Kudła proti Polsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 30210/96

Datum: 26. 10. 2000

Stěžovatelem je polský státní příslušník, pan Andrzej Kudła. Dne 8. 8.1991 byl obviněn z trestných činů podvodu a padělání listin a vzat do vazby. Jelikož při předvedení před prokurátora uvedl, že trpí různými potížemi, zejména depresemi, bylo nařízeno jeho vyšetření. Po jeho provedení byl stěžovatel prohlášen za způsobilého k pobytu ve vězení a umístěn do věznice v Krakově. Vojvodský soud (Sad Wojewódzki) v Krakově zamítl stížnost dotyčného proti tomuto rozhodnutí s tím, že existuje důvodné podezření, že spáchal uvedené trestné činy, a žádný důvod související s jeho zdravotním stavem neopravňuje k jeho propuštění.

Mezi srpnem 1991 a červencem 1992 stěžovatel podal zhruba třicet žádostí o propuštění na svobodu a stížností proti rozhodnutím, kterými byly tyto žádosti zamítnuty. Mezitím se v říjnu 1991 pokusil ve vazbě o sebevraždu a v listopadu téhož roku zahájil hladovku, kterou ukončil k blíže neupřesněnému datu. Lékařská zpráva z 25. 11. 1995, vypracovaná znalci z fakulty trestní psychiatrie, uváděla, že stěžovatel nemůže být držen v obyčejné věznici. Znalci dospěli k závěru, že pokud má být dotyčný držen ve vazbě, je nutno ho internovat na psychiatrickém oddělení vězeňské nemocnice. Stěžovatel byl poté převezen do vězeňské nemocnice v Bytomi, kde byl umístěn na oddělení vnitřních nemocí a léčen v souvislosti se svým mentálním stavem. Po blíže neurčené době byl převezen zpět do krakovské věznice. V únoru 1992 byl vyšetřen soudními lékaři, kteří dospěli k závěru, že dotyčnému by se mělo dostat psychiatrické péče ve věznici, ale že nutně nemusí být internován na psychiatrickém oddělení.

V dubnu 1992 byla na stěžovatele podána u Vojvodského soudu v Krakově obžaloba. Celkově obsahovala dvacet devět obvinění proti stěžovateli a devíti spoluobžalovaným. Spis obsahoval devatenáct svazků. Obžaloba žádala soud, aby vyslechl výpovědi 98 svědků.

V červnu 1992 na žádost soudu vypracovali lékaři z psychiatrické kliniky v Krakově a z lékařské fakulty psychologický posudek, podle nějž dotyčný vykazoval trvalé sebevražedné tendence, trpěl silným syndromem deprese a jeho držení ve vazbě s sebou neslo vážné nebezpečí pro jeho život, jelikož existovalo značné riziko, že se znovu pokusí o sebevraždu. Dne 27. 7. 1992 vojvodský soud zrušil nařízení o vzetí do vazby.

Dne 26. 10. 1992 bylo zahájeno hlavní líčení, které pak pokračovalo 27.-28. 10. a 14.-15. 12. Následné jednání stanovené na 8. 2. 1993 bylo odročeno pro nepřítomnost stěžovatele. Jeho obhájce předložil lékařské potvrzení, podle nějž byl stěžovatel v pětidenní pracovní neschopnosti, avšak soud nařídil, aby mu bylo do tří dnů doručeno lékařské potvrzení vystavené soudním lékařem, "jinak budou vůči obžalovanému přijata preventivní opatření, určená k zajištění jeho účasti na procesu". Stěžovatel požadované potvrzení nepředložil, ale 12. 2. 1993 informoval soud, že podstupuje léčbu v Swinoujscie, kde má zůstat do 7. 3. Jelikož nesdělil adresu, na kterou mu má být doručena soudní obsílka, soud 18. 2. 1993 nařídil zveřejnit vyhlášení pátrání s cílem stěžovatele lokalizovat a vzít do vazby pro nedostavení se k hlavnímu líčení. Stěžovatel byl zatčen v říjnu 1993 v souvislosti s porušením pravidel silničního provozu a na základě nařízení z 18. 2. 1993 vzat do vazby v krakovské věznici.

Vojvodský soud stanovil pokračování líčení na 6. 10., 15. 11. a 17. 11., všechna jednání však musel zrušit, jelikož mentální stav stěžovatele (především potíže se soustředěním) neumožňoval jeho účinnou účast na procesu. Mezitím jeho obhájce neúspěšně podal stížnost proti rozhodnutí o znovuvzetí do vazby, v níž uvedl, že od chvíle propuštění na svobodu (27. 7. 1992) se jeho klient trvale léčil kvůli vážné depresi a že to byl jeho psychický stav, který mu zabránil v dostavení se k soudu. Mezi říjnem 1993 a listopadem 1994 stěžovatel neúspěšně podal zhruba dvacet žádostí o propuštění na svobodu.

Hlavní líčení pokračovalo v prosinci 1993. Jednání stanovené na leden 1994 muselo být zrušeno, jelikož se stěžovatel pokusil o sebevraždu předávkováním léky. Proces pokračoval v únoru. Jednání stanovená na březen byla odročena pro nemoc předsedy senátu. Další jednání se konala 14.-16. 6. 1994. Mezitím byl stěžovatel umístěn na psychiatrické sledování do vězeňské nemocnice ve Vratislavi. Proces pokračoval 11. 7., 20.-22. 9., 25.-26. 10. a 14.-15. 11. 1994. Jednání stanovené na 20.-22. 12. bylo odročeno pro hospitalizaci jednoho ze spoluobžalovaných.

Mezitím, v listopadu 1994, si dotyčný stěžoval předsedovi vojvodského soudu na délku vazby a postup, jakým bylo vedeno řízení. Poukázal především na to, že všech devět spoluobžalovaných bylo propuštěno na svobodu, zatímco on je stále ve vazbě, jejíž celkové trvání přesáhlo dva roky. Uvedl také, že více než čtyřleté trvání trestního řízení je pro něj "zlým snem". V prosinci 1994 si u soudu stěžoval na psychiatrickou péči, která mu byla poskytována ve vězení. Vězeňské orgány předsedu soudu na jeho žádost podrobně informovaly o provedených vyšetřeních. Ve stejnou dobu stěžovatel znovu žádal soud, aby ho propustil na svobodu ze zdravotních důvodů. Vojvodský soud žádost zamítl a Odvolací soud (Sad Apelacyjny) v Krakově v lednu 1995 jeho rozhodnutí potvrdil s tím, že pan Kudla musí být držen ve vazbě, jelikož ho lze důvodně podezírat, že spáchal trestné činy, z nichž je obžalován, a že do vazby byl vzat vzhledem k nebezpečí, že se bude vyhýbat spravedlnosti.

V lednu 1995 stěžovatelův obhájce požádal vojvodský soud, aby zrušil nařízení o vzetí do vazby náhradou za umístění stěžovatele pod soudní dohled. Zdůraznil, že stěžovatel se 23. 1. pokusil o další sebevraždu oběšením, což s ohledem na jeho chronickou depresi znamená vážné varování, že držení ve vazbě ohrožuje jeho život. Tvrdil také, že jeho klient byl znovu vzat do vazby pouze proto, že se nedostavil k soudnímu jednání, přičemž tento důvod již nemůže držení ve vazbě ospravedlnit poté, co byly shromážděny důkazy. Vojvodský soud žádost zamítl. Konstatoval přitom, že podle zprávy vězeňských orgánů byl pokus o sebevraždu pouze manévrem, kterým na sebe stěžovatel chtěl upoutat pozornost. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil. Mezi 8. 3. a 1. 6. 1995 pak stěžovatel neúspěšně podal čtyři další žádosti o propuštění.

Ve dnech 13.-15. 3., 3.-5. 4., 4.-5. 5. a 30.-31. 5. 1995 pokračovalo hlavní líčení. Dne 1. 6. 1995 vojvodský soud uznal stěžovatele vinným a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na šest let a pokutě 5 000 polských zlotých (PLN). Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Také znovu neúspěšně požádal o propuštění na svobodu. K blíže neurčenému datu si stěžoval ministru spravedlnosti na délku řízení.

Dne 22. 2. 1996 odvolací soud zrušil odsuzující rozsudek a nařídil nové projednání věci s tím, že soud prvního stupně zasedal v chybném složení a byla porušena řada procesních ustanovení. Nařízení o vzetí do vazby bylo navzdory žádosti obhájce ponecháno v platnosti.

V dubnu 1996 stěžovatel znovu žádal o zrušení nařízení o vzetí do vazby. Vojvodský soud toto zrušení podmínil složením peněžité záruky ve výši 10 000 PLN. Stěžovatel proti rozhodnutí podal stížnost, v níž požadoval, aby výše záruky byla stanovena v závislosti na jeho finanční situaci. Odvolací soud v červnu 1996 stížnost zamítl s tím, že částka vzhledem ke škodě, která byla způsobena trestným činy, z nichž je stěžovatel obžalován, není přehnaná. Přisoudil přitom zvláštní význam skutečnosti, že po zrušení prvního nařízení o vzetí do vazby v červenci 1992 se stěžovatel pokusil vyhýbat spravedlnosti, a proto byl vzat do vazby znovu. Peněžitá záruka měla zajistit jeho přítomnost při procesu a zabránit dalším činům, kterými by mohl být narušen řádný průběh řízení.

Krátce poté se stěžovatel obrátil na ombudsmana (Rzecznik Praw Obywatelskich) s tím, že jeho vazba přesáhla tři roky. Stížnost byla předána předsedovi odvolacího soudu, který stěžovateli v červenci 1996 zaslal dopis, v němž mj. uváděl:

"(...) Obžaloba se týkala deseti osob a bylo vyslechnuto devadesát osm svědků. Řízení bylo zpožděno tím, že jste se skrýval až do vašeho znovuvzetí do vazby v říjnu 1993. Také jste předložil četné žádosti o propuštění (...). Délka řízení mezi datem rozsudku soudu prvního stupně a datem, kdy byl váš spis zaslán odvolacímu soudu, je vysvětlena objemem vašeho spisu a rozsahem odůvodnění rozsudku (...). Písemné odůvodnění rozsudku, připravené 16. 8. 1995, vám bylo doručeno až 16. 9. 1995, jelikož soudce-zpravodaj byl na dovolené. Jediné zpoždění, k němuž došlo, se týká projednání vaší žádosti o propuštění z 30. 4. 1996, která byla posouzena až 28. 5. 1996, protože období mezi 1. a 5. květnem 1996 bylo obdobím svátků."

V červnu a červenci 1996 stěžovatel znovu neúspěšně žádal vojvodský soud, aby ho propustil na svobodu náhradou za umístění pod soudní dohled nebo aby snížil výši peněžité záruky. Dne 29. 10. 1996 vojvodský soud zrušil nařízení o vzetí do vazby poté, co stěžovatelova rodina složila peněžní záruku 10 000 PLN.

Mezitím bylo odročeno zahájení nového hlavního líčení, stanovené na 10. 10. 1996, s odůvodněním, že jeden ze spoluobžalovaných byl vzat do vazby v rámci jiného trestního řízení. Další jednání byla stanovena na 18. 3. a 17. 4. 1997, ale proces byl znovu odročen pro nemoc jednoho ze spoluobžalovaných. Po mnoha dalších jednáních vojvodský soud 4. 12. 1998 vynesl rozsudek, kterým stěžovatele odsoudil k odnětí svobody na šest let. Dotyčný proti rozsudku 19. 4. 1999 podal odvolání. Odvolací soud 27. 10. 1999 rozsudek změnil a snížil trest odnětí svobody na pět let. Stěžovatel poté podal kasační stížnost (kasacja). Řízení o ní dosud probíhá před Nejvyšším soudem.
Řízení před Evropskou komisí pro lidská práva

Pan Kudla se 12. 4. 1995 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Ve své stížnosti tvrdil, že mu po dobu vazby nebyla poskytnuta adekvátní psychiatrická pomoc, vazba trvala nepřiměřeně dlouho, bylo zneuznáno jeho právo na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě a neměl k dispozici žádný účinný vnitrostátní prostředek nápravy, kterým by mohl napadnout dlouhé trvání trestního řízení. Komise 20. 4. 1998 stížnost prohlásila za částečně přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Ve své zprávě z 26. 10. 1999 vyslovila názor, že byl porušen čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čtrnáct hlasů proti třinácti), čl. 5 odst. 3 Úmluvy (jednomyslně) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (jednomyslně) a že není nutné se zabývat otázkou, zda byl porušen čl. 13 Úmluvy (osmnáct hlasů proti devíti). Dne 30. 10. 1999 stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Dne 2. 12. 1999 ji Soudu předložil rovněž stěžovatel.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Dne 6. 12. 1999 pětičlenné kolegium velkého senátu rozhodlo, že věc bude projednána velkým senátem.

K čl. 3 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že se mu po dobu vazby nedostalo adekvátní psychiatrické péče. Jelikož tento nedostatek byl podle něj příčinou jeho opakovaných pokusů o sebevraždu, domnívá se, že je nutno jej považovat za nelidské zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, který zní:

"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Jak Soud uvedl mnohokrát, čl. 3 Úmluvy zakotvuje jeden z nejzákladnějších hodnot demokratických společností. Absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo tresty, ať jsou okolnosti a jednání dotčené osoby jakékoli (viz, mezi mnoha jinými, V. proti Spojenému království, 1999, a Labita proti Itálii, 2000).

Zacházení nicméně musí dosáhnout jistého minima závažnosti, aby spadalo pod čl. 3. Posouzení tohoto minima je svou povahou relativní: závisí na všech okolnostech případu, a zejména na povaze a kontextu zacházení, podmínkách jeho výkonu, jeho trvání, fyzických a mentálních účincích, a někdy také na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti (viz např. Raninen proti Finsku, 1997).

Soud v minulosti označil určité zacházení za "nelidské" zejména proto, že bylo prováděno promyšleně po dobu mnoha hodin a způsobilo buď ublížení na těle nebo pronikavé fyzické či mentální utrpení. Dále považoval zacházení za "ponižující", pokud svou povahou mohlo vyvolat u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, způsobilé je ponížit a potupit. Naproti tomu vždy zdůrazňoval, že utrpení nebo ponížení musejí v každém případě přesáhnout ta, která s sebou nevyhnutelně nese daná forma legitimního zacházení nebo trestu (viz např. Tyrer proti Spojenému království, 1978, Soering proti Spojenému království, 1989, a výše cit. V.).

Opatření, kterými dochází ke zbavení svobody, jsou obvykle takovým ponížením a utrpením doprovázena. Nelze však mít za to, že umístění do vazby samo o sobě představuje problém z hlediska čl. 3 Úmluvy. Rovněž tento článek nemůže být vykládán tak, že zakládá všeobecnou povinnost propustit osobu drženou ve vazbě na svobodu ze zdravotních důvodů nebo ji umístit do civilní nemocnice, aby jí bylo umožněno dostat lékařskou péči specifického typu.

Nicméně čl. 3 Úmluvy ukládá státu, aby se ujistil, že každý vězeň je zadržován za podmínek, které jsou slučitelné s úctou k lidské důstojnosti, že podmínky výkonu opatření nevystavují dotyčného tísni nebo pocitům takové intenzity, která převyšuje nevyhnutelnou úroveň utrpení, jež je vlastní zbavení svobody, a že s ohledem na praktické požadavky věznění budou zdraví a blaho vězně zajištěny adekvátním způsobem, zejména poskytováním náležité lékařské péče (viz též Aerts proti Belgii, 1998).

V projednávaném případě nikdo nepopírá, že jak před vazbou, tak v jejím průběhu mezi říjnem 1993 a říjnem 1996 stěžovatel trpěl chronickou depresí a dvakrát se ve věznici pokusil o sebevraždu. Diagnóza hovořila o poruchách osobnosti a situační depresivní reakci. Soud dále poznamenává, že z lékařských dokumentů předložených vládou vyplývá, že stěžovatel pravidelně v průběhu vazby žádal a také obdržel lékařskou péči. Byl vyšetřen lékaři různých specializací a často mu byla poskytována psychiatrická pomoc. Mezi počátkem října a koncem prosince 1993 byl několikrát vyšetřen psychiatry ve věznici. Na konci roku 1993 soud první instance obdržel posudek psychiatra potvrzující, že zdravotní stav dotyčného je slučitelný s jeho držením ve vazbě. Krátce po pokusu o sebevraždu - což je událost, která se podle důkazů předložených Soudu nezdá být zapříčiněna jakýmkoli zjevným nedostatkem ze strany příslušných orgánů nebo související s takovým nedostatkem - se stěžovateli dostalo specializované péče v podobě pobytu na psychiatrickém sledování ve vězeňské nemocnici ve Vratislavi od 9. 3. do 26. 5. 1994. Po skončení tohoto sledování byl dvakrát kontrolně vyšetřen, v listopadu a prosinci 1994.

Je pravda, že to stěžovateli nezabránilo, aby v lednu 1995 spáchal další pokus o sebevraždu. Soud se nicméně domnívá - aniž by považoval za nutné se vyslovit k otázce, zda tento pokus byl ze strany pana Kudły, jak tvrdily příslušné orgány, gestem, kterým na sebe chtěl připoutat pozornost, nebo skutečným projevem utrpení způsobeným jeho poruchami - že vzhledem k informacím, které má k dispozici, nemohou být příslušné orgány činěné zodpovědnými za to, k čemu došlo.

Stejně tak Soud nenachází z jejich strany žádné pozdější opominutí držet stěžovatele pod psychiatrickým dohledem. Naopak konstatuje, že mezi počátkem roku 1995 a jeho propuštěním na svobodu v říjnu 1996 byl dotyčný vyšetřen psychiatrem nejméně jednou měsíčně. Jen v roce 1996, před výše uvedeným propuštěním, došlo ke dvanácti psychiatrickým konzultacím.

Soud připouští, že samotná povaha psychologického stavu činila stěžovatele zranitelnějším než je průměrná zadržovaná osoba a že jeho držení ve vazbě mohlo do určité míry zostřit pocity tísně, úzkosti a strachu, které zkoušel. Soud také bere na vědomí skutečnost, že mezi 11. 6. a 29. 10. 1996 byl dotyčný držen ve vazbě, ačkoli to podle názoru jednoho psychiatra neslo riziko ohrožení jeho života, jelikož se mohl pokusit o sebevraždu. Nicméně po globálním posouzení relevantních faktů na základě předložených důkazů Soud nepovažuje za prokázané, že stěžovatel byl podroben špatnému zacházení, které by dosáhlo stupně závažnosti postačujícího pro působnost čl. 3 Úmluvy. Toto ustanovení proto nebylo porušeno.

K čl. 5 odst. 3 Úmluvy:

Stěžovatel poukazuje na dlouhé trvání vazby a tvrdí, že byl porušen čl. 5 odst. 3 Úmluvy, který zní:

"Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, (...) má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení."

1. Posuzované období

V průběhu řízení byl stěžovatel držen ve vazbě dvakrát. Poprvé od 8. 8. 1991 do 27. 7. 1992, tedy téměř jeden rok. Poté, co byl 4. 10. 1993 zatčen, strávil ve vazbě tři roky, než byl 29. 10. 1996 propuštěn na kauci.

Nicméně prohlášení, kterým Polsko uznalo právo na individuální stížnost podle bývalého čl. 25 Úmluvy, nabylo účinnosti 1. 5. 1993 a období vazby předcházející tomuto datu uniká příslušnosti Soudu ratione temporis.

Dále Soud připomíná, že s ohledem na podstatný vztah mezi odst. 3 a odst. 1 písm. c) čl. 5 Úmluvy nemůže být osoba odsouzená v prvním stupni řízení považována za drženou "za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu" ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, nýbrž na ni musí být nahlíženo jako na osobu nacházející se v situaci uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a), který umožňuje zbavení svobody "po odsouzení příslušným soudem" (viz např. B. proti Rakousku, 1990). Proto vazba stěžovatele mezi 1. 6. 1995, kdy byl poprvé odsouzen v prvním stupni, a 22. 2. 1996, kdy bylo toto odsouzení zrušeno a věc vrácena zpět, nemůže být vzata v úvahu pro účely čl. 5 odst. 3.

Vzhledem k výše uvedenému Soud konstatuje, že posuzované období se skládá ze dvou oddělených částí, první mezi 4. 10. 1993 a 1. 6. 1995 a druhé mezi 22. 2. a 29. 10. 1996, což dohromady představuje dva roky, čtyři měsíce a tři dny.

2. Přiměřenost trvání vazby

Stěžovatel tvrdí, že příslušné orgány neuvedly dostatečné důvody pro jeho vazby. Zaprvé, jeho vzetí do vazby v říjnu 1993 nespočívalo na žádném pádném důvodu, protože předložil lékařské potvrzení, že je na nemocenské dovolené, čímž řádně ospravedlnil nedostavení se k hlavnímu líčení v únoru a březnu 1993. Navíc podle něj bylo od počátku zřejmé, že použití jiných opatření než vazby - např. složité peněžité záruky nebo soudní dohled, případně obě tato opatření dohromady - bylo způsobilé zajistit jeho účast na procesu. Ať je tomu ale jakkoli, vazba trvající dva roky a čtyři měsíce podle jeho názoru nemůže být považována za "přiměřenou". Během řízení totiž ve vazbě strávil nejen tyto dva roky a čtyři měsíce, na něž se vztahuje pravomoc Soudu ratione temporis, ale dohromady čtyři roky a třináct dní.

Vláda namítá, že hlavní důvod, pro který byl stěžovatel znovu vzat v říjnu 1993 do vazby, nespočíval v jeho nedostavení se k soudu v únoru a březnu 1993, nýbrž v tom, že jeho obhájce nerespektoval lhůtu stanovenou pro předložení lékařského potvrzení vystaveného soudním lékařem. Vazbu tak podle vlády vysvětluje chování dotyčného. Byla uvalena kvůli nebezpečí, že se pan Kudla bude vyhýbat spravedlnosti, o což se již pokusil po svém propuštění v červenci 1992. Později měl soud v úmyslu stěžovatele propustit na peněžitou záruku, jejíž výši stěžovatel považoval za přehnanou a kterou složil až o několik měsíců později. Opožděné propuštění na svobodu tak podle vlády mělo původ v pozdním složení záruky, a bylo tedy zaviněno stěžovatelem. Příslušné orgány podle vlády postupovaly v řešení případu s patřičnou naléhavostí.

Soud připomíná, že přiměřenost trvání vazby nemůže být posuzována abstraktně. Legitimnost držení obviněného ve vazbě musí být v každé věci posuzována podle jejích konkrétních rysů. Pokračování vazby může být v daném případě ospravedlněno pouze tehdy, jestliže konkrétní indicie ukazují na skutečný požadavek veřejného zájmu, který - nehledě na presumpci neviny - převažuje nad pravidlem respektování osobní svobody zakotveným v čl. 5 Úmluvy (viz zejména výše cit. Labita). Na prvním místě přísluší vnitrostátním soudním orgánům, aby dohlížely na to, že v dané věci nepřesáhne vazba obviněného přiměřenou dobu. Pro tento účel musejí - při patřičném ohledu na zásadu presumpce neviny - posoudit všechny okolnosti, které mohou ukázat nebo vyvrátit existenci uvedeného požadavku veřejného zájmu odůvodňujícího výjimku z pravidla zakotveného v čl. 5, a uvést je v rozhodnutích týkajících se žádostí o propuštění na svobodu. Především na základě odůvodnění uvedených v těchto rozhodnutích a na základě nesporných skutečností uvedených stěžovatelem musí Soud rozhodnout, zda byl porušen čl. 5 odst. 3 Úmluvy (viz Muller proti Francii, 1997).

Trvání důvodného podezření, že zatčená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non zákonnosti pokračování vazby, avšak po určité době již nepostačuje. Soud pak musí posoudit, zda ostatní důvody uvedené soudními orgány i nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud je shledá "relevantními" a "dostatečnými", zabývá se dále tím, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní naléhavostí (fr./ang.: diligence particuli+re/special diligence)".

V projednávaném případě nikdo nezpochybňuje, že hlavní důvod, proč státní orgány nařídily zveřejnit informaci o pátrání po stěžovateli, které vedlo k jeho vzetí do vazby, spočíval v tom, že nerespektoval lhůtu stanovenou pro předložení lékařského potvrzení a oznámení adresy, na kterou by mu mohly být zasílány soudní obsílky po dobu, kdy se léčil ve Swinoujscie. Právě o tyto dvě skutečnosti vojvodský i odvolací soud opřely svůj názor, podle nějž existovalo riziko, že se stěžovatel bude vyhýbat spravedlnosti, riziko, které odůvodnilo jeho vzetí do vazby, jímž byl zajištěn řádný průběh řízení. Oba soudy toto stanovisko zopakovaly prakticky ve všech rozhodnutích, kterými zamítly četné žádosti o propuštění, které stěžovatel podal v letech po svém zatčení z října 1993. Nebezpečí útěku bylo také jedním z hlavních prvků, které vzal vojvodský soud v úvahu při stanovení výše peněžité záruky. Toto nebezpečí odůvodnilo vazbu stěžovatele během sporu o výši této částky a mimo důvodné podezření, že spáchal trestné činy podvodu a padělání listin, představovalo ve skutečnosti hlavní důvod, pro nějž byl po příslušné období držen ve vazbě.

Soud uznává, že tento důvod, přidá-li se k důvodnému podezření, že stěžovatel spáchal zmíněné trestné činy, mohl na počátku postačovat k ospravedlnění vazby. Nicméně v průběhu času se nevyhnutelně stal méně relevantním a s ohledem na to, že stěžovatel před tím, že byl v říjnu 1993 vzat do vazby znovu, již ve vazbě strávil téměř rok, by pouze skutečně naléhavé důvody mohly přesvědčit Soud, že toto nové období dvou let a čtyř měsíců zbavení svobody bylo ospravedlněno z hlediska čl. 5 odst. 3. Soud v projednávaném případě takové důvody nenalezl především proto, že soudy kromě opakovaných odkazů na dvě výše zmíněné příležitosti, kdy stěžovatel neuposlechl soudního nařízení, neuvedly žádnou jinou okolnost, jež by nasvědčovala, že riziko útěku zůstalo aktuální po celou dobu.

Soud dospěl k závěru, že důvody, které uvedly soudy ve svých rozhodnutích, nebyly dostatečné na to, aby ospravedlnily pokračování stěžovatelovy vazby v posuzovaném období. Čl. 5 odst. 3 Úmluvy byl tedy porušen.

K čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatel dále tvrdí, že bylo zneuznáno jeho právo na proces "v přiměřené lhůtě", a tedy porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část má následující znění:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (...)".

A. Posuzované období

Není sporu o datu počátku řízení; všichni uznávají, že začalo 8. 8. 1991 obviněním stěžovatele. Strany se naopak rozcházejí v názoru na to, zda řízení může být z hlediska čl. 6 odst. 1 stále považováno za neskončené. Stěžovatel uvádí, že dosud neobdržel rozhodnutí o "trestním obvinění proti němu", jelikož projednání jeho kasační stížnosti Nejvyšším soudem neskončilo. Vláda tvrdí, že proces končil 27. 10. 1999, kdy odvolací soud vynesl konečné rozhodnutí, a není podle ní důležité, že stěžovatel podal kasační stížnost, jelikož se jedná o výjimečný opravný prostředek, kterým lze napadnout pouze konečná rozhodnutí.

Soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nenutí státy k ustavení odvolacích nebo kasačních soudů. Nicméně stát, který soudní orgány této povahy zřídí, má povinnost bdít nad tím, aby osoby podléhající jeho jurisdikci požívaly u těchto orgánů základních záruk čl. 6 (viz mj. Delcourt proti Belgii, 1970, Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). I když způsob, kterým musí být čl. 6 odst. 1 aplikován na odvolací a kasační řízení, závisí na zvláštnostech těchto řízení, nemůže být žádných pochyb o tom, že spadají do pole působnosti čl. 6 (viz též Twalib proti Řecku, 1998). V důsledku toho je na místě jejich započtení pro účely posouzení, zda byla celková délka řízení přiměřená.

Proto při absenci jakéhokoli důkazu, že Nejvyšší soud se již k věci stěžovatele vyslovil, Soud konstatuje, že řízení trvá k dnešnímu dni již více než devět let. Nicméně s ohledem na svou příslušnost ratione temporis Soud může posuzovat pouze období sedmi let a pěti měsíců, které následovalo po 1. 5. 1993, i když přihlédne ke stavu, do jakého řízení dospělo k uvedenému datu (viz např. Humen proti Polsku, 1999).

B. Přiměřenost délky řízení

Soud posoudí přiměřenost délky řízení ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v jeho judikatuře, především složitosti případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel je rovněž třeba přihlédnout k tomu, co bylo v řízení pro stěžovatele v sázce (viz, mezi mnoha jinými, Philis proti Řecku (č. 2), 1997, Portington proti Řecku, 1998).

Soud je toho názoru, že i když věc vykazovala jistou složitost, ta sama o sobě nemůže ospravedlnit celkovou délku řízení. Je pravda, že stěžovatel se v únoru a březnu 1993 nedostavil k líčení, což vedlo k odročení procesu na říjen 1993. Soud však nenalézá nic, co by ukazovalo, že v jakémkoli dalším stadiu řízení by stěžovatel svým chováním působil průtahy nebo kladl jiné překážky řádnému průběhu procesu. Proto se Soud domnívá, že dotyčný nepřispěl k podstatným způsobem k prodloužení řízení.

Vláda tvrdí, že soudy, i když jsou skutečně zodpovědné za několik zpoždění, celkově splnily svou povinnost rozhodnout o věci v přiměřené lhůtě. Soud nicméně konstatuje, v první řadě je právě na soudech, aby zajistily urychlený chod spravedlnosti, a to tím spíše, že po značnou část řízení byl pan Kudla držen ve vazbě, zatímco trpěl vážnou depresí. To ze strany soudů vyžadovalo zvláštní naléhavost při projednávání věci. V tomto ohledu Soud poznamenává, že po zrušení prvního stěžovatelova odsouzení v prvním stupni (22. 2. 1996), bylo nové hlavní líčení stanoveno na 10. 10. 1996, aby začalo až 18. 3. 1997, tedy po více než ročním období, a poté bylo odročeno na říjen 1997. Nikdo nezpochybňuje, že toto odročení bylo alespoň z části způsobeno událostmi, jež lze přičítat spoluobžalovaným stěžovatele. Faktem však je, že tato stagnace přivodila celkové zpoždění téměř jednoho roku a osmi měsíců, pro které Soud nenachází dostatečné ospravedlnění a které považuje za neslučitelné s naléhavostí požadovanou čl. 6 odst. 1. Soud proto nemůže považovat dobu projednávání případu za přiměřenou. Čl. 6 odst. 1 byl tedy porušen.

K čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatel uvádí, že neměl k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, kterým by před vnitrostátními orgány mohl napadnout přehnanou délku řízení. Spatřuje v tom porušení čl. 13 Úmluvy, který zní:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Soud je v projednávaném případě vyzván, aby určil rozsah povinnosti, kterou čl. 13 ukládá smluvním státům, poskytnout osobám podléhajícím jejich jurisdikci, "účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem", jestliže právo, jehož se stěžovatel dožaduje, je právo - zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy - na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě.

A. Argumenty stran

Stěžovatel tvrdí, že čl. 13 musí být vykládán tak, že v podobném případě vyžaduje "účinný prostředek nápravy". Domnívá se, že i když v některých případech může být čl. 6 odst. 1 Úmluvy chápán jako lex specialis vůči čl. 13 - například tehdy, když osoba tvrdí, že nebylo respektováno její právo na přístup k soudu -, není tomu tak u stížností týkajících se práva na projednání své záležitosti v přiměřené lhůtě. V tomto případě podle něj musí být čl. 13 aplikovatelný, ať je porušení čl. 6 odst. 1 konstatováno, či nikoliv. Stěžovatel dále uvádí, že polská legislativa nepředpokládala žádný prostředek, kterým by účinně mohla napadnout délku trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno.

Vláda s tvrzením stěžovatele nesouhlasí a sdílí názor Komise, podle nějž není nutné se zabývat tím, zda nebyl porušen i čl. 13 Úmluvy. Zdůrazňuje přitom, že Soud v minulosti vynesl četné rozsudky - odkazuje především na věci Kadubec proti Slovensku, 1998, a výše cit. Brualla Gómez de la Torre -, ve kterých uvedl, že "požadavky čl. 13 jsou méně striktní než požadavky čl. 6, kterými jsou v daném případě absorbovány" nebo že "čl. 6 odst. 1 představuje lex specialis vůči čl. 13, jehož záruky jsou jím absorbovány". Vláda rovněž uvádí, že Soud vždy po konstatování porušení práva na proces "v přiměřené lhůtě" dospěl k názoru, že není nutné se na základě čl. 13 zabývat stížností založenou na neexistenci prostředku nápravy, který by umožňoval napadnout přehnanou lhůtu řízení. Vláda tvrdí, že neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč by měl Soud přehodnotit svou ustálenou a jasnou judikaturu týkající se vztahu čl. 6 odst. 1 a čl. 13. Pro případ, že by Soud přesto považoval za nutné se projednávanou věcí z hlediska čl. 13 zabývat, vláda tvrdí, že toto ustanovení nebylo porušeno. Uznává, že v Polsku neexistuje specifický prostředek, kterým by bylo možno si stěžovat na pomalost soudního řízení. Domnívá se však, že stěžovatel mohl v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno, vznést otázku délky řízení při příležitosti stížností proti rozhodnutím o držení ve vazbě nebo žádostí o propuštění na svobodu. Mohl si také stěžovat předsedovi soudu projednávajícího jeho záležitost nebo ministru spravedlnosti. Tyto osoby by podle vlády poté případ podrobily svému administrativnímu dohledu, což by v zásadě mohlo vyústit v uložení disciplinárních sankcí vůči soudci, kdyby nedostál své povinnosti vést proces účinně a rychle.

B. Posouzení Soudem

1. K nutnosti zabývat se bodem stížnosti založeným na čl. 13

V mnoha dříve projednávaných věcech, kdy konstatoval porušení čl. 6 odst. 1, Soud nepovažoval za nutné, dovolával-li se stěžovatel též čl. 13, se vyslovovat i k tomuto bodu stížnosti. Většinou dospěl k názoru, že vzhledem k okolnostem musí být čl. 6 odst. 1 pokládán za lex specialis vůči čl. 13. Je-li tak právo, jehož se osoba domáhá na základě Úmluvy, "občanským právem" uznaným ve vnitrostátním právu - jako například vlastnické právo - do hry vstupuje též ochrana nabídnutá čl. 6 odst. 1 (viz např. Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, 1982). Za takové okolnosti jsou požadavky čl. 6 odst. 1, které implikují celou řadu záruk vztahujících se na soudní řízení, přísnější než požadavky čl. 13, které jsou jimi absorbovány (viz např. výše cit. Brualla Gómez de la Torre). Soud sledoval analogickou úvahu ve věcech, v nichž stěžovatelé napadli neadekvátnost odvolacího nebo kasačního řízení spadající jak do působnosti čl. 6 odst. 1 v jeho "trestní" větvi, tak čl. 13 (viz, ve vztahu ke kasačnímu řízení před Nejvyšším soudem, Kamasinski proti Rakousku, 1989). V podobném případě neexistuje žádný právní zájem na přezkoumání příslušného tvrzení z hlediska méně přísných požadavků čl. 13.

K překryvu, a tedy absorpci, nicméně nedochází tehdy, jestliže, jako v projednávaném případě, stížností založenou na Úmluvě, kterou osoba chce předložit "národnímu orgánu", je stížnost na zneuznání práva na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1. Otázka, zda stěžovatel v dané věci mohl v přiměřené lhůtě dosáhnout rozhodnutí ve sporu týkajícím se jeho občanských práv nebo závazků nebo o oprávněnosti trestního obvinění, je právně odlišná od té, zda měl ve vnitrostátním právu k dispozici účinný prostředek nápravy, jímž si v tomto ohledu mohl stěžovat. V projednávaném případě se otázka, kterou "soudy", o nichž se mluví v čl. 6 odst. 1, měly rozhodnout, týkala trestního obvinění proti stěžovateli, zatímco stížností, kterou chtěl stěžovatel nechat posoudit "národním orgánem" pro účely čl. 13, byla stížnost na nepřiměřenost délky řízení.

Ve srovnatelných věcech, které mu byly předloženy v minulosti, Soud nicméně odmítal rozhodovat o bodu stížnosti založeném na neexistenci účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 s tím, že to není nutné vzhledem k jeho konstatování o porušení podmínky "přiměřené lhůty", stanovené v čl. 6 odst. 1 (viz např. rozsudky Pizzetti proti Itálii, 1993, Bouilly proti Francii, 1999, a Giuseppe Tripodi proti Itálii, 2000, kterých se dovolává vláda).

Dnes je Soud toho názoru, že nastal čas, aby přehodnotil svou judikaturu s ohledem na to, že je mu předkládáno stále více stížností, v nichž se výlučně nebo hlavně tvrdí, že nebyla dodržena povinnost projednat záležitosti v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1. Rostoucí frekvence konstatování takového porušení Úmluvy v nedávné době přivedla Soud k upozornění na "vážné nebezpečí", jaké "nadměrná pomalost justice" představuje pro právní stát ve vnitrostátních právních systémech, "když osoby podléhající jurisdikci státu nemají v tomto ohledu k dispozici žádný vnitrostátní prostředek nápravy" (viz Bottazzi proti Itálii, 1999, Di Mauro proti Itálii, 1999, A. P. proti Itálii, 1999, Ferrariová proti Itálii, 1999).

Za těchto okolností Soud v současnosti spatřuje nutnost posoudit bod stížnosti založený stěžovatelem na čl. 13 Úmluvy zvlášť, nehledě na to, že již dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 pro nedodržení povinnosti zajistit dotyčnému proces v přiměřené lhůtě.

2. K aplikovatelnosti čl. 13 v souvislosti s tvrzením o porušení práva na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě

Vláda tvrdí, že čl. 13 je neaplikovatelný na případy, v nichž byla stížnost týkající se lhůty řízení posouzena z hlediska čl. 6 odst. 1.

Soud nenalézá ve znění čl. 13 nic, z čeho by bylo možno vyvodit princip, podle nějž by nebylo možné aplikovat čl. 13 na kterýkoli z aspektů "práva na soud" zakotveného v čl. 6 odst. 1. Stejně tak nic v přípravných pracích k Úmluvě neukazuje na podobné omezení dosahu čl. 13.

Je pravda, že ochrana poskytnutá tímto ustanovením, není absolutní. V závislosti na kontextu tvrzeného porušení, nebo kategorie tvrzených porušení Úmluvy, mohou možné prostředky nápravy podléhat implicitním omezením. Za takových okolností není čl. 13 považován za neaplikovatelný, ale jeho požadavek na "účinný prostředek nápravy" musí být chápán jako požadavek na "natolik účinný prostředek nápravy, jak může být s ohledem na svůj omezený dosah, závisející [na kontextu]" (viz Klass a další proti Německu, 1978). Dále, "čl. 13 nejde tak daleko, aby vyžadoval opravný prostředek, kterým by bylo možno před vnitrostátním orgánem napadnout zákony smluvního státu jako samy o sobě neslučitelné s Úmluvou" (viz James a další proti Spojenému království, 1986). Čl. 13 tedy nemůže být vykládán jako vyžadující, aby byl dán k dispozici účinný prostředek nápravy umožňující si stěžovat na neexistenci - ve vnitrostátním právu - přístupu k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1.

Naproti tomu pokud jde o tvrzení o nedodržení povinnosti projednat záležitosti v přiměřené lhůtě, podobné implicitní omezení dosahu čl. 13 nelze rozlišit. Naopak, postavení čl. 13 v systému ochrany lidských práv zřízeném Úmluvou mluví ve prospěch maximálního zúžení omezení, která jsou tímto ustanovením mlčky předpokládána. Podle čl. 1 Úmluvy (který zní: "Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.") jsou to vnitrostátní orgány, kdo je v první řadě odpovědný za realizaci a prosazení zaručených práv a svobod. Mechanismus stížnosti před Soudem tak má vzhledem k vnitrostátním systémům ochrany lidských práv podpůrný charakter. Tato subsidiarita se projevuje v čl. 13 a 35 odst. 1 Úmluvy. Účelem čl. 35 odst. 1, který vyslovuje pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, je poskytnout smluvním státům příležitost předejít tvrzeným porušením Úmluvy nebo je napravit dříve, než jsou tato tvrzení předložena Soudu (v nedávné době viz Selmouni proti Francii, 1999). Toto pravidlo je založeno na předpokladu obsaženém v čl. 13 Úmluvy (s nímž je úzce spojeno), že vnitrostátní právní řád nabízí účinný prostředek nápravy tvrzeného porušení.

Explicitním vyjádřením povinnosti států chránit lidská práva na prvním místě v rámci svých vlastních právních systémů tak čl. 13 zavádí ve prospěch osob podléhajících jejich jurisdikci dodatečnou záruku účinného užívání příslušných práv. Tak jak vyplývá z přípravných prací (Sbírka Přípravné práce k Evropské úmluvě o lidských právech - Recueil des Travaux préparatoires de la Convention européene des Droits de l'Homme), předmětem čl. 13 je poskytnout prostředek, jehož pomocí by osoby na vnitrostátní úrovni dosáhly nápravy porušení svých práv zaručených Úmluvou dříve, než by musel využít mezinárodního mechanismu stížnosti podané Soudu. Viděno z tohoto pohledu, právo každého na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě, musí být nutně méně účinné, neexistuje-li žádná možnost obrátit se nejprve na vnitrostátní orgán se stížností založenou na Úmluvě, a na požadavky čl. 13 musí být nahlíženo tak, že posilují požadavky čl. 6 odst. 1, spíše než tak, že jsou absorbovány všeobecnou povinností, uloženou tímto článkem, nevystavovat osoby abnormálně dlouhým soudním řízením.

Vláda tvrdí, že vyžadovat existenci prostředku nápravy umožňujícího napadnout přehnanou délku řízení na základě čl. 13 znamená uložit státům novou povinnost zavést "právo na odvolání", konkrétně právo na odvolání v meritu věci, které je jako takové zaručeno pouze v trestních věcech podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dále uvádí, že v praxi by užití takového prostředku nápravy mohlo vést pouze k prodloužení vnitrostátního řízení.

Soud tento názor nesdílí. Prostředek nápravy umožňující napadnout přehnanou délku řízení sám o sobě neimplikuje odvolání proti "rozhodnutí" o trestním obvinění. V každém případě, při respektování požadavků Úmluvy smluvní státy mají - jak Soud prohlásil mnohokrát - určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým poskytnout prostředek nápravy požadovaný čl. 13 a podrobí se povinnosti, kterou jim ukládá toto ustanovení (viz např. Kaya proti Turecku, 1998). Pokud jde o argument, podle nějž by vyžadování nového opravného prostředku mělo za následek ještě větší těžkopádnost vnitrostátního řízení, Soud poznamenává, že i když v tuto chvíli v právních řádech smluvních států neexistuje převládající systém v oblasti prostředků nápravy umožňujících napadnout přehnané lhůty řízení, lze v judikatuře Soudu týkající se pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy nalézt příklady dokazující, že není nemožné takové prostředky zavést a zajistit jejich účinné fungování (viz např. Gonzales Marin proti Španělsku [rozhodnutí], 1999, Tomé Mota proti Portugalsku [rozhodnutí], 1999).

Kdyby, jak tvrdí vláda, měl být čl. 13 vykládán tak, že se nevztahuje na právo na řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1, dotčené osoby by byly systematicky nuceny předkládat Soudu ve Štrasburku stížnosti, které by podle jeho názoru mohly být nejprve vhodnějším způsobem projednány v rámci vnitrostátních právních řádů. Z dlouhodobého hlediska hrozí nebezpečí, že - jak na vnitrostátní tak mezinárodní úrovni - chod systému ochrany lidských práv zavedeného Úmluvou ztratí svou účinnost.

S ohledem na výše uvedené úvahy se Soud domnívá, že správný výklad čl. 13 je ten, že toto ustanovení zaručuje účinný prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, který dává možnost si stěžovat na nedodržení povinnosti - uložené čl. 6 odst. 1 - projednat záležitosti v přiměřené lhůtě.

3. K dodržování požadavků čl. 13 v projednávaném případě

Soud mnohokrát uvedl, že čl. 13 Úmluvy zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující k posouzení obsahu "hájitelné stížnosti (fr./ang.: grief défendable / arguable complaint)" založené na Úmluvě a k nabídnutí vhodné nápravy (viz, mezi mnoha jinými, výše cit. Kaya). Rozsah povinnosti, kterou čl. 13 ukládá smluvním státům, se mění v závislosti na povaze stížnosti. Nicméně prostředek požadovaný čl. 13 musí být "účinný" jak právně, tak v praxi (viz např. Ilhan proti Turecku, 2000). "Účinnost" "prostředku nápravy" ve smyslu čl. 13 nezávisí na jistotě příznivého výsledku pro stěžovatele. Stejně tak "orgán", o němž mluví toto ustanovení, nemusí být soudním orgánem, avšak v takovém případě jeho pravomoci a záruky, které dává, patří mezi skutečnosti, které je třeba brát v úvahu při posouzení účinnosti prostředku nápravy, jenž projednává. Kromě toho soubor prostředků nápravy, které nabízí vnitrostátní právo, může splňovat požadavky čl. 13 i tehdy, když žádný z nich je sám zcela nesplňuje (viz, mezi mnoha jinými, Silver a další proti Spojenému království, 1983, a Chahal proti Spojenému království, 1996).

Soudu zbývá rozhodnout, zda prostředky, které měl stěžovatel podle polského práva k dispozici, aby si mohl stěžovat na délku řízení, byly "účinné" v tom smyslu, že mohly zabránit, aby nastalo či pokračovalo tvrzené porušení Úmluvy, nebo že dotyčnému mohly zajistit vhodnou nápravu porušení, k němuž již došlo.

Soud nejprve konstatuje, že vláda netvrdí, že by existoval specifický právní prostředek, kterým stěžovatel mohl napadnout délku řízení, avšak uvádí, že soubor různých existujících prostředků splňoval požadavky čl. 13. Vláda však nenaznačuje, v jaké míře mohl stěžovatel dosáhnout zadostiučinění - preventivního či kompenzačního - při použití těchto právních prostředků. Netrvá na tom, že kterýkoli z jí zmíněných prostředků či kombinace několika z nich mohly vést k tomu, že by rozhodnutí o obvinění proti stěžovateli bylo vneseno dříve nebo že by dotyčný obdržel adekvátní náhradu za zpoždění, k nimž již došlo. Vládě se navíc nepodařilo doložit žádný doklad z vnitrostátní praxe, svědčící o tom, že stěžovatel mohl takové nápravy použitím příslušných prostředků dosáhnout. To dostatečně prokazuje, že zmíněné prostředky nesplňovaly kritérium "účinnosti" pro účely čl. 13, neboť, jak již Soud řekl, požadovaný prostředek musí být účinný jak právně, tak v praxi.

Soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě byl porušen čl. 13 Úmluvy z důvodu neexistence vnitrostátního prostředku nápravy, který by stěžovateli umožnil dosáhnout prosazení práva na to, aby "jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění ve výši 480 000 polských zlotých (PLN) za materiální újmu (ztráta výdělku způsobená nemožností provádět obchodní činnost v důsledku dlouhého držení ve vazbě) a 800 000 amerických dolarů (USD) za morální újmu vyplývající z porušení práv zaručených Úmluvou.

Podle názoru Soudu stěžovatel neprokázal, že tvrzená materiální újma skutečně vyplynula z jeho držení ve vazbě. Proto nic neodůvodňuje, aby v tomto směru přiznal odškodnění. Naproti tomu se Soud domnívá, že stěžovatel utrpěl morální újmu - zejména vzhledem k úzkosti a pocitu frustrace vyvolaným dlouhým trváním vazby a řízení - která není dostatečně kompenzována konstatováními o porušení Úmluvy. Rozhodujíc spravedlivě, přiznává stěžovateli částku 30 000 PLN.

Stěžovatel dále požádal o proplacení nákladů řízení před orgány Úmluvy ve výši 30 400 USD. Soud žádost posoudil ve světle principů vyplývajících z jeho judikatury (Nikolova proti Bulharsku, 1999, Oztürk proti Turecku, 1999, a Witold Litwa proti Polsku, 2000), přičemž pokládá za přiměřené stěžovateli přiznat 20 000 PLN.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že nebyl porušen čl. 3 Úmluvy;

2. jednomyslně, že byl porušen čl. 5 odst. 3 Úmluvy;

3. jednomyslně, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

4. šestnácti hlasy proti jednomu, že byl porušen čl. 13 Úmluvy;

5. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit 30 000 PLN za morální újmu a 20 000 PLN za náklady řízení (minus 10 589 francouzských franků, které již stěžovatel obdržel v rámci právní pomoci Rady Evropy); tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 21% p.a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

6. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku bylo připojeno částečně nesouhlasné stanovisko soudce Casadevalla.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.