Bývalý řecký král a ostatní proti Řecku

Typ rozhodnutí: rozsudek

Číslo stížnosti: 25701/94

Datum: 23. 11. 2000

Stěžovatelem je bývalý řecký král Konstantin, jeho sestra, princezna Irena, a jeho teta, princezna Kateřina.

V roce 1864 byla v Řecku zřízena monarchistická demokracie, když byl Jiří I., syn dánského krále Christiana IX., zvolen králem. Přímý potomek Jiřího I., bývalý král Konstantin (první stěžovatel), nastoupil na trůn v roce 1964, ve věku 24 let, jako následovník svého otce, krále Pavla I.

A. Majetek stěžovatelů

Stěžovatelé předložili vlastnické listy k následujícímu majetku:

a) Panství Tatoi

Bývalý král se pokládá za vlastníka panství o rozloze 41,99 km2. Panství vzniklo v průběhu vlády Jiřího I. (praděda prvního stěžovatele) postupným nákupem pozemků:

- v roce 1872 Jiří I. koupil od S. Soutzose a jeho manželky dvě panství v sousedství Tatoi v celkové hodnotě 300 000 drachem (GRD);

- na základě zákona č. 599 z roku 1877 stát převedl na Jiřího I. plné vlastnictví lesa známého pod jménem Bafi, o ploše zhruba 15,6 km2. Z listin předložených stěžovateli vyplývá, že i když řecká vláda vyjádřil úmysl les Bafi Jiřímu I. darovat, ten trval na tom, že jej koupí za cenu stanovenou vládou. Nakonec bylo dosaženo kompromisu: les byl Jiřímu I. "propůjčen" (a nikoli "darován") a král jako protihodnotu složil u Národní banky 60 000 GRD;

- v roce 1891 Jiří I. koupil od A. Syngorse za 110 000 GRD část sousedního panství;

- osvědčení správce hypoték v Marathonu z roku 1878 dokládá, že Jiří I. byl vlastníkem panství Keramydi, jež na něj bylo převedeno předchozími vlastníky, kteří vlastnictví nabyli postupnou koupí parcel v letech 1844-1878.

Závětí z roku 1904 Jiří I. převedl panství do režimu rodinného svěřenství ( familia -fideicommis) s tím, že mělo soužit řeckému králi po dobu vlády jako jeho stálá rezidence. Nicméně podle tehdy platného římsko-byzantského práva nemohlo rodinné svěřenství trvat déle než čtyři následnictví. Po smrti Jiřího I. v roce 1913 bylo Tatoi předáno jeho nástupci, Konstantinu I., a po jeho sesazení v roce 1917 jeho druhému synovi, králi Alexandrovi. Po jeho smrti v roce 1920 bylo Tatoi vráceno Konstantinu I., který se vrátil na trůn. Po abdikaci Konstantina I. v září 1922 Tatoi připadlo jeho prvorozenému synovi, korunnímu princi Jiřímu II. Po zrušení monarchie a vyhlášení republiky rozhodnutím čtvrtého Ústavodárného shromáždění z 25. 3. 1924 řecký král vyvlastnil Tatoi na základě zákona č. 2312 ze 14./20. srpna 1924, přičemž les Bafi mu připadl ipso jure a bez odškodnění.

Když se Jiří II. vrátil na trůn, Tatoi mu bylo navráceno do plného vlastnictví na základě výjimečného zákona z ledna 1936, s výjimkou panství Bafi-Keramydi (3,8 km2), které mezitím bylo přiděleno uprchlíkům bez půdy. Podle doprovodné zprávy k zákonu bylo vyvlastnění provedeno v rozporu s čl. 11 Ústavy z roku 1911, podle níž muselo nucenému vyvlastnění vždy předcházet odškodnění vlastníka stanovené soudy. Po smrti Jiřího II. v roce 1947 nastoupil na trůn jeho bratr Pavel. Zákonný dekret č. 1136 z roku 1949 stanovil: "panství Tatoi, které bylo navráceno (...) zesnulému králi Jiřímu II., se stalo svobodným, výlučným a bezvýhradným vlastnictvím Jeho Výsosti krále Pavla při jeho nástupu na trůn". Po smrti krále Pavla v roce 1964 bylo vlastnictví předáno jeho synovi a následovníkovi Konstantinu II. (první stěžovatel) na základě vlastnoručně psané závěti sepsané v roce 1959.

b) Panství Polydendri

Bývalý král a princezna Irena tvrdí, že každý z nich vlastní 101,5/288 plochy z 33,6 km2 pozemků v Polydendri, a princezna Kateřina 36/288 této plochy. Toto vlastnictví vzniklo sérií převodů:

- v roce 1906 H. E. Leondaritis prodal korunnímu princi Konstantinu I. panství známé pod jménem Polydendri za částku 397 500 GRD. Po smrti Konstantina I. panství připadlo jeho dědicům ab intestat následovně: 2/8 jeho manželce a 1/8 každému z jeho dětí, Jiřímu II., Pavlovi, Heleně, Ireně, Kateřině (třetí stěžovatelka), jakož i Alexandře, dceři jeho zemřelého syna Alexandra, přičemž všichni byli ideálními spoluvlastníky;

- v roce 1924 výše uvedení spoluvlastníci (s výjimkou Kateřiny) prodali ideálních 7/8 panství A. Galeosovi, kapitánovi obchodního loďstva, za částku 4 585 000 GRD;

- v roce 1925 A. Galeos a další osoby založil "lesnickou společnost", do níž A. Galeos vložil 7/8 panství, které získal. Tato společnost byla rozhodnutím svého valného shromáždění z roku 1938 rozpuštěna. Likvidátoři společnosti v roce 1939 prodali ideálních 7/8 panství korunnímu princi Pavlovi za 4 000 000 GRD, které byly zaplaceny věnem jeho manželky, princezny Frederiky. Po smrti Pavla připadlo 14/32 jeho podílu v Polydendri vdově a 14/96 každému ze tří dětí, Sophii, Konstantinovi (první stěžovatel) a Ireně (druhá stěžovatelka). V roce 1968 se princezna Sophie vzdala dědictví a její podíl v panství byl přidán poměrnými díly k podílům ostatních dědiců. Po smrti královny Frederiky v roce 1981 připadlo při neexistenci závěti 49/96 jejího ideálního podílu rovným dílem mezi její děti, z nichž každé tak získalo 49/288.

c) Panství Mon Repos na ostrově Korfu

Počátečním vlastnickým titulem týkajícím se tohoto panství je zápis Provinční rady Korfu z 1. 6. 1864, podle nějž rada rozhodla dát králi Jiřímu I. k dispozici, jako poděkování za to, že přispěl k připojení Iónských ostrovů k Řecku, dům, v němž dříve žil britský soudce Nejvyšší rady, jakož i okolní oblast nacházející se v místě známém pod jménem "Aghios Pandeleimon". Tento dar byl později výslovně uznán listinou č. 7870/1877. V letech 1870-1912 Jiří I. panství rozšířil postupnou koupí pozemků patřících třetím osobám. Po smrti Jiřího I. Mon Repos připadlo na základě závěti princi Ondřejovi.

Po revoluci z roku 1922 bylo rozhodnutím č. 1767/1923 vyhlášeno nucené vyvlastnění Mon Repos ve prospěch státu, přičemž toto panství mělo sloužit jako letní sídlo vládnoucího krále. V roce 1931 bylo nařízeno administrativní vystěhování prince Ondřeje. Proti rozhodnutí byla podána žaloba. V roce 1934 odvolací soud na Korfu uznal prince za legitimního vlastníka a nařídil, aby mu bylo panství navráceno. Po obnovení monarchické demokracie výjimečný zákon č. 514/1937 výslovně stanovil, že Mon Repos má být postoupeno a předáno do plného vlastnictví prince Ondřeje.

V roce 1937 princ prodal Mon Repos králi Jiřímu II. za doživotní rentu ve výši 400 000 GRD. Dvěma koupěmi pozemků uskutečněnými Jiřím II. dostalo Mon Repos svou definitivní podobu s rozlohou okolo 0,24 km2. Jiří II. zemřel v roce 1947. Jeho dědici darovali své podíly bratrovi krále Jiřího II., králi Pavlovi. Po jeho smrti Mon Repos na základě závěti připadalo vdově Frederice (ususfructus) a jeho synovi, prvnímu stěžovateli (holé vlastnictví). Požívací právo skončilo smrtí královny Frederiky v roce 1981 a první stěžovatel nabyl plného vlastnictví.

V srpnu 1994, po přijetí zákona č. 2215/1994, bylo do rezidence Mon Repos násilně proniknuto a nyní v ní sídlí městské zastupitelstvo Korfu.

B. Majetkový režim po dobu vojenské diktatury (duben 1967 - červenec 1974) a po obnovení demokracie

Dne 21. 4. 1967 došlo v Řecku k vojenskému převratu. Král zůstal v zemi až do prosince 1967, kdy odcestoval do Říma. Dne 15. 11. 1968 vojenská vláda vyhlásila novou Ústavu (předchozí byla z roku 1952), která byla novelizována v roce 1973, kdy byl král sesazen. Čl. 21 Ústavy z roku 1968 (ve znění z roku 1973) zaručoval právo na majetek a stanovil, že nikdo nemůže být zbaven majetku s výjimkou veřejného zájmu a při poskytnutí integrálního odškodnění, jehož výše je určena občanskoprávními soudu. Ve svém čl. 134 odst. 3 však tatáž Ústava předpokládala přijetí výjimečného legislativního opatření, jehož důsledkem by byla konfiskace movitého i nemovitého majetku bývalého krále a královské rodiny.

Mezi 21. 4. 1967 a 31. 5. 1973 vojenská diktatura navzdory dobrovolnému exilu krále formálně udržovala monarchistickou demokracii. Dne 1. 6. 1973 vyhlásila úmysl ji zrušit, sesadit krále a jeho dědice a nastolit republiku s prezidentem a parlamentním režimem. V říjnu 1973 vojenská diktatura v souladu s čl. 134 odst. 3 Ústavy vyhlásila zákonný dekret č. 225/1973, podle nějž byl veškerý movitý i nemovitý majetek krále a královské rodiny zkonfiskován ke dni zveřejnění dekretu ve Sbírce zákonů (4. 10. 1973) a vlastnictví zkonfiskovaného majetku bylo převedeno na řecký stát. Všechny tři pozemky, které jsou nyní předmětem sporu, byly výslovně uvedeny na seznamu dotčeného nemovitého majetku. Zmíněný dekret stanovil odškodnění ve výši 120 000 000 řeckých drachem (GRD), které mělo být rozděleno mezi členy královské rodiny; tato částka byla deponována na bankovní účet, který byl rodině k dispozici. Část odškodnění připadající králi činila 94 000 000 GRD, část princezny Ireny 12 000 000 GRD. Žádné odškodnění se nepředpokládalo pro princeznu Kateřinu. Dekret upřesňoval, že odškodnění musí být vyžádána do 31. 12. 1975. Žádné z nich nikdy vyžádáno nebylo.

Dne 24. 7. 1974 byla vojenská diktatura nahrazena civilní vládou řízenou p. Karamanlisem. Legislativním aktem z 1. 8. 1974 ("první ústavní zákon z roku 1974") vláda obnovila platnost Ústavy z roku 1952 s výjimkou ustanovení týkajících se formy politické režimu. Podle čl. 10 tohoto zákona připadla zákonodárná moc Radě ministrů, která ji měla vykonávat prostřednictvím zákonných dekretů až do svolání Národního shromáždění. Podle čl. 10 odst. 2 mohly mít zákonné dekrety retroaktivní účinek ve vztahu ke všem otázkám vyplývajícím z ústavních zákonů pozdějšího data než 21. 4. 1967. Čl. 15 zrušil Ústavu z roku 1968 (ve znění z roku 1973) a všechny ústavní zákony a jiné texty ústavní povahy přijaté za vojenské diktatury po 21. 4. 1967. Na základě čl. 1 a 10 prvního ústavního zákona vláda vydala zákonný dekret (č. 72/1974), podle nějž měl být majetek bývalého krále a královské rodiny spravován sedmičlennou radou, dokud režim nebude stanoven s konečnou platností. Od roku 1974 do roku 1979 rada spravovala veškerý movitý i nemovitý majetek bývalého krále a královské rodiny. V roce 1979 jim byl movitý majetek vydán.

V listopadu 1974 se v Řecku konaly legislativní volby, po nichž bylo svoláno Národní shromáždění. V referendu z prosince 1974 se obyvatelstvo vyslovilo pro parlamentní republiku. Rezolucí D 18 z 18. 1. 1975 Národní shromáždění vyhlásilo, že demokracie v Řecku nebyla nikdy zákonně zrušena a že revoluční akt z 21. 4. 1967, jakož i situace, která byla jeho výsledkem až do 23. 7. 1974, byly státním převratem, jehož cílem bylo svrhnout moc a uzurpovat svrchovaná práva lidu. V roce 1975 Národní shromáždění přijalo novou Ústavu.

V roce 1981 ve volbách zvítězila Panhelénská socialistická strana (PASOK) pod vedením A. Papandrea. V lednu 1984 bylo s bývalým králem zahájeno jednání ve věci jeho majetku. V roce 1988 vláda a král dospěli k principiální dohodě o majetku a daňových dluzích královské rodiny. Dohoda však nikdy nebyla realizována.

C. Dohoda z roku 1992

V roce 1990 se k moci dostala konzervativní strana "Nová demokracie". V roce 1992 bývalý král a řecký stát dospěli k následující dohodě:

i. Bývalý král převádí plochu 0,2 km2 svého lesa v Tatoi na řecký stát za částku 460 000 000 GRD.

ii. Bývalý král daruje plochu 0,4 km2 svého lesa v Tatoi veřejně prospěšné nadaci, Hippokratově lékařské nadaci, a výzkumnému centru.

iii. Zřizuje se veřejně prospěšná nadace, Nadace státního lesa v Tatoi, a bývalý král jí daruje 37,4 km2 svého lesa v Tatoi.

iv. Bývalý král, královská rodina a řecký stát se vzdávají všech zákonných práv souvisejících s daňovými dluhy královské rodiny a odstupují od všech soudních řízení, která v této věci probíhají.

v. Bývalý král a královská rodina souhlasí s tím, že řeckému státu zaplatí částku 817 677 937 GRD jako dědickou daň, daň z příjmu a daň z kapitálu s úroky a přirážkami. Z platby, kterou musí bývalý král učinit, budou odečteny částky, které mu jsou dlužné podle této dohody.

Dohoda byla obsažena v notářsky ověřené listině č. 10573/1992 z 3. 6. 1992. V září 1992 sekce vědeckých studií řeckého Parlamentu zveřejnila zprávu o návrhu zákona, kterým měla být zmíněná notářská listina ratifikována. Zpráva mj. uváděla, že zákonný dekret č. 225/1973 byl nahrazen zákonným dekretem č. 72/1974 a že "majetek se tak navrací do dřívějšího vlastnického režimu". Následně byla dohoda začleněna do zákona č. 2086/1992, který ji dal sílu zákona.

D. Zrušení dohody z roku 1992 - zákon č. 2215/1994

V létě 1993 bývalý král s rodinou navštívili Řecko. Po volbách na podzim 1993 se k moci vrátila vláda řízená A. Papandreem a vyhlásila svůj záměr přezkoumat otázky týkající se majetku bývalé královské rodiny s cílem obnovit "ústavní zákonnost a historickou paměť" a odpovědět na "demokratickou vnímavost řeckého lidu, která byla projevena referendem z roku 1974". Vláda nakonec předložila návrh zákona č. 2215/1994, který byl přijat Parlamentem v dubnu 1994. Zákon nese název Urovnání otázek týkajících se vyvlastněného majetku sesazené královské rodiny Řecka a stanoví mj. následující:

i. Zákon č. 2086/1992 se ruší a listina č. 10573/1992 pozbývá platnosti. Jakýkoli úkon provedený na základě těchto textů je neplatný a bez právního účinku (...).

ii. Řecký stát se stává vlastníkem movitého a nemovitého majetku bývalého krále, princezny Ireny a princezny Kateřiny. O zákonném dekretu č. 225/1973 se předpokládá, že zůstal v platnosti.

iii. Vlastnictví Mon Repos na ostrově Korfu se převádí na město Korfu.

iv. Již vypočítané daně se ruší. Všechna řízení probíhající před správními soudy nebo Státní radou, týkající se dědické daně a jiných daní, přirážek a penále, se zastavují. Částky složené bývalým králem a ostatními členy královské rodiny pro účely daně mohou být na řeckém státu požadovány, avšak stát může odmítnout vyrovnání takové pohledávky pohledávkou státu vůči královské rodině. (...).

v. Všechny dohody týkající se majetku královské rodiny, s výjimkou pronájmů, se prohlašují za neplatné. Všechny pronájmy pozemků patřících královské rodině zůstávají v platnosti, jako by byly uzavřeny mezi nájemci a řeckým státem.

vi. Žádné soudní řízení iniciované bývalým králem nebo jinými členy královské rodiny před řeckými soudy, v nichž bylo použito pojmenování "král" nebo jakékoli jiné královské označení, i kdyby mu předcházela předpona "ex" nebo přídavné jméno "bývalý", nebude platné.

vii. K tomu, aby si bývalý král a královská rodina mohli ponechat řecké občanství a řecké cestovní pasy, musí být splněny následující předběžné podmínky: bývalý král a královská rodina musejí a) u matričního úředníka v Athénách uložit prohlášení, v němž potvrdí, že budou bezvýhradně respektovat Ústavu z roku 1975 a přijímat a uznávat Řeckou republiku; b) uložit prohlášení, kterým se bezvýhradně vzdávají všech nároků spojených s jejich bývalou funkcí a všech oficiálních titulů; c) zapsat se do matričního registru pod křestním jménem a příjmením.

viii. Jakékoli legislativní ustanovení jsoucí v rozporu s tímto zákonem se automaticky ruší.

E. Řízení před řeckými soudy

Stěžovatelé podali u řeckých soudů několik žalob týkajících se jejich vlastnických práv. Rovněž zpochybnili ústavnost zákona č. 2215/1994. Po vynesení protichůdných rozsudků Kasačním soudem a Státní radou byla věc předána Zvláštnímu vysokému soudu, který v červnu 1997 vynesl rozsudek, v němž mj. uvedl, že " referendum činí převedení vlastnictví [majetku královské rodiny] na stát neodvolatelným, takže navrácení tohoto vlastnictví bývalému králi zákonem je protiústavní (...) zákon č. 2086/1992 (...), jehož ustanovení implikují, že majetek bývalé královské rodiny nadále patří sesazenému monarchovi a členům bývalé královské rodiny (...), je tedy protiústavní". Zvláštní vysoký soud proto rozhodl, že zákon č. 2215/1994 je v souladu s Ústavou. Rozsudky Zvláštního vysokého soudu jsou podle řecké ústavy neodvolatelné a závazné pro všechny řecké soudy.

Řízení před Evropskou komisí pro lidská práva

Bývalý král a osm členů jeho rodiny se 21. 10. 1994 obrátili na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Tvrdili, že zákon č. 2215/1994 porušil jejich práva zaručená Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Komise z 21. 4. 1998 stížnost prohlásila za zčásti přijatelnou k meritornímu rozhodnutí, pokud jde o bývalého krále a princezny Irenu a Kateřinu. Ve své zprávě z 21. 10. 1999 vyslovila jednomyslně názor, že byl porušen čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále Protokol č. 1) a že není nutné se zabývat otázkou, zda byl ve spojení s tímto ustanovením porušen čl. 14 Úmluvy. Dne 30. 10. 1999 stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud).

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Dne 6. 12. 1999 pětičlenné kolegium velkého senátu rozhodlo, že věc bude projednána velkým senátem. Veřejné jednání velkého senátu se konalo 14. 6. 2000.

Čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zní:

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

Tento článek obsahuje tři různé normy: první, jež je vyjádřena v první větě prvního odstavce a má všeobecný charakter, vyslovuje princip respektování vlastnictví; druhá, figurující v druhé větě téhož odstavce, se týká zbavení vlastnictví a podrobuje jej určitým podmínkám; pokud jde o třetí, obsaženou v druhém odstavci, ta přiznává smluvním státům pravomoc, mimo jiné, upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem (...). Nejedná se však o pravidla bez vzájemného vztahu. Druhá a třetí norma se vztahují na konkrétní příklady zásahu do vlastnictví; proto musejí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě.

A. K existenci "majetku" ve smyslu čl. I Protokolu č. 1

Jádrem argumentace vlády je, že příslušná panství jsou neoddělitelná od postavení hlavy státu, a nespadají tak pod pojem "majetku" chráněného čl. 1 Protokolu č. 1 Vláda všeobecně poznamenává, že všude v Evropě se u panovníků jasně rozlišuje mezi veřejným majetkem a soukromým majetkem. Veřejný majetek patří státu a je panovníkům dáván k dispozici pro účely výkonu jejich funkce hlavy státu. K projednávanému případu vláda uvádí, že hlavní zvláštnost právního režimu údajného "královského majetku" řecké koruny spočívá v jeho sui generis a kvazi-veřejném charakteru, který vždy měl. O tom svědčí několik faktů. Za prvé, královská rodina podle vlády nezískala příslušná panství v souladu s všeobecnými ustanoveními řeckého občanského práva, ale z důvodu svých funkcí. Řecký stát z velké části tato panství daroval bývalým řeckým králům na znamení úcty ke královské instituci. Za druhé, v případě následnictví trůnu nebyla aplikována všeobecná ustanovení dědického práva. Naopak, pokaždé byl vyhlášen speciální zákon, aby se obešlo zákonné pořadí dědění a urovnaly spory. Za třetí, příslušný majetek byl osvobozen od daní, včetně daně dědické. Kdyby byla tato daň aplikována na čtyři následnictví trůnu z období 1913-1964, daňové břemeno, jež by bylo uloženo, by přesáhlo současnou prodejní hodnotu příslušných panství. Za čtvrté, majetek, o nějž je veden spor, byl nejenom pokládán za majetek státu pro procedurální účely (např. zvláštní lhůty, státní privilegia pro vymáhání pohledávek, zákaz exekuce, apod.), ale také požíval podstatných státních výsad (nepromlčitelnost pohledávek, absolutní zákaz vydržení, trestní kvalifikace zásahů do vlastnictví, apod.). Proto, ať byl způsob nabytí majetku jakýkoli, tyto pozemky, mezi nimiž jsou lesy a historická a archeologická naleziště chráněná Ústavou, byly podle vlády integrálně zachovány a dokonce rozšířeny pouze díky privilegiím vlastním oficiálnímu postavení panovníka. Obyčejný občan by nikdy tyto pozemky nemohl zákonně získat. Vzhledem k výše uvedenému se vláda domnívá, že příslušná panství nebyla soukromým majetkem; nespadají tak pod pojem "majetku" chráněného čl. 1 Protokolu č. 1.

Stěžovatelé namítají, že nový a podivný argument vlády, podle nějž majetek, jež je předmětem jejich stížnosti, nikdy nepatřil královské rodině, postrádá jakýkoli historický nebo právní podklad. Zdůrazňují, že žádná řecká vláda nikdy takový argument nevyslovila, dokud nedošlo k řízení před Komisí.

Soud připomíná, že pojem "majetku" užitý v první části čl. 1 má autonomní dosah, který je nezávislý na formálních kvalifikacích ve vnitrostátním právu (Beyeler proti Itálii, 20002)). Otázkou, kterou je třeba posoudit, je, zda okolnosti případu ve svém souhrnu učinily stěžovatele nositelem podstatného zájmu (fr./ang.: intéret substantiel/substantive interest) chráněného čl. 1 Protokolu č. 1. Z tohoto hlediska se Soud domnívá, že je na místě vzít v úvahu následující právní a skutkové okolnosti.

Soud zaprvé nemůže souhlasit s vládou, která naznačuje, že členové královské rodiny neměli v Řecku žádný soukromý majetek. Konstatuje, že přinejmenším část královského majetku byla získána předky stěžovatelů, kteří jej zaplatili z vlastních prostředků. Ostatně při mnoha příležitostech byl královský majetek, nehledě na svůj původní právní titul, později předáván mezi žijícími osobami nebo z důvodu úmrtí při respektování podmínek řeckého občanského práva. Dále Soud zdůrazňuje, že před vstupem zákona č. 2215/1994 v platnost řecký stát opakovaně zacházel se členy královské rodiny jako se soukromými vlastníky příslušných panství. V tomto směru odkazuje na následující příklady: 1) po zrušení monarchie v roce 1924 stát vyvlastnil panství v Tatoi, které král získal zpět do vlastnictví po návratu na trůn v roce 1936; 2) po nuceném vyvlastnění, k němuž došlo v roce 1923, výjimečný zákon č. 514/1937 stanovil, že panství Mon Repos má být postoupeno a plně převedeno do vlastnictví prince Ondřeje; 3) v letech 1974-1996 stěžovatelé podali daňová přiznání a uhradili za majetek daně; 4) v roce 1992 král uzavřel se státem dohodu, podle níž mj. prodal státu 0,2 km2 panství Tatoi a velkou část zbylé plochy daroval dvěma veřejně prospěšným nadacím; v září 1992 sekce vědeckých studií Parlamentu zveřejnila zprávu o návrhu zákona, kterým měla být tato dohoda ratifikována; zpráva mj. uváděla, že zákonný dekret č. 225/1973 byl zrušen zákonným dekretem č. 72/1974 a že "majetek se navrací do dřívějšího vlastnického režimu".

Soud se domnívá, že všechny tyto úkony se mohly opírat pouze o princip, že stěžovatelé a jejich předci byli vlastníky příslušného majetku, neboť kdyby tato panství nikdy královské rodině nepatřila nebo kdyby byla právoplatně vyvlastněna v roce 1973, takže by jejich vlastníkem již byl stát, tyto úkony by postrádaly smysl.

Konečně, pokud jde o argument, který vláda zakládá na speciálních ustanoveních aplikovaných na královský majetek, jako je princip osvobození od daně. Soud nevidí, proč by taková pravidla sama o sobě vylučovala naprosto soukromý charakter tohoto majetku. Je například známo, že hlavy států požívají daňové imunity, pokud jde o jejich soukromý majetek. Vláda kromě toho nepředložila žádný dokument, který by ukazoval, že královský majetek je považován za majetek státu nebo že je s ním tak zacházeno.

Vzhledem k výše uvedenému Soud musí poukázat na rozpor v postoji vlády k příslušnému majetku. Jelikož s ním řecký stát opakovaně zacházel jako se soukromým majetkem a nepředložil soubor obecných pravidel upravujících jeho režim. Soud - i když připouští, že královský majetek v mnohých ohledech podléhal speciálnímu režimu - nemůže dospět k závěru, že tento majetek byl kvazi -veřejného a sui generis charakteru s tím důsledkem, že nikdy nepatřil bývalé královské rodině.

Soud se tudíž domnívá, že příslušný majetek patřil stěžovatelům jako soukromým osobám, a nikoli jako členům královské rodiny; panství, jež jsou předmětem sporu, tak představovala "majetek" pro účely č. 1 Protokolu č. 1, který je na projednávanou věc aplikovatelný.

B. Soupis majetku stěžovatelů

Soud dále musí určit, co přesně je majetkem stěžovatelů.

1. Panství Tatoi (o celkové rozloze zhruba 42 km2)

Vláda tvrdí, že více než třetina panství Tatoi, totiž les Bafi, byla darována králi Jiřímu I. (pradědeček prvního stěžovatele) zákonem z roku 1877. Causa traditionis a/nebo justa causa tohoto daru byla podle vlády evidentně královská funkce příjemce daru. Právě z tohoto důvodu po svržení monarchie v roce 1924 panství Bafi připadlo státu ipso jure a bez odškodnění. Navíc 3,8 km2 bylo v roce 1925 darováno uprchlíkům; tento díl nebyl královské rodině po obnově monarchie v roce 1935 nikdy vrácen. Vláda dále poznamenává, že v roce 1992 první stěžovatel daroval více než 90 % panství Tatoi Nadaci státního lesa v Tatoi. I když je pravda, že zákonem č. 2215/1994 byla dohoda zrušena, stěžovatelé podle vlády v době jeho přijetí měli vlastnická práva pouze k méně než 10 % panství.

Stěžovatelé uvádějí, že les Bafi nebyl Jiřímu I. darován. Dovolávají se v tomto ohledu listin, s nimiž se seznámil po přijetí zprávy Komisí, které dokazují, že i když řecká vláda vyjádřila úmysl les králi darovat, ten jej darem získat nechtěl a trval na tom, že jej zakoupí za cenu stanovenou vládou.

Soud poznamenává, že nejprve král Jiří zakoupil část panství Tatoi do svého soukromého vlastnictví. Poté je rozšířil tím, že od státu získal pozemek známý pod jménem les Bafi. Nehledě na způsob nabytí tohoto pozemku, o nějž se strany přou, byl majetkový režim upraven následovně: v roce 1924 stát nuceně vyvlastnil panství Tatoi, včetně lesu Bafi, aniž vyplatil odškodnění. V roce 1936, po obnově monarchie, bylo Tatoi zákonem vráceno králi Jiřímu II. do plného vlastnictví. Toto navrácení zahrnovalo pozemek Bafi s výjimkou plochy 3,8 km2, která mezitím byla přidělena uprchlíkům. Soud se proto domnívá, že s výjimkou této plochy, jež nikdy nebyla vlastníkům, kteří byli předchůdci stěžovatelů, navrácena, panství Tatoi představovalo část majetku, který byl vyvlastněn v roce 1994.

Soud také nemůže souhlasit s vládou, když ta tvrdí, že v době přijetí zákona z roku 1994 stěžovatelé měli vlastnické právo k méně než 10 % panství. Je pravda, že první stěžovatel daroval velkou část pozemku dvěma veřejně prospěšným nadacím a prodal státu díl o rozloze 0,2 km2, avšak zákon č. 2215/1994 zrušil dohodu z roku 1992 a prohlásil za neplatné a bez právního účinku úkony, které byly provedeny na základě této smlouvy. Tvrdit, že, i když byla dohoda z roku 1992 zrušena pozdějším zákonem, její právní důsledky zůstávají v platnosti a musí být vzaty v úvahu, je nejen samo o sobě rozporuplné, ale též proti principu lex posterior derogat anteriori.

2. Panství Polydendri (o celkové rozloze zhruba 34 km2)

Vláda netvrdí, že by panství Polydendri mělo v čemkoli zvláštní statut srovnatelný se statutem panství Tatoi a Mon Repos. Nic nenasvědčuje tomu, že by vlastnické listy k tomuto majetku, předložené stěžovateli, nebyly přesné. Soud se proto domnívá, že před vstupem zákona č. 2215/1994 v platnost panství patřilo stěžovatelům.

3. Panství Mon Repos (o celkové rozloze zhruba 0,24 km2)

Vláda uvádí, že požívací právo k tomuto panství bylo poskytnuto Jiřímu I. jakožto hlavě státu, přičemž jeho královská funkce byla jedinou causa tradicionis. I za předpokladu, že na základě tohoto daru bývalá královská rodina nabyla vlastnického práva, majetkové převody tohoto panství z let 1864 i 1937 podle vlády byly právně platné pouze pod implicitní, ale zřejmou podmínkou, že příjemci daru budou pokračovat ve výkonu funkcí. Vláda navíc tvrdí, že stěžovatelé nemohli vlastnického práva k Mon Repos nabýt vydržením, jelikož řecké právo od roku 1915 výslovně vylučuje vydržení jako způsob nabytí majetku státu.

Soud připouští, že to byl dar, když provinční rada Korfu propůjčila Jiřímu I. požívací právo k tomu, co představovalo první část panství, požívací právo, kterým bylo uděleno počáteční vlastnické právo k Mon Repos. Soud nicméně poznamenává, že podle běžných ustanovení řeckého občanského práva se majetková práva nabývají různými způsoby, jako je převod předchozím vlastníkem, a že dar nepochybně představuje jednu z platných forem převodu a nabytí majetkových práv. Soud se dále domnívá, že vláda nedoložila svůj argument, podle nějž postavení hlavy státu bylo jedinou causa traditionis. Navíc bylo panství později rozšířeno postupnou koupí parcel patřících třetím osobám a nezdá se, že by se stát jakkoli těchto kontraktů účastnil. V roce 1937 zákon převedl plné vlastnictví panství na prince Ondřeje. Po sérii převodů Mon Repos připadl do plného vlastnictví prvnímu stěžovateli na základě vlastnoručně psané závěti jeho otce.

Vzhledem k výše uvedenému se Soud domnívá, že před vstupem zákona č. 2215/1994 v platnost panství Mon Repos patřilo prvnímu stěžovateli.

C. K dodržování čl. 1 Protokolu č. 1

1. K existenci zasahování do vlastnického práva

Jelikož Soud uznal, že před vstupem zákona č. 2215/1994 v platnost příslušný majetek patřil stěžovatelům, domnívá se, že v roce 1994 došlo k zásahu do jejich práva na pokojné užívání majetku, který byl "zbavením" majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce čl. 1 Protokolu č. 1. Musí se tedy zabývat otázkou, zda byl inkriminovaný zásah z hlediska tohoto ustanovení ospravedlněný.

2. "Stanoví zákon"

Soud připomíná, že čl. 1 Protokolu č. 1 vyžaduje především, aby zasahování státního orgánu do práva na pokojné užívání majetku bylo zákonné: druhá věta prvního odstavce tohoto článku dovoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státům právo upravit užívání majetku tím, že budou "přijímat zákony". Navíc výsadní postavení práva (fr./ang.: la prééminence du droit/rule of law), jeden ze základních principů demokratické společnosti, je pojem vlastním všem článkům Úmluvy (viz Amuur proti Francii, 1996).

Vláda tvrdí, že zákonný dekret č. 225/1973 a zákon č. 2215/1994 byly "zákony" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1, neboť byly dostatečně přístupné a přesné. První zůstal v platnosti po obnovení demokracie a druhý byl přijat Parlamentem po svobodné a demokratické diskusi. Je pravda, že oba texty mají zvláštní charakter. Ale okolnosti jsou podle vlády jedinečné: v každé mladé republice existuje pouze jedna bývalá královská rodina. A ta není v postavení srovnatelná s jinou rodinou. Legislativa týkající se jejího majetku se proto samozřejmě musí týkat pouze této rodiny; kvůli tomu ještě neztrácí legitimitu.

Stěžovatelé uvádějí, že ačkoli zákon č. 2215/1994 měl za účel retroaktivně umožnit, aby byli zbaveni majetku, nesplňoval základní podmínku "zákona", neboť byl nejen svévolný, trestající a diskriminační, ale rovněž byl zneuznáním čl. 17 řecké Ústavy, který vyžaduje, aby zbavení majetku bylo uskutečněno ve veřejném zájmu a za poskytnutí úplného odškodnění. Pokud jde o zákonný dekret č. 225/1973, podle stěžovatelů se jednalo o svévolný akt konfiskace ze strany vojenské diktatury, který nemá žádný vztah ke zbavení majetku, k němuž došlo v roce 1994.

Soud je toho názoru, že zákon č. 2215/1994 představuje jediný zákonný podklad pro inkriminovaný zásah. Poznamenává, že zákon, o nějž se zásah opírá, musí být v souladu s vnitrostátním právem smluvního státu, včetně relevantních ustanovení Ústavy. Je pravda, že v projednávaném případě stěžovatelé zpochybnili ústavnost tohoto zákona před vnitrostátními soudy, a poté před orgány Úmluvy, a tvrdili, že příslušná ustanovení jsou protiústavní, a proto nemohou tvořit platný právní podklad pro zbavení jejich majetku. Avšak Zvláštní vysoký soud ve svém rozsudku z června 1997 posoudil a zamítl stížnost, v níž stěžovatelé namítali protiústavnost zákona č. 2215/1994. Soud konstatuje, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, zejména soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo a aby se vyjadřovaly k otázkám ústavnosti. S ohledem na rozsudek Zvláštního vysokého soudu Soud nemůže dospět k závěru, že zákon č. 2215/1994 byl protiústavní. Shrnuto, zbavení majetku stanovil zákon, jak požaduje čl. 1 Protokolu č. 1.

3. "Veřejný zájem"

Soud se dále musí zabývat otázkou, zda zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj.,zda existoval "veřejný zájem (fr./ang. cause d'utilité publique/public interest)" ve smyslu druhého pravidla vysloveného v čl. 1 Protokolu č. 1.

Vláda tvrdí, že kromě legitimního zájmu státu na ochraně lesů a archeologických nalezišť, jež se na všech třech panstvích nacházejí, byl zákon z roku 1994 spojen s vyšším obecným zájmem, kterým je zachovat státu ústavní statut republiky. Historie všech zrušených evropských monarchií podle vlády ukazuje, že - s výjimkou portugalského krále Manuela II. - byl majetek bývalých monarchů nebo císařů tím či oním způsobem vyvlastněn bez odškodnění nebo úplného odškodnění. To, že zákon, který stěžovatelé odsuzují, byl vyhlášen až v roce 1994, je podle vlády způsobeno podle skutečností, že složité právní a politické otázky vyžadují k řešení dlouhou dobu.

Stěžovatelé namítají, že zbavení majetku nebylo součástí žádného ekonomického či sociálního programu státu a že zákon z roku 1994 nevysvětluje, v čem bylo nezbytné. Pokud jde o tvrzení, že zbavení majetku bylo motivováno potřebou chránit lesy a archeologická naleziště, stěžovatelé uvádějí, že za celá léta, co se lesy a naleziště nacházely v rukou královské rodiny, si nikdo nestěžoval na způsob, jímž o ně pečovala. Dále jsou toho názoru, že vláda nevysvětlila, v čem vyvlastnění majetku bývalého monarchy posloužilo obecnému zájmu. Soukromý majetek monarchy a jeho rodiny není podle své definice spojen s jeho bývalou funkcí hlavy státu a nemá žádný vztah k ústavnímu přechodu z monarchie k republice. Ať je tomu ale jakkoli, tento přechod se udál v roce 1975, téměř dvacet let před vyhlášením zákona č. 2215/1994. Stěžovatelé zdůrazňují, že bývalý král oficiálně a opakovaně uznal Řeckou republiku, pro niž nepředstavuje žádnou hrozbu.

Soud je toho názoru, že pro účely posouzení toho, co je "ve veřejném zájmu", jsou vnitrostátní orgány díky přímé znalosti své společnosti a jejích potřeb v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soudce. V mechanismu ochrany zřízeném Úmluvou jim proto náleží, aby se jako první vyjádřily k existenci problému obecného zájmu ospravedlňujícího zbavení majetku. Mají zde tudíž, stejně jako v jiných oblastech, na něž se vztahují záruky Úmluvy, určitý prostor k posouzení. Navíc je pojem "veřejný zájem" svou povahou široký. Konkrétně, rozhodnutí přijmout zákony týkající se zbavení majetku obvykle zahrnuje přezkoumání politických, ekonomických a sociálních otázek. Soud, považuje za normální, že zákonodárce má velkou volnost v provádění hospodářské a sociální politiky, respektuje způsob, jakým pojímá imperativy "veřejného zájmu", s výjimkou případů, kdy úsudek zákonodárce zjevně postrádá rozumný základ (viz James a další proti Spojenému království, 1986). To platí nutně, ne-li a fortiori , pro tak radikální změny ústavního systému země, jako je přechod od monarchie k republice.

Soud konstatuje, že nic nedokládá argument vlády o nutnosti chránit lesy a archeologická naleziště. Nepochybuje však vůbec o tom, že řecký stát musel vyřešit problém, který považoval za škodlivý pro svůj republikánský režim. Skutečnost, že ústavní přechod z monarchie k republice se udál v roce 1975, tedy téměř dvacet let před vyhlášením inkriminovaného zákona, může vyvolávat otázky o důvodech, které inspirovaly příslušná opatření, avšak nepostačuje k tomu, aby zbavila legitimity obecný účel zákona č. 2215/1994, totiž posloužit "veřejnému zájmu".

4. Přiměřenost zásahu

Opatření, kterým dochází k zásahu do práva na pokojné užívání majetku, musí zachovat "spravedlivou rovnováhu (juste équilibre/fair balance") mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce (viz, mezi jinými, Sporrong a Lönroth proti Švédsku, 1982). Snaha o zajištění takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého čl. 1, a tedy také ve druhé větě, která musí být čtena ve světle principu zakotveného ve větě první. Především musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem sledovaným každým opatřením, jímž je osoba zbavena majetku (Pressos Compania Naviera S. A. a další proti Belgii, 1995).

Pro určení, zda inkriminované opatření respektuje spravedlivou rovnováhu, a zejména, zda na stěžovatele neklade nepřiměřené břemeno, je nutno vzít v úvahu způsob odškodnění předpokládaný vnitrostátním právem. V tomto ohledu již dříve Soud uvedl, že bez vyplacení částky, která je v rozumném poměru k hodnotě majetku, je zbavení majetku obvykle nepřiměřeným zásahem a že naprostá absence odškodnění může být z hlediska čl. 1 ospravedlněna jen za výjimečných okolností (Svaté kláštery proti Řecku, 1994).

V projednávaném případě zákon č. 2215/1994 nepředpokládá žádný způsob odškodnění. Protože je již prokázáno, že inkriminované zasahování splňuje podmínku zákonnosti a nebylo svévolné, absence odškodnění nečiní eo ipso nelegitimní zabrání majetku stěžovatelů státem (a contrario viz Papamichalopoulos a další proti Řecku [článek 50], 1995). Zbývá tak posoudit, zda v rámci zákonného vyvlastnění museli stěžovatelé nést nepřiměřené a přehnané břemeno.

Vláda tvrdí, že pro účely stanovení spravedlivé rovnováhy a přiměřenosti musí Soud smluvnímu státu přiznat velký prostor k uvážení. Čl. 1 Protokolu č. 1 totiž neobsahuje žádný požadavek "nezbytnosti" a rozhodnutí v této oblasti obvykle zahrnují zvážení politických, ekonomických a sociálních otázek, na něž se v demokratické společnosti mohou názory rozcházet. Prostor k uvážení je podle vlády zvlášť široký, když jako v tomto případě, bývalá královská rodina měla ve svém vlastnictví majetek z důvodů souvisejících s jejím královským statutem. Demokratický zákonodárce má právo dospět k názoru, že - s ohledem na ústavní uspořádání - nemá královská rodina právo na odškodnění (a ještě méně na integrální odškodnění) za majetek, který získala díky svým královským funkcím. Jinými slovy, výjimečné okolnosti - způsob, jímž byl majetek nabyt a užíván, privilegia, jež byla v minulosti královské rodině přiznána, daňová osvobození, jichž požívala královská panství, a údržba těchto panství na náklady státu - ospravedlňují neposkytnutí jakéhokoli odškodnění. Vláda dále poznamenává, že zákon č. 2215/1994 v každém případě otázku odškodnění nepřímo pokrývá: předpokládá zahlazení všech daní dlužených státu královskou rodinou od roku 1974. Královská rodina tak ušetřila na značných daňových dluzích. Kromě toho zákonný dekret č. 225/1973, který byl zákonem z roku 1994 podržen v platnosti, také předpokládá peněžní náhradu ve výši 120 000 000 GRD. Tato částka byla stěžovatelům dána k dispozici, avšak ti si ji nikdy nevyzvedli, nepochybně z politických důvodů spojených s touhou zachovat si trůn.

Stěžovatelé uvádějí, že nebrání jejich majetku, aniž by byly stanoveny podmínky odškodnění, bylo zcela nepřiměřené. Domnívají se, že z hlediska právních zásad a logiky nemá otázka, v jaké míře přiměřenost vyžaduje odškodnění, žádný vztah ke způsobu nabytí majetku. Skutečnost, že někdo nabyl majetku darem nebo dědictvím v jejich očích nesnižuje jeho hodnotu tak, aby bylo možno jej vyvlastnit bez odškodnění. Dále podle nich privilegia propůjčená v minulosti králi jako hlavě státu a jeho rodině či daňová osvobození, jichž královská rodina požívala, nijak nesouvisejí s otázkou přiměřenosti, jestliže se jedná o svévolné zabrání jejich majetku. A fortiori tomu tak je u privilegií a daňových osvobození, jichž požívali předchůdci stěžovatelů, ale nikoli sami stěžovatelé; dotyční připomínají, že od roku 1974 nepožívají žádných daňových výsad. Ať je tomu ale jakkoli, projednávaná věc podle nich nepatří k těm, v nichž jde o vzájemné nároky věřitele a dlužníka, které by se mohly kompenzovat tak, že by pohledávka zanikla nebo se snížila. Řecká ústava a Úmluva ukládají státu povinnost odškodnit stěžovatele za hodnotu jejich majetku. Neexistují žádné vzájemné dluhy, jež by se mohly kompenzovat.

Soud je toho názoru, že vláda přesvědčivě nevysvětlila, proč řecké státní orgány stěžovatele nijak neodškodnily. Připouští, že řecký stát mohl mít v dobré víře za to, že výjimečné okolnosti ospravedlňují neposkytnutí odškodnění, taková úvaha však není objektivně podložena. Soud nejprve připomíná, že přinejmenším část vyvlastněného majetku byla získána předchůdci stěžovatelů za jejich vlastní jmění. Ostatně odškodnění se předpokládalo, když byl majetek vyvlastněn naposledy, v roce 1973. Soud se tak domnívá, že stěžovatelé mohli legitimně očekávat, že zákonodárce stanoví odškodnění za vyvlastnění panství. Pokud jde o argument vlády, podle nějž byla otázka odškodnění pokryta nepřímo, Soud zaprvé konstatuje, že odškodnění stanovené zákonným dekretem č. 225/1973 je irelevantní, protože zákon č. 2215/1994 je jediným zákonným podkladem zasahování, které stěžovatelé kritizují. Ani okolnosti, o nichž mluví vláda, nemohou být považovány za vyplacení odškodnění. V tomto bodě Soud sdílí názor stěžovatelů, když uvádějí, že neexistují vzájemné dluhy, které se v rámci inkriminovaného vyvlastnění kompenzují. Privilegia propůjčená v minulosti královské rodině nebo daňová osvobození a zahlazení všech daňových dluhů nemá žádný přímý dopad na otázku přiměřenosti, avšak mohlo by k nim být eventuelně přihlédnuto pro účely přesného posouzení žádostí o spravedlivé zadostiučinění, které stěžovatelé formulují na základě čl. 41 Úmluvy.

Soud se proto domnívá, že neposkytnutí jakéhokoli odškodnění za zabrání majetku stěžovatelů narušilo v jejich neprospěch spravedlivou rovnováhu, která musí být zachována mezi ochranou vlastnictví a požadavky obecného zájmu. Čl. 1 Protokolu č. 1 byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelé na základě čl. 41 Úmluvy požadují zrušení zákona č. 2215/1994 a navrácení příslušných panství, jakož i odškodnění za morální újmu a náklady, které vynaložili na vymáhání svých práv. Pro případ, že by jim panství nebyla navrácena, tvrdí, že by měli obdržet integrální odškodnění vycházející ze současné hodnoty majetku. Konkrétně požadují 165 562 391 740 GRD za nemovitosti, 3 416 330 britských liber (GBP) za morální újmu a 644 502 GBP za náklady řízení před vnitrostátními orgány a orgány Úmluvy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. patnácti hlasy proti dvěma, že byl porušen čl. 1 Protokolu č. 1;

2. jednomyslně, že není nutné stížnost posuzovat z hlediska čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1;

3. jednomyslně, že otázka aplikace čl. 41 Úmluvy není dostatečně připravena k posouzení a její projednání se odkládá.

K rozsudku bylo připojeno částečně nesouhlasné stanovisko soudce Koumantose, k němuž se připojil soudce Zupančič.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.