Bensaid proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 44599/98

Datum: 6. 2. 2001

Složení senátu: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), L. Loucaides (Kypr), P. K·ris (Litva), W. Fuhrmann (Rakousko), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), H. S. Greveová (Norsko), K. Traja (Albánie).

Stěžovatelem je alžírský státní příslušník, pan Abdel Kader Bensaid. Je schizofrenikem trpícím psychózou. Symptomy se u něj poprvé objevily v letech 1994-1995. Když se tehdy dostal do zdravotnického zařízení pro duševní nemoci, jeho stav byl natolik vážný, že se uvažovalo o jeho povinné internaci na psychiatrické klinice. Nakonec to však nebylo nutné, protože jeho nemoc se léčbou zlepšila. V roce 1997 byl na několik dní vzat do nemocnice, jelikož se u něj objevila lehčí recidiva, kterou psychiatr zčásti přisoudil vedlejším účinkům předtím užívaných léků. Anti-psychotická léčiva pak byla změněna ze sulpiridu na olanzapin.

Schizofrenie je nemoc či skupina nemocí ovlivňujících řeč, schopnost plánování, emoce, vnímání a pohyb. Pozitivní symptomy často doprovázejí akutní psychotické příhody (zahrnující sebeklam, halucinace, neuspořádané nebo útržkovité myšlení a strnulé pohyby). Negativní symptomy, spojené s dlouhodobou nemocí, zahrnují pocity emocionální otupělosti, potíže v komunikaci s jinými, nedostatek motivace a neschopnost postarat se nebo poradit si s každodenními úkoly.

Stěžovatel v květnu 1989 přicestoval do Spojeného království, kde mu bylo uděleno povolení k šestiměsíčnímu pobytu, jež pak bylo prodlouženo do 11. 2. 1992, jelikož zde studoval. V červnu 1992 byla zamítnuta jeho opožděná žádost o další prodloužení pobytu a v říjnu téhož roku byl vyzván, aby zemi opustil. V dubnu 1993 se stěžovatel oženil s britskou občankou. V květnu 1993 požádal o povolení k pobytu z důvodu manželství. Na tomto základě mu povolení bylo uděleno do 29. 6. 1994. Dne 20. 6. 1994 požádal o povolení k trvalému pobytu jako manžel-cizinec. To bylo nejprve odmítnuto, avšak po další žádosti mu v květnu 1995 byl trvalý pobyt povolen.

V srpnu 1996 stěžovatel ze Spojeného království vycestoval, aby navštívil Alžírsko. V důsledku toho ztratilo povolení k trvalému pobytu platnost. V září 1996 se dotyčný vrátil do Spojeného království a požádal o povolení k vstupu jako navracející se rezident. Imigrační úředník, který pojal podezření o existenci manželství, na jehož základě bylo předtím vydáno povolení k pobytu, povolil dočasný vstup a zahájil další šetření. V březnu 1997 imigrační úřady rozhodly nevydat povolení ke vstupu s odůvodněním, že povolení k trvalému pobytu bylo získáno podvodně, jelikož sňatek byl fingovaný. Stěžovatel byl informován o záměru vyhostit jej ze Spojeného království. Proti rozhodnutí se mohl odvolat až po opuštění země. Dotyčný požádal o odklad vyhoštění na základě svého zdravotního stavu. Ministr odklad nařízení odmítl.

Stěžovatel v dubnu 1996 požádal o soudní kontrolu navrhovaného vyhoštění s tím, že by vedlo k úplné recidivě jeho duševní nemoci a bylo by nelidským a ponižujícím zacházením, jež je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. High Court v květnu 1996 odmítl stěžovateli udělit povolení, aby žádal o soudní kontrolu. Dotyčný svou žádost zopakoval před odvolacím soudem (Court of Appeal), který v červenci 1997 projednání věci odročil, aby dal vládě čas ke změně stanoviska ve světle nových důkazů navržených stěžovatelem. Stěžovatel předložil především znalecký posudek psychiatra a vyjádření náměstka ředitele Královského institutu pro mezinárodní záležitosti týkající se podmínek v Alžírsku. Po vyjádření vlády odvolací soud v červenci 1998 odvolání stěžovatele zamítl. V listopadu 1998 byly vydány instrukce k vyhoštění.

Stěžovatelův domov v Alžírsku se nachází ve vesnici Rouina. Žijí zde jeho rodiče, jeho pět bratrů a sestra. Jeho otec je v důchodu a žije z penze. Má dvoupokojový dům. Nikdo z rodiny nemá osobní vůz. Nejbližší nemocnice se zařízením pro léčbu duševních nemocí se nachází v Blidě, zhruba 80 km daleko. Britská vláda předložila dopis (datovaný 28. 7. 1999) vrchního psychiatra v této nemocnici, který uvádí, že v nemocnici je 160 lůžek, jež slouží osobám odsouzeným za trestné činy, a 80 lůžek pro administrativně umístěné osoby. Dále uvádí, že lék olanzapin je v Alžírsku dostupný a může být předepsán v nemocničních lékárnách. Léčba, včetně léčiv, je bezplatná pro osoby léčené v nemocnici.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel se 18. 11. 1998 obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále Soud) s tvrzením, že jeho vyhoštění ze Spojeného království do Alžírska by ho vystavilo riziku nelidského a ponižujícího zacházení a ohrozilo by jeho fyzickou a morální integritu dále si stěžoval, že v této záležitosti nebyl dostupný žádný účinný vnitrostátní prostředek nápravy. Dovolával se čl. 3, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věc byla přidělena 3. sekci Soudu. Její senát rozhodl uplatnit čl. 39 Jednacího řádu Soudu a sdělil britské vládě, že je žádoucí v zájmu stran a řádného průběhu řízení, aby stěžovatel nebyl vyhoštěn do Alžírska, dokud Soud nerozhodne. Rozhodnutím z 25. 1. 2000 senát stížnost prohlásil za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí.

K čl. 3 Úmluvy

Čl. 3 Úmluvy zní:

,, Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Soud na úvod připomíná, že smluvní státy mají podle pevně zakotveného pravidla mezinárodního práva a bez újmy na závazcích vyplývajících pro ně ze smluv, včetně Úmluvy, právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizinců. Avšak při výkonu práva vyhostit cizince musí smluvní státy přihlížet k čl. 3 Úmluvy, který zakotvuje jednu ze základních hodnot demokratických společností. Právě z tohoto důvodu Soud opakovaně zdůraznil v řadě svých rozhodnutí týkajících se vydání, vyhoštění nebo deportace (extradition, expulsion or deportation) jednotlivců do třetích zemí, že čl. 3 absolutně zakazuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení anebo tresty a že jeho záruky platí nehledě na odsouzeníhodný ráz jednání příslušné osoby (viz např. Ahmed proti Rakousku, 1996, a Chahal proti Spojenému království, 1996).

Soud poznamenává, že výše uvedená zásada je aplikovatelná na stěžovatelův odsun (removal) podle zákona o přistěhovalectví (Immigration Act 1971). Je na místě podotknout, že stěžovatel byl fyzicky přítomen ve Spojeném království od roku 1989, s výjimkou krátkých absencí, a že se mu zde od roku 1994-95 dostávalo lékařské péče a podpory v souvislosti s jeho duševní nemocí.

I když je pravda, že čl. 3 byl Soudem obvykle aplikován v kontextu, v němž riziko, že jednotlivec bude vystaven jakékoli ze zakázaných forem zacházení, vyplývá z úmyslných úkonů státních orgánů nebo nestátních organizací v přijímací zemi (viz např. výše cit. Ahmed), Soud si s ohledem na základní význam čl. 3 ponechal dostatečnou flexibilitu na to, aby tento článek aplikoval v jiných možných souvislostech. Nic mu proto nebrání, aby se z hlediska čl. 3 podrobně zabýval stěžovatelovým tvrzením, kdy zdroj rizika zakázaného zacházení v přijímací zemi vyplývá z faktorů, za něž nejsou ani přímo ani nepřímo odpovědné státní orgány této země, nebo které samy o sobě neporušují normy tohoto článku. Omezit použití čl. 3 takovým způsobem by podkopalo absolutní charakter jeho ochrany. V každém podobném kontextu však Soud musí podrobit přísnému přezkoumání všechny okolnosti případu, obzvláště pak stěžovatelovu osobní situaci ve vyhošťujícím státě (viz D. proti Spojenému království, 1997).

Soud se proto zabýval tím, zda existuje skutečné riziko, že by stěžovatelův odsun byl v rozporu s normami čl. 3. Přitom riziko posoudil ve světle dokumentů předložených v době, kdy případ projednával, včetně nejčerstvějších informací o stěžovatelově zdravotním stavu (viz výše cit. rozsudky Ahmed a D.). Stěžovatel trpí dlouhodobou duševní nemocí, schizofrenií. V současné době je léčen olanzapinem, který mu pomáhá zvládnout symptomy. Pokud se vrátí do Alžírska, tento lék již pro něj jako pro externího pacienta nebude dostupný zdarma. Stěžovatel není přihlášen k žádnému institutu sociálního pojištění a nemůže požadovat proplacení léku. Lék by však pro něj byl dostupný v případě, že by byl přijat jako interní pacient, a potenciálně by byl dostupný za úhradu externím pacientem. Dostupné jsou také další léky používané v léčbě duševní nemoci. Nejbližší nemocnice poskytující léčbu se nachází asi 80 km od vesnice, kde žije stěžovatelova rodina.

Stěžovatel tvrdí, že potíže při získávání léčiv a rozrušení související s návratem do příslušné části Alžírska, kde dochází k násilí a aktivnímu terorismu, by vážně ohrozily jeho zdraví. Zhoršení jeho již existující duševní nemoci by mohlo zahrnovat recidivu halucinací a psychotických přeludů včetně sebeublížení a ublížení jiným, jakož i omezení společenského fungování (např. uzavření se do sebe a ztráta motivace).

Soud je toho názoru, že utrpení spojené s takovou recidivou by v zásadě mohlo spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy. Nicméně poznamenává, že stěžovatel čelí riziku recidivy i tehdy, zůstane-li ve Spojeném království, jelikož jeho nemoc je dlouhodobá a vyžaduje soustavnou snahu o její zvládnutí. Odsun pravděpodobně riziko zvýší, tak jako se zvýší rozdíly v dostupné osobní podpoře a dostupnosti léčby. Stěžovatel obzvláště tvrdil, že jiná léčiva budou s nižší pravděpodobností prospívat jeho zdravotnímu stavu, a také že možnost stát se interním pacientem by měla být až posledním východiskem. Avšak léčba je pro stěžovatele v Alžírsku dostupná. Skutečnost, že by okolnosti pro stěžovatele byly v Alžírsku méně příznivé než ty, kterým se těší ve Spojeném království, není z hlediska čl. 3 Úmluvy rozhodující.

Soud má za to, že riziko, že se stěžovatelův zdravotní stav zhorší, bude-li vrácen do Alžírska, a že by se mu v takovém případě nedostalo adekvátní podpory nebo péče, je do velké míry spekulativní. Argumenty související s postojem jeho rodiny jakožto oddaných Muslimů, s potížemi s cestováním do Blidy a s důsledky těchto faktorů na jeho zdraví jsou také spekulativní. Informace předložené Soudu účastníky řízení neukazují na to, že by cestě do nemocnice bylo situací v oblasti skutečně bráněno. Stěžovatel sám o sobě není pravděpodobným cílem teroristické aktivity. I když jeho rodina nemá osobní vůz, nevylučuje to jiné možnosti, jak problém řešit.

Soud uznává závažnost stěžovatelova zdravotního stavu. Avšak s ohledem na vysoký práh nutný k porušení čl. 3, zejména tam, kde se případ netýká přímé odpovědnosti smluvního státu za způsobení újmy, Soud neshledává, že existuje natolik reálné riziko, aby byl stěžovatelův odsun za daných okolností v rozporu s čl. 3. Nevykazuje výjimečné okolnosti výše citovaného případu D. proti Spojenému království, v němž byl stěžovatel v posledním stadiu nemoci AIDS a neměl při vyhoštění žádné vyhlídky na lékařskou péči nebo rodinnou podporu.

Soud dospěl k závěru, že provedení nařízení o odsunu stěžovatele do Alžírska by neporušilo čl. 3 Úmluvy.

K čl. 8 Úmluvy

Stěžovatel tvrdí, že jeho vyhoštění by porušilo právo na respektování soukromého života zaručené čl. 8 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého života.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti."

Soud poznamenává, že ne každý úkon nebo opatření, které nepříznivě ovlivňuje morální či fyzickou integritu, porušuje právo na respektování soukromého života. Judikatura Soudu však nevylučuje, že zacházení, které nedosahuje intenzity potřebné pro aplikaci čl. 3, může porušit čl. 8, pokud jde o aspekt soukromého života, tam, kde existují dostatečně nepříznivé účinky na fyzickou a morální integritu (viz Castello-Roberts proti Spojenému království, 1993).

Soukromý život je široký pojem, který se nehodí k vyčerpávající definici. Soud již v minulosti uvedl, že takové údaje, jako pohlaví, jméno nebo sexuální orientace, jsou významnými prvky osobní sféry chráněné čl. 8 (viz např. B. proti Francii, 1992, Burghartz proti Švýcarsku, 1994, Dudgeon proti Spojenému království, 1991, a Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému království, 1997). Na duševní zdraví musí též být nahlíženo jako na důležitou část soukromého života, spojenou s morální integritou. Čl. 8 chrání právo na identitu a osobní rozvoj a právo navazovat a rozvíjet vztahy s jinými lidskými bytostmi a okolním světem. Zachování duševní stability je v tomto kontextu nepostradatelnou předběžnou podmínkou k účinnému požívání práva na respektování soukromého života.

Pokud jde o projednávaný případ, Soud připomíná svůj výše uvedený závěr, podle nějž riziko újmy pro stěžovatelovo zdraví, vyplývající z návratu do země jeho původu, se zakládá na do velké míry hypotetických faktorech a že není doloženo, že by byl vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. Také nebylo prokázáno, že by byla podstatně poškozena jeho morální integrita, v takovém stupni, že by to spadalo do působnosti čl. 8. I za předpokladu, že by rozrušení způsobené stěžovateli odsunem ze Spojeného království, kde žil v posledních jedenácti letech, mělo být samo o sobě považováno za nepříznivě ovlivňující jeho soukromý život v souvislosti se vztahy a podporou, které se mu zde dostávalo, Soud má za to, že takové zasahování může být pokládáno za splňující požadavky druhého odstavce čl. 8, totiž za opatření jsoucí "v souladu se zákonem", sledující legitimní cíle ochrany hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, jakož i za "nezbytné v demokratické společnosti" pro dosažení těchto cílů.

Soud dospěl k závěru, že provedení nařízení o odsunu stěžovatele do Alžírska by neporušilo čl. 8 Úmluvy.
K čl. 13 Úmluvy

Stěžovatel tvrdí, že proti zamýšlenému vyhoštění neměl žádný účinný vnitrostátní prostředek nápravy. Dovolává se čl. 13 Úmluvy, který zní:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Soud znovu opakuje, že čl. 13 Úmluvy zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno prosadit podstatu práv a svobod zakotvených v Úmluvě, ať jsou ve vnitrostátním právním řádu zajištěny jakoukoli formou. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek zmocňující k posouzení podstaty "hájitelné stížnosti (arguable complaint)" založené na Úmluvě a k nabídnutí vhodné nápravy, i když smluvní státy požívají jisté míry uvážení, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnosti, kterou jim ukládá toto ustanovení. Rozsah povinnosti vyplývající z čl. 13 se mění v závislosti na povaze stížnosti, kterou stěžovatel zakládá na Úmluvě. Nicméně prostředek požadovaný čl. 13 musí být "účinný" jak právně, tak v praxi. Obzvláště jeho výkonu nesmí být nedůvodně bráněno činy nebo opomenutími orgánů žalovaného státu (viz Aksoy proti Turecku, 1996, Aydinová proti Turecku, 1997, Kaya proti Turecku, 1998)).

Soud na základě důkazů předložených v projednávaném případě shledává, že stěžovatelovo tvrzení, podle nějž riskuje nelidské a ponižující zacházení neslučitelné s čl. 3, pokud bude vyhoštěn do Alžírska, je pro účely čl. 13 "hájitelné" (viz Boyle a Rice proti Spojenému království, 1988, a výše cit. Kaya). Proto musí přezkoumat, zda byl pro stěžovatele dostupný účinný prostředek nápravy proti hrozícímu porušení čl. 3.

V rozsudcích Vilvarajah a další proti Spojenému království (1991) a Soering proti Spojenému království (1989) Soud pokládal řízení o soudní kontrole (judicial review proceedings) za účinný prostředek nápravy ve vztahu ke stížnostem formulovaným na základě čl. 3 v kontextu deportace a vydání. Byl uspokojen tím, že anglické soudy mohly účinně kontrolovat zákonnost exekutivního rozhodnutí v meritu věci i po procesní stránce a zrušit rozhodnutí, pokud by to bylo na místě. Také bylo akceptováno, že soudy při výkonu své soudní kontroly mají pravomoc zrušit rozhodnutí o vyhoštění nebo deportaci jednotlivce do země, u níž bylo prokázáno, že existuje vážné riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení, s odůvodněním, že vzhledem ke všem okolnostem případu bylo příslušné rozhodnutí takovým, že by jej nemohl přijmout žádný rozumný ministr. Tento pohled na věc Soud sledoval i v pozdějším, výše citovaném rozsudku D. proti Spojenému království.

I když stěžovatel tvrdí, že soudy se u žádostí o soudní kontrolu samy nezabývají skutkovými zjištěními ve věci napadených sporných bodů, Soud je uspokojen tím, že pečlivě a podrobně zkoumají tvrzení, že by vyhoštění žadatele vystavilo riziku nelidského a ponižujícího zacházení. V rozsudku vyneseném odvolacím soudem v případě stěžovatele se tak stalo. Proto Soud není přesvědčen, že skutečnost, již kritizuje stěžovatel, že k tomuto zkoumání dochází na pozadí kritérií aplikovaných při soudní kontrole administrativních rozhodnutí, tj. kritérií racionality a zrůdnosti (perverseness) rozhodnutí, zbavuje řízení účinnosti. Podstata stěžovatelova tvrzení byla odvolacím soudem posouzena a tento soud měl pravomoc mu poskytnout nápravu, o niž usiloval. Skutečnost, že tak neučinil, není pro úvahy relevantní, neboť účinnost prostředku nápravy pro účely čl. 13 nezávisí na jistotě příznivého výsledku pro stěžovatele (viz výš cit. Vilvarajah).

Závěr Soudu nemění ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Smithová a Grady proti Spojenému království (1999)), v němž Soud konstatoval porušení čl.13 z důvodu neúčinnosti soudní kontroly. Ve zmíněné věci se vnitrostátní soudy zabývaly všeobecnou politikou ministerstva obrany, která vylučovala homosexuály z armády, v jejímž bezpečnostním kontextu existoval široký prostor pro diskreční pravomoc přiznanou státním orgánům.

Soud tedy dospěl k závěru, že pro stěžovatele byl dostupný účinný prostředek nápravy ve vztahu k jeho stížnostem formulovaným na základě čl. 3 a 8 Úmluvy, týkajícím se rizika pro jeho duševní zdraví při vyhoštění do Alžírska. Čl. 13 Úmluvy tudíž nebyl porušen.



Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1.provedením nařízení o odsunu stěžovatele do Alžírska by nebyl porušen čl. 3 Úmluvy

2.provedením nařízení o odsunu stěžovatele do Alžírska by nebyl porušen čl. 8 Úmluvy

3.nebyl porušen čl. 13 Úmluvy.

K rozsudku bylo připojeno doplňující souhlasné stanovisko soudce Bratzy, k němuž se připojili soudci Costa a Greveová.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.