Rotaru proti Rumunsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu

Číslo stížnosti: 28341/95

Datum: 4. 5. 2000

Stěžovatelem je rumunský státní příslušník, pan Aurel Rotaru (nar. 1921). V roce 1946, po zavedení komunistického režimu v Rumunsku, stěžovateli, který byl tehdy studentem, prefekt departmentu Vaslui zamítl zveřejnění dvou brožur, Suflet de student (Studentova duše) a Proteste (Protest), s odůvodněním, že mají protivládní charakter. Stěžovatel poté prefektovi zaslal dva dopisy, v nichž protestoval proti zrušení svobody projevu novým lidovým režimem. Na základě těchto dopisů byl stěžovatel v červenci 1948 zatčen a v září 1948 odsouzen lidovým soudem za urážku k trestu odnětí svobody na jeden rok.

V roce 1989, po svržení komunistického režimu, nová státní moc přijala zákonný dekret č. 118/1990, který poskytl určitá práva osobám perzekvovaným komunistickým režimem. Stěžovatel v červenci 1990 na základě tohoto dekretu podal u soudu prvního stupně v Barladu návrh proti Ministerstvu vnitra, Ministerstvu obrany, a proti Krajskému ředitelství práce ve Vaslui, ve kterém žádal, aby jeho odnětí svobody nařízené rozsudkem z roku 1948 bylo vzato v úvahu při výpočtu odpracovaných let. Rovněž požádal o vyplacení odpovídajících důchodových nároků. Soud jeho návrhu v lednu 1993 vyhověl.

V průběhu řízení Ministerstvo vnitra předložilo soudu na svou obhajobu dopis z prosince 1990, který mu byl zaslán Rumunskou zpravodajskou službou (Serviciul Roman de Informatii, dále SRI). Dopis uváděl:

"(...) zde jsou výsledky našich šetření ve věci Rotaru Aurel (...):

- během studií na přírodovědecké fakultě v Iasi byla výše jmenovaná osoba členem hnutí "legionářského" typu. Sdružení křesťanských studentů;

- v roce 1946 předložil cenzorské kanceláři města Vaslui žádost o publikaci dvou brožur nazvaných Suflet de student a Proteste, která byla zamítnuta z důvodu protivládního charakteru textů;

- patřil k mládežnické sekci Národní zemědělské strany, jak vyplývá z prohlášení, které učinil v roce 1948;

- nemá záznam v trestním rejstříku a nebyl zbaven svobody, jak tvrdí, v jím zmíněném období;

- během let 1946 - 1948 byl pro své myšlenky několikrát předvolán bezpečnostními službami a vyslýchán ve věci jeho postojů (...)"

Stěžovatel podal na SRI žalobu, v níž tvrdí, že nikdy nebyl členem rumunského legionářského hnutí, nestudoval na přírodovědecké, nýbrž na právnické fakultě, a že některé další informace sdělené SRI v dopise z prosince 1990 jsou nepravdivé a pomlouvačné. Na základě ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za protiprávní jednání se domáhal odškodnění za morální újmu. Dále bez odkazu na konkrétní zákonné ustanovení žádal, aby SRI bylo nařízeno změnit nebo zničit záznam obsahující informace o jeho údajné legionářské minulosti.

Soud prvního stupně v Bukurešti v lednu 1993 žalobu zamítl s tím, že zákonná ustanovení týkající se odpovědnosti za protiprávní jednání neumožňují, aby jí bylo vyhověno. Stěžovatel proti rozhodnutí podal stížnost. Okresní soud v Bukurešti v lednu 1994 konstatoval, že informace o legionářské minulosti stěžovatele je nepravdivá. Jeho stížnosti však nevyhověl s odůvodněním, že není na místě klást vinu SRI, neboť ta inkriminované údaje pouze uchovávala a při absenci viny nejsou pravidla odpovědnosti za protiprávní jednání aplikovatelná. Okresní soud poznamenal, že informace byla získána státními bezpečnostními službami, které ji v okamžiku svého rozpuštění v roce 1949 předaly Securitate, a ta ji v roce 1990 sdělila SRI. V prosinci 1994 odvolací soud v Bukurešti zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí z ledna 1994 s následujícím odůvodněním:

"(...) soud konstatuje, že odvolání stěžovatele je neopodstatněné. SRI, opírajíc se o svou zákonnou pravomoc depozitáře archivů bývalých bezpečnostních služeb státu, sdělila Ministerstvu vnitra (...) informace týkající se aktivity stěžovatele v době jeho univerzitních studií, tak jak byly zaznamenány bezpečnostními službami státu. Z toho vyplývá, že soudní orgány nemají pravomoc zničit nebo změnit informaci obsaženou v dopise sestaveném SRI, která je pouze depozitářem archivů bývalých bezpečnostních služeb státu (...)"

Stěžovatel v červnu 1995 podal žalobu na všechny soudce, kteří odmítli jeho žádost o změnu nebo zničení záznamu. Založil ji na ustanovení § 3 občanského zákoníku, který se týká odepření spravedlnosti, a na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tvrdí, že jak okresní soud, tak odvolací soud ve Vaslui odmítly jeho žalobu zaregistrovat (v této věci podal Evropské komisi pro lidská práva v srpnu 1998 další stížnost - č. 46597/98 - která v současné době čeká na projednání Soudem).

V červnu 1997 rumunský ministr spravedlnosti informoval ředitele SRI, že Evropská komise pro lidská práva prohlásila za přijatelnou nyní projednávanou stížnost (č. 28341/95), a požádal ho, aby znovu prověřil, zda stěžovatel byl členem legionářského hnutí, a pokud se tato informace ukáže nepravdivou, aby o této skutečnosti uvědomil dotyčného, a ten ji tak mohl využít k případné žádosti o revizi rozhodnutí ve věci jeho žaloby. V červenci 1997 ředitel SRI ministra spravedlnosti informoval, že informace o legionářské minulosti stěžovatele, obsažená v dopise z prosince 1990, byla výsledkem politováníhodného omylu, k němuž došlo díky shodě jmen stěžovatele a jiné osoby. Tato skutečnost byla oznámena stěžovateli, který v červenci 1997 požádal odvolací soud v Bukurešti o revizi rozsudku z prosince 1994. V žádosti o revizi požádal o prohlášení pomlouvačných textů za neplatné, o jeden leu za morální újmu a o proplacení všech nákladů řízení od jeho zahájení. Odvolací soud v listopadu 1997 rozhodnutí z prosince 1994 zrušil. Nevyslovil se však ani k otázce odškodnění ani proplacení nákladů řízení.

Řízení před Evropskou komisí pro lidská práva

Pan Rotaru se 22. 2. 1995 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého života tím, že rumunské úřady uchovávaly a používaly informace ze záznamu obsahujícího jeho osobní údaje, jakož i právo na přístup k soudu a právo na prostředek nápravy použitelný před vnitrostátním orgánem, který by mohl rozhodnout o jeho žádosti o změnu nebo zničení záznamu. Komise 21. 10. 1996 stížnost prohlásila za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Ve své zprávě z 1. 3. 1999 vyslovila jednomyslně názor, že byly porušeny čl. 8 a 13 Úmluvy.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Dne 3. 6. 1999 Komise stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Dne 29. 6. 1999 ji Soudu předložil též stěžovatel. Pětičlenné kolegium velkého senátu 7. 7. 1999 rozhodlo, že věc bude projednána velkým senátem.

K předběžným námitkám vlády:

A. Ke stěžovatelově postavení poškozeného

Vláda tvrdí, že stěžovatel se již nemůže považovat na "poškozeného" ve smyslu čl. 34 Úmluvy. Zdůrazňuje, že byl úspěšný před odvolacím soudem v Bukurešti, jelikož ten ve svém rozsudku v listopadu 1997 prohlásil za neplatné všechny údaje obsažené v dopise SRI z prosince 1990. Podle vlády však k jedinému poškození stěžovatelových práv došlo právě tímto dopisem.

Stěžovatel vyzývá Soud, aby v projednávání případu pokračoval. Poukazuje na to, že okolnosti, které stály u zrodu jeho stížnosti, se rozhodnutím z listopadu 1997 v zásadě nezměnily. Zaprvé podle něj pouhá skutečnost, že byl uznán omyl - poté co byla Komisí jeho stížnost prohlášena za přijatelnou -, nemůže představovat adekvátní nápravu porušení Úmluvy. Zadruhé stále nemá přístup ke svému tajnému spisu, který je nejen uchováván, ale i používán SRI. Z tohoto důvodu nelze ani po rozhodnutí z listopadu 1997 vyloučit, že SRI použije informaci týkající se jeho údajné legionářské minulosti nebo jakoukoli jinou informaci obsaženou ve spise.

Pokud jde o pojem "poškozeného", Soud připomíná, že jednotlivec se může za určitých podmínek považovat za poškozeného v důsledku porušení svých práv způsobeným pouhou existencí tajných opatření nebo legislativy umožňující taková opatření, aniž by musel tvrdit, že vůči němu byla skutečně použita (viz Klass a další proti Německu, 1978). Kromě toho "rozhodnutí nebo opatření příznivé stěžovateli v zásadě stačí k tomu, aby stěžovatel ztratil postavení poškozeného, pouze v případě, kdy vnitrostátní orgány uznaly - explicitně nebo pokud jde o podstatu - a pak napravily porušení Úmluvy " (viz Amuur proti Francii, 1996, Dalban proti Rumunsku, 1999).

K projednávanému případu Soud poznamenává, že stěžovatel kritizuje uchovávání tajného registru, jehož existence byla veřejně odhalena v průběhu soudního řízení a který obsahuje informace, jež se ho týkají. Soud má za to, že stěžovatel se díky této skutečnosti může považovat za poškozeného porušením Úmluvy. Dále podotýká, že odvolací soud v rozsudku z listopadu 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. I když lze předpokládat, že stěžovatel tímto rozsudkem do jisté míry dosáhl nápravy, pokud jde o přítomnost informací, jež se ukázaly nepravdivými, v záznamu o jeho osobě, Soud se domnívá, že tato náprava je pouze částečná a v každém případě nedostatečná ve smyslu jeho judikatury na to, aby stěžovatele zbavila postavení poškozeného.

Kromě úvah zmíněných výše ve vztahu k postavení poškozeného, jež vyplývá z uchovávání tajného záznamu, Soud poukazuje především na následující aspekty. Zdá se, že informace o bývalé legionářské minulosti stěžovatele je stále obsažena v záznamech SRI, aniž by v nich byla zanesena zmínka o rozsudku z listopadu 1997. Navíc se odvolací soud nevyslovil, a ostatně k tomu ani neměl pravomoc, ke skutečnosti, že rumunská legislativa umožňuje SRI držení a používání záznamů vytvořených bývalými zpravodajskými službami, které obsahují informace o stěžovateli. Avšak podstatným prvkem stěžovatelovy stížnosti předložené Soudu je skutečnost, že vnitrostátní právo nevyslovuje dostatečně přesně podmínky, za nichž SRI má vykonávat svou činnost, a že jednotlivcům neposkytuje v tomto směru účinný prostředek nápravy. Konečně, odvolací soud nereagoval na žádost stěžovatele o odškodnění a úhradu nákladů řízení.

Soud dospěl k závěru, že stěžovatel se může považovat za "poškozeného" ve smyslu čl. 34 Úmluvy. Námitku vlády proto zamítá.

B. K vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

Vláda dále namítá nepřípustnost stížnosti pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Poukazuje na to, že stěžovatel měl k dispozici prostředek, který nepoužil, totiž žalobu opírající se o dekret č. 31/1954, o fyzických a právnických osobách, podle nějž může soudce nařídit veškerá opatření k tomu, aby se učinila přítrž poškozování pověsti osoby.

Soud poznamenává, že existuje úzký vztah mezi tímto tvrzením vlády a podstatou stížnosti formulované stěžovatelem na základě čl. 13 Úmluvy. Námitku proto projedná společně s meritem věci.

K čl. 8 Úmluvy:

Pan Rotaru si stěžuje, že SRI uchovává a kdykoli může použít údaje o jeho osobním životě, z nichž některé jsou nepravdivé a pomlouvačné. Tvrdí, že to představuje porušení čl. 8 Úmluvy, který zní:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

A. K aplikovatelnosti čl. 8

Vláda zpochybňuje aplikovatelnost čl. 8 s odůvodněním, že informace obsažené v dopise SRI z prosince 1990 se netýkají stěžovatelova osobního života, nýbrž jeho života veřejného. Tím, že se rozhodl k politické činnosti a publikování brožur, se stěžovatel podle vlády implicitně vzdal "anonymity" vlastní soukromému životu. Pokud jde o jeho výslech policií a o jeho trestní rejstřík, jedná se o informace veřejné.

Soud připomíná, že uchovávání údajů týkajících se "soukromého života" jednotlivce v tajném registru a jejich sdělování spadá do pole působnosti čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz Leander proti Švédsku, 1987). Respektování soukromého života zahrnuje právo jednotlivce navazovat a rozvíjet vztahy s bližními; navíc žádný zásadní důvod neumožňuje vyloučit z pojmu "soukromého života" profesionální nebo obchodní aktivity (viz Niemetz proti Německu, 1992, Halfordová proti Spojenému království, 1997).

Soud již dříve upozornil na soulad této extenzivní interpretace s Úmluvou o ochraně osob v souvislosti s automatizovaným zpracováním osobních údajů - vypracovanou Radou Evropy k 28. 1. 1981 a v platnosti od 1. 10. 1985 - jejímž cílem je "zaručit na území každé smluvní strany každé fyzické osobě (...) respektování jejích práv a základních svobod, a zejména jejího práva na soukromý život, v souvislosti s automatizovaným zpracováním údajů osobního charakteru, které se jí týkají" (čl. 1), přičemž ty jsou definovány v čl. 2 jako "jakákoli informace týkající se identifikované nebo identifikovatelné fyzické osoby" (viz Amann proti Švýcarsku, 2000).

Kromě toho se údaje veřejné povahy mohou týkat soukromého života, když jsou systematicky shromažďovány a ukládány v záznamech držených státní mocí. To platí ještě více, když se tyto údaje vztahují k dávné minulosti jednotlivce.

V projednávaném případě Soud konstatuje, že dopis SRI z prosince 1990 obsahoval různé informace o stěžovatelově životě, především o jeho stadiu, politických aktivitách a trestním rejstříku, z nichž část byla shromážděna před více než padesáti lety. Podle názoru Soudu takové informace, jsou-li systematicky shromažďovány a ukládány v záznamu, který je v držení státních zaměstnanců, spadají do "soukromého života" ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Je tomu tak tím spíše, že některé z informací byly prohlášeny za nepravdivé a mohly by ohrozit pověst dotyčného. Čl. 8 je proto na projednávaný případ aplikovatelný.

B. K dodržování čl. 8

1. K existenci zasahování

Podle vlády dochází k zasahování do práva na respektování soukromého života pouze, když jsou současně splněny tři podmínky: ukládání informací týkající se dotčené osoby, jejich používání a nemožnost pro dotčenou osobu je vyvrátit. Avšak v projednávaném případě jak k ukládání, tak k používání údajů týkajících se stěžovatele došlo před ratifikací Úmluvy Rumunskem. Pokud jde o údajnou nemožnost informace vyvrátit, vláda tvrdí, že stěžovatel měl možnost vyvrátit údaje, které jsou v rozporu se skutečností, ale neužil vhodné prostředky nápravy.

Soud připomíná, že jak uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce státními orgány, tak jejich používání a neposkytnutí možnosti je vyvrátit, představují zasahování do práva na respektování soukromého života zaručeného čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz výše cit. Leander a Amann a dále Kopp proti Švýcarsku, 1998).

V projednávaném případě z dopisu SRI z prosince 1990 jasně vyplývá, že SRI má v držení údaje o stěžovatelově soukromém životě. I když je pravda, že tento dopis předcházel vstupu v platnost Úmluvy pro Rumunsko, 20. 6. 1994, vláda netvrdí, že od tohoto datu SRI již informace o stěžovatelově soukromém životě v držení nemá. Soud také upozorňuje na použití některých údajů po tomto datu, např. v rámci žádosti o revizi řízení, která vyústila v rozhodnutí z listopadu 1997.

Jak uchovávání údajů, tak jejich používání spolu s odmítnutím poskytnout stěžovateli možnost je vyvrátit, představují zasahování do jeho práva na respektování soukromého života.

2. K ospravedlnění zasahování

Hlavní otázkou, která vzniká, je, zda výše konstatované zasahování může být ospravedlněno z hlediska odst. 2 čl. 8. Jelikož tento odstavec ponechává prostor pro výjimku z práva zaručeného Úmluvou, volá po úzkém výkladu. I když Soud uznává, že v demokratické společnosti může být existence zpravodajských služeb legitimní, připomíná, že pravomoc tajně sledovat občany je podle Úmluvy tolerovatelná pouze v rozsahu striktně nezbytném pro ochranu demokratických institucí (viz výše cit. Klass a další).

Aby takové zasahování neporušilo čl. 8, musí být "v souladu se zákonem", sledovat cíl, který je legitimní z hlediska odst. 2, a navíc musí být "nezbytné v demokratické společnosti" pro dosažení tohoto cíle.

Vláda se domnívá, že inkriminovaná opatření byla v souladu se zákonem. Příslušné údaje SRI odhalila v rámci řízení zavedeného zákonným dekretem č. 118/1990, jehož účelem je poskytnout odškodnění osobám perzekvovaným komunistickým režimem.

Podle stěžovatele uchovávání a používání záznamu, který se ho týká, není v souladu se zákonem, neboť vnitrostátní právo není dost přesné na to, aby občanům sdělovalo, za jakých okolností a podmínek opravňuje státní moc k ukládání informací o jejich soukromém životě do záznamů a k jejich používání. Navíc podle něj vnitrostátní právo neobsahuje záruky proti zneužití.

Soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž slova "v souladu se zákonem" znamenají nejen, že inkriminované opatření musí mít podklad ve vnitrostátním právu, ale týkají se rovněž kvality příslušného zákona: ten musí být dostupný (fr./ang.:accessible) dotčené osobě a předvídatelný (fr./ang.: prévisible/foreseeble) (naposledy viz Amann).

K projednávanému případu Soud poznamenává, že čl. 6 zákonného dekretu č. 118/1990, jehož se dovolává vláda jakožto podkladu pro inkriminované opatření, umožňuje každému předložit důkazy, že splňuje podmínky požadované pro přiznání jistých práv, a to prostřednictvím úředních dokumentů vydaných příslušnými úřady nebo prostřednictvím jiných údajů majících důkazní hodnotu. Toto ustanovení nicméně nedefinuje, jakým způsobem mohou být tyto důkazy získány a nedává SRI žádnou pravomoc ve věci shromažďování, ukládání a sdělování údajů o soukromém životě osob. Soud se tak musí zabývat tím, zda zákon č. 14/1992, o organizaci a činnosti SRI, jehož se rovněž dovolává vláda, může představovat zákonný podklad těchto opatření. V tomto ohledu Soud konstatuje, že zmíněný zákon opravňuje SRI ke shromažďování, ukládání a používání údajů souvisejících s národní bezpečností. Soud vyjadřuje pochybnosti o relevanci informací uchovávaných o stěžovateli pro národní bezpečnost. Připomíná nicméně, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz Kopp). V tomto ohledu konstatuje, že odvolací soud v Bukurešti v rozsudku z listopadu 1997 potvrdil, že SRI má tyto informace v držení zákonně, jakožto depozitář archivů bývalých bezpečnostních orgánů. Soud proto může vyslovit závěr, že ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Pokud jde o přístupnost zákona, Soud se domnívá, že tento požadavek je splněn, jelikož zákon č. 14/1992 byl zveřejněn v rumunské sbírce zákonů.

Pokud se týká požadavku předvídatelnosti, Soud připomíná, že určitá norma je "předvídatelná" tehdy, je-li formulována dostatečně přesně na to, aby umožnila každé osobě - v případě potřeby za pomoci znalých poradců - přizpůsobit chování. Soud již dříve zdůraznil význam tohoto konceptu v oblasti tajného sledování následujícími slovy (viz Malone proti Spojenému království, 1984, převzato též ve výše cit. rozs. Amann):

"Soud připomíná, že v jeho očích se výraz "v souladu se zákonem" neomezuje na odkaz na vnitrostátní právo, ale týká se také kvality "zákona"; požaduje, aby byl slučitelný s výsadním postavením práva, zmíněným v preambuli Úmluvy (...). Implikuje také, a to vyplývá z předmětu a cíle čl. 8, že vnitrostátní právo musí poskytovat určitou ochranu proti svévolným zásahům státních orgánů do práv zaručených odstavcem 1 (...). Avšak nebezpečí svévolnosti vyvstává obzvlášť jasně tam, kde je nějaká pravomoc výkonné moci vykonávána tajně (...).

(...) Jelikož použití opatření tajného sledování komunikací uniká kontrole dotčených osob, stejně jako veřejnosti, "zákon" by směřoval proti výsadnímu postavení práva, kdyby posuzovací pravomoc poskytnutí výkonné moci neznala mezí. Proto musí zákon definovat rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci dostatečně jasně, s ohledem na sledovaný legitimní cíl, aby jednotlivci poskytl adekvátní ochranu proti svévoli."

Je tedy třeba přezkoumat "kvalitu" právních norem, na něž bylo v projednávaném případě odkázáno, a zabývat se především tím, zda vnitrostátní právo stanovilo s dostatečnou přesností podmínky, za nichž SRI mohla ukládat a používat informace o soukromém životě stěžovatele.

Soud v tomto ohledu poznamenává, že zákon č. 14/1992 ve svém § 8 stanoví, že mohou být shromažďovány, ukládány a v tajných spisech archivovány informace související s národní bezpečností. Avšak žádné ustanovení vnitrostátního práva nestanoví meze, které je třeba respektovat při výkonu těchto výsad. Vnitrostátní právo nedefinuje ani druh informací, které mohou být uloženy, ani kategorie osob, které mohou být předmětem sledovacích opatření, jako je shromažďování a uchovávání údajů, ani okolnosti, za nichž mohou být tato opatření přijata, ani o postupu, který má být dodržen. Stejně tak zákon nestanoví meze, pokud jde o stáří držených informací a dobu jejich uchovávání. Pokud jde o § 45, ten opravňuje SRI převzít pro účely uchovávání a používání archivy, které patřily bývalým zpravodajským orgánům s pravomocí na rumunském území, a umožňuje nahlédnutí do dokumentů SRI se souhlasem jejího ředitele. Soud konstatuje, že tento paragraf neobsahuje žádné explicitní a podrobné ustanovení o osobách, kterým je dovoleno nahlédnout do spisů, o povaze těchto spisů, o postupu, jež má být dodržován, a způsobu, jakým mohou být takto získané informace použity. Soud také poznamenává, že i když § 2 zmíněného zákona opravňuje příslušné orgány povolit nezbytné zasahování do práv pro účely předcházení a potlačení hrozeb pro národní bezpečnost, důvod k takovým zasahováním není definován dostatečně přesně.

Soud se také musí přesvědčit o existenci adekvátních a dostatečných záruk proti zneužití, neboť systém tajného sledování, určený k ochraně národní bezpečnosti, s sebou nese riziko podkopávání, ba dokonce zničení demokracie s odůvodněním, že ji chrání (viz Klass a další). Aby totiž systém tajného sledování byly slučitelné s čl. 8 Úmluvy, musejí obsahovat zákonem stanovené záruky, kterou jsou aplikovatelné na kontrolu činnosti příslušných služeb. Kontrolní procedury musejí co možná nejvěrněji respektovat hodnoty demokratické společnosti, především výsadní postavení práva, na něž výslovně odkazuje preambule Úmluvy. To mimo jiné implikuje, že zasahování výkonné moci do práv jednotlivce musí podléhat účinné kontrole, kterou musí normálně zajišťovat, přinejmenším v poslední instanci, soudní moc, neboť nabízí nejlepší záruky nezávislosti, nestrannosti a regulérního řízení (viz Klass a další).

V projednávaném případě Soud konstatuje, že rumunský systém shromažďování a archivace informací takové záruky neposkytuje, jelikož zákon č. 14/1992 nepředpokládá žádné kontrolní řízení, ať je to v průběhu platnosti nařízeného opatření nebo později.

Soud se vzhledem k výše uvedenému domnívá, že vnitrostátní právo dostatečně jasně nestanoví rozsah a podmínky výkonu posuzovací pravomoci státních orgánů v dané oblasti.

Soud uzavírá, že uchovávání a používání informací o soukromém životě stěžovatele službou SRI nebylo "v souladu se zákonem", což samo o sobě představuje porušení čl. 8 Úmluvy. Vzhledem k této okolnosti Soud nepokládá za nutné posuzovat legitimnost cíle sledovaného příslušnými opatřeními a to, zda - za předpokladu existence legitimního cíle - tato opatření byla nezbytná v demokratické společnosti.

K čl. 13 Úmluvy

Stěžovatel tvrdí, že neexistence jakéhokoli prostředku nápravy před vnitrostátním orgánem, který by mohl rozhodnout ve věci jeho žádosti o zničení záznamu, jež obsahoval údaje o jeho osobě, nebo o opravu nepřesných údajů v něm, je v rozporu s čl. 13 Úmluvy, který zní:

"Každý, jehož práva svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Vláda poukazuje na to, že stěžovateli bylo vyhověno rozsudkem z listopadu 1997, který prohlásil všechny zmínky obsažené v dopise SRI z prosince 1990 za neplatné. Pokud jde o zničení nebo změnu údajů figurujících v záznamu drženém SRI, vláda se domnívá, že stěžovatel nepoužil vhodný opravný prostředek. Mohl totiž, jak uvedla v předběžné námitce, podat žalobu založenou na dekretu č. 31 z roku 1954, jehož čl. 54 odst. 2 umožňuje soudci nařídit jakékoli opatření směřující k nápravě poškozeného práva, konkrétně i práva na čest a pověst. Dále vláda zdůrazňuje, že stěžovatel v současné době může uplatnit ustanovení zákona č. 187 z roku 1999, aby se seznámil se spisem, který o něm vedla Securitate. Vláda uvádí, že podle § 15 a 16 tohoto zákona stěžovatel může před soudy zpochybnit pravdivost informací obsažených ve svém spisu.

Soud připomíná, že čl. 13 Úmluvy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy pouze pro stížnosti, které lze považovat za "hájitelné" z hlediska Úmluvy (viz např. Cakici proti Turecku, 1999). Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Prostředek nápravy vyžadovaný čl. 13 musí být účinný jak v praxi, tak právně (viz Wille proti Lichtenštejnsku, 1999).

Soud konstatuje, že stížnost, podle níž má SRI v držení pro účely archivace a používání údaje o stěžovatelově osobním životě, v rozporu s čl. 8 Úmluvy, má nepopiratelně "hájitelný ráz". Stěžovatel tak měl právo na účinný vnitrostátní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

"Orgán", o němž mluví čl. 13, nemusí ve všech případech nutně být soudním orgánem v přesném smyslu. Jeho pravomoci a procesní záruky, které dává, je však třeba vzít v úvahu při posouzení, zda je prostředek účinný (viz Klass a další). Dále, ve věcech tajného sledování může být objektivní kontrolní mechanismus dostatečný tak dlouho, dokud opatření zůstávají tajná. Až poté, co jsou odhalena, musí být jednotlivci otevřeny opravné prostředky (viz Klass a další).

Soud se domnívá, že argument vlády, podle nějž stěžovatel mohl podat žalobu založenou na čl. 54 dekretu č. 31/1954, nemůže být přijat. Zaprvé čl. 54 tohoto dekretu otevírá cestu k soudní žalobě všeobecné povahy, jejímž účelem je chránit nemajetková práva, do nichž bylo nezákonně zasaženo. Avšak odvolací soud v Bukurešti ve svém rozsudku z listopadu 1997 uvedl, že SRI je zákonem zmocněna k držení informací o stěžovateli, pocházející ze spisů bývalých zpravodajských služeb. Zadruhé vláda neprokázala, že by existovalo vnitrostátní rozhodnutí, které by v dané věci vytvořilo judikaturu. Nebylo tedy prokázáno, že by takový prostředek nápravy byl účinný. Je proto namístě zamítnout předběžnou námitku vlády.

Pokud jde o mechanismus vytvořený zákonem č. 187/1999, Soud poznamenává, že ani ustanovení, jichž se dovolává vláda, ani jakákoli jiná ustanovení tohoto zákona neumožňují napadnout držení údajů o soukromém životě jednotlivce státními zaměstnanci nebo pravdivost těchto informací. Kontrolní mechanismus zavedený § 15 a 16 se týká pouze zveřejnění informací o totožnosti některých spolupracovníků Securitate.

Soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl poškozen porušením čl. 13 Úmluvy.

K čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že odmítnutí odvolacího soudu zabývat se jeho žádostí o odškodnění a proplacení nákladů řízení představovalo porušení jeho práva na soud, a tedy čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)"

Soud konstatuje, že stěžovatelova žádost o přiznání odškodnění za morální újmu a o proplacení nákladů řízení měla povahu občanského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odvolací soud v Bukurešti byl příslušný k tomu, aby se jí zabýval (viz Robins proti Spojenému království, 1997). Soud se proto domnívá, že opominutí odvolacího soudu přezkoumat tuto žádost porušilo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 (viz Ruiz Torija proti Španělsku, 1994).

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění za morální újmu ve výši 20 miliard rumunských lei (ROL) a o proplacení nákladů řízení před orgány Úmluvy ve výši 38 miliónu ROL (tj. 13 450 FRF).

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že předběžná námitka vlády týkající se ztráty postavení poškozeného se zamítá;

2. jednomyslně, po projednání společně s meritem stížnosti, že předběžná námitka vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy se zamítá;

3. šestnácti hlasy proti jednomu, že byl porušen čl. 8 Úmluvy;

4. jednomyslně, že byl porušen čl. 13 Úmluvy;

5. jednomyslně, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

6. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit 50 000 francouzských franků (FRF) za morální újmu a 13 450 FRF za náklady řízení (minus 9 760 FRF, které již obdržel v rámci právní pomoci Rady Evropy); tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 2,74% p.a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

7. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.


K rozsudku bylo připojeno: doplňující souhlasné stanovisko soudce Wildhabera, k němuž se připojili soudci Makarczyk, Türmen, Costa, Tulkensová, Casadevall a Weberová; doplňující souhlasné stanovisko soudce Lorenzena; částečně nesouhlasné stanovisko soudce Bonella.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.