden k tomu, aby je posoudil globálně (viz B. proti Spojenému království, 1988, Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993).

V projednávaném případě Soud musí poznamenat, že stěžovatelská společnost si nemůže činit nárok na obdržení hodnoty pohledávky v rámci odškodnění materiální újmy, jelikož vnitrostátní řízení dosud neskončilo a v tomto stádiu nelze spekulovat o jeho výsledku.

Zbývá rozhodnout, zda si stěžovatelská společnost může činit nárok na odškodnění jakékoli morální újmy. Soud v tomto ohledu připomíná, že ve věci Immobiliare Saffi proti Itálii (1999) nepovažoval vzhledem k okolnostem případu za nutné se zabývat otázkou, zda obchodní společnost může tvrdit, že utrpěla morální újma vyplývající z jakéhokoli pocitu úzkosti. Poznamenává však, že toto stanovisko nijak neimplikuje, že musí být všeobecně zamítnuta možnost přiznat náhradu morální újmy tvrzené právnickými osobami; to záleží na okolnostech každého případu. Například ve věci Vereinigung Demokratischer Soldaten Österreichs a Gubi proti Rakousku (1994) Soud uznal, že první stěžovatel, kterým bylo sdružení, mohl pocítit morální křivdu z důvodu porušení čl. 10 a 13 Úmluvy. Dále Soud ve věci Strana svobody a demokracie (ÖZDEP) proti Turecku (1999) odškodnil v rámci morální újmy stěžující si politickou stranu za pocit frustrace, které byli vystaveni její členové a zakladatelé z důvodu porušení čl. 11 Úmluvy.

V rámci bývalého systému Úmluvy již Výbor ministrů Rady Evropy na návrh Evropské komise pro lidská práva přiznal odškodnění morální újmy, kterou utrpěly obchodní společnosti z důvodu nepřiměřených lhůt řízení. Není od věci připomenout, že sama žalovaná vláda nikdy tuto možnost nezpochybnila v případě jiných portugalských věcí, v nichž Výbor ministrů taková rozhodnutí (Rezoluce DH (96)604 ve věci Dias & Costa, Lda., Rezoluce DH (99) 708 ve věci Biscoiteria, Lda.).

Soud rovněž přihlíží k praxi ve smluvních státech Rady Evropy. I když je obtížné nalézt přesnou společnou normu, právní praxe v několika těchto státech ukazuje, že možnost napravit případnou jinou než materiální újmu, kterou utrpěla právnická osoba, nemůže být zavržena.

Soud tedy s ohledem na vlastní judikaturu a zmíněnou praxi nevylučuje, že v případě obchodní smlouvy může v případě obchodní smlouvy vzniknout jiná než materiální škoda volající po finančním odškodnění. Také je třeba znovu potvrdit, že Úmluva musí být interpretována a aplikována tak, aby zaručovala konkrétní a účinná práva. Jelikož hlavní forma nápravy, jakou Soud může poskytnout, je finančního rázu, je nutno konstatovat, že účinnost práva zaručeného čl. 6 Úmluvy vyžaduje, aby mohla být finanční náhrada poskytnuta také za morální újmu, a to i obchodní společnosti.

Jiná než materiální újma opravdu může v případě takové společnosti zahrnovat více či méně "objektivní" a "subjektivní" prvky. Mezi ně je nutno počítat pověst podniku, ale rovněž nejistotu v plánování a rozhodnutí, která má přijmout, potíže způsobené samotné správě podniku, jejichž důsledky se nehodí pro přesný výpočet, a konečně, i když v menší míře úzkost a nepříjemnosti, kterým byli vystaveni členové řídících orgánů společnosti.

V projednávaném případě průtahy v řízení nad rámec přiměřené lhůty musely Comingersoll S. A. a jejím správcům a společníkům přivodit značné nepříjemnosti a dlouhotrvající nejistotu, a i kdyby to bylo jen při spravování běžných záležitostí společnosti. Ta byla zejména zbavena možnosti rychleji vymoci pohledávku, která, jak je na místě připomenout, již byla určena směnkami, přičemž tato situace stále trvá. V tomto ohledu se lze domnívat, že stěžovatelská společnost byla ponechána ve stavu nejistoty, který odůvodňuje přiznání odškodnění.

Rozhodujíc spravedlivě, jak požaduje čl. 41 Úmluvy, Soud stěžovatelské společnosti přiznává 1 500 000 PTE za morální újmu.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

2. žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovatelské společnosti vyplatit 1 500 000 PTE za morální újmu; tato částka bude navýšena o prostý úrok ve výši 7 % p.a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.