Coëme a ostatní proti Belgii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 32492/96, 32547/96, 32548/96, 33209/96 a 33210/96

Datum: 22. 6. 2000

Složení senátu: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), A. B. Baka (Maďarsko), B. Conforti (Itálie), F. Tulkensová (Belgie), P. Lorenzen (Dánsko), M. Tsatsa-Nikolovska (BJR Makedonie), E. Levits (Lotyšsko).

Stěžovatelé, pánové Coëme, Mazy, Stalport, Hermanus a Javeau, jsou belgičtí státní příslušníci. Pan Coëme je bývalým členem belgické Sněmovny reprezentantů (Chambre des représentants; dolní komora Parlamentu) a bývalým ministrem. Pan Mazy je ekonom. Pan Stalport, který mezitím zemřel, vykonával funkci člena správní rady společnosti Radio-Télevision. Pan Hermanus byl státním úředníkem, v letech 1983-1986 radním obce Jette a od roku 1996 předsedou Společnosti pro regionální rozvoj kraje Brusel - hlavní město (SDRB).

Pan Javeau byl v roce 1984 jmenován ředitelem sdružení "I", jehož byl předtím zaměstnancem. Předmětem činnosti sdružení byly průzkumy trhu a veřejného mínění, jakož i vývoj softwaru. Průzkumy trhu byly objednávány a placeny především třetími osobami ze soukromého i státního sektoru (stát, státní zařízení, politické strany, atd.). V srpnu 1989 byl vyšetřující soudce při soudu prvního stupně v Bruselu pověřen vyšetřováním některých aktivit sdružení "I." Pan Javeau byl vzat do vazby pro podezření, že prostřednictvím padělání listin nadhodnoceně fakturoval cenu smluv o průzkumech uzavřených mezi "I" a belgickým státem, Valonským krajem a Francouzským společenstvím (Communauté francaise). Podle obvinění tím dosáhl osobního zisku a umožnil třetím osobám, aby profitovaly z přeplatků cen. Mezi osobami, které měly mít z těchto operací prospěch, byly i politické osobnosti.

V letech 1989 - 1995 bylo vedeno rozsáhlé vyšetřování. Jelikož ukazovalo na existenci trestných činů spáchaných osobami chráněnými ministerskou nebo parlamentní imunitou, které mohly být stíhány nebo vyšetřovány pouze za podmínek stanovených čl. 59 (členové Sněmovny reprezentantů nebo Senátu), 103 (ministři) a 120 (členové rad společenství a krajů) Ústavy, vyšetřující soudce v únoru 1994 předal spis státnímu zastupitelství při Odvolacím soudu v Bruselu, který následně dospěl k názoru, že obvinění z trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele, podvodu, padělání listin, užití padělaných listin a přijímání úplatků by se mohlo týkat jedenácti politických osobností chráněných ministerskou nebo parlamentní imunitou, mezi nimi pana Coëma a ministra M. (ředitelem jeho kabinetu byl pan Stalport). Státní zástupce požádal předsedu Sněmovny reprezentantů, aby byli tři ministři, mezi nimi Coëme a M., zbaveni imunity. Sněmovna reprezentantů vytvořila na základě poměrného zastoupení speciální komisi, která v červenci 1994 doporučila vydat k trestnímu procesu před Kasačním soudem (Cour de cassation) pana Coëma, ale nikoli další dva ministry. Sněmovna reprezentantů toto doporučení přijala.

Již v únoru 1994 byl v souvislosti s vyšetřováním obviněn pan Hermanus, generální tajemník Ministerstva pro Francouzské společenství. Od června 1995 dotyčný začal na základě voleb vykonávat funkci radního v Radě kraje Brusel - hlavní město. Ta v červenci 1995 na žádost státního zástupce při odvolacím soudu "povolila" pokračování jeho trestního stíhání před trestním senátem soudu prvního stupně v Bruselu. V září vyhověla žádosti státního zástupce při Kasačním soudu o povolení jeho stíhání před Kasačním soudem.

Státní zastupitelství při Kasačním soudu rozhodlo, že kromě pana Coëma bude před tímto soudem stíháno dalších sedm osob, mezi nimi ostatní stěžovatelé. Státní zastupitelství dospělo k názoru, že vyšetřování odhalilo systém nezákonného financování aktivit některých politiků. Jednalo se o uzavírání smluv - na náklady státních orgánů - jejichž cena byla nadhodnocena tak, aby umožnila spolukontrahentovi převést část ceny na třetí osoby k pokrytí těchto aktivit. Podle státního zastupitelství příslušné praktiky spočívaly ve vyjednání a uzavření smluv o provedení různých studií nebo průzkumů, zejména sdružením "I" ve "prospěch" ministerstev. Rozpočty přidělené na tyto smlouvy byly nadhodnocené vzhledem ke skutečné ceně studií a průzkumů a k užitku, který se od nich dal očekávat. Navíc byla věnována pozornost vyhnutí se konkurenci, předpokládané na trhu zakázek státních úřadů, jež by mohla zabránit přidělení některých zakázek sdružení "I", jakož i vyhnutí se interním kontrolám úřadů, především inspekci Ministerstva financí. Pro tento účel bylo bděno nad tím, aby nebyly překročeny cenové prahy, které mají za následek aplikaci pravidel v oblasti veřejných zakázek a interních kontrolních procedur.

Dne 3. 11. 1995 státní zástupce při Kasačním soudu přijal obhájce pěti obžalovaných, mezi nimi obhájce pánů Coëma a Javeaua, aby je seznámil s opatřeními přijatými pro účely organizace procesu. Mj. jim sdělil, že jednání Kasačního soudu bude postupovat podle pravidel běžného trestního řízení.

Mezi 8. a 15. 11. 1995 soudní vykonavatelé doručili obžalovaným obsílku, aby se 5. 2. 1996 dostavili ke Kasačnímu soudu, před nímž se budou zodpovídat z různých trestných činů spáchaných v rámci uzavírání veřejných zakázek svěřených sdružení "I" v době, kdy byl pan Coëme členem vlády. Pouze na pana Coëma se vztahoval čl. 103 Ústavy. Dalších sedm obžalovaných se mělo ke Kasačnímu soudu dostavit na základě § 226 a 227 zákona o trestním vyšetřování (code d'instruction on criminelle) z důvodu souvislosti mezi činy, které byly přičítány jim a panu Coëmovi. Pan Stalport se měl ke Kasačnímu soudu dostavit kvůli obvinění z podobných trestných činů - padělání listin, přijímání úplatků a podvody - jichž se měl dopustit v postavení ředitele kabinetu ministra M., který před Kasační soud nebyl Sněmovnou reprezentantů vydán.

Při zahájení procesu dne 5. 2. 1996 předseda Kasačního soudu oznámil, že projednávání obžaloby bude probíhat v souladu s ustanovením § 190 zákona o trestním vyšetřování. První den jednání byl věnován žádostem obžalovaných o odročení procesu, aby měli dostatečný čas pro přípravu obhajoby. Mezitímním rozsudkem (arret intelocutoire) z 6. 2. 1996 Kasační soud rozhodl, že obžalovaní měli k přípravě obhajoby nezbytně nutný čas.

Pan Coëme ve svém návrhu předneseném 6. 2. 1996 poukázal na neexistenci prováděcího zákona č. 103 Ústavy, přestože Národní kongres výslovně projevil vůli k tomu, aby byl vypracován. Tento legislativní nedostatek způsobil přežívání ustanovení, koncipovaného jako přechodné, přijatého Národním kongresem s cílem vyplnit právní vakuum: čl. 134 odst. 1 Ústavy, jež se později stal přechodným ustanovením čl. 103. Pan Coëme připojil, že i když toto přechodné ustanovení dávalo Kasačnímu soudu diskreční pravomoc k souzení ministrů, pokud jde o jejich trestní odpovědnost a uložení trestů, neudělovalo ani Kasačnímu soudu ani Sněmovně reprezentantů analogickou pravomoc týkající se způsobu, jakým má být proti ministrům postupováno. Kasační soud si proto sám autoritativně stanovil aplikovatelná procesní pravidla, navzdory principu zákonnosti soudního řízení.

Při jednání dne 7. 2. 1996 pan Stalport hájil své tvrzení, podle nějž žádné ustanovení belgického práva neumožňovalo jeho přímé postavení před Kasační soud. Dále tvrdil, že neexistuje žádná souvislost mezi trestnými činy, z nichž je obžalován on a pan Coëme. Dodal, že kdyby Kasační soud dospěl k opačnému názoru, měl by se obrátit na Arbitrážní soud (Cour d'Arbitrage) s prejudiční otázkou týkající se porušení principů rovnosti a nediskriminace tím, že byl před Kasační soud postaven obžalovaný, který nebyl v postavení ministra.

Dne 8. 2. 1996 pan Coëme požádal Kasační soud, aby odložil projednávání obžaloby do doby, než Arbitrážní soud rozhodne o prejudiční otázce týkající se ústavnosti prodloužení promlčecí doby pro veřejnou žalobu. Ustanovení § 25 zákona z 24. 12. 1993 totiž prodloužilo ze tří na pět let promlčecí dobu pro veřejnou žalobu a podle textu tohoto ustanovení se změna týkala "všech veřejných žalob podaných před vstupem zákona v platnost a k tomuto datu ještě nepromlčených".

Dne 12. 2. 1996 Kasační soud v mezitímním rozsudku prohlásil, že byl zmocněn zákonným způsobem a je příslušným, přičemž uvedl, že není třeba se obracet na Arbitrážní soud z prejudičními otázkami týkajícími se souvislosti mezi trestnými činy. Po přečtení rozsudku se obhajoba dovolávala čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s tím, že soud sám stanovil procesní pravidla. Jeden z obhájců soudu položil otázku, zda má v úmyslu v souladu s § 190 odst. 2 zákona o trestním vyšetřování nechat číst 30 000 stran spisu, přičemž poznamenal, že pokud bude odkazováno na pravidla platná před trestními soudy, pak nelze aplikovat jen některá a jiná nikoli. Kasační soud se k této otázce nevyslovil.

Dne 16. 2. 1996 Kasační soud zahájil výslech obžalovaných. Rovněž vyslechl účastníky řízení ve věci stanovení harmonogramu procesu a pořadí vystoupení. Při této příležitosti státní zástupce navrhl, aby byla obhajoba vyslechnuta před přednesením obžalovací řeči. Kasační soud pak pořadí stanovil následovně: 1. pokračování výslechu obžalovaných; 2. přednesení návrhů civilního účastníka řízení (sdružení "I"); 3. přednesení obžalovací řeči; 4. vystoupení obhajoby; 5. případné repliky.

Dne 4. 3. 1996 pan Hermanus požádal Kasační soud, aby se obrátil na Arbitrážní soud s prejudiční otázkou týkající se promlčení veřejné žaloby nebo aby ve vztahu k němu prohlásil veřejnou žalobu za promlčenou. Dále tvrdil, že neexistuje souvislost mezi činy, které jsou vytýkány jemu a panu Coëmovi. Rovněž uvedl, že v jeho případě projednávání záležitosti překročilo "přiměřenou lhůtu".

Kasační soud vynesl rozsudek 5. 4. 1996. Nejprve rozhodl, že existuje souvislost mezi činy vytýkanými panu Coëmovi a dalším obžalovaným. Odmítl se obrátit na Arbitrážní soud s prejudiční otázkou týkající se promlčení. Dále konstatoval, že ve vztahu k pánům Coëmovi a Hermanusovi není veřejná žaloba promlčena. Kasační soud uznal obžalované vinným z většiny trestných činů, které jim byly vytýkány. Pana Coëma odsoudil ke dvěma letům odnětí svobody podmíněně s pětiletou zkušební lhůtou. Také mu zakázal po dobu pěti let vykonávat všechna práva vyjmenovaná v čl. 31 trestního zákona a odsoudil ho, společně s ostatními obžalovanými, k zaplacení částky 550 000 belgických franků civilnímu účastníkovi řízení, sdružení "I". Pánové Mazy a Stalport, kteří byli uznáni vinnými z napomáhání k realizaci podvodů, aniž se však osobně obohatili, byli odsouzeni na devět, resp. šest měsíců podmíněně (se zkušebními dobami tří let, resp. jednoho roku). Pan Stalport musel po vynesení rozsudku na základě čl. 1 královského nařízení z 24. 10. 1996 odstoupit z funkcí člena správní rady, které vykonával v různých akciových společnostech. Pan Hermanus byl odsouzen k odnětí svobody na jeden rok podmíněně se zkušební dobou pěti let a k pětiletému zákazu vykonávat práva vyjmenovaná v čl. 31 trestního zákona. Tento zákaz pana Hermanuse zbavil všech jeho funkcí, tj. funkce krajského radního, obecního radního, generálního tajemníka Ministerstva pro Francouzské společenství a předsedy SDRB. Kasační soud přitom konstatoval, že dotyčný byl souzen v přiměřené lhůtě. Pan Javeau byl odsouzen k odnětí svobody na dva roky, z toho na jeden rok nepodmíněně.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Pánové Coëme, Mazy, Stalport, Hermanus a Javeau se v červenci a srpnu 1996 obrátili na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Ve svých stížnostech tvrdili, že při jejich trestním stíhání byly porušeny čl. 6, 7, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) projednávání stížností převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Předseda Soudu je přidělil 2. sekci Soudu, jejíž senát 8. 12. 1998 rozhodl o jejich sloučení. Po veřejném jednání z 2. 3. 1999 senát prohlásil stížnosti za přijatelné k meritornímu rozhodnutí, pokud jde: a) o neexistenci prováděcího zákona upravujícího postup projednávání oprávněnosti trestního obvinění proti ministrům podle čl. 103 Ústavy a o potíže, které z toho vyplynuly pro organizaci obhajoby stěžovatelů: b) o postavení čtyř stěžovatelů, kteří nikdy nevykonávali funkci ministra, před Kasační soud; c) o odmítnutí Kasačního soudu obrátit se na Arbitrážní soud s prejudičními otázkami; d) o okolnost, že Kasační soud údajně přihlédl k některým prohlášením učiněným panem Stalportem, když byl vyslýchán jako svědek, jakožto k doznání; e) o údajně přehnanou délku trestního stíhání pana Hermanuse; f) o skutečnost, že Kasační soud údajně strukturálně a tradičně podléhá vlivu svého státního zastupitelství. O meritu stížnosti Soud jednal neveřejně 30. 3., 6. 4. a 30. 5. 2000.

K. čl. 6 Úmluvy samotnému a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy:

Stěžovatelé s odkazem na čl. 6 Úmluvy uvádějí, že v průběhu trestního stíhání jim byl v mnoha ohledech upřen spravedlivý proces a byla porušena jejich práva na obhajobu. Porušeny přitom podle nich byly i čl. 13 (právo na účinný vnitrostátní prostředek nápravy) a 14 (zákaz diskriminace) Úmluvy. Relevantní části čl. 6 Úmluvy mají následující znění:

"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)

2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: (...) b) mít přiměřený čas a možnosti i přípravě své obhajoby; (...)"

Požadavky odstavců 2 a 3 písm. b) čl. 6 jsou prvky obecného pojmu spravedlivého procesu zakotveného v odst. 1 (viz, mezi jinými, Van Geyseghemová proti Belgii, 1999, a Poitrimol proti Francii, 1993). Soud se domnívá, že je vhodné posoudit tyto body stížnosti ve světle odst. 1 čl. 6, v případě potřeby ve spojení s jeho dalšími odstavci a s ustanoveními čl. 13 a 14 Úmluvy.

A. Neexistence prováděcího zákona

Stěžovatelé tvrdí, že jejich souzení Kasačním soudem při neexistenci prováděcího zákona čl. 103 Ústavy porušilo čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) Úmluvy.

1. Situace pana Coëma

Pan Coëme tak jako ostatní stěžovatelé poznamenává, že pravidla upravující postup, jenž měl být sledován Kasačním soudem, nebyla stanovena ani zákonem ani Ústavou. Vyvozuje z toho, že Kasační soud proto byl zároveň zákonodárcem a soudcem, v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Neexistence prováděcího zákona vedla Kasační soud k tomu, že si vytvořil proceduru ad hoc. Stanovením procesních pravidel, i když to bylo odkazem, Kasační soud podle pana Coëma zjevně porušil princip separace pravomocí vytvořit a aplikovat trestní zákon. I když vylučovací metoda ukazuje, že postupem Kasačního soudu mohl být jen ten, který je stanoven pro trestní věci, tato okolnost podle stěžovatele nestačí ke splnění požadavku přístupné a předvídatelné procedury. Tato okolnost podle pana Coëma také porušila čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jelikož toto ustanovení podle něj obsahuje princip "nullum judicium sine lege".

Soud na úvod připomíná, že účel Úmluvy "spočívá v ochraně práv nikoli teoretických či iluzorních, nýbrž konkrétních a účinných; tato poznámka má zvláštní význam pro práva obhajoby, vzhledem k význačné úloze, jakou hraje v demokratické společnosti právo na spravedlivý proces, z něhož se odvozují" (Artico proti Itálii, 1980). Podle judikatury orgánů Úmluvy má vložení výrazu "zřízený zákonem" do čl. 6 Úmluvy "zabránit tomu, aby organizace soudního systému nebyla ponechána na libovůli výkonné moci a zajistit ta, aby tato oblast byla upravena zákonem parlamentu" (Zand proti Rakousku, 1978). V zemích kodifikovaného práva organizace soudního systému také nemůže být ponechána na libovůli soudních orgánů, což však nevylučuje, aby jim byl přiznán určitý prostor pro výklad národní legislativy v této oblasti.

Z judikatury Soudu dále plyne, že "soud" "je charakterizován v materiálním smyslu svou soudní úlohou; rozhodovat na základě právních norem a po organizované proceduře o každé otázce spadající do jeho kompenzace " (Belilos proti Švýcarsku, 1988). Také musí splňovat soubor dalších podmínek, jako je nezávislost a délka trvání mandátu jeho členů, jakož i nestrannost a existence záruk poskytnutých procedurou. Není žádných pochyb o tom, že Kasační soud, který byl podle belgického práva jediným soudním orgánem příslušným pro posouzení pana Coëma, byl "soudem zřízeným zákonem" (viz též Prosa a další proti Dánsku, 1996).

Soud konstatuje, že v době, kdy byli stěžovatelé vyzváni, aby se dostavili před Kasační soud a zodpovídali se před ním z trestných činů, neexistoval žádný prováděcí zákon čl. 103 Ústavy. Avšak odstavec 2 čl. 103 vyzýval zákonodárce, aby upravil podmínky řízení před Kasačním soudem a čl. 139 Ústavy z roku 1831 naléhal na nutnost tak učinit v co nejkratší lhůtě. Nicméně pan Coëme se za asistence obhájců nenacházel v situaci absolutní neznalosti procesních pravidel, jež budou při procesu s ním aplikována. Nemohl proto vědět, že pravděpodobně bude postupováno podle běžného trestního řízení, a to vzhledem k doktríně a judikatuře, i když ta se omezovala na rozsudek Kasačního soudu z roku 1865. K tomuto vývodu ostatně dospěl i státní zástupce při Kasačním soudu a sdělil ho obhájcům stěžovatelů při schůzce z 3. 11. 1995. Bezprostředně po zahájení procesu předseda Kasačního soudu sám potvrdil, že bude postupováno podle běžného trestního řízení, přičemž upřesnil, že projednávání věci bude probíhat v souladu s ustanoveními § 190 zákona o trestním vyšetřování.

Běžná trestní procedura však nemohla být Kasačním soudem zasedajícím ve spojených senátech přijata beze změn, jak uznává i vláda. Kasační soud ve svém mezitímním rozsudku z 12. 2. 1996 dospěl k názoru, že pravidla upravující běžné trestní řízení budou aplikována pouze v míře, v jaké jsou slučitelná "s ustanoveními upravujícími řízení před Kasačním soudem zasedajícím ve spojených senátech". Z toho plyne, že účastníci řízení nemohli předem znát všechny podmínky procedury, podle níž bude postupováno. Nemohli předvídat, jakým způsobem bude Kasační soud nucen upravit nebo změnit ustanovení organizující normální průběh trestního procesu, stanovení belgickým zákonodárcem. Tím, že Kasační soud nespecifikoval, jaká pravidla pro přijaté omezení, vnesl do řízení prvek nejistoty. I za předpokladu, že by Kasační soud neužil možnosti, kterou si ponechal pro provedení některých změn v pravidlech upravujících běžné trestní řízení, úloha obhajoby se stala obzvláště obtížnou, jelikož nebylo předem známo, zda určité pravidlo bude či nebude v průběhu procesu použito.

Soud připomíná, že princip zákonnosti procesního práva v trestních věcech je obecným právním principem. Je doplňkem zákonnosti trestního práva a je posvěcen ve rčení "nullu judicium sine lege". Pokud jde o jeho podstatu, tento princip ukládá některé požadavky týkající se průběhu řízení s cílem zajistit spravedlivý proces, jenž implikuje respektování rovnosti zbraní. Ta zahrnuje povinnost dát každé straně rozumnou možnost přednést svou věc za podmínek, které ji nestaví do zjevně nevýhodné situace v porovnání s protivníkem (viz, mezi jinými, De Haes a Gijsels proti Belgii, 1997). Soud také připomíná, že účelem úpravy řízení je na prvním místě chránit stíhanou osobu proti rizikům zneužití moci, a že tak právě obhajoba může nejvíce utrpět nedostatky a nepřesnostmi v takové úpravě.

Soud se vzhledem k výše uvedenému domnívá, že nejistota způsobená předem stanovených procesních pravidel stavěla stěžovatele do zjevně nevýhodné situace v porovnání se státním zastupitelstvím, což pana Coëma připravilo o spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za těchto okolností Soud nepokládá za nutné rozhodovat o tvrzeném porušení odst. 2 a 3 písm. b) tohoto ustanovení, protože argumenty předložené v tomto ohledu splývají s těmi, jež byly posouzeny z hlediska odst. 1.

2. Situace ostatních stěžovatelů

Ostatní stěžovatelé navíc tvrdí, že rozhodnutí spojit trestní stíhání z důvodu souvislosti trestných činů je proti jejich vůli odebralo jejich zákonnému soudci, čím byl porušen čl. 6 odst. 1, a to jak samostatně, tak ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Připomínají, že ani Ústava ani zákon neudělují Kasačnímu soudu pravomoc, aby se zabýval stíháním jiných osob než ministrů. Jejich zákonným soudcem byl trestní soud, což vyplývá jak z textu čl. 103 Ústavy, tak z jejího čl. 13, případně čteného ve spojení s čl. 147. Nedostatečně odůvodněné rozhodnutí Kasačního soudu o údajné souvislosti podle nich představuje podivuhodné zacházení s obecným právem a porušilo jejich práva na obhajobu, jelikož je bez rozumného ospravedlnění zbavilo souboru podstatných záruk, jakých by požíval každý jiný obžalovaný a jakých pan Coëme, souzený zároveň s nimi, částečně požíval v rámci řízení před Sněmovnou reprezentantů.

Soud připomíná, že organizace soudního systému, jakož i příslušnost v represivní oblasti, nemohou být ponechány na uvážení soudní moci a konstatuje, že právě čl. 103 Ústavy výjimečně stanovil, až do reformy z roku 1998, že ministři jsou souzeni Kasačním soudem. Žádné ustanovení však nepředpokládalo možnost rozšířit jurisdikci tohoto orgánu na jiné osoby než ministry, obžalované z trestných činů souvisejících s těmi, pro něž byli stíháni ministři. Nezbytnost existence takového ustanovení vyvstává tím spíše, že dnes je tato otázka vyřešena § 29 ost. 1 zvláštního zákona z 25. 6. 1998, který upravuje trestní odpovědnost ministrů a stanoví, že "spolupachatelé a komplicové trestného činu, pro něž je stíhán ministr, a pachatelé souvisejících trestných činů jsou stíháni a souzeni zároveň s ministrem".

Je pravda, jak tvrdí vláda, že aplikace pravidel souvislosti trestných činů, stanovených v Belgii § 226 a 227 zákona o trestním vyšetřování, mohla být předpokládána s ohledem na poučení vyplývající z doktríny a judikatury, obzvláště z rozsudku Kasačního soudu z 12. 7. 1865, ačkoli se týkal duelu a uváděl, že "duel je složitou nedělitelnou skutečností" a že "nedělitelnost řízení je nevyhnutelným důsledkem nedělitelnosti deliktu". Tyto údaje však v projednávaném případě neumožňují se domnívat, že společné řízení bylo "stanoveno zákonem", a to tím spíše, že Kasační soud, v Belgii nejvyšší autorita v judikatuře, sám rozhodl, aniž se obrátil na Arbitrážní soud, že výzva, aby se před něj dostavily osoby, které nikdy nevykonávaly ministerské funkce, vyplývá z čl. 103 Ústavy spíše než z ustanovení zákona o trestním vyšetřování nebo zákona o soudech.

Jelikož společné řízení nebylo stanoveno zákonem, Soud se domnívá, že Kasační soud nebyl soudem "zřízeným zákonem" - ve smyslu čl. 6 odst. 1 - k tomu, aby se zabýval stíháním ostatních čtyř stěžovatelů. Vzhledem k tomuto závěru Soud nepokládá za potřebné rozhodovat o tvrzeném porušení čl. 14 Úmluvy, jelikož příslušné argumenty se v podstatě shodují s těmi, jež byly posouzeny z hlediska čl. 6 odst. 1.

Závěrem Soud konstatuje, že v případě pana Coëma i ostatních stěžovatelů byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

B. Prejudiční otázky pro Arbitrážní soud

Stěžovatelé tvrdí, že odmítnutí Kasačního soudu položit Arbitrážnímu soudu prejudiční otázky, týkající se souvislosti trestných činů a prodloužení promlčecí doby, bylo svévolné a porušilo čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy. Domnívají se, že podle § 26 odst. 2 zvláštního zákona z 6. 1. 1989 byl Kasační soud povinen položit Arbitrážnímu soudu navržené prejudiční otázky, jejichž závažnost byla nepochybná. Výslovným účelem této povinnosti je zajistit Arbitrážnímu soudu monopol ve věcech interpretace Ústavy a vyhnout se riziku svévolnosti posouzení, kterou by do této oblasti mohly vnést soudy. Stěžovatelé dodávají, že jejich žádosti o položení prejudičních otázek zjevně představovaly výkon prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, jelikož směřovaly právě k předložení tvrzení o porušení práv a svobod přiznaných Úmluvou instanci kvalifikované pro tento účel.

Soud nejprve připomíná, že Úmluva nezaručuje právo na to, aby určitá věc byla vnitrostátním soudním orgánem prejudičně předána jinému vnitrostátnímu nebo mezinárodnímu orgánu. Připomíná dále svou judikaturu podle níž "právo na soud, jehož jedním konkrétním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připouštěným omezením, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku, neboť samou svou povahou vybízí k úpravě ze strany státu, který má v tomto ohledu jistý prostor k uvážení (viz, mezi jinými Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). Právo zmocnit určitý soud k rozhodnutí prejudiční otázky také nemůže být absolutní, a to i když legislativa vyhrazuje nějakou právní oblast k posuzování právě jen jednomu soud a ukládá jiným soudním orgánům povinnost mu bezvýhradně předložit všechny otázky, které k ní mají vztah. V souladu s fungováním podobného mechanismu je, že soudce ověřuje, zda prejudiční otázku může nebo musí položit, přičemž zjišťuje, zda k tomu, aby bylo možno rozhodnout spor, jenž soudce posuzuje, musí být otázka zodpovězena. Přitom ale není vyloučeno, že za jistých okolností odmítnutí soudu, který rozhoduje v poslední instanci, položit prejudiční otázku může porušit princip spravedlnosti řízení, tak jak je vysloven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, především tehdy, jeví-li se takové odmítnutí jako svévolné.

Soud se domnívá, že to není případ projednávané věci. Kasační soud totiž vzal v úvahu stížnosti dotyčných týkajících se aplikace pravidel souvislosti trestných činů a zákona z 24. 12. 1993 - kterým byla prodloužena promlčecí lhůta - stejně jako jejich žádost o položení prejudičních otázek Arbitrážnímu soudu. Poté se k nim vyslovil v rozhodnutích, jež jsou dostatečně odůvodněna a nezdají se být svévolná. Soud dále připomíná, že interpretace vnitrostátní legislativy přísluší na prvním místě vnitrostátním orgánům, zejména soudům (viz výše cit. Brualla Gómez a dále Edificaciones March Gallego S. A. proti Španělsku, 1998).

Soud dospěl k závěru, že odmítnutí položit prejudiční otázky neporušilo čl. 6 odst. 1. Vzhledem k tomuto závěru nepokládá za potřebné tuto záležitost posuzovat z hlediska čl. 13 Úmluvy. Požadavky tohoto ustanovení jsou totiž méně striktní než požadavky čl. 6 odst. 1 a v projednávaném případě jím jsou absorbovány (viz, mezi jinými, Pudas proti Švédsku, 1987, Hentrich proti Francii, 1994).

C. Nezávislý a nestranný soud

Pánové Mazy a Stalport tvrdí, že Kasační soud nelze považovat za nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž poukazují zejména na úlohu, jaká tradičně připadá státnímu zastupitelství při belgickém Kasačním soudu, a úlohu, jakou hrálo v jejich záležitosti. Nejprve poznamenávají, že státní zástupce při Kasačním soudu svolal na 3. 11. 1995 schůzku, na níž účastníky informoval, že řízení bude probíhat podle běžných ustanovení zákona o trestním vyšetřování, což pak bylo potvrzeno při prvním jednání Kasačního soudu. To podle stěžovatelů znamená, že státní zástupce byl předem přinejmenším informován o volbě procedury Kasačním soudem. Dále připomínají tradiční poslání státního zastupitelství při Kasačním soudu - jímž se Soud již v několika věcech zabýval (Delcourt proti Belgii, 1970, Borgers proti Belgii, 1991, Vermeulen proti Belgii, 1996, Van Orshoven proti Belgii, 1997) - a zejména tradiční praxi účasti státního zastupitelství na redakci rozsudků Kasačního soudu, přičemž konstatují, že splynutí rolí připadlým Kasačnímu soudu a jeho státnímu zastupitelství je obzvlášť nápadné. Poukazují také na to, že reprezentanti státního zastupitelství při jednání zaujímají na vyvýšeném pódiu místa na stejné úrovni Kasační soud a vstupovali do jednací síně, jakož i z ní vycházeli, spolu se soudci. Stěžovatelé také považují za symptomatické, že jména soudců Kasačního soudu a reprezentantů státního zastupitelství byla v zápisech z jednání uvedena ve stejném odstavci a že rozsudek tohoto soudu téměř reprodukuje žalobní návrh.

Vláda nejprve zdůrazňuje, že Kasační soud 3. 11. 1995 ještě nebyl ustaven: devatenáct soudců (z toho čtyři náhradníci) bylo určeno až o několik týdnů později. Bylo tedy materiálně nemožné, aby státní zastupitelství neseděli ve stejné lavici jako Kasační soud, nýbrž jim bylo vyhrazeno jiné stanoviště, naproti lavici asistentů soudní kanceláře a bližší pultu obhájců než lavici soudu. Po dobu celého procesu se oba reprezentanti státního zastupitelství zdrželi jakéhokoli kontaktu se soudem mimo veřejná jednání. Konečně vláda tvrdí, že Kasační soud několikrát prokázal svou nezávislost na státním zastupitelství. Především při jednání z 12. 2. 1996 (které předcházelo výslechu obžalovaných a stanovení harmonogramu řízení) předseda soudu státní zastupitelství napomenul, jak potvrzují sami pánové Javeau a Stalport, aby svůj výstup v danou chvíli omezili na výklad případu a nečinilo z něj obžalovací řeč, a nevyhověli návrhu státního zastupitelství, aby byla obhajoba vyslechnuta před přednesením obžalovací řeči. Shoda rozsudku s obžalobou podle vlády nemůže vyvolávat legitimní pochybnosti o nestrannosti Kasačního soudu.

Soud připomíná, že pro zjištění, zda určitý soud může být považován za "nezávislý" pro účely čl. 6 odst. 1, je nutno přihlédnout zejména k existenci ochrany proti vnějším tlakům a k tomu, zda budí či nebudí zdání nezávislosti (viz, mezi mnoha jinými, Findlay proti Spojenému království, 1997, a Incal proti Turecku, 1998). Soud v tomto ohledu poznamenává, že jeho konstatování ve výše citovaném rozsudku Delcourt na téma nezávislosti belgického Kasačního soudu a jeho státního zastupitelství zůstávají v plné platnosti.

Pokud jde o nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1, ta se posuzuje ve dvou krocích: prvním je pokusit se zjistit osobní přesvědčení soudce za daných okolností; druhým je ověření, že poskytoval dostatečné záruky, aby bylo možno v tomto směru vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost (viz též Gautrin a další proti Francii, 1998). Pouze druhý z kroků je relevantní pro projednávaný případ. Avšak v těchto věcech může i zdání nabývat důležitosti. Jde zde o důvěru, jakou v demokratické společnosti musí soudy vzbuzovat u osob podléhajících jejich jurisdikci, v trestní oblasti počínaje obviněnými (viz, mezi jinými, Hauschildt proti Dánsku, 1989, a Pullar proti Spojenému království, 1996). Pro vyslovení se k existenci legitimního důvodu obávat se u určitého soudního orgánu nedostatku nezávislosti nebo nestrannosti je nutno přihlédnout k pohledu obžalovaného, aniž by ovšem hrál rozhodující úlohu. Rozhodujícím prvkem je, zda obavy dotyčného mohou být pokládány za objektivně opodstatněné (viz též výše cit Hauschildt a Gautrin a další).

Úkolem Soudu je tedy posoudit, zda stěžovatelé měli legitimní důvod obávat se nedostatku nezávislosti a nestrannosti ze strany soudu, který je soudil. V tomto ohledu Soud nenachází okolnosti, které by svou povahou mohly ospravedlnit obavy, jež dotyční opírají o fakt, že nejvyšší státní zástupce na schůzce z 3. 11. 1995 upřesnil postup řízení. Zdá se totiž, že tato informace byla poskytnuta ve chvíli, kdy soudci, kteří měli ve věci zasedat, ještě nebyli určeni a nemohli se zabývat otázkou, která v tomto ohledu vyvstávala vzhledem k legislativnímu nedostatku. Kromě toho není patrná žádná okolnost odůvodňující obavy z existence určitých pout podrobenosti nebo závislosti Kasačního soudu na jeho státním zastupitelství, jež stěžovatelé vyvozují z dalších údajů, které zmínili. Podle názoru Soudu okolnosti předložené vládou na podporu jejího tvrzení o autonomii Kasačního soudu ve vztahu k jeho státnímu zastupitelství svou povahou zbavují obavy stěžovatelů jakéhokoli legitimního základu.

D. Výslech pana Stalporta z 16. 3. 1994

Pan Stalport si stěžuje, že byl odsouzen na základě svých prohlášení z 16. 3. 1994, což ho podle jeho názoru zbavilo záruk spravedlivého procesu. Vysvětluje, že o skutečnostech, které mu byly vytýkány, byl poprvé vyslechnut až při výslechu z 16. 3. 1994, prováděným v rámci řízení, jež mělo být vedeno proti ministru M. Uvádí, že byl vyslýchán jako svědek a nebyl informován, že má právo neodpovídat na otázky.

Soud připomíná, že právo nesvědčit proti sobě, tj. právo mlčet a nepřispívat k obvinění sebe samého, patří k jádru pojmu spravedlivého procesu (John Murray proti Spojenému království, 1996, Funke proti Francii, 1993; viz též Saunders proti Spojenému království, 1996). Konstatuje, že stížnost pana Stalporta se týká použití jeho prohlášení, zaznamenaných 16. 3. 1994, v trestním řízení vedeném proti němu. Soud proto musí posoudit, zda způsob, jakým s nimi obžaloba naložila, představoval neoprávněný zásah do práva nevypovídat proti sobě. Musí tuto otázku přezkoumat ve světle všech okolností případu.

Analýzou odůvodnění rozsudku Kasačního soudu dospěl Soud k závěru, že Kasační soud vyvodil vinu pana Stalporta z výpovědí pana Javeaua a nikoli z doznání prvně jmenovaného, jež vyplynulo ze zápisu o jeho výslechu z 16. 3. 1994. Nelze se proto domnívat, že Kasační soud k prokázání viny pana Stalporta použil důkazy získané navzdory jeho vůli, donucením nebo nátlakem.

E. Přiměřená lhůta

Pan Hermanus tvrdí, že jeho záležitost nebyla projednána v přiměřené lhůtě. Uvádí, že jeho postavení bylo poškozeno od okamžiku zatčení pana Javeau v roce 1989, jelikož tisk v té souvislosti zpochybnil jeho čestnost, což ho v srpnu 1989 vedlo k podání trestního oznámení pro pomluvu. Avšak Kasační soud, který ho soudil v první i poslední instanci, se vyslovil až o šest a půl roku později. Stěžovatel poznamenává, že skutečnosti, z nichž byl obviněn, byly vyšetřujícímu soudci známy od počátku a jsou natolik jednoduché, že rozsudek z 5. 4. 1996 jim věnuje pouze půl strany. Vyšetřovacích úkonů, jež se ho týkaly, bylo navíc málo. Údajná komplexnost vyšetřování, na niž poukazuje vláda, podle něj vyplývá pouze z vůli příslušných orgánů prokázat "systém" spojující všechny stíhané osoby. Spojení trestních řízení je podle něj ospravedlněno nezbytností řádného chodu spravedlnosti jen pod podmínkou, že jsou respektována práva obhajoby. Avšak k oddělenému posouzení skutků, z nichž byl obviněn, podle něj mohlo dojít nejpozději v roce 1994, což by nijak nebránilo tvrdit, že tyto skutky byly součástí domnělého systému.

1. Období, které musí být posouzeno

Podle názoru Soudu období, které musí být posouzeno, začalo 28. 8. 1991, kdy byla provedena domovní prohlídka v místě bydliště a v kancelářích pana Hermanuse. Soud připomíná, že v trestních věcech začíná "přiměřená lhůta" z čl. 6 odst. 1 okamžikem, kdy je osoba "obviněna (accusée)": může se jednat o datum předcházející zmocnění soudu, jenž bude osobu soudit, zejména o datum zatčení, obvinění ("l'inculpation") nebo zahájení předběžného vyšetřování. "Obvinění (l'accusation)" ve smyslu čl. 6 odst. 1 může být definováno "jako úřední sdělení příslušného orgánu o výtce spáchání trestného činu (la notification officielle, émanant de l'autorité compétente, du reproche d'avoir accompli une infraction pénale)", což také odpovídá pojmu "podstatného dopadu na situaci podezřelého (répercussions importantes sur la situation du suspect)" (Hozee proti Nizozemí, 1998, a Eckle proti Německu, 1982). Jestliže tisková kampaň, o níž hovoří stěžovatel, nemůže být považována za takové "sdělení", je tím určitě případ domovních prohlídek uskutečněných 28. 8. 1991 (Neubeck proti Německu, 1983). Pokud jde o konec posuzovaného období, nikdo nezpochybňuje datum rozsudku Kasačního soudu, 5. 4. 1996. Délka období je tedy čtyři roky, sedm měsíců a osm dní.

2. Přiměřenost délky řízení

Přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, především složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů (viz, mezi mnoha jinými Pélissier a Sassi proti Francii, 1999, a Philis proti Řecku [č. 2], 1997).

Soud nejprve konstatuje, že věc byla složitá. Soudní orgány musely posoudit rozmanité materiální skutečnosti. Tyto okolnosti a samotná povaha trestných činů vyžadovala ze strany osob, které věc vyšetřovaly, dlouhou práci rekonstrukce skutků, shromažďování důkazů a u každé osoby, jež se zdála do případu zapletena, určení skutků a trestných činů, z nichž měla být obviněna. To vše vysvětluje objem spisu. Kromě toho případ vyvolával delikátní právní otázky. Konečně, funkce vykonávané některými podezřelými osobami, mezi nimi i panem Hermanusem, znamenaly, že se stíhající orgány musely obrátit na orgány zákonodárné moci s žádostí o "povolení" stíhání nebo o rozhodnutí o jejich postavení před soud.

Pokud jde o chování pana Hermanuse, žádné prodlení v řízení nemůže být připsáno. Přezkoumání věci ve světle vyjádření účastníků řízení neodhalilo žádné období nečinnosti, za něž by mohly být činěny odpovědnými belgické soudní orgány. Stěžovatel ostatně nekritizuje vedení řízení těmito orgány, nýbrž zpochybňuje jejich rozhodnutí posoudit skutečnosti, z nichž byl obviněn, společnými s těmi, z nichž byly obviněny jiné osoby, a to s odvoláním se na vzájemnou souvislost. Při výkonu své diskreční pravomoci na sebe soudní orgány nepochybně vzaly riziko, že zpozdí postavení pana Hermanuse před soud. Nicméně okolnost, že skutky vytýkané panu Javeauovi a dalším obviněným byly odhaleny tímtéž vyšetřováním, a vzájemná provázanost obžalob, obojí zdůrazněné Kasačním soudem v jeho rozsudku rozumně budit zdání nutnosti neprojednávat zvlášť obvinění proti panu Hermanusovi a ostatní části vyšetřovacího spisu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy "přikazuje urychlenost soudních řízení, ale také zakotvuje obecnější princip řádného chodu spravedlnosti" (Boddaert proti Belgii, 1992). Za okolností případu se chování belgických soudních orgánů jeví slučitelné se spravedlivou rovnováhou, kterou je nutno zachovat mezi různými aspekty tohoto základního požadavku.

K čl. 7 Úmluvy:

Pánové Coëme a Hermanus se domnívají, že aplikace nového zákona o promlčení trestných činů porušila čl. 7 Úmluvy, který zní:

"1. Nikdo nesmí být souzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchaného trestného činu.

2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy."

Soud připomíná, že podle jeho judikatury čl. 7 zakotvuje zejména princip zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege ). Jestliže především zakazuje rozšířit pole působnosti existujících trestných činů na skutky, které dříve trestnými činy nebyly, navíc přikazuje, aby nebyl trestní zákon aplikován extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho vyplývá, že zákon musí jasně definovat trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínky je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu, jaký mu dávají soudy - jaké činy nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným.

Pojem "právo (droit)" použitý v čl. 7 odpovídá pojmu "zákon (loi)", který figuruje v jiných článcích Úmluvy; zahrnuje jak právo, které má průvod v legislativě, tak v judikatuře, a implikuje kvalitativní podmínky, mezi jinými dostupnost (accessibilité) a předvídatelnost (prévisibilité) (viz Cantoni proti Francii, 1996, a S. W. a C. R. proti Spojenému království, 1995). Úlohou, která přísluší Soudu, je tedy se ujistit, že v okamžiku, kdy obžalovaný spáchal čin, který vedl k jeho trestnímu stíhání a odsouzení, existovalo zákonné ustanovení činící čin trestnýma, že uložený trest nepřekročil hranice stanovené tímto ustanovením. Jelikož má pojem "trest (peine)" autonomní dosah, Soud pro efektivní naplnění ochrany poskytnuté čl. 7 musí mít volnost sám posoudit, zda určité opatření je svou podstatou trestem ve smyslu tohoto článku (Welch proti Spojenému království, 1995). I když výchozím bodem takového posouzení je text Úmluvy, Soud může být veden k tomu, aby se opřel o jiné texty, mezi nimi o přípravné práce k Úmluvě. S ohledem na účel Úmluvy, jímž je chránit konkrétní a účinná práva, také může vzít v úvahu respektování rovnováhy mezi obecným zájmem a základními prvky jednotlivce, jakož i koncepce převládající v současné době v demokratických státech (viz zejména Airey proti Irsku, 1979, a Guzzardi proti Itálii, 1980).

Promlčení může být definováno jako právo dané zákonem pachateli trestného činu, aby již nebyl stíhán ani souzen po uplynutí jisté lhůty od realizace skutků. Účelů promlčecích dob, které jsou společným rysem právních systémů smluvních států, je několik, mezi nimi zajistit právní jistotu stanovením konečného termínu veřejné žaloby a zabránit porušování práv obhajoby, jež by mohla být ohrožena, kdyby soudy byly vyzvané k rozhodování na základě důkazů, které by vzhledem k uplynulému času byly nekompletní (Stubbings a další proti Spojenému království, 1996).

Soud konstatuje, že Kasační soud ve svém rozsudku zejména prohlásil za prokázané - ve vztahu k pánům Coëmovi a Hermanusovi - skutky padělání listin a jejich užití, kvalifikované trestním zákonem jako závažné trestné činy (crimes). Nicméně, jelikož připustil polehčující okolnosti, přisoudil těmto skutkům, stejně jako ostatním skutkům, jež prohlásil za prokázané, povahu deliktu (délit). Podle belgického práva se kvalifikace trestného činu (infraction) provádí nikoli podle uložitelného, nýbrž podle uloženého trestu. Proto je na místě pro účely stanovení konečného termínu promlčecí doby veřejné žaloby posoudit situaci k datu vynesení rozsudku. Za těchto podmínek vzal Kasační soud v úvahu promlčecí dobu vztahující se na delikty. Následně s okamžitou platností aplikoval zákon z 24. 12. 1993, přičemž dospěl k názoru - po konstatování, že skutky prohlášené za prokázané nebyly promlčeny k datu vstupu zákona v platnost - že promlčecí doba je pět let od okamžiku skutků, případně prodloužená o novou pětiletou lhůtu počínající úkonem, kterým byl běh první pětileté lhůty zákonným způsobem přerušen před jejím vypršením.

Soud poznamenává, že řešení přijaté Kasačním soudem se opírá o judikaturu posledně jmenovaného orgánu, podle níž jsou zákony upravující pravidla pro promlčení nyní v Belgii považovány za kompetenční a procesní zákony. Toto řešení tak vychází z všeobecně uznávaného principu, podle nějž - s výjimkou výslovných ustanovení v opačném smyslu - se procesní zákony okamžitě aplikují na probíhající řízení (viz výše cit. Brualla Gómez).

Prodloužení promlčecí doby zákonem z 24. 12. 1993 a jeho okamžitá aplikace Kasačním soudem měly nepochybně za následek prodloužení lhůty, během níž mohly být příslušné skutky stíhány, a byly pro stěžovatele nepříznivé, zejména tím, že zmařily jejich naděje. Podobná situace nicméně není porušení práv zaručených čl. 7, neboť toto ustanovení nemůže být vykládáno tak, že zabraňuje prodloužit prostřednictvím okamžité aplikace procesního zákona promlčecí lhůty, když inkriminované skutky nikdy nebyly promlčeny. Otázka případného porušení čl. 7 ustanovením, jehož důsledky by bylo obnovení možnosti potrestat skutky, jež se staly nepostižitelnými účinkem promlčení, je projednávanému případu cizí a nemůže být v jeho rámci posouzena.

Soud konstatuje, že stěžovatelé, kteří nemohli nevědět, že inkriminované skutky byly způsobilé dát v sázku jejich trestní odpovědnost, byli odsouzeni za činy, pro něž veřejná žaloba nikdy nebyla promlčena. Tyto činy byly trestné v okamžiku, kdy byly spáchány, a uložené tresty nejsou vyšší než ty, které mohly být uloženy v době spáchání. Stěžovatelé také kvůli zákonu z 24. 12. 1993 neutrpěli větší újmu, než jaké byli vystaveni v době, kdy byly trestné činy spáchány (viz též výše cit. Welch). Jejich práva přiznaná čl. 7 Úmluvy tak nebyla porušena.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelé na základě čl. 41 Úmluvy požádali o spravedlivé zadostiučinění. Materiální újmu (především ztráta příjmu spojeného s výkonem různých funkcí a dále pokuty a výlohy veřejné žaloby, jež po odsouzení museli uhradit) vyčíslili na cca 23 milionů belgických franků (p. Coëme), 7 milionů BEF (p. Mazy), 69 tisíc BEF (dědici pana Stalporta, který mezitím zemřel), 9 milionů BEF (p. Hermanus) a 27 milionů BEF (p. Javeau); Kromě pana Coëma též požádali o náhradu morální újmy, jejíž výši ponechali na úvaze Soudu. Rovněž vznesli žádost o proplacení nákladů řízení před vnitrostátními orgány a orgány Úmluvy ve výši cca 1 452 000 BEF (p. Coëme), 1 460 000 BEF (p. Mazy), 1 560 000 BEF (dědici pana Stalporta), 2 012 000 BEF (p. Hermanus) a 1 693 000 BEF (p. Javeau).

Soud neshledává příčinnou souvislost mezi porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a materiální újmou. Nemůže totiž spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení slučitelného s tímto článkem. Proto nároky stěžovatelů v tomto bodě odmítá. Naproti tomu se domnívá, že stěžovatelé utrpěli morální újmu, jejíž rozsah nemůže být kompenzován pouhým konstatováním o porušení čl. 6. S výjimkou pana Coëma, který v tomto ohledu žádost neformuloval, stěžovatelům přiznává po 300 000 BEF. Pokud jde o náklady řízení, Soud připomíná, že když konstatuje porušení Úmluvy, může stěžovateli přiznat proplacení nejen nákladů řízení před orgány Úmluvy, ale také nákladů vynaložených před vnitrostátními orgány na zabránění tomuto porušení nebo na jeho nápravu. V projednávaném případě SOud považuje za přiměřené proplatit panu Coëmovi 200 000 BEF za řízení před Kasačním soudem a 200 000 BEF za řízení před orgány Úmluvy; ostatním stěžovatelům po 300 000 BEF za řízení před Kasačním soudem a po 460 000 BEF za řízení před orgány Úmluvy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen, ve vztahu k panu Coëmovi, tím, že neexistence prováděcího zákona, upravujícího postup projednání oprávněnost trestního stíhání ministrů podle čl. 103 Ústavy, dotyčného připravila o spravedlivý proces;

2. jednomyslně že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen, jelikož Kasační soud nebyl soudem "zřízeným zákonem", ve smyslu čl. 6 Úmluvy pro projednání trestního stíhání pánů Mazyho, Stalporta, Hermanuse a Javeaua;

3. čtyřmi hlasy proti třem, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen tím, že Kasační soud odmítl položit Arbitrážnímu soudu prejudiční otázky;

4. čtyřmi hlasy proti třem, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen, pokud jde o tvrzení, podle nějž Kasační soud není nezávislým a nestranným soudem;

5. čtyřmi hlasy proti třem, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen, pokud jde o výslech panu Stalporta;

6. jednomyslně, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen, pokud jde o délku trestního stíhání pana Hermanuse;

7. jednomyslně, že čl. 7 Úmluvy nebyl porušen;

8. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane končeným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit: za morální újmu po 300 000 BEF pánům Mazymu, Hermanusovi a Javeauovi, jakož i dědicům pana Stalporta; za náklady řízení 400 000 BEF panu Coëmovi a po 760 000 BEF ostatním stěžovatelům; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 7 % p.a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

9. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.


K rozsudku bylo připojeno doplňující souhlasné stanovisko soudce Confortiho, částečně nesouhlasné stanovisko soudce Lorenzena, k němuž se připojil soudce Rozakis, a částečně nesouhlasné stanovisko soudce Baky.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.